Bylinky sbírám a suším už nejméně pět let. Jejich krásu a léčivé účinky jsem objevovala postupně, intuitivně a docela pomalu. Vybírala jsem je především podle vzhledu a vůně. A také podle toho, co mi rostlo na zahradě. V počátcích bylo nejvíce šalvěje, která mi voněla i chutnala, kromě čaje jsem z ní vyráběla sirup proti kašli. Další mou oblíbenkyní je levandule, ale v tom nejsem sama, tu má rád skoro každý. Já ji používám spíše jako dekoraci a pro její vůni, jakkoliv upravená k jídlu mi nechutná. Připomíná mi jedlá mýdla, která se prodávala v dobách mého dětství. Ochutnala jsem levandulovou limonádu, želé i sirup, ale nenašla jsem v nich zalíbení.
Meduňku mám také ráda, je uklidňující, voňavá, akorát že se hodně plevelí a brzy mi zamořila skoro všechny záhonky. Nesmím zapomenout na mátu, které mám několik odrůd, hladkolistou s velkými listy, s malými listy, a pak ještě takovou chlupatou. Jistě mají i svoje botanické názvy, ale ty já moc neřeším. Poslední roky mi mátu skoro spase takový krásný lesklý brouček, mandelinka mátová. Zvláštní kouzlo má i třezalka, která v naší nadmořské výšce začíná kvést až později, než je obvyklé, a tak ji přidávám do svatojánského věnečku často ještě nerozvitou. K mým oblíbeným bylinám patří ještě řebříček, jitrocel, bezinka, kontryhel a pelyněk, který hojně suším a poté používám jako vykuřovadlo. Radost mi přináší také čarokrásný měsíček, který mám ve dvou variantách – žlutý a oranžový. Masti z něj jsou k nezaplacení. Poslední dobou přicházím „na chuť" i okvětním plátkům růží, které se sušené výborně hodí do směsí koupelových solí.
Na zahradě ještě rostou divizny, a jejich největší kouzlo spočívá v tom, že se rozmnožují samy, každý rok vykvetou někde jinde, a tím mi připraví nečekané překvapení. Radost mi dělají také rozmarýn, bazalka, tymián, mateřídouška, nakonec i petržel nebo rukola, které používám hlavně v podobě koření. Celý tenhle příspěvek však píši proto, abych se podělila se svými zkušenostmi se sběrem a sušením bylin právě v období kolem svátku svatého Jana. Vím, že se říká, že byliny mají tou dobou největší sílu a magickou moc, ale já si musím všechno vyzkoušet sama. A opravdu! Již po několik let se mi potvrdilo, že byliny v tento čas sbírané a sušené si zachovají barvu i vůni po celý rok. Loňské věnečky a květinové svazečky voní stále jako čerstvé a zachovaly si svou barvu. Když kytičky trhám a suším kdykoliv jindy, nevoní tolik, a trochu vyblednou. A tak smekám před tou silou přírody, a s láskou a pokorou přijímám dary Země.       

Můj minulý příspěvek o výšce trávy vyvolal bohatou diskuzi na Facebooku i v následných rozhovorech s mnoha lidmi. Rozhodla jsem se proto napsat další článek na poněkud širší téma, a sice, jak vytvořit zahradu, aby nám byla k užitku, a přitom nevyžadovala moc péče. Každý má jiný vkus a jiné potřeby, tento můj příspěvek vychází pouze z mé zkušenosti, a nabízím tak ke sílení to, jak u nás zahrada funguje. Jistě také záleží na velikosti plochy, náš pozemek má něco přes tisíc metrů čtverečních.
Základem je, že jsem uchovala původní zahradu po dědečkovi, kterou tvoří staré vzrostlé jabloně a kopretinová louka. V louce vysekávám cestičky, aby se skrz ni dalo snadno projít, aniž by člověk na sebe nachytal klíšťata. Část kolem domu sekám na vysoký pokos, kde běžně vykvete jetel, popenec, sedmikrásky i kontryhel. V této posekané části zahrady máme letní posezení a letní kuchyň. Západní stranu také udržují posekanou, kvůli možnosti se proběhnout, opalovat se, případně hrát sportovní hry, benbinkton a jiné.
