Během dlouhých zimních večerů jsem se pod dohledem zkušeného řezbáře pustila do ručního dlabání anděla. Moc jsem se na něj těšila a vkládala do tvorby velké naděje. V minulosti jsem už řadu rukodělných seminářů absolvovala, chodila jsem například na keramiku, pletení košíků, na ikebanu. Každá ruční práce mě moc těšila a uvařit si čaj do vlastnoručně vytočeného hrnečku nebo upéct housky a vložit je do vlastnoručně upleteného košíku je krásné a dává to pocit jisté samostatnosti či soběstačnosti.
Na anděla jsme vybrali lipové dřevo, protože není moc tvrdé a proces mohl začít. Hned na začátku jsem si uvědomila, že musím přemýšlet inverzně. Doposud jsem vždy věci skládala dohromady, ale teď materiál odebírám. Špatný krok nelze vzít zpět. Pro nezkušeného amatérského řezbáře je to celkem náročné na představivost. Vzpomněla jsem si na výrok jistého sochaře, který pravil, že socha je už hotová, ale potřebuje v kameni nebo dřevě objevit.
Materiál se odebírá různými ostrými nástroji, do nichž se zpravidla bouchá gumovou nebo dřevěnou paličkou. Čas od času je potřeba odebírat dřevo pouze ručně, bez pomoci paličky, aby se neodštíplo nebo při vytváření detailů. Zásadně je potřeba pracovat po směru růstu dřeva, v protisměru se drolí, štípe a chlupatí. Když přijde suk, vše je jinak, tam je dřevo uspořádané velmi chaoticky.
Z kurzu jsem šla domů s mozoly a puchýři, nedovedla jsem si představit, jak je to náročná práce. Nicméně po dvou měsících jsem anděla z lípy vysvobodila, aby mohl zkrášlovat svět. Dozdobila jsem ho polodrahokamy a mám z něj velkou radost. Bylo mi potěšením si tuhle práci zkusit, ale zcela jistě by mě neuživila. Respekt a čest všem řezbářům. 
  

Těším se na mou novou knihu jako malé děcko! Právě probíhá korektura a koncem března mám slíbený zlom. Pak nastane období vybírání tiskárny. Je to takový krásný proces, který se nikdy neomrzí. Je to projekt, miminko, na které se připravujeme, které zraje, roste, různě se přeskupuje, až prvně vyrazí do světa. Letošní novinkou je, že korekturu mé již třetí knihy, dělá žena mého syna, jmenovkyně. Mám z toho radost a je pro mě důležitá její zpětná vazba. I díky ní jsem udělala určitou sebereflexi a témata, která byla takzvaně na hraně, jsem pojala, řekněme, důstojnějším způsobem.
Publikace se jmenuje "Nebít se a žít" a skládá se zhruba ze tří částí. První z nich rekapituluje tu zvláštní dobu covidovou, která s námi vegetovala téměř dva roky, a po které dnes již takzvaně neštěkne pes. Vyprávění o této době je samozřejmě viděno mou optikou, ale zřetelně dokumentuje absurditu té doby. Možná jsme už zapomněli na stromy "rouškovníky", na doma vyráběné dezinfekce, na měření teploty, nosní testy, nucení do očkování, strašení smrtí nebo zákazy opustit okres. Jednou o tom třeba někdo natočí tragikomedii. 
Další část knihy tvoří deník mého dědečka. Když jsem ho četla, byla jsem ohromená z toho, že můj děda prožíval v životě velmi podobné situace jako já. Až jsem tomu nemohla uvěřit. Narodil se mu syn, který jako můj otec vytvořil stejné podmínky k mému životu, jako měl jeho táta. To by jeden nevymyslel. Děda se narodil koncem 18. století a popisuje dobu od vyprávění svého dědy až do konce 70. let minulého století. Na sklonku života se těšil, až odejde komunistický režim, ale bohužel se toho nedočkal. 
Třetí část publikace je tvořena popisem terapií, kterými jsem prošla. Je jich zhruba deset, popisují mou zkušenost, najdete zde i rozhovory s terapeuty a různé podpůrné myšlenky. Jsou tu například Mohenžodáro, tantrické masáže, krav maga, PBSP, regresní terapie, rodinné systemické konstelace a řada dalších. 
Knihu jsem dopsala 11. ledna letošního roku. Psaní mi ale chybí, je to určitá droga, forma terapie, baví mě psát si deník, respektive "pocitovník". A tak píšu dál, do souboru s pracovním názvem "Kniha čtvrtá." Zda ji však někdy vydám, to zatím nevím. 
Píšu hlavně pro sebe a nejbližší okolí, ale snažím se o takovou formu, aby byla srozumitelná širší veřejnosti, protože silně cítím, že sdílení příběhů a našich vnitřních světů má hluboký smysl. Děkuji, že i vás to zajímá!                 

