Již několik dní se mluví o tom, že nad severním obzorem je k vidění krásná kometa s nadějeplným jménem Neowise. Vědci ji objevili teprve letos v březnu. Objevila se zčistajasna a září na nebi jako lampička.
Vypravila jsem se tedy kolem půlnoci ven, abych ji spatřila. Nevyšla jsem ani za vrata, a viděla jsem ji zářit nad lesem. To bylo radosti! Nemusím jít za kometou, kometa přišla za mnou. Naladila jsem se na její energii, která je jemná, ženská, něžná. Jmenuje se po dalekohledu, kterým byla objevena. Pro mě je její jméno příslibem nových vědění, moudrosti, vizí.  
Moc bych si přála, aby každému, kdo ji spatří, změnila život. Aby otevřela vědomí každého z nás a zahájila žití nového paradigma v naší společnosti. Abychom opustili křivdy, bolesti, zášť, žárlivost, chamtivost, strachy, bojování, a místo toho žili v lásce, sounáležitosti, naději, přejícnosti, harmonii, důvěře a hojnosti. Stačí k tomu tak málo, jen si to vědomě zvolit. A právě to je na tom to nejtěžší. Žijeme po několik generací ve strachu, napětí a v módu přežití, že máme pocit, že není tak jednoduché to změnit. A k tomu média straší 24 hodin denně. Ale pojďme to alespoň zkusit, třeba jen na pár dní, a pokud se nám to bude líbit, tak už u toho zůstaneme. Třeba nám kometa Neowise pomůže, podobně jako před 2020 lety zvěstovala příchod Krista. Držím nám palce.   

Letos je zahrada nejbujnější a nejzelenější ze všech let, kdy se pamatuji. Časté a vydatné deště vegetaci podpořily, zároveň je však mnohem více škůdců, než v časech sušších. Přichází svátek svatého Jana, který je již tradičně spojován s kouzelnou mocí bylin, rostlin a dalších darů naší Země. 
Mám tento čas moc ráda, dny jsou dlouhé, je teplo a sbírám a suším byliny, které mi poskytuje zahrada, a z nichž se pak těším celou zimu. 
Byliny suším na sluníčku, zejména na čaj, některé nakládám do alkoholu, jiné do oleje nebo z nich dělám věnečky a malé svazečky, které používám jako drobné dárky pro své blízké. 
K mým nejoblíbenějším bylinám patří levandule, máta, pelyněk, meduňka, kopřiva, třezalka, řebříček, šalvěj, kontryhel, jetel, měsíček. Do vonných bylinných koupelí sbírám a suším listy růží, pivoněk a lichořeřišnice. Smíchané se solí vodu na koupání krásně ovoní, obarví a osvěží. 
O noci Svatojánské vyrábím z bylin věnečky na ochranu domova, které pak spálím o slunovratu následující rok. Základem těchto věnečků je břečťan, který doplňuji o další krásné a vonné dary přírody.   
Přeji všem radostný a hojnosti plný letní čas.    

​Přináším vám několik tipů, které mně osobně přinášejí pocity radosti a štěstí. Nepřichází to však samo, je potřeba na tom pracovat každý den. Tak nechť jsou vám k užitku:

* Zvolit si vědomě, že chci mít šťastný život. Nebýt v roli oběti, ale tvůrce. Vědět, co chci a kam směřuji.
* Každý den najít něco, co mi udělá radost (kvetoucí strom, zpívající pták, bublající potok, příjemná koupel, aromaterapie, dobré jídlo, stačí maličkost).
* Chovat se k sobě láskyplně, mluvit o sobě hezky, mít se rád. Když mám rád sebe, mohu mít rád i ostatní, protože je to prožitá zkušenost.
* Vnímat dary, které mám – zdraví, střechu nad hlavou, dostatek jídla, milé lidi kolem sebe, dostatek vody.
* Děkovat za vše, projevovat vděčnost, to posiluje hojnost.
* Trénovat mysl na pozitivní vnímání života. Začít vědomě žít, uvažovat nad tím, kam se rozbíhají myšlenky a vědomě vytvářet pozitivní myšlenky, vize.
* Nenechat se zatahovat do dramat ostatních lidí, stěžování si, brblání, hledat cesty, jak nesnadné věci a události změnit ve snadné. Co nemohu změnit, nechám být.
* Stýkat se s podobně naladěnými lidmi, vyhledávat podobné takzvané sociální bubliny. Pracovat na svém seberozvoji.
