V době, kdy jsem bydlela ještě v Praze, jsem poměrně často chodila v Libni kolem řeky Rokytky. Dozvěděla jsem se, že pramení nedaleko místa, kde nyní bydlím, tak jsem se tam vypravila. Konkrétně je to v obci Tehovec, podle mapy někde uprostřed pole. A skutečně. Hluboké brázdy v poli mě přímo k prameni nepustily, ale kousek od pramene už je vidět malý potůček porostlý blatouchy a tam se dá očekávat počátek cesty této řeky. Je zde i poněkud špatně čitelná informační tabule, kde jsou údaje o řece a zajímavá informace o tom, že slovo Rokytka je lidový název pro vrbu. 
​Dole na obrázku s rozkvetlým stromem je v dáli vidět pole, kde řeka pramení. 
Je to nejkratší řeka u nás, má pouze něco málo přes 36 kilometrů, ústí v Praze do Vltavy a cestou nasbírá sedmnáct přítoků. V počátku své cesty teče mnoha soukromými zahradami, poté uhání do Říčan, Nedvězí, Královic, Horních Počernic, Libně, protéká Prahou a vlévá se do Vltavy.
Moc hezkou knížku o této říčce s názvem Rokytka, putování k pramenům, napsal Radomil Hradil. Kniha je plná jeho dojmů i fotek z putování a poznávání této řeky. Čtenář by měl chuť se podle knihy vydat po proudu a hledat vyfocená i popisovaná místa kolem řeky. Porovnávat dobové fotografie s aktuálním stavem oněch míst. Jen mít čas a dobré boty.... 

Ve vesnici, ve které bydlím, se ozývají krásné zvony z kostelní věže každý den v poledne a v šest večer. V neděli pak v půl osmé před bohoslužbou.
Když jsem sem jezdívala jako malá holka za babičkou a dědečkem, nedělní zvonění znamenalo, že byla polévka na stole. Když tomu tak nebylo, dědeček významně povytáhl obočí a nahlas pravil: „Á, máme tady poledne." Večerní zvonění nám, zejména v létě, když jsme byli na zahradě, připomnělo, že už je šest, jakkoliv je slunce ještě v plné síle. Zvuk zvonu je hladivý, léčivý, hluboký, souzní s mou duší a srdce zvonu rezonuje se srdcem mým. Alespoň to tak cítím. Ráda stojím bosa v trávě, spojená se Zemí a naslouchám tomu několikaminutovému koncertu v hluboké meditaci.
V posledním týdnu jsem však zvony vůbec neslyšela. Pravda je, že bydlím asi půl kilometru od kostela a ne vždy jsou zvony dobře slyšet, záleží na tom, jak se nese zvuk i odkud fouká vítr. Ptala jsem se kamarádů, zda si nevšimli, že kostelní zvony utichly, ale nikdo se k tomu nevyjádřil. Dala jsem dotaz do skupiny naší obce na facebook a tam jsem se dočkala nařčení, že neznám velikonoční zvyky, protože před Velikonocemi zvony nezní. To je sice pravda, na Zelený čtvrtek zvony takzvaně odletí do Říma, aby se v době vzkříšení zase rozezněly v plné síle, ale já je neslyšela nejméně týden a Zelený čtvrtek je až zítra.
Přemýšlela jsem, koho se zeptat. Dříve se zvonilo ručně, ale dnes jsou zvony ovládány automatem. Co když se rozbil, napadlo mě. Dopoledne jsem tedy napsala mail knězi, který u nás slouží bohoslužby. Jakmile jsem mail odeslala, zvony se rozezněly. Bylo 11 hodin a 11 minut. Jaká náhoda! Během odpoledne mi kněz Konstantin napsal, že srdce zvonu bylo v opravě a dnes se na kostelní věž vrátilo. Měla jsem velkou radost a pocit, že jsou věci zase v pořádku.
Tahle historka mě však donutila zamyslet se nad tím, jak málo vnímáme zvuky, které nás obklopují, a jsme hluboce ponořeni do sebe, svých myšlenek a starostí. Ptala jsem se zastupitelů obce, zda slyšeli znít zvony, protože Obecní úřad je téměř vedle kostela. Nemohli si vzpomenout. Ani nikdo z mých blízkých a sousedů, kterých jsem se ptala. Jak je možné, že ty zvony nikomu nechyběly?    

