Sedím v zahradě, naslouchám jejím rozmanitým zvukům, a vzpomněla jsem si na svoje zamyšlení nad tématem naslouchání. S mým kamarádem Tomášem Pichem máme pravidelnou rubriku v měsíčníku Regenerace, kde píšeme zamyšlení na zadané téma. Rubrika se jmenuje Viděno dvěma, a je tam vždy mužský a ženský pohled na dané téma. Přináším vám jedno z nich, a sice O naslouchání. To je, podle mě, velmi důležité téma. Je léto, panují dovolené, a se svými nejbližšími trávíme mnohem více času, než obvykle. Umíme si vzáJEMNĚ naslouchat? 

Regenerace duben 2019/Umím naslouchat? 
(zkráceno)
​Naslouchání je jedním z důležitých nástrojů komunikace. V současné době je však, podle mého názoru, velmi upozaděné. Naslouchat bychom měli sobě, svému tělu i duši. Vědět a cítit, co nám chtějí sdělit, kdykoliv se cítíme mimo svou komfortní zónu. Umění naslouchání sám sobě je základem pro zvládnutí této dovednosti ve vztahu k ostatním. A kdo jsou ti ostatní? Rodina, přátelé, kolegové, může to být také příroda, hlas matky Země obsažený například v podobě šumění lesa, bublání potůčku, zpěvu ptáků nebo třepotání motýlích křídel. Abychom je však slyšeli, měli bychom se ztišit, udržovat si myšlenky v přítomném okamžiku a pociťovat vnitřní mír. Pak jsme schopni si je naplno užít.
Dnešní doba nepřeje vzájemnému mezilidskému naslouchání. Anebo alespoň moc neposloucháme ušima. Většina dialogů probíhá prostřednictvím technologií, stále koukáme do mobilu nebo do počítače. Mám tu zkušenost, že k opravdovému prožitku z naslouchání je důležitý oční kontakt. Byla jsem na jedné moc hezké meditaci, kdy dva seděli proti sobě, koukali se vzájemně do očí, drželi se za ruce a vědomě si pomalu říkali: „Vidím tě, slyším tě, cítím tě.". Vypadá to nevinně, ale je v tom velká síla prožitku, zkuste si to někdy. Na základě tohoto hlubokého prožitku vnímání jeden druhého je možné říci ono známé heslo z filmu Avatar: „Zřím tě". 
Naslouchání by mělo být vzájemné. Někdy nasloucháme my někomu a jindy zase někdo nám. Je to sdílená interaktivní vazba, díky které budujeme vzájemnou důvěru. Když máme pocit, že už například něčí příběh nechceme nebo nemůžeme nést, měli bychom umět říci dost, už nemám kapacitu naslouchat dál.

Několikatýdenní sucho nám všem dalo zabrat. Lidem, lesům, polím, zahradám, městům, zvířatům, hmyzu. Minulý týden jsem se vypravila na návštěvu na Českolipsko. Jela jsem přes Ralsko a Mimoň. Je to krásný kraj a mám to tam ráda. Cestou jsem však byla zděšená vyprahlou krajinou, uschlými loukami, zrzavými souškami, kterých bylo v borovicových lesích snad více než stromů zdravých. Chtělo se mi plakat nad tou zkázou. Zjevil se mi obraz krajiny, kterou znám z přistávání letadla v Egyptě.
Když jsem dorazila na chalupu známých, která je schovaná pod mohutnou pískovcovou skálou, obtéká jí potok a je tam stále vlhko, nemohla jsem uvěřit, že i tady je tráva vyschlá, zahrada navíc totálně rozrytá od prasat. Vše působilo ponuře a neútulně, včetně staré pneumatiky uskladněné na dvoře vedle lavičky. Měla jsem dojem, že nelibost se řetězí. Jakmile se člověk zacyklí do něčeho, z čeho je mu úzko, je těžké se z toho vymotat.
Chmuru utnul déšť. To blaho! Voda se lila z okapů do prázdných sudů, svlažovala zemi, omývala cesty, silnice, domy, zaprášená auta. Znovu jsem si uvědomila, jak málo jsme vděční za dary živlů, vodu, zemi, vzduch a oheň. Bez vody a vzduchu bychom nepřežili a bereme je jako samozřejmost. A tak jsem vyrazila do lesa. Cítím, jak se voda vsakuje, jak les pije, voda se vypařuje a je nádherný vzduch. Jdu pomalu, zhluboka dýchám, cítím obrovskou vděčnost a uvědomuji si, že je zase všechno v pořádku. Alespoň na chvíli. Ze srdce děkuji.  

