Vše souvisí se vším a jistě není náhoda, že během únorového očistného úplňku v Panně jsme se dozvěděli. že se prakticky na měsíc nehneme z domu. Nejsem v souladu s tím, co se děje, přesto cítím, že každá situace se může prožít různým způsobem. Nebudu nikomu radit, co by měl dělat, ale mohu se podělit o to, co budu příští měsíc dělat já. Pustila jsem se do psaní třetí knihy, budu se věnovat jarním pracím na zahradě, každý den si udělám vydatnou procházku přírodou, budu cvičit jógu.
Velkou sílu mi dodává každodenní propojení se Zemí, svým srdcem a Zdrojem. Na této ose cítím klid, harmonii, radost, naději. Člověka to úplně vyrovná, jak psychicky, tak fyzicky. Po takové meditaci se mi vždy zbystří smysly, cítím úzdravu těla i ducha. O minulém úplňku jsem o tom pohovořila na ostrově, ale byl tam slabý signál a nepodařilo se mi video nahrát. Tak jej sdílím nyní, nechť je vám k radosti a užitku. mějme víru v lepší časy a tvořme si je zatím v mysli.
                                       ​www.youtube.com/watch?v=pu43DYW4FPs

Vnímám, že média je lepší v současné době ani nečíst. A to jsem do nich kdysi psala! Poslední dobou spíš hledám znamení na své cestě a symboliku toho, co nám říká příroda a okolní dění, jehož jsme bezprostředně účastni.
I když je určitá cesta jakkoli těžká, vždycky je světlo na jejím konci. Situace, které prožíváme, mi silně připomínají příběhy z nedávného putování na větrném ostrově Fuerteventura. Jeli jsme mnoho kilometrů velmi nehostinnou a pustou krajinou, cesta byla jednosměrná a zdánlivě nesmyslná. Na jejím konci se však nacházela neuvěřitelně mystická a dech beroucí patnácti kilometrová pláž, dlouhá bezmála tak, jako cesta, kterou se k ní jelo. To je jen jedno z mnoha překvapení, které jsem tam prožívala. Když mi bylo smutno a stýskalo se mi po zeleni, i troše jinak otravného hmyzu, zajela jsem do jediného zahradnictví na ostrově a trochu se potěšila rostlinami, z nichž většinu tvořily kaktusy. Když nám není dobře a necítíme se komfortně, vždycky se můžeme potěšit okolní přírodou nebo krajinou svého srdce. Mám s tím letité zkušenosti, které jsem popsala ve své knize „Nebát se a jít“. Ještě jich pár mám. Kdo byste měl zájem, ráda ji pošlu. Informace jsou zde: https://www.kiara.cz/nabiacuteziacutem.html
Moje třetí kniha se bude možná jmenovat „Nebít se a jít“. Často totiž jdeme hlavou proti zdi, bojujeme za něco, co s námi vůbec není v souladu. Mnohdy je to proto, abychom se zavděčili druhým. Nebo vidíme smysl v něčem, kde vůbec nemá pro nás cenu ho hledat. Jakkoliv by se zdálo, že jsem se za svůj život již poučila, není tomu tak. Vesmír mě stále zkouší, testuje, nabízí různé možnosti, aby se ujistil, že za každé situace zůstávám věrná své vlastní cestě, ideálům, životním nastavením a možnostem. A tak vím, že mnohdy je právě ta cesta cíl. Jakkoliv je možná v této době pro mnoho z nás tato cesta nesmírně náročná, v napojení na nejvyšší dobro pro každého, to jistě zvládneme a otevře se nový a krásný životní prostor pro všechny na Zemi. Víra, touha a tvorba toho, v čem nám je dobře, nechť jsou naším motorem.  Ze srdce nám to všem přeji.
Video z výhledu na pláž najdete zde:
https://www.youtube.com/watch?v=AxM9s4ACaLo

