​Tento týden se většině domácnostech ponese ve znamení adventní výzdoby, tvorby věnců a dalších dekorací. Včera jsem šla kolem jednoho květinářství a byla jsem v němém úžasu z toho, jak jsou dekorace přeplácané a ve většině případů umělé. Umělé dekorace jsou trvanlivé, hezky vypadají a dají se použít opakovaně. Kam se ale vytratilo kouzlo přírody, vůně jedlových větviček, rozevírání šišek v teple domova? Netvrdím, že všechny jsou z plastu, ale trend k nim směřuje.
Letos jsem se proto rozhodla pro čistě přírodní materiály a přestávám používat tavnou pistoli. Vše aranžuji ručně nebo přiváži konopným provázkem či měděným drátkem. Představuji si, kolik tun plastových válečků se každý rok spotřebuje v tavných pistolích! Rozřezala jsem březovou větev z naší poražené břízy, kamarád mi do ní navrtal otvory pro svíčky, naaranžované na tácu to vypadá moc pěkně. Kruhový věnec je z břečťanu a mezi svíčky jsem poskládala šišky a větvičky. Na vše dohlíží dřevěný anděl a koník. Měla jsem z minulých let světýlka, tak jsem je také použila, pár skleněných kouliček, drobných dekorací z filcu, a je hotovo! Trvalo to jen několik minut a radost je veliká.
Příští rok to budu ještě vylepšovat, použiji svíčky z včelího vosku (letos mám ještě zásobu kupovaných), zřejmě se vzdám světélek napájených bateriemi. Uvědomuji si, že každému se líbí něco jiného a nablýskané adventní věnce z obchodu lákají k nákupu, vždyť to je základ obchodní strategie! Ale uvědomme si, co s nimi pak uděláme, můžeme je schovat na příští rok, ale za pár let nás stejná výzdoba omrzí, navíc budou v obchodech další lákadla. Nakonec skončí někde na skládce. Určitě můžeme do nekonečna vyprávět o hrůzách, které plavou v oceánech v podobě odpadků, ale zodpovědnost za stav naší planety má každý jednotlivec.           

Život na vesnici mi každý den přináší řadu nových možností a zážitků, které jsem ve městě nemohla mít.
O víkendu jsem se vypravila na výlov nedalekého rybníka, kam jsem se celé léto a kousek podzimu jezdila koupat. Těšila jsem se, že nakoupím nějaké ryby a dám je do mrazáku, abych je nemusela kupovat na trzích nebo v supermarketech.
Byla jsem překvapená širokou nabídkou různých druhů i velikostí ryb, některé byly opravdu až k deseti kilům. Chodila jsem kolem hráze a nahlížela do plných kádí ryb, kterým za chvíli jejich život skončí. Vzpomínala jsem, jak jsem si užívala svobodu ve vodě, plavala s nimi a občas se o mě nějaká jemně otřela. Když jsem přišla k rybníku brzo ráno, byla hladina vody hladká jako zrcadlo a každou chvíli vyskočila nad hladinu nějaká rybka, svižně a radostně, a já měla hned lepší den.
Teď bylo toto místo plné páchnoucího bahna, voda vypuštěná, ryby lapené. Pocítila jsem obrovský smutek a lítost nad tím, že příští léto si už s těmito rybami nezaplavu. Ano, budou jiné, ale těmhle život končí. V jedné frontě u kádě stál pán a na ramenou (za mých mladých let se říkalo na koníčka) mu seděla asi dvouletá holčička a sledovala, jak prodavači ryby zabíjejí. Holčička pláče a ptá se, proč to dělají, že to přece ty ryby bolí. Její tatínek s prodavačem se tomu smějí. Ta holčička nemůže odejít, musí shora na tu popravu koukat. Ale já odejít můžu a hned taky jdu. Nejsem schopná nic koupit, protože mi to připadá kruté a smutné.
Nejsem zatím ve fázi, že bych byla vegetariánka. Maso mi chutná a občas, méně než jednou za týden, si ho dám. Avšak u toho procesu zabíjení zvířat nejsem, a až nyní mi to tak nějak došlo. A chápu citlivé duše, které nemohou jíst maso z úcty ke zvířatům.