​Na sklonku loňského roku jsem se zúčastnila systemické konstelace, která mapovala úlohu mužů v rodinách od 12. století dodnes. Jak jsem ji vnímala, si můžete přečíst v tomto blogu níže.
Počátkem ledna série pokračovala, tentokrát se zkoumala typická česká rodina a její energetický systém od šedesátých let minulého století. Šlo o úplnou rodinu, jejími členy byli maminka, tatínek, dvě dcery a otec a matka tatínka, tedy babička s dědečkem.
Tentokrát jsem byla požádána, abych vybrala z přítomných lidí jednotlivé postavy této rodiny a samotné konstelaci jsem bedlivě přihlížela. Byla neuvěřitelně pravdivá. Ti lidé „na place“ se úplně propadly do druhé poloviny minulého století. Naprosto zřetelně jsem v nich poznávala moje rodiče, prarodiče a hlavně, v roli dcery jsem se s naprostou jistotou poznávala já. Bylo to tak silné a impozantní, že se mi vybavovaly i prostory, kde jsem v té době žila, černobílá televize, nábytek, mixér, Gustav Husák…
V konstelaci stál i problém, který ti lidé měli, a ukázalo se, že tím problémem je naprostá absence živosti, radosti, autenticity, sexuality, smyslnosti a chuti do života. Členové rodiny byli jako roboti, vykonávali potřebné věci související s chodem života, ale byli úplně odpojení od pocitů, prožívání, od sebe navzájem. Nesdělovali si, jak se cítí, nesdíleli vlastně v emoční rovině vůbec nic. Maximálně výčitky.
Dvě dcery těchto rodičů je vůbec nevnímaly jako svoje rodiče, byli to nějací lidé, kteří jim nevadili, ale nevázalo je k nim žádné citové pouto. Starší dcera byla mnohem více odpojená, směrem k rodině se vůbec nekoukala a měla stále tendence někam odejít. Při pohledu na rodinu měla poct, že jí prochází dýka skrz třetí čakru.
Do této rodiny vstoupila živost, pravdivost a autenticita. Nejprve k ženě, mamince dvou dcer, aby jí trochu přivedla k životu. Do té doby byla robot. Když se trochu probrala a začala se svým mužem mluvit o svých pocitech, ozvala se tchýně, která to nesla velmi nelibě a řekla, že než by takové věci svému muži (dědečkovi) řekla, že by raději umřela. Babička byla úplně odpojená, stáli k sobě s dědečkem zády. Dědečka ale zajímaly jeho vnučky a přál by jim lepší budoucnost.
Starší dceři bylo stále hůře a byla téměř na zhroucení. Mladší dcera seděla na zemi a neprojevovala se nijak, jako by zamrzla někde v období dětství. Zůstávala stále malá.  Všichni vypadali, jako by zamrzli v ledovém království, jen starší dceři bylo stále hůře.
Vedoucí konstelace mě vyzval, abych si našla v konstelaci místo, které mě nejvíce přitahuje. Byla to jednoznačně straší dcera. Vyrůstala jsem v takové rodině bez sourozenců a bezprostředně jsem cítila to samé, co ona. Ve svém skutečném životě jsem z této rodiny musela odejít, abych vůbec přežila. Stoupla jsem si tedy do její energie a bylo jasné, že je to i moje energie. Podívala jsem se jí do očí. A viděla jsem malou ustrašenou holčičku, která vůbec netušila, kam patří, co má dělat, vnímala, že svět je nebezpečné místo a bylo jí špatně, cítila bolest, hlavně v břiše.
Bylo mi jí neskutečně líto, věděla jsem, že jsem to já, že se dívám sama na sebe. Bylo to smutné, až zničující. Bylo potřeba se probudit, projevit, začít se vidět, cítit, vnímat, oživit svoje pocity a samu sebe uvést k životu.