* Cítit a ctít zákon zachování energie – co dávám, to dostávám. V každém člověku, i v sobě, vidět plný potenciál.
* Pokud do života přijde nepříjemná událost, pocit, hněv, tak je přijmout, prožít, zjistit, kde se vzaly a co od nás chtějí. Žijeme v dualitě a nemilé věci jsou kolem nás, avšak nezabývat se s nimi dlouho. Vědět, že jsou naší součástí, ale nenechat se jimi otrávit.
* Trénovat mysl a myšlenky podobně jako svaly. Žít vědomě v přítomném okamžiku, to znamená věnovat pozornost tomu, co je teď, ne tomu, co bylo nebo co bude.
* Fyzicky pracovat, uzemňovat se, propojovat s přírodou, s živly, občas chodit bos. Uvědomovat si, že jsme pozemšťané a spojovat se se Zemí. Mít ji rád jako sám sebe.
* Napojovat se na bytosti přírody, duše stromů a rostlin, krystalů…
* Zachovávat vnitřní mír. Mít harmonické vztahy, nechovat vůči nikomu zášť, nepoddávat se hněvu, případné nepříjemné situace hned řešit.
* Udělat si pořádek v místě, kde žiji. Doma (v autě) mít jen ty věci, které potřebuji nebo ty, které mi dělají radost. Uvolnit energii domova, aby mohla proudit.
​
Zvyk sibiřských šamanů:
Každé ráno se poklonit Slunci (pozdrav Slunci), a udělat si plán, jaký chci mít den, požádat, aby se to splnilo. Každý večer se rozloučit se Sluncem, zrekapitulovat den, poděkovat za dary a to, co se nepovedlo, Slunci odevzdat, abychom šli spát s čistou hlavou i svědomím.

Snad nikdy dříve nebylo tak zřejmé, jak rozdílné životy vedeme. Doba v omezeném režimu pohybu každému přinesla něco nového. Jedněm radost z možnosti se zastavit, pobýt více se svými nejbližšími, pozorovat krásy probouzející se přírody. Druzí jsou zavření doma, krmí se strachem ze zpráv a s obavami očekávají průběh následujících dní. Snažím se v mém životě vždy vidět ty lepší stánky, nesleduji média, vlastně ani moc nekoukám na filmy, snažím se uřídit svůj život tak, aby byl prožitý v harmonii, radosti, hojnosti a lásce. Zní to možná jako klišé, ale není tomu tak. Prožila jsem část života rovněž v obavách, stresu, v úzkostech a problémech. Avšak v jednu chvíli byly pro mne už tak neúnosné, že jsem se vědomě rozhodla ke změně. Už jsem toho měla zkrátka dost. Připravuji knihu, která vypráví o tom, jak z různých omezení a příkoří, která se nám v životě dějí, vytvořit lepší život, který nám umožní se těšit na každý den, na každou noc, na každé setkání se sám se sebou, s bližními, i s okolím. 
Objevuji v této době svoje skryté talenty, které jsem neměla možnost projevit, vrátila jsem se k šití, jako asi mnoho dalších lidí, objevuji jemnohmotné struktury života, jsem hodně v přírodě a učím se žít z pozice hojnosti a radosti, nikoliv z místa strachu. Člověku to však nespadne samo do klína, je potřeba na tom pracovat, vědomě třídit myšlenky a pro změnu k lepšímu se rozhodnout. Mysl potřebuje stejný trénink jako svaly, jinak zleniví a zaplaví nás negativitou, která se vyskytuje v médiích a ve vnějším světě. 
Tak vás chci motivovat, podpořit. Váš život je jen váš, nenechte se ochromit současnou dobou, najděte si na tom pozitiva a nechtějte se vrátit do stavu před omezeními, který jsme se naučili nazývat "normálním". Nebyl to normální stav, byl značně vychýlený, zaměřený na výkony, neustálý růst prosperity, drancování země, povyšování peněz nad hodnotu lidského života. Tohle přece nechceme. Jen my, lidé, můžeme nastolit změnu. Změna k pozitivnímu životu, vedenému v lásce, radosti, spolupráci a hojnosti začíná v mysli každého z nás.   

​Když jsem si vybrala větu uvedenou v titulku jako motto svého života, které se stalo zároveň sloganem mého webu, netušila jsem, jak moc to bude pravdivé tvrzení.