Doba není jednoduchá asi pro nikoho z nás. Pracovně vztahově, mnohdy i zdravotně pokulháváme a hledáme východiska pro změnu. Dny se však pomalu prodlužují a s jarem jistě svitne naděje na zlepšení. Anebo taky ne. Proto je potřeba žít přítomným okamžikem a snažit se vidět ve všem to dobré. Vím, že se to snadno napíše a hůře realizuje, a právě proto nabízím svou vlastní zkušenost, jak pracuji na sobě každý den.
Ráno vstanu, v zimě zatopím v kamnech, postavím na čaj a jdu si na patnáct, dvacet minut zacvičit. Kombinuji Pozdrav Slunci, Pět Tibeťanů, orgánové cviky, protahovací a posilovací. Pak se propojím se Zemí, se svým srdcem a se Zdrojem a toto propojení vědomě prodýchávám. Když je teplo, cvičím na zahradě. Vypravím se do práce a cestu si užívám, jedu skrz pole a lesy, přejíždím potoky, pozoruji dravce, jak krouží nad polem. Vyjíždím včas, abych nemusela spěchat a cestu vnímala a těšila se z ní. Někdy si koupím v přistavené pojízdné prodejně čerstvé pečivo, a to mi pak v autě krásně voní.
V práci mě to baví a snažím se s každým komunikovat laskavě, ale přitom si zachovávám (nebo se o to snažím) zdravé hranice. Alespoň jednou denně se pozdravím s někým milým, ať už telefonátem, zprávou nebo dopisem. Pokud možno nesleduji zprávy a nezabředávám do rozhovorů o ničem nebo do těch, kdy někdo někoho pomlouvá nebo si stěžuje.
Domů jedu v zimě většinou za tmy, ale jdu alespoň na krátkou procházku nebo si připravím dřevo na druhý den, nasypu ptáčkům, udělám si zdravé jídlo a pak se věnuji nějakému tvoření. Maluju, pletu, šiju, píšu nebo si čtu. Zvelebuji domov, povídám si s krystaly, květinami, vílami a bytostmi vody. V létě jezdím rovnou z práce plavat nebo do lesa na procházku. Chodím včas spát, poděkuji za každý den a za každé jídlo. Dělám si malou radost každý den (například napuštěná horká vana, sklenka vína, kousek čokolády, na počítači si pustím nějaký pěkný film). O víkendu chodím na dlouhé procházky, v sezóně pracuji a tvořím na zahradě.
Když se mi něco nepovede nebo mě něco trápí, zkoumám, proč se mi to děje, přijímám to a snažím se to zpracovat tak, abych to mohla propustit. Někdy se to nepovede hned, a to pak hledám někoho, kdo by mi s tím pomohl. Někdy stačí rozhovor s kamarádkou, jindy to chce spolupráci s terapeutem. Nenechám se ovládat otravnými myšlenkami ani lidmi. Zkoumám, kde jsou hranice mezi soucitem a sebeobětováním, kdy překračovat komfortní zónu a kdy na sebe nemít zbytečně vysoké nároky a mnoho dalších sebepoznávacích procesů. 
Vypadá to možná jako scifi, ale já takhle opravdu žiju a vyhovuje mi to. Uznávám ale, že je stále dost lidí, kteří potřebují každodenní dramata a můj život by jim připadal nudný. Mně je tak však dobře.   

​Moji milí, ke konci roku 2022 vám chci poděkovat za přízeň tady, na mém webu i za to, že jste si objednávali kalendáře i knížky a přišli na osobní konzultace.
Mám víru v nadcházející dobré časy, ale měli bychom pro to i něco udělat. Žijme ze svého vlastního zdroje a vytvářejme si takovou realitu, ve které chceme žít. Nenechme se strhnout tím, co se děje okolo a vytvářejme společenství podobně smýšlejících lidí. Pomáhejme si navzájem, buďme si parťáky a partnery, ne konkurenty.
Dělejme to, co nás baví a těší, užívejme hodně času v přírodě a nechme lidi, kteří nám otravují život, ze své přízně odejít. Líbí se mi rčení, že jsme se na Zemi nenarodili, abychom trpěli, ale abychom si život tady v tělech užili. To se mi moc líbí.
Život skrze utrpení a uctívání trestajícího Boha přineslo náboženství, které chtělo lidi spoutat ve strachu. To však nemusíme vzít za své, můžeme se těmto předsudkům postavit a vymanit se z nich. Vím, není to úplně snadné, ale není to nemožné. A tak si o těchto Vánocích nadělme svobodu ducha i mysli a zhmotnění takové reality v životě, kterou si přejeme žít bez ohledu na to, jak se chová okolí. Hodně štěstí přeji nám všem, plňme si své sny.  

