Jak vás baví to, co děláte? Kolik času denně prožíváte vědomě s projevy vděku nad tím, že můžete žít tak, jak je vám příjemné, a rozvíjet svoje schopnosti a talenty?
Někdy žijeme spíš tak trochu na „autopilota“ a tyhle myšlenky si příliš nepřipouštíme. „Něčím se přece živit musím,“ slýchám často. Ano, i já jsem to tak měla, a vůbec to neodsuzuji. Avšak bralo mi to životní energii, místo abych ji skrze tvoření získávala. A přitom to jde i jinak. Mnohdy není snadné přijít na to, co bychom měli dělat, aby nás to bavilo a zároveň uživilo. Máme třeba spoustu koníčků, ale nedovedeme si představit, že bychom z volnočasové aktivity udělali své povolání.
Jak je čeština krásná! Povolání. Slovo, které přesně vystihuje, že děláme to, k čemu jsme povolání. Ale kým? A jak? To si každý může vysvětlovat různě. Já to vnímám tak, že každý máme dispozice k tomu, dělat něco jedinečného, co nás bude těšit a ještě to bude ve prospěch celku. Někdy na to ale nepřijdeme hned. Mě například nikdy nenapadalo, že bych se živila psaním. Vystudovala jsem ekonomku v Praze na Žižkově, ještě takový krásný obor - ekonomiku průmyslu na výrobně ekonomické fakultě. Pak jsem dělala hodnocení ekonomické efektivity výrobních procesů řízených počítači ve Výzkumném ústavu strojírenské technologie a ekonomiky.
Během mé bezmála šestileté mateřské dovolené mi zavolala kamarádka, zda bych chtěla dělat příležitostně ankety pro nově vzniklý marketingový časopis Strategie. A zde začala moje „písmenková kariéra“. V marketingových médiích jsem pracovala skoro 15 let a skončila jsem syndromem vyhoření. Pak jsem pracovala pět let v neziskové organizaci, na Lince bezpečí, kde jsem připravovala tiskové materiály, tiskové konference, psala časopis a odborné publikace s tématikou týraných a zneužívaných dětí.  Zde k mému vyhoření došlo už za pět let.  Potřebovala jsem dělat něco úplně jiného a začala jsem si na vesnici stavět malý nezávislý dům. Věnuji se zahradě, domu a naspala jsem o tom knihu s názvem Domov pro tělo i duši, která vyjde na podzim. To mě dostalo do úplně jiné životní energie. Moje zkušenost je taková, že když člověk profesně takzvaně vyhoří, nejlepším lékem na to je jít dělat něco úplně jiného, třeba i manuální činnosti. 
A jak můžete najít svoje poslání vy, pokud jste bezradní? A jak poznáte, zda je TO ono? Pokud s vámi něco rezonuje, ať už práce, vztah nebo nějaký film, krásná příroda, cítíte to ve své duši. Zjihnete, možná jste dojatí, cítíte se krásně. Je to podobné pocitu zamilování, ale přece jenom trochu jiné.   Možná to znáte. A tak si zkuste sednout a psát všechny možnosti, které vás napadnou, třeba padesát, sto, co byste mohli dělat: servírku, zahradníka, kartářku, zedníka, spisovatele, grafika, fotografa…..cokoliv. A až se stane, že se vám bude chtít skoro brečet, tak jste TO našli. A může to být něco úplně jiného, než je vaše dosavadní profese. Hodně zdaru přeji.  
​

​Shodou různých náhod jsem se dostala k tomu, že jsem jednu prázdninovou neděli v několika ulicích u nás na vesnici roznášela dopisy. Byla to pro mě velmi zajímavá zkušenost s poštovními schránkami, a moc mě to bavilo.
Každý dům má úplně jinou schránku. U starších domů jsou mnohdy ve špatném stavu, napůl zrezivělé, špatně se otevírají a sotva drží pohromadě. Někdy je poznat, že si je majitel vyráběl sám. Někteří lidé ale i o staré schránky pečují, natřou je zpravidla stejnou barvou, jakou má plot.   
Velmi rozšířené jsou plastové hnědé schránky, které ale už za pár let zub času natolik ohlodá, že jsou hodně „ošuntělé“.  Případný nátěr by jim asi moc nepomohl. U novějších domů lze spatřit schránky nerezové nebo kovové, někdy doplněné pískovaným sklem. Působí moderně, ale poněkud chladně.