Kolem plotu máme jedlé keře, například maliny, ostružiny, rakytník a nově také moruši. Na jihozápadní straně je malý jehličnatý lesík, který je plný lesních jahod. U části plotu pěstuji keřové růže pro jejich vůni a krásu. Samozřejmostí je v zahradě kompost, my máme dva, abychom nemuseli s plevelem chodit přes celou zahradu na její druhý konec.     
Severozápadní část tvoří záhony trvalek, letniček a bylinek. Je to divoký prostor, který se různě prolíná, rozrůstá, žije si svým vlastním životem a nepotřebuje téměř žádnou péči. Na tyto záhony navazuje zeleninový záhon, který péči potřebuje. Máme zde především rajčata, okurky a papriky. Poslední dobou se přikláním k pěstování divokých rajčat nebo odrůd roubovaných na dýně, které jsou mnohem odolnější proti různým škůdcům a chorobám.
Důležitým prvkem zahrady je zahradní jezírko. Bez vodní plochy si už zahradu nedovedu představit. A myslím si, že ani ptáci, včely, žáby, vážky ani vodoměrky ne. Všem nám dělá velkou radost od jara do zimy, každý květ leknínu vítám jako nově narozenou bytost. Kromě jezírka jsou v zahradě další tři pítka s vodou pro osvěžení ptáků a hmyzu. Nechybí ohniště a chodníček z různých druhů materiálů pro masáž chodidel. Pro mě je samozřejmostí, že v zahradě by měl být také dřevník a domek na nářadí. Takto postupně vytvořená zahrada nám dělá radost a je i užitečná, avšak je jisté, že se může postupem času ještě různě proměňovat. Více fotek z naší zahrady naleznete ve fotogalerii. 

Letos se všude píše o tom, jak je prospěšné nesekat zahrady a nechat trávu, a rostliny v ní obsažené, svobodně růst. Dělám to tak již několik let, ale s určitými úpravami. Vyholené trávníky robotickými sekačkami a tráva do pasu, to jsou dva extrémy, a i zde je dobré hledat takzvanou zlatou střední cestu.  
Moje zkušenost je taková, že louka, která na naší zahradě vyroste, je krásná tak do konce července, pak začne žloutnout, uvadat, lehat si. A co potom s ní? Rotační sekačka si s tím neporadí, zahlcuje se a odmítá vzrostlý porost sekat. Dovednost mých předků - ohánět se kosou, aby to vypadalo, jako když se krájí máslo, jak se u nás říkávalo - tu jsem nezdědila.
Nutno je také dodat, že vysoká tráva je opravdu plná klíšťat a nastříkat se sprejem nepomůže. Ve vysoké trávě se daří hrabošům, hryzcům, tvoří se tu mnoho mravenišť. Když se pak poseká, vypadá ošklivě. Léty zdokonalování jsem došla tedy k tomu, že v zahradě nechávám poměrně velké ostrůvky lučního porostu a mezi nimi upravuji sekačkou cesty. Když ostrůvky odkvetou, nahrubo je osekám srpem a pak dorovnám sekačkou. Takto osekaný trávník je však ošklivý, zažloutlý, plný nerovností v terénu a trvá nejméně měsíc, než se vzpamatuje. Mnohem lépe pak vypadají vysekané  cesty, kdy sekačku nastavím na nejvyšší stupeň pokosu, a tak některé drobnější rostlinky vykvetou i při běžném sekání, například kontryhel, jetel, jitrocel, sedmikrásky, pampelišky. Pokud však chcete kopretiny, tak ty opravdu potřebují hodně času na růst ve vysokém porostu. Všechno má svoje pozitiva i negativa a není úplně v pořádku si myslet, že v klidu necháme trávu růst a zbavíme se všech starostí. Naopak, mnohé přibudou. Důležité však je, mít ze své zahrady radost. Přitom je úplně jedno, jaká je její úprava, hlavně že potěší oko i duši.