​Přichází podzimní čas, ponor do sebe, do kořenů a do svých stínů. Letošní období znamení Štíra, symbolu transformace, tvořivosti, znovuzrození, bude významným časem. Vnímám ve svém životě, jak je stále více kladen tlak na čistotu mysli, slov i činů. Okolnostmi jsme vedeni k prožívání přítomného okamžiku, stálého uvědomování si dějů a procesů v reálném čase.
Jakékoliv stesky nad minulostí nebo obavy z budoucnosti nejsou na místě, pouze nám přinesou nepříjemné vzpomínky nebo obavy. Není možné predikovat, co se stane za hodinu, natož zítra, za týden, příští rok, tak hledejme vědomě a cíleně krásu a radost v přítomném okamžiku.
Je patrné, že k Zemi proudí velká intenzita solárních záblesků ze Slunce, popisovaná jako solární bouře. V období transformace je v procesu změny celý vesmír a my se „vezeme s ním“. Věřím doufám, a mnohé nejen astrologické aspekty tomu nasvědčují, že příští rok a roky následující, nás čeká již klidnější čas, méně tlaků osobních i společenských. Velké transformační planety se přesunou do vlídnějších znamení.  
Buďme tedy připraveni na to, že do konce roku mohou situace jak v našich osobních, tak i ve společenských, ekonomických i mezinárodních tématech, vyžadovat změnu zaběhlých kolejí, tradic, zvyků i zlozvyků. Mějme víru, že se vše děje v rámci nejvyššího dobra, že naše životy jsou ve stálém vývoji. Buďme připraveni na nejhorší, ale očekávejme to nejlepší. Držím nám všem palce a těším se na všechny změny, které nás čekají.    

Občas mi někdo z vás napíše, jak se cítím, jak prožívám tuhle zvláštní, poměrně napěťovou dobu. Inu jako každou dobu, jak nejlépe umím. Žiji přítomným okamžikem, jsem pozorovatelkou života a lidských vztahů, spojuji se s živly v sobě i kolem sebe a s podobně smýšlejícími lidmi, pociťuji vděčnost a radost. Nespřádám scénáře, které nechci prožívat a učím se být tvůrcem svého života v důvěře všeho nejlepšího v rámci nejvyššího dobra. Přijímám i svou temnou stránku, a občasný strach a obavy, které jsou součástí našeho pozemského života, avšak přeji sobě i vám všem šťastný život.
Neznamená to, že mi to jde dobře, ale když se něco nepovede, nehroutím se. Stále mi nastavuje zrcadlo moje nepřející a nevlídná matka, která má zase období, kdy se mnou nemluví a ignoruje mě. Uděluje mi lekce víry v sebe, oproštění se od toxických a nefunkčních vazeb, byť jde o členy rodiny. Motivuje mě věřit v Boží spravedlnost a kolo osudu. Denně s vypětím sil žiju tak, abych vzorce chování mé původní rodiny neopakovala, a projevuji ke svým potomkům bezpodmínečnou lásku, byť to není vždycky jednoduché. Mám dojem, že vesmír nám stále více „zatápí pod kotlem", abychom všechny bariéry ega zdolali a ve víře v nejvyšší dobro spočinuli v míru. Vydatně mi pomáhá jeden text, který přikládám, byť je ve slovenštině. Koho to volá, ten porozumí. Hodně štěstí nám všem.  
    