​Čím déle člověk pobývá v nějaké zemi, krajině, společnosti, tím více proniká do jejich tajů, zákoutí, a vidí i slabá místa, která při prvním či druhém pohledu dovolenkáře nemusí být zřetelné. Na malém ostrově se po několika týdnech život stává již dost monotónním a chybí tvořivost, přizpůsobování se vrtochům počasí, setkávání s přáteli, kteří jsou mnohaletí a blízcí, leč žijí ve vzdálené domovině. I kontakt s rodinu mi zde začíná chybět. Poměrně intenzivní partnerská vazba prochází rovněž zatěžkávací zkouškou, kdy se mnohem jasněji ukazují rozdíly povah, potřeb a představ. Je to však dobře, protože když už si člověk myslí, že má hodně věcí vyjasněných, zpracovaných, objeví se aspekty nové nebo staré v mnohem větší intenzitě a je opět na čem pracovat. Vztah vnímám jako živý, tvořivý a v podstatě asi nekončící proces. Důležité je, aby se lidé chtěli spolu učit.  
Ale zpět k ostrovanům. Netroufám si odhadnout, kolik obyvatel je na Fuerteventuře původních, ale velkou část domů a apartmánů vlastní cizinci. Převážně Němci, Francouzi, Italové, ale také Češi. Velikost a kvalita bydlení záleží samozřejmě na movitosti jeho majitele. Potkali jsme se s Italkou, která svůj apartmán pronajímá, a sama žije se psem v obytném autě u pláže. Všimla jsem si, že někteří lidé, kteří tu žijí, před něčím ze své domoviny utíkají. Může to být chladné zimní klima, ale také zátěžové rodinné vztahy, dlouhodobá rozluka s partnerem, či potřebují najít sami sebe.
Co se týče stravy, je vesměs lehká, čerstvá, jíme především ryby, saláty, ovoce. Na svíčkovou bych tady opravdu neměla vůbec chuť. Na druhou stranu u nás doma mi v zimě zase nechutná salát, takže si uvědomuji, jak hluboce jsme spojeni s krajinou, ve které žijeme, a jak hluboce platí ono známe české přísloví: “Jiný kraj, jiný mrav.“ Pro mě byl pobyt báječný, osvěžující, ale také intenzivně transformační a mohu si s láskou říct, že všude je dobře, ale doma nejlépe. Existuje přece nějaký důvod, proč jsme se narodili do určité země, a ne do jiné. Děkuji za tu cestu a vše s ní spojené, včetně toho, že jedno letadlo nám uletělo a druhé málem. Sama jsem zažila to, co znám z mnoha filmů, totiž úprk přes letištní plochu k nastartovanému letadlu. Ale konec dobrý, všechno dobré. Děkuji.            

Již třetí týden pobýváme na španělském ostrově Fuerteventura. Už jsme nutně potřebovali Slunce, oceán, pocit svobody. Museli jsme absolvovat PCR testy, ale pak už naší vysněné cestě nic nebránilo. Bydlíme v krásném domě pár desítek metrů od oceánu, usínáme za zvuků vlnobití, kupujeme a jíme čerstvé ryby, výborné červené víno, čerstvé ovoce, denně plaveme, kocháme se krásou syrové přírody, podnikáme výlety, jsme v kontaktu s místní českou komunitou, která nám pomáhá se tu lépe vyznat. 
Život zde plyne poklidně, nikdo nikam nespěchá, většinou jsou tu lidé milí, ohleduplní, ochotní, veselí. Ostrov je sopečného původu, není tu mnoho vegetace, připomíná to spíše měsíční krajinu, a pro nás je to velmi exotické. Lidé tu nežijí nijak luxusně, ale člověk toho k životu mnoho nepotřebuje. Většinu roku je tu teplo, slunečno a poměrně veselo. Pokud někdo najde opuštěný dům, zabydlí se v něm, a během dvou let ho nikdo nevyhodí, tak je jeho. Volné domy jsou však většinou na těžko dostupných místech, kam vedou hrbolaté kamenité cesty. Hlavní silnice jsou asfaltové, ale většina důležitých silnic je pouze kamenitých a osobním autem nedostupných. Na holých kopcích jsou kozí farmy, ale čím se kozy živí, to nevím. Každopádně mi připadá, že život je tu v pořádku, nesleduji žádná média, žiji tady a teď a raduji se z krásy, která mě obklopuje. Věřím tomu, že žijeme proto, abychom se radovali a plně užívali krás naší nádherné planety Země.     