Tenhle můj příspěvek je možná trochu mimo běžný standard, ale cítím potřebu ho napsat. Je léto, v médiích, kromě stálice motýlového Babiše, panuje takzvaná okurková sezóna. Nelze si nevšimnout, že mnohá média řeší nyní vztah movitého Janečka a jeho okouzlující Tatarky. S Lilií jsem se potkala osobně a nepřipadala mi nijak extra krásná anebo výjimečná. Avšak je velmi sebevědomá, cílevědomá, je ve své síle a je si jistá sama sebou. A tohle jsou přesně ty vlastnosti, které jsou, nejen pro partnerský vztah, velmi důležité.
Mnoha současným ženám chybí zdravé sebevědomí, víra v dobrý konec, radost z toho, že jsou v ženském těle, tvořivost, spontaneita, občasné nicnedělání, neposuzování, trpělivost, nesrovnávání se s druhými, láska k sobě samé a laskavost k okolí. A Lilia tohle všechno v nějaké míře má. Není proto divu, že okouzlila přelétavého muže, který často neví, nebo nevěděl, na které květince se usadit.
Určitým protipólem Lilie je farmaceutka Jana Doležalová, bývalá Miss, která podle médií strávila s Janečkem nějaký čas na horách a když zjistila, kolik má žen a dětí, dala mu okamžitě kopačky. „Podvedl každou, podvede i mě", nechala se slyšet. A jistě by to tak i bylo. Ale Lilia také věděla, že Karel je milovníkem žen, několikanásobným otcem, navíc ženatý muž. Věřila však tomu, že ona je pro něj nejlepší a byla přesvědčená o tom, že on to uvidí, pocítí a pochopí. Jakýkoliv vztah je vždy tvořen oběma nebo všemi zúčastněnými. Ne nadarmo se říká, že za úspěšným mužem bývá často k vidění jeho šťastná žena. Žena, která ví, že je tou nejlepší, kterou mohl muž potkat, nebude potřebovat žárlit, špehovat, podezřívat, urážet. Tohle všechno jsou projevy strachu ze selhání, z opuštění, ze samoty. A Lilia evidentně tenhle strach nemá. Ví, že štěstí je muška jenom zlatá a bude si vědět rady, i když si její milý časem třeba nejde jinou. Ale třeba také ne. A o tom je život. Žít tady a teď, naplno, se vším, co je, a to bez ohledu na to, zda je člověk sám nebo s partnerem. Lilia umí být šťastná i se svými podporujícími kamarádkami, které nazývá sestrami, a to je esence, po níž muži touží. Radost ze života, zároveň umění udělat si zdravé hranice, nechtít druhého vlastnit, ale nechat ho, aby svobodně přišel blíž, bude-li chtít. Já vím, není to snadné, ale cítím, že přesně tohle je úkol nás, žen, umět toto muži nabídnout, aby s námi byl dobrovolně a rád. Aby věděl, že já jsem pro něj ta nejlepší volba. S tímto názorem se ovšem žena většinou nenarodí, ale pokud na sobě poctivě pracuje, uvědomí si nefunkční vzorce chování z původní rodiny, které ji omezují, vyléčí je, odpustí všem, kdo ji ranili, podvedli a v jejím životě selhali, odpustí i sobě a vědomě se se svou sebeláskou vydá za svým štěstím, nemůže ho zpravidla minout.  
A jak toto téma vidíte vy? Budu ráda, když mi napíšete své názory, muži i ženy :-). 
revavinna@gmail.com     