Cítila jsem, jak nějaká moje část nechce, nemůže, bojí se, že to nedokáže. V tu chvíli se mi sebe samé velmi zželelo a začala jsem plakat, uvolňovala jsem tu bolest nahromaděnou za všechna ta léta, sténala jsem, ale zároveň utěšovala samu sebe, říkala jsem si, že jsem to měla těžké, ale že jsem přežila, že jsem tady, a mám ještě možnost začít opravdu naplno žít. V tu chvíli mě objala živost, pravdivost a autenticita, podporovala mě, objímala a já jsem plakala. Uvědomila jsem si, že musím dát oporu sama v sobě, nikde jinde ji nenajdu, že se musím ocenit, najít tu krásnou ženu a ukázat světu, že jsem tady. Zároveň jsem cítila, že se musím nutně odpojit od původní rodiny, protože její energie mě umrtvuje. Že po své původní rodině nemohu a nemám nic chtít, že nikdo z nich naprosto nechápe, co po nich chci. Dali mi přece všechno, jak říkají, obětovali se, a já jsem nevděčná, nevážím si toho. Nedá se nic dělat, je potřeba skočit rovnýma nohama do vlastního života a neohlížet se zpět.
Když toto všechno prožívám, ozve se dědeček a cloumá babičkou se slovy: „Ale my jim musíme přece pomoct, musíme!“ Babička je ale mrtvolně bledá a říká, že chce umřít. Vypadá otráveně a vůbec jí to nezajímá. Tatínek s maminkou se tváří překvapeně a mladší dcera stále sedí na zemi.
Dívám se směrem ke svým rodičům, tatínek je zmatený a dívá se na svou maminku, ta ho ale zcela ignoruje. Moje maminka mě trochu vidí, snaží se říct, že mě snad chápe, ale že nemůže nic prožívat, že to neumí.
Odstupuji tedy od své rodiny, doprovází mě život, pravdivost a autenticita, je na mě skoro přilepená a já si říkám, jsem tu na světě správně, chci se projevovat, chci žít…

Aktuální energie posledních dní jsou velmi hutné. Kromě úplňku v Raku dojde v neděli 12.1. ke konjunkci (spojení) Saturnu a Pluta v Kozorohu. Většina astrologů a astropsychologů se k tomu vyjadřuje tak, že dojde k totální změně paradigmatu. Kozoroh je znamení pevné, pracovní, tvrdohlavé, má rádo tradice, je pracovité a bytostně spojené s hmotou. A do této struktury vstoupí spolu dva přísní učitelé, kteří zpravidla nenechají kámen na kameni, Saturn s Plutem. 
Většina z nás cítí podivné tlaky, nespokojenost, jak v rovině těla, tak ducha. Záleží na každém z nás, jak si toto téma a energie nadcházejících dní zpracuje. Já vnímám veškeré nepohodlí, které zažívám, jako výzvu ke změně. Život beru jako hru, bludiště, kterým jdu - tu více a tu méně vědomě. Vím, že aby mohlo něco nového začít, musí něco starého skončit. Pocházím z velmi rigidní rodiny, kde se stále dbalo na to, aby bylo všechno "jako vždycky". Nikdy jsem tomu nerozuměla a byla jsem takzvaná černá ovce rodiny, která se snažila z těchto struktur všemožně vymanit. Možná právě proto se změn nebojím, naopak je vítám, a jsem vždy zvědavá, co mi nadcházející dny přinesou. 
Neznamená to však, že by mi stávající tlaky, nejen moje, osobní, ale především ty politické, společenské a ekonomické, nevadily. Naopak. Avšak nezapojuji se do společenských dramat nejen tím, že už léta nemám televizi, ale neúčastním se žádných vyhrocených debat, nepotřebuji se ke všemu vyjádřit a už vůbec nemusím mít za každou cenu pravdu. 
