S úctou a s díky všem, kdo sem chodíte pro radost či za informacemi, jsem se rozhodla moje webové stránky a jejich aktualizaci utlumit a časem až ukončit.
Web vznikl jako jeden z komunikačních kanálů při vydání mé knihy o stavbě mého nového domova na vesnici, s názvem Domov pro tělo a duši. 
Po dobu šesti let jsem pro vás psala moje postřehy ze života, návody na výrobu mnoha lektvarů a pokrmů či doplňků pro radost. Sdílela jsem fotografie, videa, pozvánky na různé akce, články, nabídku kalendářů s krystaly. Napsala jsem další dvě knihy, Nebát se a jít a Nebít se a žít.
Covid zcela změnil můj styl života. Vzal si s sebou do nenávratna seriózní média a byla jsem nucena práci pro vydavatelství ukončit. Hledala jsem produkt, který by mě bavilo sdílet a našla jsem českou firmu, která vyrábí dřevostavby. Nastoupila jsem tedy opět do zaměstnání a píšu a sdílím příběhy lidí, kteří bydlí v dřevostavbách. Mám možnost nahlédnout do mnoha domovů a zažít, jak se jim bydlí v dřevostavbě. Věnuji se tvorbě firemních časopisů a sdílení textů o dřevostavbách ve skutečném i v online prostředí.
Tak jsem se od „služby k sobě“ posunula opět ke „službě ostatním“ a nemám moc času vytvářet obsah vlastního webu. Kromě toho píši ve vesnici, ve které bydlím, kroniku, což mi zabere také hodně času.
Většina obsahu tohoto webu, který vznikal šest let, je tu stále pro vás k dispozici. Najdete zde mnoho inspirace na mnohá témata a fotky pro radost. Také tu jsou odkazy na moje videa na youtube. Děkuji za návštěvu a přeji vám všem krásný, radostný, laskavý a spokojený život.  
  

Letošní zima mi připadá otravnější, než kterákoliv předtím. Přitom mi na první pohled nic nechybí, dobře bydlím, skvěle jím, jsem zdravá, mám báječnou rodinu, úžasné přátele a přiměřenou práci. Navíc nejsou nijak třeskuté mrazy, počasí se podobá spíše jaru. Přesto vnímám toto období jako přípravu na nějaký zlom, na něco, co se stane, něco bude jinak, z něčeho se probudíme a půjdeme jinudy. Možná je to jen moje přání, možná se to týká jenom mě, nevím. Každopádně veřejná média a veřejný život jsou stále méně vhodné ke sledování, natož ke spolužití nedej bože ke spoluprožívání. Přitom právě na tom je naše lidství postavené, na vzájemném sdílení, spolupráci, využívání individuálních talentů ve prospěch celku. Avšak zdá se mi, že v tomto nastavení se to nedá realizovat. Lidé se hádají, soupeří mezi sebou, firmy i stát na lidi tlačí a ždímají je nejen finančně, ale i energeticky. A to nejde do nekonečna. Během teplých dní je možné tohle všechno hodit za hlavu, skočit do rybníka, projít se bosky po louce, sledovat motýly, rozvíjející se květiny, poslouchat zurčení potoka. Ale v zimě to moc nejde. Jsme více doma, v práci, v sobě a svých myšlenkách. A tak věřím, že než se naplno rozpučí jaro, dojde ke změně i v našem společenském nastavení směrem k více přátelskému a chápajícímu prostředí. Myslíte, že je to jen iluze nebo si to přejete také?     

Připadá mi, že letošní rok utekl ještě rychleji, než loňský. V práci máme umělý stromek, ani jsem ho nerozkládala, protože jsem si loni říkala, že za chvíli máme zase Vánoce a už je to tu. A letos jsem ho ani neozdobila, protože za chvíli by se zase uklízel. Doma to tak samozřejmě nemám, už od adventu chystám výzdobu a domov voní cukrovím. Každopádně čas letí tak zběsile, alespoň pro mne, že je opravdu možné žít jen přítomným okamžikem. Nad přemýšlením o budoucnosti nebo na noření se do minulosti prostě není čas. 
Říká se, že čím je člověk starší, tím čas ubíhá rychleji, ale vidím, že vše rychle běží i mým dětem, sotva najdeme chvilku, abychom se potkali. 
Někde jsem četla, že vědci zkoumali rychlost, jakou letí naše galaxie a ta se stále zrychluje. My, tady na Zemi, měříme čas pořád stejně. Je to jako když sedíte v autě, které pluje na trajektu. Trajekt jede, ale v autě to změřit nejde. No a přesně tak je to s naším časem. Kdybychom chtěli měřit skutečné zrychlení, den by měl jen 16,5 hodiny. A to mě uklidnilo. To toho stihnu ještě dosela dost. Ale život není o tom, všechno stihnout, ale také si ho trochu (hodně) užít, vnímat jeho krásy, radosti, dovolit si cítit i bolesti, vidět, jak se vše střídá.
Přeji nám všem, abychom vnímali sebe, dokázali říci "ne", když to tak cítíme, abychom chodili spát s klidem v duši a vstávali s nadějí na krásný den. A hodně zdraví a kupu štěstí k tomu. Krásné svátky i rok 2024 přeji ze srdce. A děkuji, že sem občas zajdete.     