Zajímavě řešené jsou schránky přímo zabudované ve vratech nebo kamenných sloupcích, kdy je vidět pouze vhazovací otvor. To působí čistě a kultivovaně.  Ale bohužel se najdou vandalové, kteří je třeba i posprejují.   
Snad nejhorší schránky jsou z uříznutých plastových patníků, někdo je alespoň natře, ale mnohdy je lidé používají tak, jak je vezmou u silnice, někdy i s odrazkou.  Úplně nejvíc mě však „dostala“ schránka vyrobená z uříznuté kanalizační trubky, na krajích utěsněná víčky od zavařovaček. Tam mi připadalo skoro nedůstojné dopis vhodit.
Někdy bylo těžké schránku najít. Často byla ukrytá na konci plotu, nikoliv u vrat, nebo schovaná pod keřem, zarostlá ve stromě. Setkala jsem se i s tím, že schránky mají lidé umístěné zevnitř vrat a není vůbec snadné se k nim dostat.  Často je to o „bobříka odvahy“ se ke schránce dostat, když vrata hlídají velcí psi. Jakmile se přiblížíte, začnou cenit zuby a zlověstně štěkat. Tak člověk rychle vhodí zásilku a honem pryč. A pes si řekne, jak nezvaného hosta rychle zahnal.
Poštovní schránka je pro mě jakýmsi symbolem komunikace s okolím, byť klasických dopisů nebo pohledů se v současné elektronické době posílá stále méně.  Když jsem si u svého nového domu vybírala schránku, nemohla jsem se dlouho rozhodnout. Žádná se mi nelíbila. Až můj syn, protože mě zná, našel velmi netradiční dřevěné a ručně malované schránky, které mě nadchly a tak jsem jednu krásnou našla pod vánočním stromečkem. Nejsme sice Holubovi, ale poštovní holub ke schránce prostě patří. A jakou schránku máte vy?

Skoro každý večer si zrekapituluji, co jsem za den udělala, co se povedlo a co ne, případně si důležité věci, události nebo pocity zapíši do deníku. A jak takový můj obyčejný, ale krásný a dle mého názoru smysluplný den vypadá? Tak napíši něco o tom dnešním.
Vstala jsem kolem osmé a můj první pohled směřoval do zahrady. Radostně jsem se rozběhla k nádobám na dešťovou vodu, které byly po dlouhé době úplně plné. Posbírala jsem spadaná jablíčka a procházela jsem se mokrou zahradou. Byl to nádherný a osvěžující pocit. Otevřela jsem okna a dveře, aby dům zaplavil chladný ranní vzduch.
Zacvičila jsem si, každé ráno dělám Pozdrav Slunci, sestavu pěti Tibeťanů, vybrané orgánové cviky, něco z hormonální jógy a ásány z mohendžodára. Tak jsem si zvykla se ráno protáhnout, že když spěchám a cvičit nestihnu, jsem z toho rozmrzelá.
Poté jsem otrhala maliny a ostružiny, nasypala jsem si je do jogurtu a uvařila jsem si meltu k snídani. Po snídani jsem vyřídila nějaké maily, domluvila témata na články, slíbila kamarádce hlídání jejího syna v příštím týdnu a zaplatila pokutu za rychlou jízdu skrz obec. Budu muset používat omezovač rychlosti, pokud tachometr bedlivě nesleduji, tak nepoznám, zda jedu padesát nebo šedesát.
Napsala jsem na svůj blog recepty na padaná jablíčka, podívala se, co se děje na sociálních sítích a pak jsem šla roznášet po vesnici pár volebních letáků. Pomáhám jedné nově vzniklé straně, která vzešla z iniciativy místních občanů, trochu rozproudit stojaté vody obecní politiky. Cestou jsem vysypala recyklaci a udělala menší nákup. Když jsem přišla domů, srovnala jsem dřevo a vyklidila jeden ze dvou dřevníků, odpoledne přivezou nové dřevo a je potřeba ho vyskládat. To mi zabralo asi dvě hodiny a byla jsem úplně zpocená, zase je vedro.