Často chodím do přírody, v zateplených holinách se brodím kalužemi, splývám s lesem, s vodou, větrem, jsem šťastná tady, na Zemi. Ráda si hovím v horké vaně, hledím do plamene svíčky a vdechuji byliny s kadidlem. Pokud zvenčí hrozí válka, které neumím zabránit, snažím se alespoň v sobě pěstovat vnitřní mír. Přeji nám všem, abychom si uměli vychutnat každý moment svého života bez ohledu na to, co se děje kolem nás. 

Na sklonku loňského roku jsem se náhodou ocitla na systemické konstelaci, která měla za úkol zmapovat úlohu mužů v českých rodinách od 12. století dodnes. Byl to pro mne velmi zásadní zážitek a pokusím se o něj s vámi podělit.
Ve dvanáctém století byly mužský a ženský svět hodně oddělené, málo sdílené a téměř nepochopené. K výraznějšímu posílení vztahů mužů a žen přispěla doba Karla IV. a následné roky rozkvětu českých zemí. Muži se ženám dvořili a těšili se z jejich blízkosti. Doba Karla IV. a jeho energie byly nádherné. Byl to muž, který ztělesňoval principy božství na zemi, pod jeho rukama všechno rozkvétalo.  
Velký otřes pro muže, ženy a jejich vztahy znamenaly války, kdy muži zmatení a zranění padali za vlast. V mnohých ženách zůstala kromě bolesti i němá výčitka, že je muži opustili a šli bojovat do válek, ale ti muži si to nevybrali, museli jít. Poválečná doba přinesla velký zmatek do duší mužů, jejich životy se táhla válečná dramata jejich otců a dědů, muži se za krutosti války styděli a těžko hledali svou identitu a sílu mužských archetypů. V konstelaci se ukázalo, že konečně až generace narozená v devadesátých letech minulého století, už nepotřebuje zažívat ve svém energetickém poli bolesti války a mužsko-ženský princip se daří vylaďovat a propojovat. Napojovat se na původní mužský archetyp. K tomu všemu jistě pomáhá i práce na osobním rozvoji každého z nás.
Pro mě osobně byl důležitý prožitek, co muže na ženě nejvíce upoutá a jakou ženu si přeje. Je to žena, která je vědomá si sama sebe, své síly, a je hluboce propojená s matkou Zemí, ze které čerpá sílu a lásku. Muž žije ve světě myšlenek, idejí a je propojen s Bohem Univerzem, Vesmírem. Pokud se muž spojí s ženou propojenou se Zemí a ukotvenou v sobě samé, může proudit společná láska, pulsovat mužsko-ženský princip, a dojde k propojení Země s Bohem. Tak jednoduché to je. Muž však nemá možnost objevit hloubku lásky bez lásky ženy a je velký omyl žen primárně lásku po mužích chtít, protože ti se k ní mohou dostat především prostřednictvím ženy. Alespoň tak jsem to cítila. Je však potřeba vnímat rozdíl mezi zamilovaností a láskou. 
Pro mě, jako pro ženu, byla tato zkušenost nesmírně obohacující, protože vnímám, jak jsem celý život po partnerech chtěla jejich pozornost, lásku, péči. Toto jsou však atributy, které dávají rodiče svým dětem a nemůžeme je chtít po partnerech. Partnerská láska je vzájemná a může správně kvést pouze v případě, že muž i žena jsou schopni ji čerpat nejprve každý sám a pak si ji mohou vyměňovat. Přála bych každému, aby toto zažil, protože pak je vzájemná láska nekonečná a nezávislá.
Základem zdravých vztahů, po nichž všichni toužíme, je uzdravovat svá zranění, abychom nebyli zacyklení ve svých bolestech a nechtěli po našich partnerech, aby nás této bolesti zbavovali nepřiměřenou pozorností. To nefunguje. Zranění si musí každý vyléčit sám nebo pomocí vhodných terapií. Poté se můžeme postavit do své vlastní síly, ukotvit se v sobě, realizovat svoje dary a nadání, objevovat krásy naší Země a toto všechno sdílet s našimi partnery bez jakéhokoliv očekávání. Pak může proudit láska a jednota, která vzniká spojením zdravého ženského a mužského principu.  