​​Jak se příroda stahuje do kořenů, tak se my, lidé, vracíme do domovů ze zahrad, výletů, venkovní zábavy. Zároveň máme možnost se zamyslet nad tím, jaké životy vedeme a co by se dalo pro příští měsíce a roky zlepšit.
Každý vidí, že kolem nás v současné době panuje chaos a nestabilita, každý den je něco jinak a těžko hledáme, kde je pravda. Zároveň je více než kdy jindy znát, že pravdu má každý svou a není snadné najít nějakou univerzální.
Tím spíš potřebujeme velkou dávku trpělivosti, laskavosti a tolerance, aby se nám spolu dobře žilo a pracovalo. Připadá mi, jako kdyby se v posledních měsících vytratila snaha o to se domluvit, spolutvořit, vzájemně se chápat tak, aby nám všem bylo na naší krásné Zemi dobře a žilo se nám spokojeně.
A tak přináším otázky pro podzimní čas, kdy se stále dříve stmívá. Co mohu udělat pro sebe, aby mi bylo lépe? Co mohu udělat pro svoje nejbližší, rodinu, kolegy, sousedy, aby se se mnou cítili dobře?  Abychom společně hezky vycházeli. Umím se jasně vyjádřit, dát najevo svoje pocity a umím zároveň naslouchat druhým? Položil/a jsem si vůbec někdy tyto otázky?
Možná se ptáte, k čemu je to dobré a napadne vás, že na takové věci není dneska vůbec čas. Ale chceme-li lepší svět, budeme muset začít každý u sebe. Stát se lepším člověkem pro sebe i pro ty druhé. Ctít univerzální fyzikální zákon o zachování energie aneb co dáš, to dostaneš.
Chtěla bych nás všechny v tomto náročném čase podpořit, abychom si vzájemně pomáhali, naslouchali si a přáli jeden druhému jen to nejlepší. Vůbec nic to nestojí a může to změnit svět.
Krásný podzimní čas a hodně štěstí k cestě za radostným žitím přeji všem.