V rámci akce „Ukliďme Česko", jsem dnešní dopoledne věnovala sběru odpadků do pytlů. Z drobnějšího materiálu bylo nejvíce prázdných krabiček od cigaret, plastových láhví a obalů od různých laskomin. Uvědomila jsem si, jak zřejmě i zde platí ono známé pořekadlo “jak uvnitř, tak venku". Je to samozřejmě jenom moje domněnka, ale vnímám to tak, že lidé, kteří o sebe nepečují a ubližují si, například kouřením, pitím nezdravých limonád nebo konzumací chemických koktejlů v různých pochutinách, ubližují i přírodě tím, že ji zaplavují odpadky. A je jim to v podstatě jedno nebo si to možná ani neuvědomují.
Jsem smutná z toho, co všechno jsem po cestách, a hlavně v lese, našla. Rozbitou hru stolní fotbal, kus židle, různé kabely, prázdné pětilitrové kanystry, rozbitou tašku na kolečkách, dokonce i oblečení. Předpokládám, že všichni máme popelnici, na každém druhém rohu je kontejner s recyklací – co lidi vede k tomu, to vyhodit do přírody?
Velká koncentrace odpadků byla rovněž poblíž dokončených staveb nejen soukromých, ale i veřejných. V naší obci se staví vodovod a kanalizace, a místa po stavebních týmech zůstávají plná odpadků. Spousty lahví od piva, vína nebo i něčeho ostřejšího, plastové kelímky od hořčice, plno igelitových sáčků, často se zbytky pečiva, patří k těm drobnějším odpadkům. Z příkopů jsem však lovila i větší plastové kýble se zbytky materiálu, různé cedule a poházené zbytky odpadních trubek. Kdyby nebyl úklidový den, tak by to tam asi zůstalo.
Abych však nebyla jenom negativní, měla jsem dnes i velký důvod k radosti. Na mém malém zahradním jezírku se objevil párek kachen. Ona a on. Potápěli se a koukali, co je pod hladinou k jídlu. Když zjistili, že nic, vylezli na břeh, chvíli se procházeli po zahradě a pak odletěli. Měla jsem však krásný pocit z milé návštěvy. Na jezírku jim to moc slušelo! 

Během dubna obvykle končím s dokrmováním ptáčků. Sundám krmítka ze stromů, vyčistím je, natřu lněným olejem a uložím do domečku na nářadí, kde jsou připravená na příští zimu. Letos jsem během zimy rozsypala do krmítek devět kilo slunečnicových semínek, dvě kila ovesných vloček, kilo máku a půl kila lněných semínek. Ptáci však navštěvují zahradu celoročně, hledají žížaly v kyprém kompostu, stavějí si hnízda ve stromech, koupou se v zahradním jezírku nebo v kamenných pítkách. 
S blížícími se Velikonocemi jsem vytvořila v zahradě různé dekorace, které jsem ozdobila peříčky. Bylo mi divné, že se z věnců a košíčků peříčka ztrácejí a říkala jsem si, že jsem je asi špatně přilepila. Až jsem přistihla sýkorku, jak zuřivě obírá umělého ptáčka o jeho peří a odlétá s ním do hnízda. 
Napadlo mě, že v přírodě je asi málo materiálu pro stavbu hnízd, chybí louky se zbytky sena, pole se zapomenutými otýpkami slámy a z řepky se hnízda stavět nedají. 
Dala jsem tedy na zahradu kolem stromů trochu loňského sena, nasušené byliny a pár hrstí peří, aby měli ptáci k dispozici dost materiálu na stavbu a zateplení hnízd. Nedovedu si bez nich, jejich zpěvu, křiku a škádlení život v zahradě vůbec přestavit. Jsem za ně moc ráda a snažím se jim jejich život ulehčit. Dělá mi to radost.   

Loni na podzim jsem dělala rozhovor s panem Miroslavem Zelenkou a dostala jsem od něj knihu, kterou napsal. Jmenuje se Umění žít a milovat. Trochu jsem ji odkládala, protože nebylo úplně jednoduché ji číst. Jedna z kapitol se jmenuje Fraktální struktura Teoversa vícedimenzionálních bytostí a antropomorfní struktura Teoversa stvořitelů, archandělů a podobných bytostí. 
Knihu jsem si tedy dávkovala postupně, avšak stala se zajímavá věc. Čím více jsem ji četla, tím hlouběji jsem jí rozuměla. Ve výsledku je návodem na to, jak žít a milovat v několika jednoduchých a srozumitelných krocích. Avšak nejsou zde napsány prvoplánově, je potřeba je z knihy vyčíst trochu jako z křížovky. Body, které mi připadají nejdůležitější, předkládám čtenářům a možná i sobě, aby byly na jednom místě srozumitelně a jasně napsané, a aby bylo možné se k nim vracet. Vypadají jednoduše, až triviálně, avšak není snadné se jimi řídit každý den a každý moment svého života. Zažité archetypy chování na ně poměrně často útočí. 

1. Neživit nízké energie
2. Nenechat se manipulovat
3. Uvědomovat si lásku. Láska je chápána jako stav duše, mysli a vědomí. 
4. Žít tak, abychom šířili světlo
5. Vytvářet pozitivní vize
6. Žít s vědomím: vím, že to jde!
7. Nevytvářet negativní emoce
8. Mít naději
9. Zabránit agresivitě
10. Žít tady a teď
11. Vědomě jíst
​12. Trénovat telepatii