Redakce měsíčníku Regenerace mi položila otázku, co mi prochází hlavou na konci roku. Závěr roku většinou vede k určitému bilancování. Jakkoliv žiji hlavně přítomným okamžikem, přece jen jsem se nad tím zamyslela.  
​Přemýšlím o tom, že již třetím rokem žiji v malém domku na kraji vesnice uprostřed přírody. Každé ráno se budím se zpívajícími ptáky, každý večer usínám se šuměním lesa. Nemám televizi a koukám se francouzským oknem do zahrady. Jsem udivena z toho, kolik se toho tam pořád děje. Je to nekonečný seriál, který se nikdy neokouká. Můj život na vsi je úplně jiný, než byl ve městě, cítím se hluboce propojená s přírodou a jejími cykly.
Je úžasné sledovat zahradu a její proměny každý den. Vnímat, jak putuje Slunce po obloze, jak se mění stíny, které vrhá v průběhu roku. Když zní kostelní zvony v šest večer v létě, je Slunce ještě v plné síle, naopak v zimě je tou dobou úplná tma.
Letos byl krásný a teplý podzim, moje zahrada byla obklopena zlatými modříny, pod nimiž jsou v trávě ještě teď houby jemně pocukrované sněhem. Ptáci dorážejí na krmítka a dožadují se semínek. Dřevo na topení je srovnané v dřevníku a krásně voní. Veverky si mezi polínka ukrývají oříšky na horší časy. Cítím, jak je příroda smířená, klidná, tichá, připravená na zimu, vítr a vánici, cítí se naplněná rozpukem jara a hojností léta. Stejně tak moje spíž je naplněná sušenými bylinami, zavařeninami, ořechy, ovocem, léčivými tinkturami a čaji na pití i na očistné koupele. Cítím vděčnost a velkou pokoru nad tím, kolik úrody mám z malé zahrádky po dědečkovi, jakou hojnost člověku nabízí matka Země. Přeji si z celého srdce, abychom tuto krásu a hojnost uměli uvidět, procítit, užít si ji, a více než na konzumní způsob života hleděli kolem sebe a všimli jsme si, kolik toho můžeme mít z přírody úplně zadarmo. Letos jsem neměla jablíčka, květy jabloní na jaře zmrzly, tak jsem se vypravila do jedné málo frekventované aleje, kde jsem nasbírala (náhodou) přesně tolik jablek, kolik vážím. Takže pálenka bude! Na zdraví, na krásu, radost, přírodu a přeji krásný rok s dvěma dvojkami, ať máme každý svou spřízněnou duši nablízku.  ​

​Tento týden se většině domácnostech ponese ve znamení adventní výzdoby, tvorby věnců a dalších dekorací. Včera jsem šla kolem jednoho květinářství a byla jsem v němém úžasu z toho, jak jsou dekorace přeplácané a ve většině případů umělé. Umělé dekorace jsou trvanlivé, hezky vypadají a dají se použít opakovaně. Kam se ale vytratilo kouzlo přírody, vůně jedlových větviček, rozevírání šišek v teple domova? Netvrdím, že všechny jsou z plastu, ale trend k nim směřuje.
Letos jsem se proto rozhodla pro čistě přírodní materiály a přestávám používat tavnou pistoli. Vše aranžuji ručně nebo přiváži konopným provázkem či měděným drátkem. Představuji si, kolik tun plastových válečků se každý rok spotřebuje v tavných pistolích! Rozřezala jsem březovou větev z naší poražené břízy, kamarád mi do ní navrtal otvory pro svíčky, naaranžované na tácu to vypadá moc pěkně. Kruhový věnec je z břečťanu a mezi svíčky jsem poskládala šišky a větvičky. Na vše dohlíží dřevěný anděl a koník. Měla jsem z minulých let světýlka, tak jsem je také použila, pár skleněných kouliček, drobných dekorací z filcu, a je hotovo! Trvalo to jen několik minut a radost je veliká.
Příští rok to budu ještě vylepšovat, použiji svíčky z včelího vosku (letos mám ještě zásobu kupovaných), zřejmě se vzdám světélek napájených bateriemi. Uvědomuji si, že každému se líbí něco jiného a nablýskané adventní věnce z obchodu lákají k nákupu, vždyť to je základ obchodní strategie! Ale uvědomme si, co s nimi pak uděláme, můžeme je schovat na příští rok, ale za pár let nás stejná výzdoba omrzí, navíc budou v obchodech další lákadla. Nakonec skončí někde na skládce. Určitě můžeme do nekonečna vyprávět o hrůzách, které plavou v oceánech v podobě odpadků, ale zodpovědnost za stav naší planety má každý jednotlivec.           