Odstěhovala jsem se na venkov, pracuji z domu, jsem stále v přírodě, pěstuji si vlastní jídlo. V době, kdy se ve společnosti nic zásadního neděje, supermarkety přetékají jídlem i spotřebním zbožím a kola průmyslu a služeb se točí naplno, může to někomu připadat jako pošetilá zábava ženy zralého věku, které vyletěly děti z hnízda. 
Ovšem v současné době panuje ve společnosti situace mimořádná, naprosto neočekávaná a pro řadu lidí frustrující. Mnoho lidí nemůže chodit do práce, většina obchodů je zavřená, restaurace, divadla, kina své návštěvníky rovněž hned tak neuvidí. Lidé najednou vypadli ze zajetých kolejí, rodiny jsou pospolu, děti doma a zdá se, že je svět naruby. V sousedním Německu není k dostání toaletní papír, ani papírové utěrky či kapesníky. Že by se v civilizovaném světe moderních technologií mohlo něco takového stát nikoho nenapadlo ani ve snu. A stalo se.
Řada lidí mi volá a píše, jak jsou na dně, jak je to na palici, ptají se, kdy už to skončí? Chápu, že pro řadu lidí je současné situace zvláštní, pro mnohé možná i nepříjemná, ale já žádnou velkou nebo zásadní změnu ve svém životě nepozoruji.
Píšu doma na počítači, pracuji v zahradě, chodím do lesa, na nákup na farmu nebo do statku, pozoruji, jak klíčí semínka, každé ráno se těším na bosou procházku zahradou a na masáž chodidel. Svoje nejbližší mám v srdci, myslím na ně s láskou a díky technologiím jsem s nimi ve spojení.
Televizi doma již několik let nemám, rádio neposlouchám a zprávy na počítači si vybírám. Zaujal mě text, že na Slovensku chtějí udělat řízený blackout. Článek je zde: https://www.cas.sk/clanok/964870/matovic-uvazuje-nad-kompletnym-vypnutim-slovenska-vynimocny-stav-a-vojenske-zasobovanie/?fbclid=IwAR3V-9TSeZRKtknPmX3n_3QYevDEKgzXkRG-Nw3yMNrQzsi9PClruf_mtXY.
Nepoznám, zda je to apríl nebo ne, oficiální zprávy jsou tak absurdní, že se mi jeví jako aprílová skoro každá. Ujistila jsem se tedy, že mám doma dost svíček, dřeva na topení, propan butanovou bombu, kdyby náhodou někoho napadlo vypnout i elektřinu. Člověk dneska nikdy neví. Vodu mám ve studni nebo v nedaleké studánce, a těším se z toho, že je jaro, jsou dlouhé dny a stále je z čeho mít radost. V každé situaci, i té zdánlivě bezvýchodné, svítí světlo na konci tunelu.
Jediné, co mě trápí je to, abychom skrze dočasná opatření státu nepodlehli tomuto systému řízení i v době běžného režimu. Měli bychom si hlídat svobodu jako jednotlivci i jako stát.
Přeji tedy nám všem, abychom si vždy uměli najít něco radostného a viděli v každé situaci naději, víru a lásku a chápali, že všechno, co se děje, má nějaký smysl.
 

Moji milí, nenechte se strhnout strachem, obavami ani mediální manipulací Setrvejte ve svém středu a ve své síle. 
Jakkoliv žiji bez televize v domečku u lesa, zprávy o virech mne zastihly i zde. To by člověk nesměl zapnout počítač, telefon, s nikým se nestýkat nikam nechodit, a to jistě není vhodná cesta. Vzkazovat lidem "nebojte se", nemá moc smysl. Opakem strachu je, podle mě, láska. Naučila jsem se lidem i sobě přát, abychom byli zdraví. Když například sedím v kině a kolem mne lidé smrkají a kašlou, tak se nebojím, že mě nakazí, nenadávám jim v duchu, že měli zůstat doma a neroznášet bacily, ale z celého srdce, jak nejlépe to umím, jim upřímně přeji, aby se co nejdříve uzdravili. Tak nedám prostor strachu a nepodlehnu nákaze. Nešlo to však hned a samo. Vyrostla jsem v rodině, kde převládal spíš strach, moje máma mě stále nabádala, abych na nic nesahala, stále si myla ruce, nechodila mezi lidi v době chřipek, abych se pořádně oblékla, nenastydla a podobně. V tomto vzorci jsem žila mnoho let, nemoci se mi však nevyhýbaly. Postupem doby, kdy jsem začala o životě přemýšlet jinak, pracovala na sobě a zkoušela jsem různé práce s energií, dospěla jsem k úplně jiným možnostem, jak vnímat mysl, myšlenky, jak pracovat se strachem. Všechno je naše vědomá volba. My si volíme, zda budeme žít z pozice obav a strachu nebo z pozice důvěry a lásky. Opravdová láska a otevřené srdce jsou léčivé, pobyt v přátelském a laskavém prostředí je ještě umocňuje. A tak vypněte zprávy a pojďme do srdce. Nic to nestojí a stojí to za to!