Moji milí, všem nám přeji v novém roce mnoho zdraví, radosti, spokojenosti a víry v dobro. Důležité je také uvědomění si toho, že my jsme tvůrci našeho života. Jakkoliv je doba velmi zvláštní, a mediální, politická i ekonomická oblast jsou ve fázi jakési destrukce, dle mého názoru předem řízené, nemusíme to úplně přijmout. Jedna věc je, jaké informace k nám doputují a druhá, jak s nimi naložíme. Nejsme  to, co nás ovlivňuje zvenku, ale to, čím chceme být zevnitř. Doba je náročná, pracovních příležitostí je málo a konec této nepřehledné situace je zatím v nedohlednu. Avšak nezoufejme, pokud žijeme v souladu se záměrem své duše, věříme v dobro a nebudeme podléhat vnější panice a strachu, jsem si jistá, že vše dobře dopadne, pro dobro každého z nás. 
Jsem člověk z doby analogové a digitální svět mě moc neoslovuje. Mám mnohem raději fyzickou realitu, osobní setkávání, pohled z očí do očí napřímo, ne přes telefon nebo počítač. Ráda píšu, články, knihy, deník. Moderní doba mě donutila si vyrobit webové stránky a naučit se je obsluhovat. Myslela jsem, že je to vrchol mé počítačové a digitální gramotnosti. Avšak současná doba mě donutila jít dál a začala jsem natáčet videa. Není možné se scházet, diskutovat, inspirovat se navzájem. Tak jsem se rozhodla sdílet svoje zkušenosti, meditace a můj pohled na svět a osobní rozvoj alespoň prostřednictvím virtuálního světa. Není mi to nijak blízké a moc to neumím. Mám však radost, že se koukáte, témata vás zajímají a inspirují. Nemám to nijak dopředu připravené, prostě mě napadne téma, vezmu telefon a hned to natočím. Zatím jsem vytvořila video zaměřené na propojení našeho těla s živly, dále meditaci se srdcem a se Zemí. Vše najdete na kanálu You Tube a odkazy jsou zde na webu v sekci Akce. Děkuji, že se díváte a těším se na osobní setkávání, obejmutí, sdílení. Mějte se moc hezky a dělejte to, co je vám blízké a milé. Byť cesty osudu jsou často nevyzpytatelné.     

​Vánoční svátky jsou pro většinu lidí časem, kdy se sejde celá rodina, všichni zapomenou na lecjaké šarvátky a těší se na společný večer splněných přání. Tak to bylo celé věky a zpívá se to v mnoha písničkách.
Nejzranitelnější jsou lidé staří, kteří jsou často velmi osamělí. Na vánoční setkání s dětmi a vnoučaty se těší, a pak na ně dlouho vzpomínají. Letos je všechno jinak. Senioři se bojí o život tak, že jakékoliv návštěvy odmítají, případné dárky pro děti a vnoučata posílají poštou a zabarikádovali se doma. Zavřeli se před světem. Na jak dlouho? A přežijí to vůbec psychicky?
Není to tak, že bych jen tak filozofovala nad současnou situací, ale vše, co píšu, reálně prožívám. Moje máma, která žije už 15 let sama, se vždy těší, že ji o Vánocích přijede navštívit rodina, stále byla plná sil, cestovala, vařila, pekla, starala se o zahradu. Letos je všechno jinak. Ona a její kamarádky se posilují ve strachu, jsou zaslepené televizním zpravodajstvím a vyprávějí si do telefonu ty nejhorší historky a inscenují možné scénáře. Vánoce s námi bude mít pouze na telefonu, bojí se nás.   
Druhá naše babička, bývalá tchýně, žije v domově seniorů. Jsem s ní v kontaktu, píše mi dopisy, ve kterých líčí svou izolovanost na samostatném pokoji, nesmí se stýkat s jinými obyvateli, je zavřená na pokoji. Testují ji třikrát týdně. Neví pořádně, co se děje a zda to vůbec skončí.
A tak mě napadá, zda strach, panika, izolovanost, nedostatek pohybu a radosti ze života neublíží našim seniorům víc než to, co nazýváme epidemií.
Svět se mění a my s ním. To je známý citát. Jen si říkám, že by bylo hezké, kdyby ty změny byly k lepšímu a mám víru, že nakonec budou. S nadějí ve vítězství zdravého ducha i těla přeji nám všem, abychom šli do světla na konci tunelu a šťastné svátky k tomu.   