Moje vztahy k lidem, kteří mi nebyli úplně blízcí, nebo mi dokonce šli na nervy, se během mého života různě měnily a vyvíjely. Velmi často mi nejvíce vadili právě moji blízcí. Říká se, že členy rodiny si nevybíráme, musíme se s nimi naučit žít. Ptala jsem se sama sebe, proč se mi to či ono nedorozumění děje, proč mám tak složité vztahy, proč mi ostatní nerozumí? Postupně jsem se snažila hledat odpovědi, protože nepohoda v rodinných či sousedských vztazích, které přinášely napětí, mi byla velmi nepříjemná. Stejně tak na pracovišti se vždycky našel někdo, kdo mi dokázal znepříjemnit den. Jak z toho ven? Několikaletá práce na sobě mi přinesla ovoce. A dnes se dokážu na lidi, jejich někdy nevhodné argumenty nebo zraňující chování, podívat z úplně nového úhlu pohledu, a už mi to neubližuje. Nebo alespoň ne dlouhodobě.
Pochopila jsem totiž, že každá reakce, slovo, gesto nějakého člověka, blízkého či vzdáleného, nevypovídá totiž vůbec nic o mně, ale především o něm. To, jak člověk mluví a jak se chová, je odrazem jeho vnitřního světa v realitě, kterou vidíme. A s námi to nemusí ani hnout. Jen to můžeme pozorovat a daného člověka v duchu politovat, že je plný hněvu a nepohody. V případě, že vaše duše je opravdu vyspělá, můžete mu poslat bezpodmínečnou lásku. Avšak to nejde hned, to se teprve postupně učím. 
Má to však ještě druhý aspekt a to ten, že pokud nám reakce někoho stále vadí a nemůžeme ji takzvaně skousnout, má nám to ukázat, kde máme v sobě zranitelné místo a můžeme zapracovat na jeho vyléčení. Není to jednoduché, ale rozhodně to stojí za to. Každý člověk, který se v našem životě objeví, je naším učitelem a my jeho. Záleží pouze na nás, jak na sebe budeme vzájemně reagovat. 
Kráceno, celé znění vyšlo v měsíčníku Regenerace. 
Na ilustrační fotce medituje Mgr. Tereza Hlavsová.

O ponožkách toho bylo již napsáno mnoho, nejvíc asi o tom, jak se ztrácejí v pračce. Mě však trápí jiná věc, a sice jejich velikost. Mám asi nejfrekventovanější velikost dámské nohy, tedy 38. Když se mi líbí nějaké boty, je většinou tahle velikost vyprodaná. Určitě existují nějaké statistiky s nejčastějším výskytem daných velikostí, ale výrobci obuvi je zřejmě neznají, jinak by v osmatřicítce vyrobily více párů než třeba velikostí 35. Avšak ponožky v mé velikosti jsem většinou vždycky sehnala, na nějakém tvaru nebo barvě mi zase až tak nezáleželo, hlavně, aby nebyly moc těsné gumičky. Již několik let však mám s ponožkami problém. Buď jsou mi velké nebo malé. Výrobci, asi ve snaze ušetřit, dělají souhrnné velikosti dámských i pánských ponožek, v mé situaci jde většinou o velikosti 35-38 a pak 39-42. První varianta je mi malá, druhá velká. Nechápu to, jsem nespokojená, a nevím, jak to změnit. Obě varianty velikostí, které jsou dostupné, jsem vyfotila a hned na první pohled je patrný velký rozdíl. Vadí vám to také nebo si říkáte: „Její starosti bych chtěl/a mít.“ 

Život na vesnici mi každý den přináší řadu nových možností a zážitků, které jsem ve městě nemohla mít.
O víkendu jsem se vypravila na výlov nedalekého rybníka, kam jsem se celé léto a kousek podzimu jezdila koupat. Těšila jsem se, že nakoupím nějaké ryby a dám je do mrazáku, abych je nemusela kupovat na trzích nebo v supermarketech.
Byla jsem překvapená širokou nabídkou různých druhů i velikostí ryb, některé byly opravdu až k deseti kilům. Chodila jsem kolem hráze a nahlížela do plných kádí ryb, kterým za chvíli jejich život skončí. Vzpomínala jsem, jak jsem si užívala svobodu ve vodě, plavala s nimi a občas se o mě nějaká jemně otřela. Když jsem přišla k rybníku brzo ráno, byla hladina vody hladká jako zrcadlo a každou chvíli vyskočila nad hladinu nějaká rybka, svižně a radostně, a já měla hned lepší den.
Teď bylo toto místo plné páchnoucího bahna, voda vypuštěná, ryby lapené. Pocítila jsem obrovský smutek a lítost nad tím, že příští léto si už s těmito rybami nezaplavu. Ano, budou jiné, ale těmhle život končí. V jedné frontě u kádě stál pán a na ramenou (za mých mladých let se říkalo na koníčka) mu seděla asi dvouletá holčička a sledovala, jak prodavači ryby zabíjejí. Holčička pláče a ptá se, proč to dělají, že to přece ty ryby bolí. Její tatínek s prodavačem se tomu smějí. Ta holčička nemůže odejít, musí shora na tu popravu koukat. Ale já odejít můžu a hned taky jdu. Nejsem schopná nic koupit, protože mi to připadá kruté a smutné.
Nejsem zatím ve fázi, že bych byla vegetariánka. Maso mi chutná a občas, méně než jednou za týden, si ho dám. Avšak u toho procesu zabíjení zvířat nejsem, a až nyní mi to tak nějak došlo. A chápu citlivé duše, které nemohou jíst maso z úcty ke zvířatům.   

