​Moji milí, ke konci roku 2022 vám chci poděkovat za přízeň tady, na mém webu i za to, že jste si objednávali kalendáře i knížky a přišli na osobní konzultace.
Mám víru v nadcházející dobré časy, ale měli bychom pro to i něco udělat. Žijme ze svého vlastního zdroje a vytvářejme si takovou realitu, ve které chceme žít. Nenechme se strhnout tím, co se děje okolo a vytvářejme společenství podobně smýšlejících lidí. Pomáhejme si navzájem, buďme si parťáky a partnery, ne konkurenty.
Dělejme to, co nás baví a těší, užívejme hodně času v přírodě a nechme lidi, kteří nám otravují život, ze své přízně odejít. Líbí se mi rčení, že jsme se na Zemi nenarodili, abychom trpěli, ale abychom si život tady v tělech užili. To se mi moc líbí.
Život skrze utrpení a uctívání trestajícího Boha přineslo náboženství, které chtělo lidi spoutat ve strachu. To však nemusíme vzít za své, můžeme se těmto předsudkům postavit a vymanit se z nich. Vím, není to úplně snadné, ale není to nemožné. A tak si o těchto Vánocích nadělme svobodu ducha i mysli a zhmotnění takové reality v životě, kterou si přejeme žít bez ohledu na to, jak se chová okolí. Hodně štěstí přeji nám všem, plňme si své sny.  

​Přichází podzimní čas, ponor do sebe, do kořenů a do svých stínů. Letošní období znamení Štíra, symbolu transformace, tvořivosti, znovuzrození, bude významným časem. Vnímám ve svém životě, jak je stále více kladen tlak na čistotu mysli, slov i činů. Okolnostmi jsme vedeni k prožívání přítomného okamžiku, stálého uvědomování si dějů a procesů v reálném čase.
Jakékoliv stesky nad minulostí nebo obavy z budoucnosti nejsou na místě, pouze nám přinesou nepříjemné vzpomínky nebo obavy. Není možné predikovat, co se stane za hodinu, natož zítra, za týden, příští rok, tak hledejme vědomě a cíleně krásu a radost v přítomném okamžiku.
Je patrné, že k Zemi proudí velká intenzita solárních záblesků ze Slunce, popisovaná jako solární bouře. V období transformace je v procesu změny celý vesmír a my se „vezeme s ním“. Věřím doufám, a mnohé nejen astrologické aspekty tomu nasvědčují, že příští rok a roky následující, nás čeká již klidnější čas, méně tlaků osobních i společenských. Velké transformační planety se přesunou do vlídnějších znamení.  
Buďme tedy připraveni na to, že do konce roku mohou situace jak v našich osobních, tak i ve společenských, ekonomických i mezinárodních tématech, vyžadovat změnu zaběhlých kolejí, tradic, zvyků i zlozvyků. Mějme víru, že se vše děje v rámci nejvyššího dobra, že naše životy jsou ve stálém vývoji. Buďme připraveni na nejhorší, ale očekávejme to nejlepší. Držím nám všem palce a těším se na všechny změny, které nás čekají.    

Občas mi někdo z vás napíše, jak se cítím, jak prožívám tuhle zvláštní, poměrně napěťovou dobu. Inu jako každou dobu, jak nejlépe umím. Žiji přítomným okamžikem, jsem pozorovatelkou života a lidských vztahů, spojuji se s živly v sobě i kolem sebe a s podobně smýšlejícími lidmi, pociťuji vděčnost a radost. Nespřádám scénáře, které nechci prožívat a učím se být tvůrcem svého života v důvěře všeho nejlepšího v rámci nejvyššího dobra. Přijímám i svou temnou stránku, a občasný strach a obavy, které jsou součástí našeho pozemského života, avšak přeji sobě i vám všem šťastný život.
Neznamená to, že mi to jde dobře, ale když se něco nepovede, nehroutím se. Stále mi nastavuje zrcadlo moje nepřející a nevlídná matka, která má zase období, kdy se mnou nemluví a ignoruje mě. Uděluje mi lekce víry v sebe, oproštění se od toxických a nefunkčních vazeb, byť jde o členy rodiny. Motivuje mě věřit v Boží spravedlnost a kolo osudu. Denně s vypětím sil žiju tak, abych vzorce chování mé původní rodiny neopakovala, a projevuji ke svým potomkům bezpodmínečnou lásku, byť to není vždycky jednoduché. Mám dojem, že vesmír nám stále více „zatápí pod kotlem", abychom všechny bariéry ega zdolali a ve víře v nejvyšší dobro spočinuli v míru. Vydatně mi pomáhá jeden text, který přikládám, byť je ve slovenštině. Koho to volá, ten porozumí. Hodně štěstí nám všem.  
    
