Sedím v zahradě, naslouchám jejím rozmanitým zvukům, a vzpomněla jsem si na svoje zamyšlení nad tématem naslouchání. S mým kamarádem Tomášem Pichem máme pravidelnou rubriku v měsíčníku Regenerace, kde píšeme zamyšlení na zadané téma. Rubrika se jmenuje Viděno dvěma, a je tam vždy mužský a ženský pohled na dané téma. Přináším vám jedno z nich, a sice O naslouchání. To je, podle mě, velmi důležité téma. Je léto, panují dovolené, a se svými nejbližšími trávíme mnohem více času, než obvykle. Umíme si vzáJEMNĚ naslouchat? 

Regenerace duben 2019/Umím naslouchat? 
(zkráceno)
​Naslouchání je jedním z důležitých nástrojů komunikace. V současné době je však, podle mého názoru, velmi upozaděné. Naslouchat bychom měli sobě, svému tělu i duši. Vědět a cítit, co nám chtějí sdělit, kdykoliv se cítíme mimo svou komfortní zónu. Umění naslouchání sám sobě je základem pro zvládnutí této dovednosti ve vztahu k ostatním. A kdo jsou ti ostatní? Rodina, přátelé, kolegové, může to být také příroda, hlas matky Země obsažený například v podobě šumění lesa, bublání potůčku, zpěvu ptáků nebo třepotání motýlích křídel. Abychom je však slyšeli, měli bychom se ztišit, udržovat si myšlenky v přítomném okamžiku a pociťovat vnitřní mír. Pak jsme schopni si je naplno užít.
Dnešní doba nepřeje vzájemnému mezilidskému naslouchání. Anebo alespoň moc neposloucháme ušima. Většina dialogů probíhá prostřednictvím technologií, stále koukáme do mobilu nebo do počítače. Mám tu zkušenost, že k opravdovému prožitku z naslouchání je důležitý oční kontakt. Byla jsem na jedné moc hezké meditaci, kdy dva seděli proti sobě, koukali se vzájemně do očí, drželi se za ruce a vědomě si pomalu říkali: „Vidím tě, slyším tě, cítím tě.". Vypadá to nevinně, ale je v tom velká síla prožitku, zkuste si to někdy. Na základě tohoto hlubokého prožitku vnímání jeden druhého je možné říci ono známé heslo z filmu Avatar: „Zřím tě". 
Naslouchání by mělo být vzájemné. Někdy nasloucháme my někomu a jindy zase někdo nám. Je to sdílená interaktivní vazba, díky které budujeme vzájemnou důvěru. Když máme pocit, že už například něčí příběh nechceme nebo nemůžeme nést, měli bychom umět říci dost, už nemám kapacitu naslouchat dál.

Několikatýdenní sucho nám všem dalo zabrat. Lidem, lesům, polím, zahradám, městům, zvířatům, hmyzu. Minulý týden jsem se vypravila na návštěvu na Českolipsko. Jela jsem přes Ralsko a Mimoň. Je to krásný kraj a mám to tam ráda. Cestou jsem však byla zděšená vyprahlou krajinou, uschlými loukami, zrzavými souškami, kterých bylo v borovicových lesích snad více než stromů zdravých. Chtělo se mi plakat nad tou zkázou. Zjevil se mi obraz krajiny, kterou znám z přistávání letadla v Egyptě.
Když jsem dorazila na chalupu známých, která je schovaná pod mohutnou pískovcovou skálou, obtéká jí potok a je tam stále vlhko, nemohla jsem uvěřit, že i tady je tráva vyschlá, zahrada navíc totálně rozrytá od prasat. Vše působilo ponuře a neútulně, včetně staré pneumatiky uskladněné na dvoře vedle lavičky. Měla jsem dojem, že nelibost se řetězí. Jakmile se člověk zacyklí do něčeho, z čeho je mu úzko, je těžké se z toho vymotat.
Chmuru utnul déšť. To blaho! Voda se lila z okapů do prázdných sudů, svlažovala zemi, omývala cesty, silnice, domy, zaprášená auta. Znovu jsem si uvědomila, jak málo jsme vděční za dary živlů, vodu, zemi, vzduch a oheň. Bez vody a vzduchu bychom nepřežili a bereme je jako samozřejmost. A tak jsem vyrazila do lesa. Cítím, jak se voda vsakuje, jak les pije, voda se vypařuje a je nádherný vzduch. Jdu pomalu, zhluboka dýchám, cítím obrovskou vděčnost a uvědomuji si, že je zase všechno v pořádku. Alespoň na chvíli. Ze srdce děkuji.  

Po nějaké době experimentování s kokosovým olejem, bambuckým máslem a glycerinem, jsem se vrátila s pokorou k doma vyškvařenému vepřovému sádlu. Jako masťový základ je prostě nejlepší. Byť masti se sádlem jím bývají cítit více, než by mi bylo milé. Do výluhu jsem proto přidala koření a esenciání olej a jimi se mast nejen obohatila, ale sádlo z ní už nepoznáte. Jako všude, i tady platí, čím lepší suroviny (nejlépe v bio kvalitě), tím kvalitnější produkt z něho vyrobíte. U každého receptu z bylinek bychom měli nechat před zpracováváním natrhané suroviny chvíli volně ležet, aby z nich mohli vylézt živočichové, kteří je obývají.

