Snad nikdy dříve nebylo tak zřejmé, jak rozdílné životy vedeme. Doba v omezeném režimu pohybu každému přinesla něco nového. Jedněm radost z možnosti se zastavit, pobýt více se svými nejbližšími, pozorovat krásy probouzející se přírody. Druzí jsou zavření doma, krmí se strachem ze zpráv a s obavami očekávají průběh následujících dní. Snažím se v mém životě vždy vidět ty lepší stánky, nesleduji média, vlastně ani moc nekoukám na filmy, snažím se uřídit svůj život tak, aby byl prožitý v harmonii, radosti, hojnosti a lásce. Zní to možná jako klišé, ale není tomu tak. Prožila jsem část života rovněž v obavách, stresu, v úzkostech a problémech. Avšak v jednu chvíli byly pro mne už tak neúnosné, že jsem se vědomě rozhodla ke změně. Už jsem toho měla zkrátka dost. Připravuji knihu, která vypráví o tom, jak z různých omezení a příkoří, která se nám v životě dějí, vytvořit lepší život, který nám umožní se těšit na každý den, na každou noc, na každé setkání se sám se sebou, s bližními, i s okolím. 
Objevuji v této době svoje skryté talenty, které jsem neměla možnost projevit, vrátila jsem se k šití, jako asi mnoho dalších lidí, objevuji jemnohmotné struktury života, jsem hodně v přírodě a učím se žít z pozice hojnosti a radosti, nikoliv z místa strachu. Člověku to však nespadne samo do klína, je potřeba na tom pracovat, vědomě třídit myšlenky a pro změnu k lepšímu se rozhodnout. Mysl potřebuje stejný trénink jako svaly, jinak zleniví a zaplaví nás negativitou, která se vyskytuje v médiích a ve vnějším světě. 
Tak vás chci motivovat, podpořit. Váš život je jen váš, nenechte se ochromit současnou dobou, najděte si na tom pozitiva a nechtějte se vrátit do stavu před omezeními, který jsme se naučili nazývat "normálním". Nebyl to normální stav, byl značně vychýlený, zaměřený na výkony, neustálý růst prosperity, drancování země, povyšování peněz nad hodnotu lidského života. Tohle přece nechceme. Jen my, lidé, můžeme nastolit změnu. Změna k pozitivnímu životu, vedenému v lásce, radosti, spolupráci a hojnosti začíná v mysli každého z nás.   

Letošní zcela neobvyklé jaro mě přimělo zamyslet se nad tím, zda mám dostatečně efektivně využitou zahradu. Myslím tím záhonky s jídlem. Rajčata, okurky, bylinky i dýně pěstuji již několik let, zahrada je však veliká, převažuje v ní trávník, tak jsem se rozhodla letos zeleninovou zahradu rozšířit. První úkol k řešení byl kde, druhý jak záhon vybudovat. Vybrala jsem místo slunné, na jihozápadě domu, mírně kryté před větrem. Líbí se mi trochu zvýšené záhony, mám moc ráda kameny, tak jsem s kamarádem zajela do nedalekého lomu, kde jsme vybrali krásné zemité rulové kameny. Vyrovnali jsme je na sebe a trochu prosypali zeminou. Na dno záhonů je vhodné položit pletivo, nejlepší je to na králíkárny, aby se do záhonku nedostaly myši a hryzci. Na pletivo jsme dali zeminu z kompostu a vrchní vrstvu tvoří pěkná prosátá zemina z místní kompostárny.
Zasadila jsem cibuli, k sadbě mám připravenou růžičkovou kapustu, pár brambor a topinambury. Jsem zvědavá, jak se jim bude u nás dařit. Těším se na první výhonky, hlavně aby trochu zapršelo, zemina je suchá a vyprahlá.       

​Když jsem si vybrala větu uvedenou v titulku jako motto svého života, které se stalo zároveň sloganem mého webu, netušila jsem, jak moc to bude pravdivé tvrzení.
Odstěhovala jsem se na venkov, pracuji z domu, jsem stále v přírodě, pěstuji si vlastní jídlo. V době, kdy se ve společnosti nic zásadního neděje, supermarkety přetékají jídlem i spotřebním zbožím a kola průmyslu a služeb se točí naplno, může to někomu připadat jako pošetilá zábava ženy zralého věku, které vyletěly děti z hnízda. 
Ovšem v současné době panuje ve společnosti situace mimořádná, naprosto neočekávaná a pro řadu lidí frustrující. Mnoho lidí nemůže chodit do práce, většina obchodů je zavřená, restaurace, divadla, kina své návštěvníky rovněž hned tak neuvidí. Lidé najednou vypadli ze zajetých kolejí, rodiny jsou pospolu, děti doma a zdá se, že je svět naruby. V sousedním Německu není k dostání toaletní papír, ani papírové utěrky či kapesníky. Že by se v civilizovaném světe moderních technologií mohlo něco takového stát nikoho nenapadlo ani ve snu. A stalo se.
Řada lidí mi volá a píše, jak jsou na dně, jak je to na palici, ptají se, kdy už to skončí? Chápu, že pro řadu lidí je současné situace zvláštní, pro mnohé možná i nepříjemná, ale já žádnou velkou nebo zásadní změnu ve svém životě nepozoruji.
Píšu doma na počítači, pracuji v zahradě, chodím do lesa, na nákup na farmu nebo do statku, pozoruji, jak klíčí semínka, každé ráno se těším na bosou procházku zahradou a na masáž chodidel. Svoje nejbližší mám v srdci, myslím na ně s láskou a díky technologiím jsem s nimi ve spojení.
Televizi doma již několik let nemám, rádio neposlouchám a zprávy na počítači si vybírám. Zaujal mě text, že na Slovensku chtějí udělat řízený blackout. Článek je zde: https://www.cas.sk/clanok/964870/matovic-uvazuje-nad-kompletnym-vypnutim-slovenska-vynimocny-stav-a-vojenske-zasobovanie/?fbclid=IwAR3V-9TSeZRKtknPmX3n_3QYevDEKgzXkRG-Nw3yMNrQzsi9PClruf_mtXY.
Nepoznám, zda je to apríl nebo ne, oficiální zprávy jsou tak absurdní, že se mi jeví jako aprílová skoro každá. Ujistila jsem se tedy, že mám doma dost svíček, dřeva na topení, propan butanovou bombu, kdyby náhodou někoho napadlo vypnout i elektřinu. Člověk dneska nikdy neví. Vodu mám ve studni nebo v nedaleké studánce, a těším se z toho, že je jaro, jsou dlouhé dny a stále je z čeho mít radost. V každé situaci, i té zdánlivě bezvýchodné, svítí světlo na konci tunelu.
Jediné, co mě trápí je to, abychom skrze dočasná opatření státu nepodlehli tomuto systému řízení i v době běžného režimu. Měli bychom si hlídat svobodu jako jednotlivci i jako stát.
Přeji tedy nám všem, abychom si vždy uměli najít něco radostného a viděli v každé situaci naději, víru a lásku a chápali, že všechno, co se děje, má nějaký smysl.