Šla jsem se osprchovat a uvařila si oběd, lečo z domácích rajčat a paprik, bylo to moc dobré. A už přijel náklaďák plný dřeva, které krásně voní. Zítra přijede syn s přítelkyní a pomohou mi ho vyrovnat do dřevníku.
Posbíraná jablíčka objevily vosy, tak je musím jít zpracovat. Z části dělám jablečný ocet, část pokrájím na křížaly a peču jablečný závin. Dám vařit brambory a naložím krůtí prso do marinády, aby se rozleželo na zítřejší oběd. Uvědomuji si, jak brzy už se stmívá, po osmé je šero. Jdu sebrat zelené řasy na jezírko, dokud je ještě vidět, a cestou vytrhávám trochu plevele. Kolem půl deváté začínám „pracovat“. Píši články, texty, další knížku. Mám toho rozdělaného celkem hodně. Nemohu psát úplně na povel, je potřeba mít tu správnou múzu, ale nejlépe se mi píše večer.
Kolem půlnoci už na mě padá dřímota, zpravidla si naliji sklenku dobrého červeného vína, a pokud je hezké počasí, rozsvítím si na terase, zapálím svíčku a chvíli jen tak koukám do zahrady, pozoruji Měsíc, hvězdy a cítím vděčnost, že mohu žít v přírodě, pracovat fyzicky i duševně a vybrat si, co a kdy budu dělat. Uvědomuji si, že v dnešní době je to skoro zázrak. Tak děkuji a přeji dobrou noc.  

Letošní úroda jablek je nebývale hojná, avšak sucho ovlivňuje to, že hodně padají ještě před dozráním. Většina lidí je hází do kompostu, v horším případě je svážejí do lesa.
Já padaná jablka zpracovávám mnoha způsoby. Jablka shnilá nebo nahlodaná od sršňů a vos také vyhodím. Avšak zdravá jablíčka krájím na křížaly, jichž už mám plnou třílitrovou láhev, z mnohých dělám čerstvou šťávu, někdy přidám trochu mrkve nebo červenou řepu. Výborný je jablečný ocet, jablečná povidla nebo kompot. Také už začala sezóna jablečných koláčů. Většinu receptů na přípravu produktů z jablek najdete na internetu, svůj nejoblíbenější, tedy zdravý jablečný ocet, tady popíši:
Na litr vody dávám asi půl kila jablek, k tomu přidávám asi 150 - 200 gramů třtinového cukru a lžičku sušeného droždí. Obyčejně dělám tři dávky do pětilitrové láhve.
Jablka i se slupkou a jádřincem nastrouhám na hrubém struhadle, dám do sklenice, prosypu cukrem a zaliji převařenou chladnou vodou. Pak směs přikryji látkou (dávám ustřiženou bavlněnou dětskou plenu), přes kterou navléknu gumičku. Sklenici nechám na nějakém světlém místě a minimálně dvakrát denně směs promíchám dřevěnou vařečkou. Zhruba za 10 - 14 dní vše přecedím přes plátýnko do jiné sklenice, opět zakryji látkou a upevním gumičkou. Tentokrát sklenici dám někam na chladné a temné místo, kde ocet kvasí zhruba dvacet dní až měsíc. Poté jej přeliji opět přes plátno nebo jemný cedník do uzavíratelných lahví, kde je už hotový ocet připravený k použití. Tekutina by měla být čirá, ale mírný zákal nevadí. Tak ať se vám povede. 

​Letos je hojná úroda ovoce všeho druhu a urodilo se i hodně jeřabin. S jeřabinou se potkávám každé ráno, když vstanu z postele. Její červené bobule se v tomto čase na mě smějí ze střešního okna.
Hodně lidí se mě ptá, jak se pozná jeřabina jedlá od nejedlé. Pozná se to podle listů, nejedlá jeřabina má lístek zubatý po celém okraji a jedlá má lístek zubatý jen do poloviny, zbytek je hladký. Nejedlá ovšem v tomto případně neznamená jedovatá. Plody plané jeřabiny jsou však menší a hodně trpké.