​Začátkem léta se mi zhroutil solární systém ohřevu vody. Do vody v zásobníku začala pronikat nemrznoucí směs, která vede teplo ze solárních panelů. Voda strašně smrděla a pěnila. Než přijeli opraváři, byla jsem bez teplé vody. Výměnu zásobníku nacenili na 40 tisíc! Celý systém stál před sedmi lety necelých sto tisíc. Výměnu jsem odmítla, tak mi z firmy napsali, že se pokusí to opravit. S tím jsem souhlasila, vystěhovala jsem vše z technické místnosti (a že toho bylo). Opravili, odjeli, voda tekla vlažná půl dne a jak se začala více ohřívat, tak zase začala silně páchnout, ale tentokrát jinak, jako sirné horké prameny v některých lázních. Takže zase bez vody, vystěhování technické, čekání na opraváře. Po týdnu čekání vyměnili nějakou součástku (hořčíkovou anodu) a prý by to mělo být v pořádku. No nebylo, hned odpoledne, opět jak se voda začala ohřívat, začala znovu páchnout, tentokrát zase jiný smrad, jako z kovu, jako ve šroubárně. Jenomže já už spěchala na letiště, měla jsem těsně před dovolenou, takže jsem ještě z vlaku psala technikovi, co to zase může být. Odpověděl, že se zřejmě špatně umístilo čidlo, které hlídá ohřev vody a voda se přehřívá. Abych oddělala horní víko zásobníku na vodu a vytáhla lanko s čidlem o 15 cm. Jenomže to bych nestihla let. Tak jsem navigovala syna, aby do domečku zajel a lanko vytáhl. Vše jsem měla nafocené, tak jsem ho směřovala podle fotek.
Celou dovolenou jsem však trnula, aby mi to doma nebouchlo, neshořelo. Jsou tam sice různé pojistky, ventily, ale nevím, zda tomu mohu věřit. Technik říkal, že jakmile se „do toho jednou hrábne", stává se, že se problémy řetězí. Rozhodla jsem se proto systém zrušit. Je jasné, že investice se mi už nevrátí, ale nic nenadělám. Tekla mi hnědá smradlavá voda, která páchla spáleninou. A to už nemluvím o tom, že jsem kontaminovala chemií 600 litrů vody. Před každou opravu se zásobník musel vypustit. Myslela jsem to dobře, čistě ekologicky, ale to by produkty musely být spolehlivé, vyráběné poctivě, ne pouze pro zisk. Záruční doba na zásobník vody je pět let, já ho měla šest. Realizaci systému provázela řada problémů, nejprve se montérům vylila voda ze zásobníku, kde byl špatně utěsněný ventil, pak mi zničili novou rohožku vylitím nemrznoucí směsi, rozbil se solární panel, ale naštěstí byl ještě v záruce, takže mi ho vyměnili.
Příjezd domů z dovolené byl ve znamení stresu z toho, co mě čeká, voda se přehřívala ukazatel na teploměru byl za maximem, byla jsem z toho zoufalá. Navíc tomu nerozumím, abych si uměla rychle sama poradit.
Solární systém bez elektřiny nefunguje vůbec, nemrznoucí směs se pak extrémně zahřívá a může způsobit požár. Pokud by byly takové okolnosti, že by během léta delší dobu nešel proud, což se například při extrémních bouřkách může stát, je riziko příliš velké, zvlášť pro dřevostavbu. Problém je systém uhasit, pro solární a fotovoltaické systémy platí speciální požární předpisy.
Se solárním ohřevem vody tedy končím, zkušenost mám špatnou. Navíc nejvíce teplé vody je k dispozici v létě, čím větší horko, tím více teplé vody. Naopak v zimě se většinou ohřívá voda stejně převážně elektrikou. Je to moje zkušenost, někdo jiný může mít třeba jinou. Já jsem pro nekomplikované systémy bez zbytečných technologií, zvlášť v dnešní době takzvaných "kurvítek". Vážím si čisté teplé vody ohřáté elektrickým boilerem z Dražic.      

Během dlouhých zimních večerů jsem se pod dohledem zkušeného řezbáře pustila do ručního dlabání anděla. Moc jsem se na něj těšila a vkládala do tvorby velké naděje. V minulosti jsem už řadu rukodělných seminářů absolvovala, chodila jsem například na keramiku, pletení košíků, na ikebanu. Každá ruční práce mě moc těšila a uvařit si čaj do vlastnoručně vytočeného hrnečku nebo upéct housky a vložit je do vlastnoručně upleteného košíku je krásné a dává to pocit jisté samostatnosti či soběstačnosti.
Na anděla jsme vybrali lipové dřevo, protože není moc tvrdé a proces mohl začít. Hned na začátku jsem si uvědomila, že musím přemýšlet inverzně. Doposud jsem vždy věci skládala dohromady, ale teď materiál odebírám. Špatný krok nelze vzít zpět. Pro nezkušeného amatérského řezbáře je to celkem náročné na představivost. Vzpomněla jsem si na výrok jistého sochaře, který pravil, že socha je už hotová, ale potřebuje v kameni nebo dřevě objevit.
Materiál se odebírá různými ostrými nástroji, do nichž se zpravidla bouchá gumovou nebo dřevěnou paličkou. Čas od času je potřeba odebírat dřevo pouze ručně, bez pomoci paličky, aby se neodštíplo nebo při vytváření detailů. Zásadně je potřeba pracovat po směru růstu dřeva, v protisměru se drolí, štípe a chlupatí. Když přijde suk, vše je jinak, tam je dřevo uspořádané velmi chaoticky.
Z kurzu jsem šla domů s mozoly a puchýři, nedovedla jsem si představit, jak je to náročná práce. Nicméně po dvou měsících jsem anděla z lípy vysvobodila, aby mohl zkrášlovat svět. Dozdobila jsem ho polodrahokamy a mám z něj velkou radost. Bylo mi potěšením si tuhle práci zkusit, ale zcela jistě by mě neuživila. Respekt a čest všem řezbářům. 
  