Začátkem února se to sešlo tak, že jsme měli dvě úmrtí v rodině. Více, než kdy jindy, jsem si uvědomila, že to je definitivní konec jakékoliv komunikace, kontaktu, už je nikdy neuvidím. Jeden člen rodiny zemřel v nemocnici a druhý v osobním autě cestou do nemocnice. Personál nemocnice řidiče, syna zemřelého, napadl za to, že ho veze do nemocnice, že s tím budou jen komplikace. Kolem smrti v soukromém osobním autě bylo mnoho povyku. Přitom ten muž se jen snažil pomoci svému tatínkovi, když se mu udělalo špatně, do nemocnice to nebylo daleko.
Víme, co vlastně umírající zažívá, co by mu udělalo dobře? Zpravidla s námi nemůže nebo nechce moc komunikovat a my jsme bezradní. Každého jako první, v případně ohrožení na životě, napadne zavolat záchranku a přenechat péči o nemocného odborníkům. To je jistě správná volba, ale neznamená to přece, že se budeme od účasti na odchodu našeho blízkého člena distancovat.
Dříve staří a nevyléčitelně nemocní lidé umírali v mnohem větší míře než dnes, doma, obklopeni nejbližší rodinou, dle zvyklostí i za účasti kněze. Blízkosti smrti byly často přítomny i děti. Dnes se děti s umírajícími prakticky nesetkají, pominu-li akční hrdiny v nekonečných seriálech. 
Další změnou oproti dobám minulým je to, že se stále méně dělají pohřební obřady. Přišel za mnou jeden starý pán a byl celý smutný, že mu zemřel jeho nejlepší kamarád a jeho rodina mu neudělá pohřeb. Že by se s ním moc chtěl rozloučit, ale nemá jak. Tak mě napadá, proč se lidé rozhodnou pohřební obřady nedělat? Jsou příliš drahé? Bojí se lidé truchlit? Nemají čas se sejít na pohřbu? 
Velkou měrou se věnujeme porodům, ale umírání a smrt jsou na druhém pólu života a zároveň na okraji zájmu. Ale truchlit a zachovávat rituály, to jsou důležité součásti lidského života.   

Tento víkend probíhal mediálně známý hackathon směřující k vytvoření nového IT systému prodeje dálničních známek, jako reakce programátorů na předraženou státní zakázku. Mladší syn Tadeáš byl členem tohoto mimořádného pracovního týmu. Byla doba, kdy jsem byla smutná z toho, že otráveně odešel ze dvou vysokých škol, avšak dnes je na špičce IT i bez akademických titulů.
Celý víkend jsem bedlivě sledovala celý vývoj práce, syn mi psal na chat, jak práce probíhají, jaká je navštívila média, psal, jaká je tam krásná atmosféra, co měli k obědu a občas přidal i něco, čemu jsem nerozuměla, například: „Jsem tu se svým team leadem, pojedeme společně, musíme pak ostatním dobrovolným testerům rozdat práci, každý si nejspíš vezme nějaký jeden prohlížeč a já tam vyrobím nějaký obsah. Máme rozdělený frontend a backend, připravený tabule na sledování průběhu, ale ta prvotní fáze je vždycky nejdelší, protože se vytváří zázemí pro kód. Jakmile ten ale bude hotový, tak to bude rychlejší." Připadala jsem si velmi důležitá, informovaná v reálném čase. Když pak pracovali druhou noc, měla jsem obavy, aby vše ustáli, ale povedlo se. Jsou mladí, nadšení, měli výbornou partu a skvělé zázemí. Každou chvíli jsem syna viděla v nějakých médiích a byla jsem náležitě hrdá. 