No a konečně k tomu džemu. Asi kilo bobulí jeřabin opláchnu ve vodě a nasypu do pekáče. Na to dám cca půl kila cukru a peču v troubě na 190 stupňů zhruba hodinu. Cukr karamelizuje, tak to chce občas promíchat. Po dopečení zasypu trochou skořice a ještě horké plním do skleniček. Před uzavřením je zakápnu trochou rumu.
Je to skvělý lahodný džem, který můžete použít i do bílého jogurtu, tvarohu nebo místo brusinek ke svíčkové omáčce.    

Letošní léto je jedno z nejteplejších, která pamatuji. Jakákoliv fyzická práce je náročná a namáhavá, když je ve stínu přes třicet. Přesto je potřeba mít na paměti, že se jednou zima zeptá, co jsme dělali v létě. A bude chtít slyšet, že jsme připraveni na topnou sezónu.
Většinu života jsem bydlela v bytě, kde bylo plynové topení, a nijak zvlášť jsem se o něj nestarala. Poslední dva roky však žiji na vesnici a topím dřevem. První rok jsem koupila dřevo suché, protože jsem neměla žádné. Suché dřevo je nejdražší. Rozuměla jsem tomu tak, že aby vyschlo, musí být někde odložené a vyčkat dvě, tři sezóny, než na něj přijde řada a půjde do kamen. To byla však pouze moje naivní představa. Firmy, které dřevo prodávají, čerstvá polena suší v sušičce! Připadá mi to podivné a hlavně neekologické.
Rozhodla jsem se tedy, že budu kupovat dřevo mokré a nechám ho dosušit doma. Vypozorovala jsem, že během zimy protopím dřeva zhruba za šest tisíc, vytápím přízemí a patro, celkem cca 80 metrů čtverečních. Na dvě zimy mi tedy stačí dřevo v jednom dřevníku, na tři pak ve druhém, větším. Pak mám ještě malý dřevníček na klacky a menší polínka na zátop. Dnes jsem tedy polena třídila, vyklízela velký dřevník, kam přivezu dřevo z pily na vyschnutí. Lilo ze mě a představovala jsem si, jak zabalená v péřové bundě a s kulichem, nabírám v zimě dřevo do kamen. I když jsem si to představovala sebevíce, osvěžení mi to nepřineslo. Ale ze srovnaných polínek mám radost, a když se do nich opírá sluníčko, tak krásně voní….    

Dlouhotrvající vedra nesvědčí v našich podmínkách nikomu. Voda v sudech na dešťovku dávno žádná není, ale studna zatím nevyschla a věřím, ze se tak ani nestane. Se studnou rozmlouvám, děkuji jí za vodu a omývám akvamarín, který ji střeží.
Každé ráno a večer jemně pokropím zahradu, a to včetně stromů. Sprchuji i listy a větve u jehličnanů. Zahrada získá alespoň na chvíli trochu vláhy. Pak vyměním vodu v pítkách pro ptáčky, máme na zahradě dvě kamenná, jedno keramické a jezírko, kde je stále velmi živo. Koupou se tu ptáci, chodí sem pít včely, ježci i kočky. 
Oprášila jsem starou pozinkovanou vaničku, ráno ji napustím vodou, která slouží k osvěžení těla. Ke zchlazení hodně pomáhá namočit si ruce až po lokty na chvíli do ledové vody. Když u toho ještě stojím ve škopku se studenou vodu, tak se docela osvěžím. Pitný režim je samozřejmostí. 
Bydlím u lesa a noci bývají i v létě chladné. Letos tomu však tak není. Domeček není nijak vysoký, tak rozpálené tašky večer osprchuji proudem ledové vody, čímž se střecha krásně zchladí a dá se spát i v podkroví. V ložnici rozvěsím mokré ručníky, které zvlhčí vzduch.  
Pokud vyloženě nemusím, tak v takových parnech, jako jsou nyní, nevařím. Okurková studená polévka, zeleninový nebo ovocný salát a jogurt, jsou každodenními pokrmy. Je však čas zavařování. V bytě by to moc nešlo, tak jsem vytáhla starý dvouvařič s propanbutanovou bombou a zřídila jsem letní kuchyň venku. Vůně marmelád sice láká vosy, ale pořád je lepší zavařovat venku než v kuchyni. 
Těším se, až si tenhle příspěvek připomenu v listopadu, kdy se budeme choulit u kamen a koukat se z okna na lezavou mlhu.