Dnes je úplněk v Raku, zítra poslední den roku 2020. Má račí povaha tedy děkuje a bilancuje. Poděkování patří zejména mně samotné za to, že jsem uplynulý rok prožila ve zdraví těla i ducha, a alespoň částečně vědomě. Děkuji za to, že mohu žít v přírodě na krásném místě, které cítím jako skutečný domov. Vydala jsem druhou knihu a kalendář s krystaly, oboje vlastním nákladem. Usušila jsem spoustu bylin a plodin, udělala řadu marmelád, krémů, mastí a bylinných olejů a tinktur. Komunikovala jsem s přírodou, s rodinou i s dalšími milými bytostmi a lidmi. Mohu svobodně sdílet svoje pocity bez obav. 
Letošní rok byl pro mě také hlavně o partnerství. S partnerem jsme navzdory časté společenské izolaci navštívili spoustu krásných míst a zajímavých lidí, a objevovali jsme různá zákoutí naší země a také našich duší. Učíme se spolu a jeden od druhého. Hledáme způsoby, jak jít s ostatními lidmi cestou radosti, lásky, spolupráce a tvoření.
Do dalších dnů hledím s optimismem. Jsem si jistá, že když si budeme pěstovat vnitřní mír, svobodu a sdílet radost, vděčnost a zkušenosti, najdeme cestu, jak žít společně ve zdraví, vzájemnosti a spokojenosti bez strachu, izolovanosti a omezení.
Vždyť se stačí rozhlédnout, kolik je vůkol krásy, rozmanitosti, radosti, čistoty a naděje. Přeji tedy nám všem, abychom s vděčností poděkovali za všechno, co jsme se naučili, abychom propustili to, co nás netěší a zraňuje, a měli víru v krásné časy budoucí. Děkuji vám všem, že zde mohu spolu s vámi alespoň část mé cesty životem sdílet a zároveň že mi dovolíte nahlédnout k vám. Sdílení příběhů, nápadů a pocitů je pro mě velkou inspirací. Objímám ze žlutého domečku obklopeného živly přírody a posílám pár fotek, kdy se pamatuji, že jsem zažívala radost, hojnost a štěstí.
Kdo byste se chtěl podívat na moje povídání o přírodě na Cestách k sobě, tak prosím, zde:
​www.youtube.com/watch?v=qbs4jud3SaQ&t=26s

​Vánoční svátky jsou pro většinu lidí časem, kdy se sejde celá rodina, všichni zapomenou na lecjaké šarvátky a těší se na společný večer splněných přání. Tak to bylo celé věky a zpívá se to v mnoha písničkách.
Nejzranitelnější jsou lidé staří, kteří jsou často velmi osamělí. Na vánoční setkání s dětmi a vnoučaty se těší, a pak na ně dlouho vzpomínají. Letos je všechno jinak. Senioři se bojí o život tak, že jakékoliv návštěvy odmítají, případné dárky pro děti a vnoučata posílají poštou a zabarikádovali se doma. Zavřeli se před světem. Na jak dlouho? A přežijí to vůbec psychicky?
Není to tak, že bych jen tak filozofovala nad současnou situací, ale vše, co píšu, reálně prožívám. Moje máma, která žije už 15 let sama, se vždy těší, že ji o Vánocích přijede navštívit rodina, stále byla plná sil, cestovala, vařila, pekla, starala se o zahradu. Letos je všechno jinak. Ona a její kamarádky se posilují ve strachu, jsou zaslepené televizním zpravodajstvím a vyprávějí si do telefonu ty nejhorší historky a inscenují možné scénáře. Vánoce s námi bude mít pouze na telefonu, bojí se nás.   
Druhá naše babička, bývalá tchýně, žije v domově seniorů. Jsem s ní v kontaktu, píše mi dopisy, ve kterých líčí svou izolovanost na samostatném pokoji, nesmí se stýkat s jinými obyvateli, je zavřená na pokoji. Testují ji třikrát týdně. Neví pořádně, co se děje a zda to vůbec skončí.
A tak mě napadá, zda strach, panika, izolovanost, nedostatek pohybu a radosti ze života neublíží našim seniorům víc než to, co nazýváme epidemií.
Svět se mění a my s ním. To je známý citát. Jen si říkám, že by bylo hezké, kdyby ty změny byly k lepšímu a mám víru, že nakonec budou. S nadějí ve vítězství zdravého ducha i těla přeji nám všem, abychom šli do světla na konci tunelu a šťastné svátky k tomu.   

Můj muž pracuje s historickými materiály a jednoho dne přivezl domů starý stůl. Ne že bychom nějaký potřebovali, ale jsou kousky, kterým zkrátka neodolá. Stůl vypadal hezky, do domečku se přiměřeně hodil, tak jsem příliš neprotestovala. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem pod deskou stolu objevila krásnou dřevěnou vyřezávanou hru! Od té doby si skoro každá návštěva s námi ráda hru zahraje. Jsou to zábavné turnaje, při kterých člověk zcela zapomene na běh života a úplně se ponoří do tady a teď. Fandí svojí káče a při poražených figurkách šťastně skáče. Netušili jsme nic o historii této stolní hry, až jedna moje hloubavá kamarádka zjistila, že se jedná o starou hru s poetickým názvem Čamburína. 
Zajímavé je, že dříve se nacházela v domácnostech především v horách. Asi aby si lidé zkrátili dlouhé zimní večery. Nejstarší známý hrací stůl byl nalezen v oblasti italských Dolomit a pochází z 1. poloviny 16. století. 
U nás byly tyto hry rozšířeny hlavně v horských chalupách v Krkonoších a v Jizerských horách. Máme z naší nové zábavy velkou radost a je jisté, že tuto zimu se nudit nebudeme!