Vše souvisí se vším a jistě není náhoda, že během únorového očistného úplňku v Panně jsme se dozvěděli, že se prakticky na měsíc nehneme z domu. Nejsem v souladu s tím, co se děje, přesto cítím, že každá situace se může prožít různým způsobem. Nebudu nikomu radit, co by měl dělat, ale mohu se podělit o to, co budu příští měsíc dělat já. Pustila jsem se do psaní třetí knihy, budu se věnovat jarním pracím na zahradě, každý den si udělám vydatnou procházku přírodou, budu cvičit jógu.
Velkou sílu mi dodává každodenní propojení se Zemí, svým srdcem a Zdrojem. Na této ose cítím klid, harmonii, radost, naději. Člověka to úplně vyrovná, jak psychicky, tak fyzicky. Po takové meditaci se mi vždy zbystří smysly, cítím úzdravu těla i ducha. O minulém úplňku jsem o tom pohovořila na ostrově, ale byl tam slabý signál a nepodařilo se mi video nahrát. Tak jej sdílím nyní, nechť je vám k radosti a užitku. mějme víru v lepší časy a tvořme si je zatím v mysli.
                                       ​www.youtube.com/watch?v=pu43DYW4FPs

Vnímám, že média je lepší v současné době ani nečíst. A to jsem do nich kdysi psala! Poslední dobou spíš hledám znamení na své cestě a symboliku toho, co nám říká příroda a okolní dění, jehož jsme bezprostředně účastni.
I když je určitá cesta jakkoli těžká, vždycky je světlo na jejím konci. Situace, které prožíváme, mi silně připomínají příběhy z nedávného putování na větrném ostrově Fuerteventura. Jeli jsme mnoho kilometrů velmi nehostinnou a pustou krajinou, cesta byla jednosměrná a zdánlivě nesmyslná. Na jejím konci se však nacházela neuvěřitelně mystická a dech beroucí patnácti kilometrová pláž, dlouhá bezmála tak, jako cesta, kterou se k ní jelo. To je jen jedno z mnoha překvapení, které jsem tam prožívala. Když mi bylo smutno a stýskalo se mi po zeleni, i troše jinak otravného hmyzu, zajela jsem do jediného zahradnictví na ostrově a trochu se potěšila rostlinami, z nichž většinu tvořily kaktusy. Když nám není dobře a necítíme se komfortně, vždycky se můžeme potěšit okolní přírodou nebo krajinou svého srdce. Mám s tím letité zkušenosti, které jsem popsala ve své knize „Nebát se a jít“. Ještě jich pár mám. Kdo byste měl zájem, ráda ji pošlu. Informace jsou zde: https://www.kiara.cz/nabiacuteziacutem.html
Moje třetí kniha se bude možná jmenovat „Nebít se a jít“. Často totiž jdeme hlavou proti zdi, bojujeme za něco, co s námi vůbec není v souladu. Mnohdy je to proto, abychom se zavděčili druhým. Nebo vidíme smysl v něčem, kde vůbec nemá pro nás cenu ho hledat. Jakkoliv by se zdálo, že jsem se za svůj život již poučila, není tomu tak. Vesmír mě stále zkouší, testuje, nabízí různé možnosti, aby se ujistil, že za každé situace zůstávám věrná své vlastní cestě, ideálům, životním nastavením a možnostem. A tak vím, že mnohdy je právě ta cesta cíl. Jakkoliv je možná v této době pro mnoho z nás tato cesta nesmírně náročná, v napojení na nejvyšší dobro pro každého, to jistě zvládneme a otevře se nový a krásný životní prostor pro všechny na Zemi. Víra, touha a tvorba toho, v čem nám je dobře, nechť jsou naším motorem.  Ze srdce nám to všem přeji.
Video z výhledu na pláž najdete zde:
https://www.youtube.com/watch?v=AxM9s4ACaLo