Můj muž pracuje s historickými materiály a jednoho dne přivezl domů starý stůl. Ne že bychom nějaký potřebovali, ale jsou kousky, kterým zkrátka neodolá. Stůl vypadal hezky, do domečku se přiměřeně hodil, tak jsem příliš neprotestovala. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem pod deskou stolu objevila krásnou dřevěnou vyřezávanou hru! Od té doby si skoro každá návštěva s námi ráda hru zahraje. Jsou to zábavné turnaje, při kterých člověk zcela zapomene na běh života a úplně se ponoří do tady a teď. Fandí svojí káče a při poražených figurkách šťastně skáče. Netušili jsme nic o historii této stolní hry, až jedna moje hloubavá kamarádka zjistila, že se jedná o starou hru s poetickým názvem Čamburína. 
Zajímavé je, že dříve se nacházela v domácnostech především v horách. Asi aby si lidé zkrátili dlouhé zimní večery. Nejstarší známý hrací stůl byl nalezen v oblasti italských Dolomit a pochází z 1. poloviny 16. století. 
U nás byly tyto hry rozšířeny hlavně v horských chalupách v Krkonoších a v Jizerských horách. Máme z naší nové zábavy velkou radost a je jisté, že tuto zimu se nudit nebudeme!   

Dnes je krásné datum, všude se píše, jaké se kde otevírají portály, kdy, kde a jak je potřeba meditovat, dělat rituály. Dá se říci, že tohle všechno už mám za sebou, ale moc mi to osobně nepomohlo. K radostnému životu mi stačí dělat úplně obyčejné věci, pobývat v přírodě, potkávat se s milými lidmi, i ale přijmout svoje strachy a bolesti. To se člověku nakonec dost uleví. 
Ve své druhé knize s názvem "Nebát se jít" jsem napsala pár jednoduchých bodů, které mi pomáhají žít radostný a tvořivý život a ráda se s vámi dnes o ně podělím:   
​Nebuďte v roli oběti, ale tvůrce. Uvědomte si, co chcete a kam směřujete.
Každý den najděte něco, co vám udělá radost (kvetoucí strom, zpívající pták, bublající potok, příjemná koupel, aromaterapie, dobré jídlo, stačí maličkost).
Chovejte se k sobě láskyplně, mluvte o sobě hezky, mějte se rádi. Když máte rádi sebe, můžete mít rádi i ostatní.
Vnímejte dary, které dostáváte – zdraví, střechu nad hlavou, dostatek jídla, milé lidi kolem sebe, dostatek vody, svoje vlohy, schopnosti.
Děkujte za vše, projevujte vděčnost.
Trénujte mysl na pozitivní vnímání života.
Nenechte se zatahovat do problémů ostatních lidí, hledejte cesty, jak nesnadné věci a události změnit ve snadné. Co nemůžu změnit, nechám být.
Stýkejte se s podobně naladěnými lidmi. Pracujte na svém rozvoji.
Pokud zažijete nepříjemné události, či pocity hněvu, přijměte je, prožijte, zjistěte, kde se vzaly a co od nás chtějí. Nezabývejte se jimi však dlouho. Jsou naší součástí, ale nenechte se jimi otrávit.
Trénujte mysl a myšlenky podobně jako svaly. Žijte vědomě v přítomném okamžiku, tedy věnujte pozornost tomu, co se děje teď, ne tomu, co bylo nebo co bude.
Pracujte fyzicky, propojujte se s přírodou, živly, občas choďte bosí. Uvědomte si, že jste pozemšťané a spojujte se se Zemí. Mějte ji rádi jako sami sebe.
Napojujte se na bytosti přírody, duše stromů a rostlin, krystalů…
Zachovejte vnitřní mír. Zachovávejte harmonické vztahy, nechovejte vůči nikomu zášť, nepoddávejte se hněvu, případné nepříjemné situace řešte hned.
Udělejte si pořádek v místě, kde žijete. Doma ukládejte jen věci, které potřebujete, nebo ty, jež vám dělají radost. Uvolněte energii domova, aby mohla proudit.
Zkuste si představit, že jste si předem vybrali rodinu a prostředí, do kterého jste se narodili. Život berte jako hru, jako cestu ke sbírání zkušeností, k propojení sebe, společnosti, země a zdroje. Lidé, které potkáváte, přijměte jako dary na své sebepoznávací cestě. 