Redakce měsíčníku Regenerace mi položila otázku, co mi prochází hlavou na konci roku. Závěr roku většinou vede k určitému bilancování. Jakkoliv žiji hlavně přítomným okamžikem, přece jen jsem se nad tím zamyslela.  
​Přemýšlím o tom, že již třetím rokem žiji v malém domku na kraji vesnice uprostřed přírody. Každé ráno se budím se zpívajícími ptáky, každý večer usínám se šuměním lesa. Nemám televizi a koukám se francouzským oknem do zahrady. Jsem udivena z toho, kolik se toho tam pořád děje. Je to nekonečný seriál, který se nikdy neokouká. Můj život na vsi je úplně jiný, než byl ve městě, cítím se hluboce propojená s přírodou a jejími cykly.
Je úžasné sledovat zahradu a její proměny každý den. Vnímat, jak putuje Slunce po obloze, jak se mění stíny, které vrhá v průběhu roku. Když zní kostelní zvony v šest večer v létě, je Slunce ještě v plné síle, naopak v zimě je tou dobou úplná tma.
Letos byl krásný a teplý podzim, moje zahrada byla obklopena zlatými modříny, pod nimiž jsou v trávě ještě teď houby jemně pocukrované sněhem. Ptáci dorážejí na krmítka a dožadují se semínek. Dřevo na topení je srovnané v dřevníku a krásně voní. Veverky si mezi polínka ukrývají oříšky na horší časy. Cítím, jak je příroda smířená, klidná, tichá, připravená na zimu, vítr a vánici, cítí se naplněná rozpukem jara a hojností léta. Stejně tak moje spíž je naplněná sušenými bylinami, zavařeninami, ořechy, ovocem, léčivými tinkturami a čaji na pití i na očistné koupele. Cítím vděčnost a velkou pokoru nad tím, kolik úrody mám z malé zahrádky po dědečkovi, jakou hojnost člověku nabízí matka Země. Přeji si z celého srdce, abychom tuto krásu a hojnost uměli uvidět, procítit, užít si ji, a více než na konzumní způsob života hleděli kolem sebe a všimli jsme si, kolik toho můžeme mít z přírody úplně zadarmo. Letos jsem neměla jablíčka, květy jabloní na jaře zmrzly, tak jsem se vypravila do jedné málo frekventované aleje, kde jsem nasbírala (náhodou) přesně tolik jablek, kolik vážím. Takže pálenka bude! Na zdraví, na krásu, radost, přírodu a přeji krásný rok s dvěma dvojkami, ať máme každý svou spřízněnou duši nablízku.  ​

​Tento týden se většině domácnostech ponese ve znamení adventní výzdoby, tvorby věnců a dalších dekorací. Včera jsem šla kolem jednoho květinářství a byla jsem v němém úžasu z toho, jak jsou dekorace přeplácané a ve většině případů umělé. Umělé dekorace jsou trvanlivé, hezky vypadají a dají se použít opakovaně. Kam se ale vytratilo kouzlo přírody, vůně jedlových větviček, rozevírání šišek v teple domova? Netvrdím, že všechny jsou z plastu, ale trend k nim směřuje.
Letos jsem se proto rozhodla pro čistě přírodní materiály a přestávám používat tavnou pistoli. Vše aranžuji ručně nebo přiváži konopným provázkem či měděným drátkem. Představuji si, kolik tun plastových válečků se každý rok spotřebuje v tavných pistolích! Rozřezala jsem březovou větev z naší poražené břízy, kamarád mi do ní navrtal otvory pro svíčky, naaranžované na tácu to vypadá moc pěkně. Kruhový věnec je z břečťanu a mezi svíčky jsem poskládala šišky a větvičky. Na vše dohlíží dřevěný anděl a koník. Měla jsem z minulých let světýlka, tak jsem je také použila, pár skleněných kouliček, drobných dekorací z filcu, a je hotovo! Trvalo to jen několik minut a radost je veliká.