Doprava je stále hustší a otravnější. Skrz naši vesnici proudí každodenně kolony aut, kamiony nevyjímaje. Starostové obcí a měst kolem Prahy se dohodli, že napíší petici o zákazu vjezdu kamionů a velkých nákladních aut do obcí a měst. To zní logicky a u lidí je to velmi populární, petice jistě má už mnoho podpisů.
Na druhou stranu se však v naší vesnici bude stavět už druhý supermarket, místní Enapo stále konkurenci nadnárodního řetězce nějak přežívá, ale proč stavět další? Někudy ty kamiony přece jezdit musí, když si trh přeje být sále pře*zásobován (nejen) exotickými novinkami. 
Domnívám se, že jedinou cestou snížení mezinárodní dopravy zboží, je dovozové zboží nekupovat. Vím, že to není populární tvrzení, ale je to jediná cesta. Když se nebude kupovat, nebude se objednávat a nebude se převážet. Na silnicích bude méně kamionů. 
Každý bychom měli začít u sebe. Uskromnit se, kupovat u místních prodejců, na farmách, lokálních trzích. Vyrobit si vlastní tvaroh a sýr místo zakoupení francouzského. Dojet si do sadu pro jablka a hrušky místo nákupu ananasu. Z exotického ovoce kupovat pouze citrony. Podpořit tuzemské výrobce oděvů, nábytku, průmyslového zboží. Vím, už jich moc není, ale jsme to my, kdo hýbeme trhem, protože do něj vkládáme svoje peníze. A pokud nechceme na silnicích kamiony, je potřeba změnit spotřebitelské chování, nikoliv podepsat petici, že nechci kamiony, když chceme datle a spoustu dalšího cizokrajného lákavého zboží. Měli bychom se alespoň umět zamyslet nad tím, proč potřebujeme v lednu kupovat jahody, proč se jich nenajíme dostatečně na českých jahodových polích v červnu a v červenci a nezavaříme si je na pozdější dobu, jak to dělali po generace naši předkové.      

​Již více než pět let se věnuji oslavám v přírodě. Jde o oslavu živlů a Země u příležitosti různých významných přírodních svátků, například rovnodenností a slunovratů, sklizně nebo i Dušiček.
Když se řekne "rituál", většina lidí se zalekne, že jde o nějaká kouzla. Ano, jde o kouzla a zázraky, která vycházejí z lásky k přírodě a ke všemu, co do ní patří.  
Naši předkové byli mnohem více propojeni s přírodou, než jsme my. Oslava v přírodě, pokud se praktikuje s chutí, radostí a za plné pozornosti, může přinést pocit radosti, štěstí, spojení se sebou i s ostatními podobně zaměřenými lidmi.
Napíši zde stručně, jak takový rituál probíhá, protože se stále mnoho lidí zdráhá, neřkuli bojí, přijít. Základem je příprava ohně, na jehož hranici se pokládají obětiny v podobě bylin či potravin. Příchozí jsou očištěni kouřem z bylin, poté se stručně hovoří o významu daného svátku, o energii aktuálních dní a o průběhu rituálu. Během rituálu používáme hudební nástroje, bubny, zvonečky, chřestidla. Základem celého procesu je zaměření pozornosti ke světovým stranám, propojení s konkrétním živlem a se svým tělem.
Východ je spojený s živlem větru, přináší mužskou energii, svobodu, v meditaci pak nové nápady, myšlenky a vize. V těle je východ spojený s plícemi a s dechem.
Jih představuje energii ohně, která je spojená se Sluncem, v našich tělech pak se srdcem. Naše vize a nápady z východu, dostávají na jihu impulz k realizaci. Naše srdce a energie Slunce nás vedou k tvorbě.
Západní světová strana je spojená s živlem vody a v našich tělech představuje tekutiny, tedy především krev, lymfu a slzy. Voda je symbolem plynutí. V našich životech to znamená určité věci nedělat silou, ale nechat je, aby se vyvinuly samy.
Na severu děkujeme našim předkům za život, za zkušenosti, matce Zemi za domov a sami sobě za to, že žijeme s rovnou páteří. Čistě, v pravdě vůči sobě i vůči okolí. Uzemňujeme se, propojujeme se s realitou a s přítomným okamžikem.
V dalších krocích věnujeme zvláštní pozornost a poděkování matce Zemi a také vesmíru. V závěrečné části rituálu házíme do ohně hrsti sušených bylin, děkujeme společně za dary, kterých se nám dostává, a prosíme za to, co kdo potřebujeme. Poté se propojíme za ruce v kruhu a vnímáme svoje tělo i sílu přírody. Na konci nás čeká pohoštění ve formě čajů, limonád, koláčů, ovoce a falších dobrot z darů, které účastníci přinesou.
Vždy se jedná o silný a příjemný zážitek, který nám pomáhá uzavřít minulé období a ve své vlastní síle vstoupit do dalšího.          