Suroviny:
1,5 dcl vyškvařeného vepřového sádla
35 plně rozvinutých květů měsíčku lékařského
1 celá skořice
20 kusů hřebíčku (koření)
polévková lžíce medu
čajová lžička tekutého včelího vosku
5 kapek pomerančového nebo citronového esenciálního oleje
Postup: 
Zavařovací sklenici dám do vodní lázně, rozpustím v ní sádlo a přidám skořici a hřebíček. Nechám pomalu bublat ve vodní lázni asi dvacet minut. Poté sklenici vyndám, zavíčkuji a dám na 24 hodin do chladu. Než sádlo zatuhne, sklenici protřepávám, aby se jednotlivé přísady dobře promísily.
Druhý den sklenici zahřeji ve vodní lázni, přecedím a do výluhu rozpustím med, včelí vosk a esencjální olej. Naliji do připravených nádob, nechám ztuhnout a je hotovo! 

Tenhle můj příspěvek je možná trochu mimo běžný standard, ale cítím potřebu ho napsat. Je léto, v médiích, kromě stálice motýlového Babiše, panuje takzvaná okurková sezóna. Nelze si nevšimnout, že mnohá média řeší nyní vztah movitého Janečka a jeho okouzlující Tatarky. S Lilií jsem se potkala osobně a nepřipadala mi nijak extra krásná anebo výjimečná. Avšak je velmi sebevědomá, cílevědomá, je ve své síle a je si jistá sama sebou. A tohle jsou přesně ty vlastnosti, které jsou, nejen pro partnerský vztah, velmi důležité.
Mnoha současným ženám chybí zdravé sebevědomí, víra v dobrý konec, radost z toho, že jsou v ženském těle, tvořivost, spontaneita, občasné nicnedělání, neposuzování, trpělivost, nesrovnávání se s druhými, láska k sobě samé a laskavost k okolí. A Lilia tohle všechno v nějaké míře má. Není proto divu, že okouzlila přelétavého muže, který často neví, nebo nevěděl, na které květince se usadit.
Určitým protipólem Lilie je farmaceutka Jana Doležalová, bývalá Miss, která podle médií strávila s Janečkem nějaký čas na horách a když zjistila, kolik má žen a dětí, dala mu okamžitě kopačky. „Podvedl každou, podvede i mě", nechala se slyšet. A jistě by to tak i bylo. Ale Lilia také věděla, že Karel je milovníkem žen, několikanásobným otcem, navíc ženatý muž. Věřila však tomu, že ona je pro něj nejlepší a byla přesvědčená o tom, že on to uvidí, pocítí a pochopí. Jakýkoliv vztah je vždy tvořen oběma nebo všemi zúčastněnými. Ne nadarmo se říká, že za úspěšným mužem bývá často k vidění jeho šťastná žena. Žena, která ví, že je tou nejlepší, kterou mohl muž potkat, nebude potřebovat žárlit, špehovat, podezřívat, urážet. Tohle všechno jsou projevy strachu ze selhání, z opuštění, ze samoty. A Lilia evidentně tenhle strach nemá. Ví, že štěstí je muška jenom zlatá a bude si vědět rady, i když si její milý časem třeba nejde jinou. Ale třeba také ne. A o tom je život. Žít tady a teď, naplno, se vším, co je, a to bez ohledu na to, zda je člověk sám nebo s partnerem. Lilia umí být šťastná i se svými podporujícími kamarádkami, které nazývá sestrami, a to je esence, po níž muži touží. Radost ze života, zároveň umění udělat si zdravé hranice, nechtít druhého vlastnit, ale nechat ho, aby svobodně přišel blíž, bude-li chtít. Já vím, není to snadné, ale cítím, že přesně tohle je úkol nás, žen, umět toto muži nabídnout, aby s námi byl dobrovolně a rád. Aby věděl, že já jsem pro něj ta nejlepší volba. S tímto názorem se ovšem žena většinou nenarodí, ale pokud na sobě poctivě pracuje, uvědomí si nefunkční vzorce chování z původní rodiny, které ji omezují, vyléčí je, odpustí všem, kdo ji ranili, podvedli a v jejím životě selhali, odpustí i sobě a vědomě se se svou sebeláskou vydá za svým štěstím, nemůže ho zpravidla minout.  
A jak toto téma vidíte vy? Budu ráda, když mi napíšete své názory, muži i ženy :-). 
revavinna@gmail.com     

Letní sezóna je v plném proudu a byliny volají po zpracování. V zahradě mám dva keře šalvěje, a kromě jejího sušení na lahodný čaj, z ní dělám výborný sirup. Je vhodný na zánět hlasivek, proti kašli a na bolení v krku. Sirup je tak dobrý, že ho chodím občas ochutnávat „jen tak". Postup výroby je velmi jednoduchý. Listy šalvěje nastříháme na drobnější kousky a pokryjeme jimi dno zavařovací sklenice asi do výše dva centimetry. Zasypeme moučkovým cukrem ve stejné výši, a postupně střídáme šalvěj a cukr, dokud není sklenice plná. Sklenici uzavřeme a dáme na sluníčko. Já ji mám venku, ale může být i na parapetu na okně. Pokud jsou slunečné dny, tak do druhého dne obsah sklenice klesne, cukr se promísí s bylinkou a začíná vznikat tekutá šťáva medového charakteru.
Obsah skleničky upěchujeme a doplňujeme denně dalšími vrstvami cukru a šalvěje do té doby, dokud bude obsah sklenice klesat. Pak už nedoplňujeme a sklenici necháme na sluníčku nejméně 14 dní. Občas protřepeme. Po 14 dnech až jednom měsíci obsah sklenice přecedíme přes plátýnko a výsledkem je úžasný, lahodný a léčivý sirup medové barvy a šalvějové chuti. Tak ať se vám povede.