Kto sú čierne ovce v rodine.....
Takzvané "čierne ovce" rodiny v skutočnosti hľadajú cesty oslobodenia rodovej línie. Tí členovia rodokmeňa, ktorí neakceptujú pravidlá alebo tradície rodinného systému, tí, ktorí neustále hľadajú revolučné myšlienky v rozpore s rodinnými tradíciami, tí, ktorí sú kritizovaní, pokúšaní a dokonca odmietaní, sú povolaní, aby opustili programy opakujúcich sa príbehov, ktoré frustujú celé generácie.
"Čierne ovce", tí, ktorí sa neprispôsobia, tí, ktorí kričia rebelstvom, liečia, očisťujú a vytvárajú novú a kvitnúcu vetvu rodostromu ... nespočetné nesplnené túžby, nenaplnené sny, frustrované talenty našich predkov sa manifestujú v nevyhnutnej vzbure.
Rod bude zotrvačnosťou chcieť pokračovať v udržiavaní kastračného a toxického chodu svojho kmeňa, čo spôsobuje, že je to úloha zložitá a konfliktná ... Preto aby si nespochybnil samého seba, postaraj sa o tvoju "jedinečnosť" ako o najdrahšiu kvetinu vášho rodostromu.
Ty si sen všetkých svojich predkov. 
Bert Hellinger

Také vnímáte vůkol obrovský chaos? Nejen v myšlenkách, v počasí, ve zprávách, ale i v neustálém toku změn, které člověka nutí k neustále improvizaci. Někdy se tomu už směju, že se věci mění každou minutu a naplánovat nejde zhola nic.
Říkám si, zda je to stigma téhle doby nebo to tady bylo v nějaké míře vždy, ale neuvědomovala jsem si to? Nevím, ale co vím jistě, že odpadá veškeré plánovaní, člověk je nucen žít v proudu tady a teď. S mým nativním Marsem v Panně, který má rád, když se věci naplánují a posléze naplní, docela trpím.
Dále mi připadá, že čas letí ještě splašeněji než obvykle. Možná je to i tím, že chodím do práce ve stanoveném čase a na ostatní věci kolem domu a zahrady mám velmi málo času oproti době, kdy jsem byla na volné noze. Na druhou stranu alespoň v tom si užívám určitý řád, kdy vím, že do zaměstnání odjíždím v daný čas a den není rozplizlý.
Všechno má svoje pro a proti, ale tato doba mi připadá velmi specifická. Nejen rychlostí změn, nutností se přizpůsobit, ale i tím, že člověk nemůže věřit tomu, co se kolem povídá, natož pak tomu, co se píše a říká v médiích. Lidé berou různé věci v různé míře vážně a když najdete někoho s podobným názorem, jako máte vy, je to skoro zázrak. Vnímám, že nás to učí toleranci, učit se nelpět, ani na názoru, na organizaci času, na místě, kde člověk zrovna je.
Věřím tomu, že vše se děje přesně tak, jak má, a když má člověk důvěru, tak se žije mnohem lehčeji, radostněji, šťastněji. Časem se vše možná poskládá zase jinak. Cítíte to také tak? 

Letos se mi nějak nedaří se na to velikonoční mysterium správně naladit. A tak místo barvení kraslic a pečení všeho druhu skládám kamínky a obdivuji, jak nádherně ladí akvamaríny s ladoňkami a křišťály. Napadá mě přitom, proč by Ježíš proměňoval vodu ve víno, kdyby se nemělo pít, jak praví některé poučky novodobého zdravého životního stylu.
A tak nám k těm letošním Velikonocům přeji, abychom měli odvahu dělat a říkat to, co cítíme srdcem jako správné a nepodřizovat se tomu, co se od nás očekává. Vnímám, že jinak se z těch stereotypů nedostaneme, byť vím, že to není cesta pro každého. Velký pátek je pro mě oslava Země, jejich darů a tvořivého života. Všem mávám z domečku u lesa🤍. Jaké si to uděláme, takové to bude. S rodinou půjdeme letos poprvé na velikonoční neděli do restaurace. Vybrali jsme si vyhlášenou hospodu, která zve na velikonoční hody. A já úplně bytostně cítím, jak ze mně spadlo to břemeno odpovědnosti, abych stihla vše uvařit, upéct, aby bylo dostatek množství i druhů jídla pro každého. Letos upeču mazanec s láskou a radostí a ostatní přenechám ostatním. 
Láskyplné Velikonoce, koupel v moři sebelásky přeji ze srdce všem, sobě především.    