Bylinky sbírám a suším už nejméně pět let. Jejich krásu a léčivé účinky jsem objevovala postupně, intuitivně a docela pomalu. Vybírala jsem je především podle vzhledu a vůně. A také podle toho, co mi rostlo na zahradě. V počátcích bylo nejvíce šalvěje, která mi voněla i chutnala, kromě čaje jsem z ní vyráběla sirup proti kašli. Další mou oblíbenkyní je levandule, ale v tom nejsem sama, tu má rád skoro každý. Já ji používám spíše jako dekoraci a pro její vůni, jakkoliv upravená k jídlu mi nechutná. Připomíná mi jedlá mýdla, která se prodávala v dobách mého dětství. Ochutnala jsem levandulovou limonádu, želé i sirup, ale nenašla jsem v nich zalíbení.
Meduňku mám také ráda, je uklidňující, voňavá, akorát že se hodně plevelí a brzy mi zamořila skoro všechny záhonky. Nesmím zapomenout na mátu, které mám několik odrůd, hladkolistou s velkými listy, s malými listy, a pak ještě takovou chlupatou. Jistě mají i svoje botanické názvy, ale ty já moc neřeším. Poslední roky mi mátu skoro spase takový krásný lesklý brouček, mandelinka mátová. Zvláštní kouzlo má i třezalka, která v naší nadmořské výšce začíná kvést až později, než je obvyklé, a tak ji přidávám do svatojánského věnečku často ještě nerozvitou. K mým oblíbeným bylinám patří ještě řebříček, jitrocel, bezinka, kontryhel a pelyněk, který hojně suším a poté používám jako vykuřovadlo. Radost mi přináší také čarokrásný měsíček, který mám ve dvou variantách – žlutý a oranžový. Masti z něj jsou k nezaplacení. Poslední dobou přicházím „na chuť" i okvětním plátkům růží, které se sušené výborně hodí do směsí koupelových solí.
Na zahradě ještě rostou divizny, a jejich největší kouzlo spočívá v tom, že se rozmnožují samy, každý rok vykvetou někde jinde, a tím mi připraví nečekané překvapení. Radost mi dělají také rozmarýn, bazalka, tymián, mateřídouška, nakonec i petržel nebo rukola, které používám hlavně v podobě koření. Celý tenhle příspěvek však píši proto, abych se podělila se svými zkušenostmi se sběrem a sušením bylin právě v období kolem svátku svatého Jana. Vím, že se říká, že byliny mají tou dobou největší sílu a magickou moc, ale já si musím všechno vyzkoušet sama. A opravdu! Již po několik let se mi potvrdilo, že byliny v tento čas sbírané a sušené si zachovají barvu i vůni po celý rok. Loňské věnečky a květinové svazečky voní stále jako čerstvé a zachovaly si svou barvu. Když kytičky trhám a suším kdykoliv jindy, nevoní tolik, a trochu vyblednou. A tak smekám před tou silou přírody, a s láskou a pokorou přijímám dary Země.       

Letos se všude píše o tom, jak je prospěšné nesekat zahrady a nechat trávu, a rostliny v ní obsažené, svobodně růst. Dělám to tak již několik let, ale s určitými úpravami. Vyholené trávníky robotickými sekačkami a tráva do pasu, to jsou dva extrémy, a i zde je dobré hledat takzvanou zlatou střední cestu.  
Moje zkušenost je taková, že louka, která na naší zahradě vyroste, je krásná tak do konce července, pak začne žloutnout, uvadat, lehat si. A co potom s ní? Rotační sekačka si s tím neporadí, zahlcuje se a odmítá vzrostlý porost sekat. Dovednost mých předků - ohánět se kosou, aby to vypadalo, jako když se krájí máslo, jak se u nás říkávalo - tu jsem nezdědila.
Nutno je také dodat, že vysoká tráva je opravdu plná klíšťat a nastříkat se sprejem nepomůže. Ve vysoké trávě se daří hrabošům, hryzcům, tvoří se tu mnoho mravenišť. Když se pak poseká, vypadá ošklivě. Léty zdokonalování jsem došla tedy k tomu, že v zahradě nechávám poměrně velké ostrůvky lučního porostu a mezi nimi upravuji sekačkou cesty. Když ostrůvky odkvetou, nahrubo je osekám srpem a pak dorovnám sekačkou. Takto osekaný trávník je však ošklivý, zažloutlý, plný nerovností v terénu a trvá nejméně měsíc, než se vzpamatuje. Mnohem lépe pak vypadají vysekané  cesty, kdy sekačku nastavím na nejvyšší stupeň pokosu, a tak některé drobnější rostlinky vykvetou i při běžném sekání, například kontryhel, jetel, jitrocel, sedmikrásky, pampelišky. Pokud však chcete kopretiny, tak ty opravdu potřebují hodně času na růst ve vysokém porostu. Všechno má svoje pozitiva i negativa a není úplně v pořádku si myslet, že v klidu necháme trávu růst a zbavíme se všech starostí. Naopak, mnohé přibudou. Důležité však je, mít ze své zahrady radost. Přitom je úplně jedno, jaká je její úprava, hlavně že potěší oko i duši. 