​S pokorou přijímám vše, co ke mně na mé cestě životem přichází...

Vydala jsem se na sběr šípků. Letos jsem to dříve nestihla, byť vím, že veškerá úroda by se měla sklidit do konce října. Také jsem čekala na mrazíky, které by měly přejít přes šípky i jeřabiny, aby byly sladší. Letos však u nás mrazy ještě nebyly a díky tomu stromy stihly zezlátnout a celá příroda uzrála a dovršila letošní proces růstu.
Jak jsem tam tak stála na podzimní louce - sama, obklopena přírodou, uvědomila jsem si, jak krásný máme domov, krajina že je klidná, tichá, rozmanitá, hojnosti plná. Potěší všechny smysly. A svět je tu v pořádku, v každodenním pravidelném tempu, rytmu, tepu. Nikdo se za ničím nehoní, nikdo se tu nebojí, nestraší, všeho je dost pro všechny. Jaký pocit úlevy! Stála jsem tam a hleděla do zlaté krajiny, skrz mraky vykukovalo Slunce. 
Prožívala jsem čiré štěstí, vděčnost, sounáležitost s naší zemí a radost ze života. Měla jsem chuť to sdílet se všemi bytostmi, pojďme na to šílenství zapomenout, pojďme do přírody, do radosti, do našeho báječného a svobodného tvořivého života, protože tady je vše v Božím řádu a v pořádku! Zkusme zapomenout na mediální svět, na tu paniku kolem. Ano, chřipka přišla i do naší rodiny, onemocněl syn i bývalý manžel. měli horečky, ztratili chuť a jsou oba velmi unavení. Avšak vědí, že to brzy přejde, držím jim pace, myslím na ně a posílám jim i vám kus toho šípkového štěstí. Pojďme brát vše, co k nám přichází s pokorou, s vírou v ten nejlepší průběh pro každého, přestaňme se bát a sledovat zprávy, pojďme ven, obdivovat přírodu, ze které dýchá podzimní krása. Potěšte se a pošlete to dál, jako teď já....      

Téměř ze všech médií se na nás valí panika a strach. Jedním ze základních a hlubokých strachů je strach o život. Smrt je však něco, co nás všechny spojuje a zároveň je pomyslným druhým koncem zrození.
Slyšela jsem zajímavou úvahu o tom, že současná vyhrocená doba nás vede k zamyšlení nad tím, jak jsme srovnaní se životem, jak moc žijeme v jeho proudu změn, jak se bráníme pohybu a vývoji či žijeme v křeči. Každý to máme asi trochu jinak, ale strach ze smrti je někde v pozadí či v popředí u každého z nás.
Jeden můj kamarád napsal ve své knize krásnou větu, a sice, že se nebojí smrti, ale nechce umírat v bolestech. S tím mohu jen souhlasit. Poplašné zprávy z médií hovoří o smrti udušením a nabízejí podobné hrůzy. Člověk se zdravým pudem sebezáchovy takové zprávy odmítne a jde raději na procházku do přírody.
Přesto by nemělo být téma smrti tabu. Když přijmeme svou vlastní smrtelnost, můžeme se více radovat ze života. V posledních letech lidé umírají především ve zdravotnických zařízeních a o procesech během odchodu ze života nevíme zpravidla vůbec nic. Naši předkové jednotlivým fázím smrti rozuměli a uměli své nejbližší náležitě vyprovodit.      
Napsala jsem článek o fázích smrti podle toho, jak člověka opouštějí živly. Zamýšlím se také nad tím, proč se stále méně dělají pohřby, a jak a zda umíme truchlit. Článek si můžete stáhnout zde:
 www.kiara.cz/268laacutenky.html
Přeji nám všem v tomto období Štíra, abychom v nás samotných nechali zemřít vše, co nám již neslouží, aby se mohlo zrodit něco nového, co nás obohatí a potěší.