​Tento týden se většině domácnostech ponese ve znamení adventní výzdoby, tvorby věnců a dalších dekorací. Včera jsem šla kolem jednoho květinářství a byla jsem v němém úžasu z toho, jak jsou dekorace přeplácané a ve většině případů umělé. Umělé dekorace jsou trvanlivé, hezky vypadají a dají se použít opakovaně. Kam se ale vytratilo kouzlo přírody, vůně jedlových větviček, rozevírání šišek v teple domova? Netvrdím, že všechny jsou z plastu, ale trend k nim směřuje.
Letos jsem se proto rozhodla pro čistě přírodní materiály a přestávám používat tavnou pistoli. Vše aranžuji ručně nebo přiváži konopným provázkem či měděným drátkem. Představuji si, kolik tun plastových válečků se každý rok spotřebuje v tavných pistolích! Rozřezala jsem březovou větev z naší poražené břízy, kamarád mi do ní navrtal otvory pro svíčky, naaranžované na tácu to vypadá moc pěkně. Kruhový věnec je z břečťanu a mezi svíčky jsem poskládala šišky a větvičky. Na vše dohlíží dřevěný anděl a koník. Měla jsem z minulých let světýlka, tak jsem je také použila, pár skleněných kouliček, drobných dekorací z filcu, a je hotovo! Trvalo to jen několik minut a radost je veliká.
Příští rok to budu ještě vylepšovat, použiji svíčky z včelího vosku (letos mám ještě zásobu kupovaných), zřejmě se vzdám světélek napájených bateriemi. Uvědomuji si, že každému se líbí něco jiného a nablýskané adventní věnce z obchodu lákají k nákupu, vždyť to je základ obchodní strategie! Ale uvědomme si, co s nimi pak uděláme, můžeme je schovat na příští rok, ale za pár let nás stejná výzdoba omrzí, navíc budou v obchodech další lákadla. Nakonec skončí někde na skládce. Určitě můžeme do nekonečna vyprávět o hrůzách, které plavou v oceánech v podobě odpadků, ale zodpovědnost za stav naší planety má každý jednotlivec.           

Moje vztahy k lidem, kteří mi nebyli úplně blízcí, nebo mi dokonce šli na nervy, se během mého života různě měnily a vyvíjely. Velmi často mi nejvíce vadili právě moji blízcí. Říká se, že členy rodiny si nevybíráme, musíme se s nimi naučit žít. Ptala jsem se sama sebe, proč se mi to či ono nedorozumění děje, proč mám tak složité vztahy, proč mi ostatní nerozumí? Postupně jsem se snažila hledat odpovědi, protože nepohoda v rodinných či sousedských vztazích, které přinášely napětí, mi byla velmi nepříjemná. Stejně tak na pracovišti se vždycky našel někdo, kdo mi dokázal znepříjemnit den. Jak z toho ven? Několikaletá práce na sobě mi přinesla ovoce. A dnes se dokážu na lidi, jejich někdy nevhodné argumenty nebo zraňující chování, podívat z úplně nového úhlu pohledu, a už mi to neubližuje. Nebo alespoň ne dlouhodobě.
Pochopila jsem totiž, že každá reakce, slovo, gesto nějakého člověka, blízkého či vzdáleného, nevypovídá totiž vůbec nic o mně, ale především o něm. To, jak člověk mluví a jak se chová, je odrazem jeho vnitřního světa v realitě, kterou vidíme. A s námi to nemusí ani hnout. Jen to můžeme pozorovat a daného člověka v duchu politovat, že je plný hněvu a nepohody. V případě, že vaše duše je opravdu vyspělá, můžete mu poslat bezpodmínečnou lásku. Avšak to nejde hned, to se teprve postupně učím. 
Má to však ještě druhý aspekt a to ten, že pokud nám reakce někoho stále vadí a nemůžeme ji takzvaně skousnout, má nám to ukázat, kde máme v sobě zranitelné místo a můžeme zapracovat na jeho vyléčení. Není to jednoduché, ale rozhodně to stojí za to. Každý člověk, který se v našem životě objeví, je naším učitelem a my jeho. Záleží pouze na nás, jak na sebe budeme vzájemně reagovat. 
Kráceno, celé znění vyšlo v měsíčníku Regenerace. 
Na ilustrační fotce medituje Mgr. Tereza Hlavsová.