Je náročná doba, která trvá dlouho. Mnoho lidí už je vyčerpaných, unavených, na pokraji sil. Přiznejme si upřímně, že velkou vinu na tom mají média a jejich masáž prostřednictvím strachu. To se nedá dlouho vydržet.
Pro člověka, který nemá televizi, nesleduje média na počítači a neposlouchá rádio, je svět celkem v pořádku. Ale takových jedinců moc není. Pak je tu ještě skupina lidí, kteří okrajově vnímají, co se děje, ale jsou natolik vyzrálí, že vědí, že věci často nejsou takové, jaké se nám předkládají a nenechají se vyvést z vnitřního míru. 
Ať už patříte k jakékoliv skupině nebo to máte ještě jinak, pro každého z nás je důležité pěstovat si svůj vnitřní svět takový, jaký ho toužíme mít. Je velmi důležité, nenechat se strhnout tím, co se děje ve společnosti, spíš se zaměřit na hledání krásných věcí a procesů, které posilují našeho ducha, dělají nám radost a potěší nás. 
Velmi milým a laskavým společníkem je příroda. Její procesy fungují pravidelně a cyklicky, byť jí moc nepomáháme, spíš ji devastujeme. Ale ona se jen tak nedá, a s každodenním nasazením roste, pučí, kvete, zelená se, zraje, voní....zvu vás tedy do přírody, bez telefonu a bez myšlenek, jen tak se kochat přítomným okamžikem a vnímat její krásu a proměnlivost. Každý den si udělejme něčím radost a pokud nám to bude milé, tak i někomu dalšímu. Zdrojů a možností k tomu zatím máme dost. Krásné jaro, užijme si ho v lásce, radosti a tvoření takového života, jaký si ho přejeme mít.        

​Dnešní úplněk ve Lvu nás vybízí k tomu, abychom žili v našem plném potenciálu a zúročili sílu krále zvířat. Každý z nás je jedinečný a má své takzvané „maximum“ na jiné úrovni. Ať už se jedná o výkony, citlivost, vnímavost, schopnosti, potřeby aj.
Nevím, proč mají lidé stále potřebu měřit svoje síly, ani nevím, kde se ta potřeba vzala. Vždyť spolupráce v rámci toho nejlepšího, co v každém jedinci je, by přinesla mnohem více uspokojení lidem, a efektivitu společnosti.
Avšak už v dětství nás rodiče vybízejí k srovnávání. „Podívej, sousedův chlapeček, ten vyleze výš na prolézačku“ nebo „Támhleta holčička se nebojí, nedělej nám ostudu.“ Ve škole jsme známkovaní, v práci motivování k nejvyšším výkonům v co nejkratším čase. Vrcholem toho všeho soutěžení je olympiáda. Ta letošní výrazně upozorňuje na to, že všechno má své meze. Sportovci jsou vyčerpaní, kolabují fyzicky i psychicky. U teprve patnáctileté krasobruslařky zjistili dopink. Jak je to vůbec možné? Cožpak to rodiče dovolí?
Mám osobní zkušenost ze sportovního světa. Když byli synové školou povinní, chodili na všelijaké kroužky a všechno je ohromně bavilo. Ať už šlo o výtvarné, keramické, rybářské, chodili dokonce na kouzelnický kroužek do Magického klubu Praha. Když ve škole otevírali tenisový kroužek, neváhali ani minutu, a hned se přihlásili. Koupili jsme rakety, boty na kurt a obsadili poslední volné odpoledne v nabitém týdnu.
Po zhruba půl roce mi jejich trenér řekl, že sice hrají hezky, ale žádní „Lendlové“ z nich pravděpodobně nebudou, že on potřebuje vychovávat vrcholové sportovce a ať si najdeme jiný oddíl. Stála jsem jako opařená, vždyť ti kluci se nechtěli stát šampióny, chtěli si jen osvojit dovednosti tenisu, aby si mohli, kdykoliv bude příležitost, kvalitně rekreačně zahrát. Jiný oddíl jsme nesehnali, tak si nakonec chodili zahrát k jednomu nadšenému důchodci, kde se scházeli všichni ti, kteří se nehnali do soubojů na život a na smrt.
Podobné to bylo s kouzelnickým kroužkem, kdo chtěl uspět, musel se účastnit náročných soutěží, platit vysoké startovné a stále přicházet se složitějšími kouzly a třpytivějším oblečením. Ta nejsofistikovanější kouzla už nejsou o nějakém umu kouzelníka, ale o tom, kolik peněz který rodič může investovat do mnohdy statisícových rekvizit. Potěšení z kouzlení je pryč. Nahradí je stres, spousta cestování a prázdná peněženka.
Zamýšlím se nad tím, proč nerespektujeme možnosti každého jedince a ženeme se do aktivit, které nám evidentně škodí, místo abychom své síly nasměrovali do tvořivé spolupráce. Nechť nám úplněk ve Lvu pomáhá najít naše osobní hranice.