Doba není jednoduchá asi pro nikoho z nás. Pracovně vztahově, mnohdy i zdravotně pokulháváme a hledáme východiska pro změnu. Dny se však pomalu prodlužují a s jarem jistě svitne naděje na zlepšení. Anebo taky ne. Proto je potřeba žít přítomným okamžikem a snažit se vidět ve všem to dobré. Vím, že se to snadno napíše a hůře realizuje, a právě proto nabízím svou vlastní zkušenost, jak pracuji na sobě každý den.
Ráno vstanu, v zimě zatopím v kamnech, postavím na čaj a jdu si na patnáct, dvacet minut zacvičit. Kombinuji Pozdrav Slunci, Pět Tibeťanů, orgánové cviky, protahovací a posilovací. Pak se propojím se Zemí, se svým srdcem a se Zdrojem a toto propojení vědomě prodýchávám. Když je teplo, cvičím na zahradě. Vypravím se do práce a cestu si užívám, jedu skrz pole a lesy, přejíždím potoky, pozoruji dravce, jak krouží nad polem. Vyjíždím včas, abych nemusela spěchat a cestu vnímala a těšila se z ní. Někdy si koupím v přistavené pojízdné prodejně čerstvé pečivo, a to mi pak v autě krásně voní.
V práci mě to baví a snažím se s každým komunikovat laskavě, ale přitom si zachovávám (nebo se o to snažím) zdravé hranice. Alespoň jednou denně se pozdravím s někým milým, ať už telefonátem, zprávou nebo dopisem. Pokud možno nesleduji zprávy a nezabředávám do rozhovorů o ničem nebo do těch, kdy někdo někoho pomlouvá nebo si stěžuje.
Domů jedu v zimě většinou za tmy, ale jdu alespoň na krátkou procházku nebo si připravím dřevo na druhý den, nasypu ptáčkům, udělám si zdravé jídlo a pak se věnuji nějakému tvoření. Maluju, pletu, šiju, píšu nebo si čtu. Zvelebuji domov, povídám si s krystaly, květinami, vílami a bytostmi vody. V létě jezdím rovnou z práce plavat nebo do lesa na procházku. Chodím včas spát, poděkuji za každý den a za každé jídlo. Dělám si malou radost každý den (například napuštěná horká vana, sklenka vína, kousek čokolády, na počítači si pustím nějaký pěkný film). O víkendu chodím na dlouhé procházky, v sezóně pracuji a tvořím na zahradě.
Když se mi něco nepovede nebo mě něco trápí, zkoumám, proč se mi to děje, přijímám to a snažím se to zpracovat tak, abych to mohla propustit. Někdy se to nepovede hned, a to pak hledám někoho, kdo by mi s tím pomohl. Někdy stačí rozhovor s kamarádkou, jindy to chce spolupráci s terapeutem. Nenechám se ovládat otravnými myšlenkami ani lidmi. Zkoumám, kde jsou hranice mezi soucitem a sebeobětováním, kdy překračovat komfortní zónu a kdy na sebe nemít zbytečně vysoké nároky a mnoho dalších sebepoznávacích procesů. 
Vypadá to možná jako scifi, ale já takhle opravdu žiju a vyhovuje mi to. Uznávám ale, že je stále dost lidí, kteří potřebují každodenní dramata a můj život by jim připadal nudný. Mně je tak však dobře.   

​Moji milí, ke konci roku 2022 vám chci poděkovat za přízeň tady, na mém webu i za to, že jste si objednávali kalendáře i knížky a přišli na osobní konzultace.
Mám víru v nadcházející dobré časy, ale měli bychom pro to i něco udělat. Žijme ze svého vlastního zdroje a vytvářejme si takovou realitu, ve které chceme žít. Nenechme se strhnout tím, co se děje okolo a vytvářejme společenství podobně smýšlejících lidí. Pomáhejme si navzájem, buďme si parťáky a partnery, ne konkurenty.
Dělejme to, co nás baví a těší, užívejme hodně času v přírodě a nechme lidi, kteří nám otravují život, ze své přízně odejít. Líbí se mi rčení, že jsme se na Zemi nenarodili, abychom trpěli, ale abychom si život tady v tělech užili. To se mi moc líbí.
Život skrze utrpení a uctívání trestajícího Boha přineslo náboženství, které chtělo lidi spoutat ve strachu. To však nemusíme vzít za své, můžeme se těmto předsudkům postavit a vymanit se z nich. Vím, není to úplně snadné, ale není to nemožné. A tak si o těchto Vánocích nadělme svobodu ducha i mysli a zhmotnění takové reality v životě, kterou si přejeme žít bez ohledu na to, jak se chová okolí. Hodně štěstí přeji nám všem, plňme si své sny.  