Mám radost ze svého webu i z toho, že ač web nikde moc nepropaguji, tak má celkem pěknou návštěvnost. Děkuji vám všem, že sem chodíte. Je to, jako byste přišli ke mně na návštěvu, vážím si toho.
Baví mě fotit, a tak občas přidám i nějaké obrázky do fotogalerie. Avšak stává se mi, že tu a tam svou fotku objevím na nějakém jiném webu nebo dokonce propagačním materiálu. Svou vlastní fotku, úhel i předmět focení, si člověk prostě pozná. Nedávno jsem byla na hezké akci se sibiřským šamanem, a jaké bylo moje překvapení, když jsem viděla fotku, kterou jsem dala na svůj web, na propagačním materiálu Plzeňské zastávky. Poslala jsem manažerce této společnosti dopis, kde jsem projevila radost nad tím, že použila mou fotku, a zda by k ní mohla přidat i moje jméno. A dodala jsem, že kdyby mi napsala, že jsem jí mohla poslat záběr v lepší kvalitě. Avšak neodepsala mi vůbec nic a fotka tam visí dál, byť akce už dávno proběhla. Posuďte sami, print screen z Plzeňské zastávky a moje fotka, jsou identické.
Nejde mi o to, se někde prezentovat, ale spíš mě zaráží neomalenost a drzost některých lidí. Tak jsem došla k tomu, že na svoje obrázky budu muset dávat vodoznak. Nelíbí se mi to, a myslím si, že to hodně ubírá z prožitku fotky samotné. Avšak vadí mi, že si někdo přivlastní cizí fotku, aniž by se zeptal. Tak se všem slušným lidem omlouvám, příští fotogalerie bude muset být s vodoznakem. 

Letos je to pět let, kdy jsem se odstěhovala na venkov. Neměnila bych. Jsem tu šťastná. Od samého počátku, kdy tu bydlím, mám takovou myšlenku, že když tu žiji, tak bych měla být obci nějak užitečná. Nemyslím tím jenom sbírání odpadků u škarp nebo občasné čištění lesa, ale něco navíc. Před více než čtyřmi lety jsem tu spolu založila místní noviny a čtyři roky jsem pro ně psala články, dělala rozhovory, fotila, podílela se na distribuci a moc mě to bavilo. Jak se blížily volby, vztahy v redakci i v redakční radě se staly velmi napjatými, někteří lidé byli vyloženě útoční, a tak jsem toto pole dobrovolně vyklidila.
Nově jsem se stala členkou Kulturního a sociálního výboru obce, kde je práce apolitická a příjemná. Nedávné vítání patnácti nových občánků bylo radostné a dojemné. Jednou z mých milých povinností je návštěva seniorů u příležitosti jejich kulatých narozenin a předání gratulace a dárkového balíčku. Většina lidí je mile překvapena, děkují, pozvou mě na čaj nebo kávu. Často celý den s nikým nepromluví a jsou rádi za každou společnost. Někteří jsou však nazlobení na obec, důvody jsou různé, například starosta něco slíbil a nesplnil, popeláři neodvezli odpad nebo je rozkopaná silnice, a samozřejmě i to všechno musím vyslechnout. Ale co já vím, jaké budu mít já názory za dvacet, třicet let? Každopádně účast na aktivitách obce přináší vždy důvod k setkání, navázání sousedských vztahů a kontakt se seniory mi přináší pokoru do života. Jeden pětaosmdesátiletý čilý pán nemůže mluvit. Prodělal tři mrtvice. Posuňky a gesty mi naznačuje, že je lepší nemluvit a chodit, než kdyby mluvil a nehýbal se. Tak děkuji Bohu, vesmíru i sama sobě, že mohu žít bez omezení.  
​

​Odpoledne se vyčasilo, tak jsem šla na chvíli pracovat na zahradu. Uslyšela jsem mírné drápání po okapu, ale nic jsem neviděla, tak jsem tomu nevěnovala pozornost.  Avšak za chvíli se to ozvalo zase. Šla jsem blíž a bylo jasné, že v okapu uvízl nějaký živočich a snaží se dostat ven. Přemýšlela jsem, jak ho zachránit a kdo to asi je? Kočka by se tam nevešla, tak snad veverka nebo kuna? Napadlo mě vzít hadici a lít do okapu vodu, aby se zvíře vyplavilo. Jenomže okap míří do sudu plného vody, tak jsem měla obavu, aby se nenalokalo vody. Vzala jsem tedy síťku určenou na sbírání nečistot v jezírku, tu jsem přiložila pod výklop z okapu a šla jsem pustit vodu. Srdce mi bušilo, jestli se to povede. Sprchovala jsem okap asi minutu, když najednou z otvoru vyletěl malý ptáček! To bylo radosti a ta úleva! Měla jsem pocit, jako když se osvobodí duše. Posledních pár měsíců cítím takový zvláštní tlak, jako bych uvízla ve vlastních stínech a algoritmech, návycích a cítím, že je potřeba myslet a konat jinak. Jako by mi to ta dnešní příhoda chtěla ukázat jasněji – dej si větší svobodu. Děkuji za ten zázrak a za to, že mohu žít takhle v lůnu přírody.