Příští rok to budu ještě vylepšovat, použiji svíčky z včelího vosku (letos mám ještě zásobu kupovaných), zřejmě se vzdám světélek napájených bateriemi. Uvědomuji si, že každému se líbí něco jiného a nablýskané adventní věnce z obchodu lákají k nákupu, vždyť to je základ obchodní strategie! Ale uvědomme si, co s nimi pak uděláme, můžeme je schovat na příští rok, ale za pár let nás stejná výzdoba omrzí, navíc budou v obchodech další lákadla. Nakonec skončí někde na skládce. Určitě můžeme do nekonečna vyprávět o hrůzách, které plavou v oceánech v podobě odpadků, ale zodpovědnost za stav naší planety má každý jednotlivec.           

Moje vztahy k lidem, kteří mi nebyli úplně blízcí, nebo mi dokonce šli na nervy, se během mého života různě měnily a vyvíjely. Velmi často mi nejvíce vadili právě moji blízcí. Říká se, že členy rodiny si nevybíráme, musíme se s nimi naučit žít. Ptala jsem se sama sebe, proč se mi to či ono nedorozumění děje, proč mám tak složité vztahy, proč mi ostatní nerozumí? Postupně jsem se snažila hledat odpovědi, protože nepohoda v rodinných či sousedských vztazích, které přinášely napětí, mi byla velmi nepříjemná. Stejně tak na pracovišti se vždycky našel někdo, kdo mi dokázal znepříjemnit den. Jak z toho ven? Několikaletá práce na sobě mi přinesla ovoce. A dnes se dokážu na lidi, jejich někdy nevhodné argumenty nebo zraňující chování, podívat z úplně nového úhlu pohledu, a už mi to neubližuje. Nebo alespoň ne dlouhodobě.
Pochopila jsem totiž, že každá reakce, slovo, gesto nějakého člověka, blízkého či vzdáleného, nevypovídá totiž vůbec nic o mně, ale především o něm. To, jak člověk mluví a jak se chová, je odrazem jeho vnitřního světa v realitě, kterou vidíme. A s námi to nemusí ani hnout. Jen to můžeme pozorovat a daného člověka v duchu politovat, že je plný hněvu a nepohody. V případě, že vaše duše je opravdu vyspělá, můžete mu poslat bezpodmínečnou lásku. Avšak to nejde hned, to se teprve postupně učím. 
Má to však ještě druhý aspekt a to ten, že pokud nám reakce někoho stále vadí a nemůžeme ji takzvaně skousnout, má nám to ukázat, kde máme v sobě zranitelné místo a můžeme zapracovat na jeho vyléčení. Není to jednoduché, ale rozhodně to stojí za to. Každý člověk, který se v našem životě objeví, je naším učitelem a my jeho. Záleží pouze na nás, jak na sebe budeme vzájemně reagovat. 
Kráceno, celé znění vyšlo v měsíčníku Regenerace. 
Na ilustrační fotce medituje Mgr. Tereza Hlavsová.