Bydlím v místě, kde jsme měli donedávna chatu po dědečkovi. Jezdívala jsem sem jako malá holka na návštěvu a mnohem později jsme tu s našimi syny trávili každé prázdniny. Kolem 15. srpna každoročně přijížděla pouť. Byl to velký svátek, v mnoha domácnostech se pekly koláče, sjížděli se příbuzní a všichni se slavnostně oblékli a společně vyrazili směrem k pouti. Nejinak to bylo u nás, synové se těšili na atrakce, na cukrovou vatu a různé další laskominy. Jak rostli, tak chuť na sladkosti ubývala a touha zažívat stále více zábavy na atrakcích přibývala. Starší syn vyhledával vždy adrenalinové atrakce, zatímco mladší spíš pobýval u střelnice.
Ani jsem si neuvědomila, jak ten čas letí, a letos jsme se tu sešli u příležitosti pouti nejen se syny, ale i s jejich slečnami a jejich rodinami. Mám samozřejmě radost, že jsme se tak rozrostli a těším se, až někdy v dohledné době půjdu na pouť s budoucími nejmladšími členy rodiny a budu sledovat, jak rostou a září jim oči u kolotoče. Nemohu tomu uvěřit, že to tak utíká....

Sedím v zahradě, naslouchám jejím rozmanitým zvukům, a vzpomněla jsem si na svoje zamyšlení nad tématem naslouchání. S mým kamarádem Tomášem Pichem máme pravidelnou rubriku v měsíčníku Regenerace, kde píšeme zamyšlení na zadané téma. Rubrika se jmenuje Viděno dvěma, a je tam vždy mužský a ženský pohled na dané téma. Přináším vám jedno z nich, a sice O naslouchání. To je, podle mě, velmi důležité téma. Je léto, panují dovolené, a se svými nejbližšími trávíme mnohem více času, než obvykle. Umíme si vzáJEMNĚ naslouchat? 

Regenerace duben 2019/Umím naslouchat? 
(zkráceno)
​Naslouchání je jedním z důležitých nástrojů komunikace. V současné době je však, podle mého názoru, velmi upozaděné. Naslouchat bychom měli sobě, svému tělu i duši. Vědět a cítit, co nám chtějí sdělit, kdykoliv se cítíme mimo svou komfortní zónu. Umění naslouchání sám sobě je základem pro zvládnutí této dovednosti ve vztahu k ostatním. A kdo jsou ti ostatní? Rodina, přátelé, kolegové, může to být také příroda, hlas matky Země obsažený například v podobě šumění lesa, bublání potůčku, zpěvu ptáků nebo třepotání motýlích křídel. Abychom je však slyšeli, měli bychom se ztišit, udržovat si myšlenky v přítomném okamžiku a pociťovat vnitřní mír. Pak jsme schopni si je naplno užít.
Dnešní doba nepřeje vzájemnému mezilidskému naslouchání. Anebo alespoň moc neposloucháme ušima. Většina dialogů probíhá prostřednictvím technologií, stále koukáme do mobilu nebo do počítače. Mám tu zkušenost, že k opravdovému prožitku z naslouchání je důležitý oční kontakt. Byla jsem na jedné moc hezké meditaci, kdy dva seděli proti sobě, koukali se vzájemně do očí, drželi se za ruce a vědomě si pomalu říkali: „Vidím tě, slyším tě, cítím tě.". Vypadá to nevinně, ale je v tom velká síla prožitku, zkuste si to někdy. Na základě tohoto hlubokého prožitku vnímání jeden druhého je možné říci ono známé heslo z filmu Avatar: „Zřím tě". 
Naslouchání by mělo být vzájemné. Někdy nasloucháme my někomu a jindy zase někdo nám. Je to sdílená interaktivní vazba, díky které budujeme vzájemnou důvěru. Když máme pocit, že už například něčí příběh nechceme nebo nemůžeme nést, měli bychom umět říci dost, už nemám kapacitu naslouchat dál.