​Čím déle člověk pobývá v nějaké zemi, krajině, společnosti, tím více proniká do jejich tajů, zákoutí, a vidí i slabá místa, která při prvním či druhém pohledu dovolenkáře nemusí být zřetelné. Na malém ostrově se po několika týdnech život stává již dost monotónním a chybí tvořivost, přizpůsobování se vrtochům počasí, setkávání s přáteli, kteří jsou mnohaletí a blízcí, leč žijí ve vzdálené domovině. I kontakt s rodinu mi zde začíná chybět. Poměrně intenzivní partnerská vazba prochází rovněž zatěžkávací zkouškou, kdy se mnohem jasněji ukazují rozdíly povah, potřeb a představ. Je to však dobře, protože když už si člověk myslí, že má hodně věcí vyjasněných, zpracovaných, objeví se aspekty nové nebo staré v mnohem větší intenzitě a je opět na čem pracovat. Vztah vnímám jako živý, tvořivý a v podstatě asi nekončící proces. Důležité je, aby se lidé chtěli spolu učit.  
Ale zpět k ostrovanům. Netroufám si odhadnout, kolik obyvatel je na Fuerteventuře původních, ale velkou část domů a apartmánů vlastní cizinci. Převážně Němci, Francouzi, Italové, ale také Češi. Velikost a kvalita bydlení záleží samozřejmě na movitosti jeho majitele. Potkali jsme se s Italkou, která svůj apartmán pronajímá, a sama žije se psem v obytném autě u pláže. Všimla jsem si, že někteří lidé, kteří tu žijí, před něčím ze své domoviny utíkají. Může to být chladné zimní klima, ale také zátěžové rodinné vztahy, dlouhodobá rozluka s partnerem, či potřebují najít sami sebe.
Co se týče stravy, je vesměs lehká, čerstvá, jíme především ryby, saláty, ovoce. Na svíčkovou bych tady opravdu neměla vůbec chuť. Na druhou stranu u nás doma mi v zimě zase nechutná salát, takže si uvědomuji, jak hluboce jsme spojeni s krajinou, ve které žijeme, a jak hluboce platí ono známe české přísloví: “Jiný kraj, jiný mrav.“ Pro mě byl pobyt báječný, osvěžující, ale také intenzivně transformační a mohu si s láskou říct, že všude je dobře, ale doma nejlépe. Existuje přece nějaký důvod, proč jsme se narodili do určité země, a ne do jiné. Děkuji za tu cestu a vše s ní spojené, včetně toho, že jedno letadlo nám uletělo a druhé málem. Sama jsem zažila to, co znám z mnoha filmů, totiž úprk přes letištní plochu k nastartovanému letadlu. Ale konec dobrý, všechno dobré. Děkuji.            

Již třetí týden pobýváme na španělském ostrově Fuerteventura. Už jsme nutně potřebovali Slunce, oceán, pocit svobody. Museli jsme absolvovat PCR testy, ale pak už naší vysněné cestě nic nebránilo. Bydlíme v krásném domě pár desítek metrů od oceánu, usínáme za zvuků vlnobití, kupujeme a jíme čerstvé ryby, výborné červené víno, čerstvé ovoce, denně plaveme, kocháme se krásou syrové přírody, podnikáme výlety, jsme v kontaktu s místní českou komunitou, která nám pomáhá se tu lépe vyznat. 
Život zde plyne poklidně, nikdo nikam nespěchá, většinou jsou tu lidé milí, ohleduplní, ochotní, veselí. Ostrov je sopečného původu, není tu mnoho vegetace, připomíná to spíše měsíční krajinu, a pro nás je to velmi exotické. Lidé tu nežijí nijak luxusně, ale člověk toho k životu mnoho nepotřebuje. Většinu roku je tu teplo, slunečno a poměrně veselo. Pokud někdo najde opuštěný dům, zabydlí se v něm, a během dvou let ho nikdo nevyhodí, tak je jeho. Volné domy jsou však většinou na těžko dostupných místech, kam vedou hrbolaté kamenité cesty. Hlavní silnice jsou asfaltové, ale většina důležitých silnic je pouze kamenitých a osobním autem nedostupných. Na holých kopcích jsou kozí farmy, ale čím se kozy živí, to nevím. Každopádně mi připadá, že život je tu v pořádku, nesleduji žádná média, žiji tady a teď a raduji se z krásy, která mě obklopuje. Věřím tomu, že žijeme proto, abychom se radovali a plně užívali krás naší nádherné planety Země.