O ponožkách toho bylo již napsáno mnoho, nejvíc asi o tom, jak se ztrácejí v pračce. Mě však trápí jiná věc, a sice jejich velikost. Mám asi nejfrekventovanější velikost dámské nohy, tedy 38. Když se mi líbí nějaké boty, je většinou tahle velikost vyprodaná. Určitě existují nějaké statistiky s nejčastějším výskytem daných velikostí, ale výrobci obuvi je zřejmě neznají, jinak by v osmatřicítce vyrobily více párů než třeba velikostí 35. Avšak ponožky v mé velikosti jsem většinou vždycky sehnala, na nějakém tvaru nebo barvě mi zase až tak nezáleželo, hlavně, aby nebyly moc těsné gumičky. Již několik let však mám s ponožkami problém. Buď jsou mi velké nebo malé. Výrobci, asi ve snaze ušetřit, dělají souhrnné velikosti dámských i pánských ponožek, v mé situaci jde většinou o velikosti 35-38 a pak 39-42. První varianta je mi malá, druhá velká. Nechápu to, jsem nespokojená, a nevím, jak to změnit. Obě varianty velikostí, které jsou dostupné, jsem vyfotila a hned na první pohled je patrný velký rozdíl. Vadí vám to také nebo si říkáte: „Její starosti bych chtěl/a mít.“ 

Život na vesnici mi každý den přináší řadu nových možností a zážitků, které jsem ve městě nemohla mít.
O víkendu jsem se vypravila na výlov nedalekého rybníka, kam jsem se celé léto a kousek podzimu jezdila koupat. Těšila jsem se, že nakoupím nějaké ryby a dám je do mrazáku, abych je nemusela kupovat na trzích nebo v supermarketech.
Byla jsem překvapená širokou nabídkou různých druhů i velikostí ryb, některé byly opravdu až k deseti kilům. Chodila jsem kolem hráze a nahlížela do plných kádí ryb, kterým za chvíli jejich život skončí. Vzpomínala jsem, jak jsem si užívala svobodu ve vodě, plavala s nimi a občas se o mě nějaká jemně otřela. Když jsem přišla k rybníku brzo ráno, byla hladina vody hladká jako zrcadlo a každou chvíli vyskočila nad hladinu nějaká rybka, svižně a radostně, a já měla hned lepší den.
Teď bylo toto místo plné páchnoucího bahna, voda vypuštěná, ryby lapené. Pocítila jsem obrovský smutek a lítost nad tím, že příští léto si už s těmito rybami nezaplavu. Ano, budou jiné, ale těmhle život končí. V jedné frontě u kádě stál pán a na ramenou (za mých mladých let se říkalo na koníčka) mu seděla asi dvouletá holčička a sledovala, jak prodavači ryby zabíjejí. Holčička pláče a ptá se, proč to dělají, že to přece ty ryby bolí. Její tatínek s prodavačem se tomu smějí. Ta holčička nemůže odejít, musí shora na tu popravu koukat. Ale já odejít můžu a hned taky jdu. Nejsem schopná nic koupit, protože mi to připadá kruté a smutné.
Nejsem zatím ve fázi, že bych byla vegetariánka. Maso mi chutná a občas, méně než jednou za týden, si ho dám. Avšak u toho procesu zabíjení zvířat nejsem, a až nyní mi to tak nějak došlo. A chápu citlivé duše, které nemohou jíst maso z úcty ke zvířatům.