​Přichází podzimní čas, ponor do sebe, do kořenů a do svých stínů. Letošní období znamení Štíra, symbolu transformace, tvořivosti, znovuzrození, bude významným časem. Vnímám ve svém životě, jak je stále více kladen tlak na čistotu mysli, slov i činů. Okolnostmi jsme vedeni k prožívání přítomného okamžiku, stálého uvědomování si dějů a procesů v reálném čase.
Jakékoliv stesky nad minulostí nebo obavy z budoucnosti nejsou na místě, pouze nám přinesou nepříjemné vzpomínky nebo obavy. Není možné predikovat, co se stane za hodinu, natož zítra, za týden, příští rok, tak hledejme vědomě a cíleně krásu a radost v přítomném okamžiku.
Je patrné, že k Zemi proudí velká intenzita solárních záblesků ze Slunce, popisovaná jako solární bouře. V období transformace je v procesu změny celý vesmír a my se „vezeme s ním“. Věřím doufám, a mnohé nejen astrologické aspekty tomu nasvědčují, že příští rok a roky následující, nás čeká již klidnější čas, méně tlaků osobních i společenských. Velké transformační planety se přesunou do vlídnějších znamení.  
Buďme tedy připraveni na to, že do konce roku mohou situace jak v našich osobních, tak i ve společenských, ekonomických i mezinárodních tématech, vyžadovat změnu zaběhlých kolejí, tradic, zvyků i zlozvyků. Mějme víru, že se vše děje v rámci nejvyššího dobra, že naše životy jsou ve stálém vývoji. Buďme připraveni na nejhorší, ale očekávejme to nejlepší. Držím nám všem palce a těším se na všechny změny, které nás čekají.    

Občas mi někdo z vás napíše, jak se cítím, jak prožívám tuhle zvláštní, poměrně napěťovou dobu. Inu jako každou dobu, jak nejlépe umím. Žiji přítomným okamžikem, jsem pozorovatelkou života a lidských vztahů, spojuji se s živly v sobě i kolem sebe a s podobně smýšlejícími lidmi, pociťuji vděčnost a radost. Nespřádám scénáře, které nechci prožívat a učím se být tvůrcem svého života v důvěře všeho nejlepšího v rámci nejvyššího dobra. Přijímám i svou temnou stránku, a občasný strach a obavy, které jsou součástí našeho pozemského života, avšak přeji sobě i vám všem šťastný život.
Neznamená to, že mi to jde dobře, ale když se něco nepovede, nehroutím se. Stále mi nastavuje zrcadlo moje nepřející a nevlídná matka, která má zase období, kdy se mnou nemluví a ignoruje mě. Uděluje mi lekce víry v sebe, oproštění se od toxických a nefunkčních vazeb, byť jde o členy rodiny. Motivuje mě věřit v Boží spravedlnost a kolo osudu. Denně s vypětím sil žiju tak, abych vzorce chování mé původní rodiny neopakovala, a projevuji ke svým potomkům bezpodmínečnou lásku, byť to není vždycky jednoduché. Mám dojem, že vesmír nám stále více „zatápí pod kotlem", abychom všechny bariéry ega zdolali a ve víře v nejvyšší dobro spočinuli v míru. Vydatně mi pomáhá jeden text, který přikládám, byť je ve slovenštině. Koho to volá, ten porozumí. Hodně štěstí nám všem.  
    
Kto sú čierne ovce v rodine.....
Takzvané "čierne ovce" rodiny v skutočnosti hľadajú cesty oslobodenia rodovej línie. Tí členovia rodokmeňa, ktorí neakceptujú pravidlá alebo tradície rodinného systému, tí, ktorí neustále hľadajú revolučné myšlienky v rozpore s rodinnými tradíciami, tí, ktorí sú kritizovaní, pokúšaní a dokonca odmietaní, sú povolaní, aby opustili programy opakujúcich sa príbehov, ktoré frustujú celé generácie.
"Čierne ovce", tí, ktorí sa neprispôsobia, tí, ktorí kričia rebelstvom, liečia, očisťujú a vytvárajú novú a kvitnúcu vetvu rodostromu ... nespočetné nesplnené túžby, nenaplnené sny, frustrované talenty našich predkov sa manifestujú v nevyhnutnej vzbure.
Rod bude zotrvačnosťou chcieť pokračovať v udržiavaní kastračného a toxického chodu svojho kmeňa, čo spôsobuje, že je to úloha zložitá a konfliktná ... Preto aby si nespochybnil samého seba, postaraj sa o tvoju "jedinečnosť" ako o najdrahšiu kvetinu vášho rodostromu.
Ty si sen všetkých svojich predkov. 
Bert Hellinger