O ponožkách toho bylo již napsáno mnoho, nejvíc asi o tom, jak se ztrácejí v pračce. Mě však trápí jiná věc, a sice jejich velikost. Mám asi nejfrekventovanější velikost dámské nohy, tedy 38. Když se mi líbí nějaké boty, je většinou tahle velikost vyprodaná. Určitě existují nějaké statistiky s nejčastějším výskytem daných velikostí, ale výrobci obuvi je zřejmě neznají, jinak by v osmatřicítce vyrobily více párů než třeba velikostí 35. Avšak ponožky v mé velikosti jsem většinou vždycky sehnala, na nějakém tvaru nebo barvě mi zase až tak nezáleželo, hlavně, aby nebyly moc těsné gumičky. Již několik let však mám s ponožkami problém. Buď jsou mi velké nebo malé. Výrobci, asi ve snaze ušetřit, dělají souhrnné velikosti dámských i pánských ponožek, v mé situaci jde většinou o velikosti 35-38 a pak 39-42. První varianta je mi malá, druhá velká. Nechápu to, jsem nespokojená, a nevím, jak to změnit. Obě varianty velikostí, které jsou dostupné, jsem vyfotila a hned na první pohled je patrný velký rozdíl. Vadí vám to také nebo si říkáte: „Její starosti bych chtěl/a mít.“ 

Život na vesnici mi každý den přináší řadu nových možností a zážitků, které jsem ve městě nemohla mít.
O víkendu jsem se vypravila na výlov nedalekého rybníka, kam jsem se celé léto a kousek podzimu jezdila koupat. Těšila jsem se, že nakoupím nějaké ryby a dám je do mrazáku, abych je nemusela kupovat na trzích nebo v supermarketech.
Byla jsem překvapená širokou nabídkou různých druhů i velikostí ryb, některé byly opravdu až k deseti kilům. Chodila jsem kolem hráze a nahlížela do plných kádí ryb, kterým za chvíli jejich život skončí. Vzpomínala jsem, jak jsem si užívala svobodu ve vodě, plavala s nimi a občas se o mě nějaká jemně otřela. Když jsem přišla k rybníku brzo ráno, byla hladina vody hladká jako zrcadlo a každou chvíli vyskočila nad hladinu nějaká rybka, svižně a radostně, a já měla hned lepší den.
Teď bylo toto místo plné páchnoucího bahna, voda vypuštěná, ryby lapené. Pocítila jsem obrovský smutek a lítost nad tím, že příští léto si už s těmito rybami nezaplavu. Ano, budou jiné, ale těmhle život končí. V jedné frontě u kádě stál pán a na ramenou (za mých mladých let se říkalo na koníčka) mu seděla asi dvouletá holčička a sledovala, jak prodavači ryby zabíjejí. Holčička pláče a ptá se, proč to dělají, že to přece ty ryby bolí. Její tatínek s prodavačem se tomu smějí. Ta holčička nemůže odejít, musí shora na tu popravu koukat. Ale já odejít můžu a hned taky jdu. Nejsem schopná nic koupit, protože mi to připadá kruté a smutné.
Nejsem zatím ve fázi, že bych byla vegetariánka. Maso mi chutná a občas, méně než jednou za týden, si ho dám. Avšak u toho procesu zabíjení zvířat nejsem, a až nyní mi to tak nějak došlo. A chápu citlivé duše, které nemohou jíst maso z úcty ke zvířatům.   

Doprava je stále hustší a otravnější. Skrz naši vesnici proudí každodenně kolony aut, kamiony nevyjímaje. Starostové obcí a měst kolem Prahy se dohodli, že napíší petici o zákazu vjezdu kamionů a velkých nákladních aut do obcí a měst. To zní logicky a u lidí je to velmi populární, petice jistě má už mnoho podpisů.
Na druhou stranu se však v naší vesnici bude stavět už druhý supermarket, místní Enapo stále konkurenci nadnárodního řetězce nějak přežívá, ale proč stavět další? Někudy ty kamiony přece jezdit musí, když si trh přeje být sále pře*zásobován (nejen) exotickými novinkami. 
Domnívám se, že jedinou cestou snížení mezinárodní dopravy zboží, je dovozové zboží nekupovat. Vím, že to není populární tvrzení, ale je to jediná cesta. Když se nebude kupovat, nebude se objednávat a nebude se převážet. Na silnicích bude méně kamionů. 