Kto sú čierne ovce v rodine.....
Takzvané "čierne ovce" rodiny v skutočnosti hľadajú cesty oslobodenia rodovej línie. Tí členovia rodokmeňa, ktorí neakceptujú pravidlá alebo tradície rodinného systému, tí, ktorí neustále hľadajú revolučné myšlienky v rozpore s rodinnými tradíciami, tí, ktorí sú kritizovaní, pokúšaní a dokonca odmietaní, sú povolaní, aby opustili programy opakujúcich sa príbehov, ktoré frustujú celé generácie.
"Čierne ovce", tí, ktorí sa neprispôsobia, tí, ktorí kričia rebelstvom, liečia, očisťujú a vytvárajú novú a kvitnúcu vetvu rodostromu ... nespočetné nesplnené túžby, nenaplnené sny, frustrované talenty našich predkov sa manifestujú v nevyhnutnej vzbure.
Rod bude zotrvačnosťou chcieť pokračovať v udržiavaní kastračného a toxického chodu svojho kmeňa, čo spôsobuje, že je to úloha zložitá a konfliktná ... Preto aby si nespochybnil samého seba, postaraj sa o tvoju "jedinečnosť" ako o najdrahšiu kvetinu vášho rodostromu.
Ty si sen všetkých svojich predkov. 
Bert Hellinger

Také vnímáte vůkol obrovský chaos? Nejen v myšlenkách, v počasí, ve zprávách, ale i v neustálém toku změn, které člověka nutí k neustále improvizaci. Někdy se tomu už směju, že se věci mění každou minutu a naplánovat nejde zhola nic.
Říkám si, zda je to stigma téhle doby nebo to tady bylo v nějaké míře vždy, ale neuvědomovala jsem si to? Nevím, ale co vím jistě, že odpadá veškeré plánovaní, člověk je nucen žít v proudu tady a teď. S mým nativním Marsem v Panně, který má rád, když se věci naplánují a posléze naplní, docela trpím.
Dále mi připadá, že čas letí ještě splašeněji než obvykle. Možná je to i tím, že chodím do práce ve stanoveném čase a na ostatní věci kolem domu a zahrady mám velmi málo času oproti době, kdy jsem byla na volné noze. Na druhou stranu alespoň v tom si užívám určitý řád, kdy vím, že do zaměstnání odjíždím v daný čas a den není rozplizlý.
Všechno má svoje pro a proti, ale tato doba mi připadá velmi specifická. Nejen rychlostí změn, nutností se přizpůsobit, ale i tím, že člověk nemůže věřit tomu, co se kolem povídá, natož pak tomu, co se píše a říká v médiích. Lidé berou různé věci v různé míře vážně a když najdete někoho s podobným názorem, jako máte vy, je to skoro zázrak. Vnímám, že nás to učí toleranci, učit se nelpět, ani na názoru, na organizaci času, na místě, kde člověk zrovna je.
Věřím tomu, že vše se děje přesně tak, jak má, a když má člověk důvěru, tak se žije mnohem lehčeji, radostněji, šťastněji. Časem se vše možná poskládá zase jinak. Cítíte to také tak? 

Letos se mi nějak nedaří se na to velikonoční mysterium správně naladit. A tak místo barvení kraslic a pečení všeho druhu skládám kamínky a obdivuji, jak nádherně ladí akvamaríny s ladoňkami a křišťály. Napadá mě přitom, proč by Ježíš proměňoval vodu ve víno, kdyby se nemělo pít, jak praví některé poučky novodobého zdravého životního stylu.
A tak nám k těm letošním Velikonocům přeji, abychom měli odvahu dělat a říkat to, co cítíme srdcem jako správné a nepodřizovat se tomu, co se od nás očekává. Vnímám, že jinak se z těch stereotypů nedostaneme, byť vím, že to není cesta pro každého. Velký pátek je pro mě oslava Země, jejich darů a tvořivého života. Všem mávám z domečku u lesa🤍. Jaké si to uděláme, takové to bude. S rodinou půjdeme letos poprvé na velikonoční neděli do restaurace. Vybrali jsme si vyhlášenou hospodu, která zve na velikonoční hody. A já úplně bytostně cítím, jak ze mně spadlo to břemeno odpovědnosti, abych stihla vše uvařit, upéct, aby bylo dostatek množství i druhů jídla pro každého. Letos upeču mazanec s láskou a radostí a ostatní přenechám ostatním. 
Láskyplné Velikonoce, koupel v moři sebelásky přeji ze srdce všem, sobě především.    