Když pak oznámili, že vše v termínu stihli a systém funguje dokonce ve dvou verzích a v několika jazykových mutacích, byla jsem dojatá. Tahle týmová práce byla ukázkou toho, že spolupráce a nadšení pro dobrou věc jsou hybnou silou vývoje. V tomto ohledu se můžeme od našich dětí učit. Ukázalo se, že spolupráce je mnohem efektivnější, než konkurence. Zároveň dnes už v mnoha oborech neplatí, že člověk musí mít plno akademických titulů, protože vývoj v mnohém předstihuje školství. 

Na sklonku loňského roku jsem se zúčastnila systemické konstelace, která mapovala úlohu mužů v rodinách od 12. století dodnes. Jak jsem ji vnímala, si můžete přečíst v tomto blogu níže.
Počátkem ledna série pokračovala, tentokrát se zkoumala typická česká rodina a její energetický systém od šedesátých let minulého století. Šlo o úplnou rodinu, kde byli maminka, tatínek, dvě dcery a otec a matka tatínka, tedy babička s dědečkem.
Tentokrát jsem byla požádána, abych vybrala z přítomných lidí jednotlivé postavy této rodiny, a samotné konstelaci jsem bedlivě přihlížela. Byla neuvěřitelně pravdivá. Ti lidé „na place“ se úplně propadli do druhé poloviny minulého století. Naprosto zřetelně jsem v nich poznávala moje rodiče, prarodiče a hlavně, v roli dcery jsem se s naprostou jistotou poznávala já. Bylo to tak silné a impozantní, že se mi vybavovaly i prostory, kde jsem v té době žila, černobílá televize, nábytek, mixér, Gustav Husák…
V konstelaci stál i problém, který ti lidé měli, a ukázalo se, že tím problémem je naprostá absence živosti, radosti, autenticity, sexuality, smyslnosti a chuti do života. Členové rodiny byly jako roboti, jednotlivci vykonávali potřebné věci související s chodem života, ale byli úplně odpojení od pocitů, prožívání, od sebe navzájem. Nesdělovali si, jak se cítí, nesdíleli vlastně v emoční rovině vůbec nic. Maximálně výčitky.
Dvě dcery těchto rodičů je vůbec nevnímaly jako svoje rodiče, byli to pro ně nějací lidé, kteří jim nevadili, ale nevázalo je k nim žádné citové pouto. Starší dcera byla mnohem více odpojená, směrem k rodině se vůbec nekoukala a měla stále tendence někam odejít. Při pohledu na rodinu měla poct, že jí prochází dýka skrz třetí čakru. Pociťovala život ohrožující bolest.  
Do této rodiny vstoupila živost, pravdivost a autenticita. Nejprve k ženě, mamince dvou dcer, aby ji trochu přivedla k životu. Do té doby byla robot. Když se trochu probrala a začala se svým mužem mluvit o svých pocitech, ozvala se její tchyně, která to nesla velmi nelibě a řekla, že než by takové věci svému muži (dědečkovi) řekla, že by raději umřela. Babička byla úplně odpojená, stáli k sobě s dědečkem zády. Dědeček se však zajímal  o své vnučky a přál by jim lepší budoucnost.
Starší dceři bylo stále hůře a byla téměř na zhroucení. Mladší dcera seděla na zemi a neprojevovala se nijak, jako by zamrzla a zůstala malá někde v období dětství. Všichni vypadali, jako by zamrzli v ledovém království, jen starší dceři bylo stále hůře.
Vedoucí konstelace mě vyzval, abych si našla v konstelaci místo, které mě nejvíce přitahuje. Byla to jednoznačně straší dcera. Vyrůstala jsem v takové rodině bez sourozenců a bezprostředně jsem cítila to samé, co ona. Ve svém skutečném životě jsem z této rodiny musela odejít, abych vůbec přežila. Stoupla jsem si tedy do její energie a bylo jasné, že je to i moje energie. Podívala jsem se jí do očí. A viděla jsem malou ustrašenou holčičku, která vůbec netušila, kam patří, co má dělat, vnímala, že svět je nebezpečné místo a bylo jí špatně, cítila bolest, hlavně v břiše.
Bylo mi jí neskutečně líto, věděla jsem, že jsem to já, že se dívám sama na sebe. Bylo to smutné, až zničující. Bylo potřeba se probudit, projevit, začít se vidět, cítit, vnímat, oživit svoje pocity a samu sebe uvést k životu.