Každý bychom měli začít u sebe. Uskromnit se, kupovat u místních prodejců, na farmách, lokálních trzích. Vyrobit si vlastní tvaroh a sýr místo zakoupení francouzského. Dojet si do sadu pro jablka a hrušky místo nákupu ananasu. Z exotického ovoce kupovat pouze citrony. Podpořit tuzemské výrobce oděvů, nábytku, průmyslového zboží. Vím, už jich moc není, ale jsme to my, kdo hýbeme trhem, protože do něj vkládáme svoje peníze. A pokud nechceme na silnicích kamiony, je potřeba změnit spotřebitelské chování, nikoliv podepsat petici, že nechci kamiony, když chceme datle a spoustu dalšího cizokrajného lákavého zboží. Měli bychom se alespoň umět zamyslet nad tím, proč potřebujeme v lednu kupovat jahody, proč se jich nenajíme dostatečně na českých jahodových polích v červnu a v červenci a nezavaříme si je na pozdější dobu, jak to dělali po generace naši předkové.      

​Již více než pět let se věnuji oslavám v přírodě. Jde o oslavu živlů a Země u příležitosti různých významných přírodních svátků, například rovnodenností a slunovratů, sklizně nebo i Dušiček.
Když se řekne "rituál", většina lidí se zalekne, že jde o nějaká kouzla. Ano, jde o kouzla a zázraky, která vycházejí z lásky k přírodě a ke všemu, co do ní patří.  
Naši předkové byli mnohem více propojeni s přírodou, než jsme my. Oslava v přírodě, pokud se praktikuje s chutí, radostí a za plné pozornosti, může přinést pocit radosti, štěstí, spojení se sebou i s ostatními podobně zaměřenými lidmi.
Napíši zde stručně, jak takový rituál probíhá, protože se stále mnoho lidí zdráhá, neřkuli bojí, přijít. Základem je příprava ohně, na jehož hranici se pokládají obětiny v podobě bylin či potravin. Příchozí jsou očištěni kouřem z bylin, poté se stručně hovoří o významu daného svátku, o energii aktuálních dní a o průběhu rituálu. Během rituálu používáme hudební nástroje, bubny, zvonečky, chřestidla. Základem celého procesu je zaměření pozornosti ke světovým stranám, propojení s konkrétním živlem a se svým tělem.
Východ je spojený s živlem větru, přináší mužskou energii, svobodu, v meditaci pak nové nápady, myšlenky a vize. V těle je východ spojený s plícemi a s dechem.
Jih představuje energii ohně, která je spojená se Sluncem, v našich tělech pak se srdcem. Naše vize a nápady z východu, dostávají na jihu impulz k realizaci. Naše srdce a energie Slunce nás vedou k tvorbě.
Západní světová strana je spojená s živlem vody a v našich tělech představuje tekutiny, tedy především krev, lymfu a slzy. Voda je symbolem plynutí. V našich životech to znamená určité věci nedělat silou, ale nechat je, aby se vyvinuly samy.
Na severu děkujeme našim předkům za život, za zkušenosti, matce Zemi za domov a sami sobě za to, že žijeme s rovnou páteří. Čistě, v pravdě vůči sobě i vůči okolí. Uzemňujeme se, propojujeme se s realitou a s přítomným okamžikem.
V dalších krocích věnujeme zvláštní pozornost a poděkování matce Zemi a také vesmíru. V závěrečné části rituálu házíme do ohně hrsti sušených bylin, děkujeme společně za dary, kterých se nám dostává, a prosíme za to, co kdo potřebujeme. Poté se propojíme za ruce v kruhu a vnímáme svoje tělo i sílu přírody. Na konci nás čeká pohoštění ve formě čajů, limonád, koláčů, ovoce a falších dobrot z darů, které účastníci přinesou.
Vždy se jedná o silný a příjemný zážitek, který nám pomáhá uzavřít minulé období a ve své vlastní síle vstoupit do dalšího.