Je náročná doba, která trvá dlouho. Mnoho lidí už je vyčerpaných, unavených, na pokraji sil. Přiznejme si upřímně, že velkou vinu na tom mají média a jejich masáž prostřednictvím strachu. To se nedá dlouho vydržet.
Pro člověka, který nemá televizi, nesleduje média na počítači a neposlouchá rádio, je svět celkem v pořádku. Ale takových jedinců moc není. Pak je tu ještě skupina lidí, kteří okrajově vnímají, co se děje, ale jsou natolik vyzrálí, že vědí, že věci často nejsou takové, jaké se nám předkládají a nenechají se vyvést z vnitřního míru. 
Ať už patříte k jakékoliv skupině nebo to máte ještě jinak, pro každého z nás je důležité pěstovat si svůj vnitřní svět takový, jaký ho toužíme mít. Je velmi důležité, nenechat se strhnout tím, co se děje ve společnosti, spíš se zaměřit na hledání krásných věcí a procesů, které posilují našeho ducha, dělají nám radost a potěší nás. 
Velmi milým a laskavým společníkem je příroda. Její procesy fungují pravidelně a cyklicky, byť jí moc nepomáháme, spíš ji devastujeme. Ale ona se jen tak nedá, a s každodenním nasazením roste, pučí, kvete, zelená se, zraje, voní....zvu vás tedy do přírody, bez telefonu a bez myšlenek, jen tak se kochat přítomným okamžikem a vnímat její krásu a proměnlivost. Každý den si udělejme něčím radost a pokud nám to bude milé, tak i někomu dalšímu. Zdrojů a možností k tomu zatím máme dost. Krásné jaro, užijme si ho v lásce, radosti a tvoření takového života, jaký si ho přejeme mít.        

​Dnešní úplněk ve Lvu nás vybízí k tomu, abychom žili v našem plném potenciálu a zúročili sílu krále zvířat. Každý z nás je jedinečný a má své takzvané „maximum“ na jiné úrovni. Ať už se jedná o výkony, citlivost, vnímavost, schopnosti, potřeby aj.
Nevím, proč mají lidé stále potřebu měřit svoje síly, ani nevím, kde se ta potřeba vzala. Vždyť spolupráce v rámci toho nejlepšího, co v každém jedinci je, by přinesla mnohem více uspokojení lidem, a efektivitu společnosti.
Avšak už v dětství nás rodiče vybízejí k srovnávání. „Podívej, sousedův chlapeček, ten vyleze výš na prolézačku“ nebo „Támhleta holčička se nebojí, nedělej nám ostudu.“ Ve škole jsme známkovaní, v práci motivování k nejvyšším výkonům v co nejkratším čase. Vrcholem toho všeho soutěžení je olympiáda. Ta letošní výrazně upozorňuje na to, že všechno má své meze. Sportovci jsou vyčerpaní, kolabují fyzicky i psychicky. U teprve patnáctileté krasobruslařky zjistili dopink. Jak je to vůbec možné? Cožpak to rodiče dovolí?
Mám osobní zkušenost ze sportovního světa. Když byli synové školou povinní, chodili na všelijaké kroužky a všechno je ohromně bavilo. Ať už šlo o výtvarné, keramické, rybářské, chodili dokonce na kouzelnický kroužek do Magického klubu Praha. Když ve škole otevírali tenisový kroužek, neváhali ani minutu, a hned se přihlásili. Koupili jsme rakety, boty na kurt a obsadili poslední volné odpoledne v nabitém týdnu.
Po zhruba půl roce mi jejich trenér řekl, že sice hrají hezky, ale žádní „Lendlové“ z nich pravděpodobně nebudou, že on potřebuje vychovávat vrcholové sportovce a ať si najdeme jiný oddíl. Stála jsem jako opařená, vždyť ti kluci se nechtěli stát šampióny, chtěli si jen osvojit dovednosti tenisu, aby si mohli, kdykoliv bude příležitost, kvalitně rekreačně zahrát. Jiný oddíl jsme nesehnali, tak si nakonec chodili zahrát k jednomu nadšenému důchodci, kde se scházeli všichni ti, kteří se nehnali do soubojů na život a na smrt.
Podobné to bylo s kouzelnickým kroužkem, kdo chtěl uspět, musel se účastnit náročných soutěží, platit vysoké startovné a stále přicházet se složitějšími kouzly a třpytivějším oblečením. Ta nejsofistikovanější kouzla už nejsou o nějakém umu kouzelníka, ale o tom, kolik peněz který rodič může investovat do mnohdy statisícových rekvizit. Potěšení z kouzlení je pryč. Nahradí je stres, spousta cestování a prázdná peněženka.
Zamýšlím se nad tím, proč nerespektujeme možnosti každého jedince a ženeme se do aktivit, které nám evidentně škodí, místo abychom své síly nasměrovali do tvořivé spolupráce. Nechť nám úplněk ve Lvu pomáhá najít naše osobní hranice. 

