​Pojem magie si může každý vykládat jinak. U někoho vyvolává dojem čehosi nadpřirozeného nebo mimořádného, může se tím myslet praktikování různých rituálů s použitím všelijaké symboliky.
Pro mě však slovo magie v životě představuje především vědomý život a vědomé dosahování cílů, které vedou ke zkvalitnění života. Magie je uvědomění si fyzikálního zákona zachování energie v tom smyslu, že co vyšleme, to také získáme zpět. Ať už jsou to nenávist, závist, nepřejícnost a další. Platí to i naopak, vysíláme-li z našeho nitra radost, laskavost, lásku a porozumění, budou se nám vracet. Nemusí to přitom být hned, ale jednou určitě. Lze to vyjádřit i známým heslem: Nečiň ostatním to, co nechceš, aby činili oni tobě. Ve zjednodušené formě se to dá říct i takto: Jak zaseješ, tak sklidíš. Tyto poučky určitě každý zná, ale praktikovat je v každodenním životě považuji za skutečnou magii.
Začít se dá například tím, že si budeme hlídat myšlenky, pokusíme se žít v přítomném okamžiku a nenecháme naši mysl sklouzávat do minulosti ani upínat se příliš k budoucnosti. Velmi moudře to vyjádřil Mark Twain: „Nejvíce strachu jsem v životě prožil kvůli věcem, které se nakonec nikdy nestaly.“
Bydlím na samotě a lidé se mě často ptají, zda se tam nebojím. Zamyslela jsem se nad tím a došla jsem k tomu, že pokud se něčeho bojím, tak jsou to moje vlastní myšlenky. Práce s našimi myšlenkami tak, aby byl člověk sám se sebou spokojený, vyrovnaný, spokojený, naplněný a šťastný, je jednou z životních magií. Snažím se vnímat svůj vnitřní hlas, poslouchat intuici, cítit a rozpoznávat svoje pocity, být často v srdci a snažit se sladit hlas rozumu a hlas srdce. Udržovat si dobrou kondici a zdraví pohybem, péčí o tělo, dostatkem spánku a konzumací kvalitních potravin.
Další význam tohoto slova spatřuji ve spojení sebe sama s přírodou, s přírodními cykly, s živly. Vnímání cyklů v přírodě i v lidském životě, přijetí pomíjivost situací a dějů. Žití v souladu s přírodou, poznávání jejich darů ve formě léčivých bylin, krystalů, podpora a rozšiřování luk pro užitečný hmyz. Neničit přírodu, vnímat ji jako živou bytost, kterou máme rádi jako sami sebe.    
Líbil se mi citát, že to nejkrásnější, co po člověku zbude, když zemře, jsou vzpomínky živých na něj a jeho život. Výsledkem opravdové magie života jsou podle mě krásné a láskyplné vzpomínky na bytost, která žila podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. 

Loni v srpnu jsem dělala domácí jablečný ocet. Recept najdete zde v kategorii Recepty z 24. 8. Musím podotknout, že je s tím hodně práce, budoucí ocet se musí často míchat, cedit, přesouvat ze Slunce do temna, z tepla do chladu. Výsledek však stojí za to. Když jsem ho před Vánoci stáčela, byla jsem zvědavá, jak můj první pokus dopadne. A byla jsem nadšená! Ocet je velmi lahodný, jemný ale zároveň ostrý, jsou z něj cítit hodně jablíčka a má krásnou barvu. Není možná tak čirý, jako ten koupený, ale kdybych si dala práci a přecedila ho třeba před filtrační papír, asi bych dosáhla lepšího výsledku. Nepřipadá mi to však nutné, naopak si myslím, že v usazenině je spousta prospěšných látek. Většinu jsem ho rozdala, mám jen jednu malou lahvičku, které si cením. Pokud se letošní úroda jablíček povede, určitě ho udělám znovu. Píšu to sem teď proto, že pokud máte uskladněná jablíčka, která se rychle kazí, můžete z nich ocet udělat. Sice nebude mít tolik sluníčka jako v létě, ale když do toho procesu dáte dost lásky, tak to bude jistě stačit :-).  

Mám v oblibě téměř všechny naše hory, ale nejvíce se mi líbí v Jizerkách. Jsou tak akorát vysoké, ne příliš příkré, mají krásné vodní plochy a neuvěřitelně pestré rostliny na horských loukách. Úplně nejvíce se mi však líbí tamní rozhledny. Navštívila jsem postupně úplně všechny. Báječný je také výhled z Ještědu, navíc tam prodávají úžasnou točenou zmrzlinu. 
V létě i v zimě miluji procházky pěší nebo na běžkách, kolem přehrady Bedřichovské nebo Josefodolské. Asi se tak nejmenuje, ale my jí tak říkáme. Jarní prázdniny se většinou neobešly bez permanentky na sjezdovku Malinovku v Bedřichově.
Když už v Jizerkách máme dost procházek, navštívíme IQ park v Liberci, ZOO s bílými tygry nebo botanickou zahradu s obrovskými listy leknínů. Příjemná je i procházka tou částí Liberce, kde jsou krásné secesní vily s věžičkami, prosklenými verandami, atypickými okny a dřevěnými vyřezávanými štíty. V Jizerkách je prostě kousek mé duše a vždycky se sem ráda vracím.   

​Sváteční volno mi nedělá dobře. Úplně jiný režim dne, než na jaký jsem zvyklá, po dobu téměř čtrnácti dnů, mě zpravidla úplně rozhodí. Něco ve mně si začne myslet, že teď už napořád mohu vstávat před polednem, chodit denně na návštěvy, neuklízet, neprat, jen rozbalovat dárky, jíst a pít vybrané lahůdky a chodit na procházky.
Ale ouha. Přijde leden a je potřeba začít něco dělat, jako že pracovat. A začíná to obnovováním trvalých příkazů plateb na další rok, zaplacením všemožných pojistek, sehnáním dálniční známky, pomyšlením na tvorbu daňového přiznání. Ještěže si do nového roku nedávám žádná předsevzetí, protože bych byla akorát naštvaná, že je neplním. Leden obecně mi dává docela zabrat. Je potřeba zpravidla nejvíc topit, světla přibývá jen velmi zvolna, na zahradě se nedá nic dělat.
Doplétám tedy svetr, který jsem začala na podzim, probírám se věcmi, které jsem více jak rok neměla v ruce nebo na očích, abych je odnesla mimo domov, napíšu lidem, s nimiž jsem se dlouho neviděla a volně pokračuji v psaní své další knihy, u které zatím ještě není vůbec jasné, zda ji vydám.
Jsem otevřená všem možnostem, jak pracovním, tak osobním, které ke mně letos přijdou a přinesou mi nové možnosti, úhly pohledu, zkušenosti, vztahy. Těším se!