Cítila jsem, jak nějaká moje část nechce, nemůže, bojí se, že to nedokáže. V tu chvíli se mi sebe samé velmi zželelo a začala jsem plakat, uvolňovala jsem tu bolest nahromaděnou za všechna ta léta, sténala jsem, ale zároveň utěšovala samu sebe, říkala jsem si, že jsem to měla těžké, ale že jsem přežila, že jsem tady, a mám ještě možnost začít opravdu naplno žít. V tu chvíli mě objala živost, pravdivost a autenticita, podporovala mě všemi svými složkami, objímala mě a já jsem plakala. Cítila jsem, že ke mně patří. Uvědomila jsem si, že musím dát oporu sama v sobě, nikde jinde ji nenajdu, že se musím ocenit, najít tu krásnou ženu ukrytou pod bolestí a odpojeností a ukázat světu, že jsem tady. Zároveň jsem cítila, že se musím nutně odpojit od původní rodiny, protože její energie mě umrtvuje. Že po své původní rodině nemohu a nemám nic chtít, že nikdo z nich naprosto nechápe, co po nich chci. Dali mi přece všechno, jak říkají, obětovali se, a já jsem nevděčná, nevážím si toho. Nedá se nic dělat, je potřeba skočit rovnýma nohama do vlastního života a neohlížet se zpět.
Když toto všechno prožívám, ozve se dědeček a cloumá babičkou se slovy: „Ale my jim musíme přece pomoct, musíme!“ Babička je ale mrtvolně bledá a říká, že chce umřít. Vypadá otráveně a vůbec jí to nezajímá. Tatínek s maminkou se tváří překvapeně a mladší dcera stále sedí na zemi.
Dívám se směrem ke svým rodičům, tatínek je zmatený a dívá se na svou maminku, ta ho ale zcela ignoruje. Mě maminka trochu vidí, snaží se říct, že mě snad chápe, ale že nemůže nic prožívat, protože to neumí.
Odstupuji tedy od své rodiny, doprovází mě živost, pravdivost a autenticita, je na mě skoro přilepená, a já si říkám, jsem tu na světě správně, chci se projevovat, chci žít…

Aktuální energie posledních dní jsou velmi hutné. Kromě úplňku v Raku dojde v neděli 12.1. ke konjunkci (spojení) Saturnu a Pluta v Kozorohu. Většina astrologů a astropsychologů se k tomu vyjadřuje tak, že dojde k totální změně paradigmatu. Kozoroh je znamení pevné, pracovní, tvrdohlavé, má rádo tradice, je pracovité a bytostně spojené s hmotou. A do této struktury vstoupí spolu dva přísní učitelé, kteří zpravidla nenechají kámen na kameni, Saturn s Plutem. 
Většina z nás cítí podivné tlaky, nespokojenost, jak v rovině těla, tak ducha. Záleží na každém z nás, jak si toto téma a energie nadcházejících dní zpracuje. Já vnímám veškeré nepohodlí, které zažívám, jako výzvu ke změně. Život beru jako hru, bludiště, kterým jdu - tu více a tu méně vědomě. Vím, že aby mohlo něco nového začít, musí něco starého skončit. Pocházím z velmi rigidní rodiny, kde se stále dbalo na to, aby bylo všechno "jako vždycky". Nikdy jsem tomu nerozuměla a byla jsem takzvaná černá ovce rodiny, která se snažila z těchto struktur všemožně vymanit. Možná právě proto se změn nebojím, naopak je vítám, a jsem vždy zvědavá, co mi nadcházející dny přinesou. 
Neznamená to však, že by mi stávající tlaky, nejen moje, osobní, ale především ty politické, společenské a ekonomické, nevadily. Naopak. Avšak nezapojuji se do společenských dramat nejen tím, že už léta nemám televizi, ale neúčastním se žádných vyhrocených debat, nepotřebuji se ke všemu vyjádřit a už vůbec nemusím mít za každou cenu pravdu. 
Často chodím do přírody, v zateplených holinách se brodím kalužemi, splývám s lesem, s vodou, větrem, jsem šťastná tady, na Zemi. Ráda si hovím v horké vaně, hledím do plamene svíčky a vdechuji byliny s kadidlem. Pokud zvenčí hrozí válka, které neumím zabránit, snažím se alespoň v sobě pěstovat vnitřní mír. Přeji nám všem, abychom si uměli vychutnat každý moment svého života bez ohledu na to, co se děje kolem nás.