​Většinou se nevěnuji společenským ani politickým tématům a žiji zpravidla ponořená do krásy přírody a hezkých mezilidských vztahů. Ale tentokrát mi to nedá. Moje teta, jejíž muž prošel naším totalitním vězením, žije od roku 1968 v Ontariu v Kanadě. Letos jí bude 90 let, je zcela soběstačná, čilá, jezdí autem, každý týden si vyměníme maily a fotky. Včera psala, že jsou u nich třeskuté mrazy a obchody prázdné, protože je nemá kdo zavážet. Řidiči bez tečky za volant usednout nemohou. Proto ty protesty. Teta očkovaná není, cítí se zdravá a žije na samotě. Když ji bolela záda, lékař ji odmítl ošetřit, protože nemá tečku. Řekl jí, že nebude ohrožovat sebe ani ostatní pacienty. Tak si teta předplatila pohřeb a teď ho splácí. Ví, že lékaři jí v případě potřeby nepomohou.
Moji milí, já nejsem na ničí straně, řídím se vlastními pocity, ale to, co se děje, je nezdravé. Odešla jsem před dvěma lety z médií a pracuji ve stavebnictví přesně pro ty důvody, které uvedla na konferenci Markéta Dobiášová. Kdo neviděl, tak zde je odkaz: www.youtube.com/watch?v=v9HiSzkLF-w
Co se ve společnosti děje se mi nelíbí a kdybych měla kamion, tak taky jedu!

​Svátek Tří králů si dnes připomínáme převážně finančními sbírkami nebo pochody. V dřívějších dobách byl tento den oslavou tří mudrců z východu, kteří přinesli narozenému Ježíši dary. Celé období Vánoc bylo o darech, darování a obdarovávání, především našich milých a blízkých. Tak mě napadá, že bychom Tři krále mohli letos pojmout úplně jinak. Hledat dary, které jsou uvnitř nás a čekají, až je objevíme, oživíme a budeme je používat a sdílet pro radost svou i ostatních, ku prospěchu všeho a všech.
U každého to mohou být jiné dary, jako jsou vlohy, talenty, osobnostní rysy, a mnohé jiné. Objevení našich darů a talentů a jejich využívání je, domnívám se, jedním z největších úkolů tady na Zemi, pro které jsme si přišli.
Někdo třeba namítne, že žádný dar ani talent nemá a vlastně ho nic moc nebaví. I to se může stát, ale existuje poměrně snadná a jednoduchá cesta, jak se ke svému daru, který je možná zasunutý někde v nevědomí, dostat.
Pište si na papír všechno, co vás v daný moment napadne, hlavně činnosti - psaní, kreslení, navlékání korálků, výroba papírových draků, péče o děti….činností je mnoho…až u jedné nebo několika budete míz zvláštní pocit, budete se cítit dojatí! A to je ono!
Když jsem kdysi, ještě v profesi ekonomické novinářky, zkoušela své činnosti zapisovat, zastavila jsem se u „povídat si s přírodou“. Tehdy mi to přišlo úplně absurdní, ale cítila jsem velmi silně, jak mě to přitahuje. A dnes, po více než deseti letech od té chvíle, mohu říci, že si opravdu povídám s přírodou a ona se mnou a velmi hluboce mě to naplňuje. Tak hodně štěstí!     

Naši dávní předkové, kteří žili v souladu s přírodou a jejími cykly, oslavovali hlavně ty svátky, které nějak souvisely s přibýváním nebo ubýváním světla. Slunovraty a rovnodennosti byly významné dny, dělaly se velké ohně a u nich se oslavovalo, děkovalo živlům, úrodě, projevovala se vděčnost. 
V dnešní době jsme od darů přírody a jejích cyklů hodně odpojení, umělé osvětlení a umělé teplo umožňují, aby rostliny plodily i mimo jejich běžné vegetační období, což sice může přinést výhody lidem, ale není to přirozené pro přírodu, která se odjakživa řídí slunečními cykly. Naši moudří předkové říkávali, že všechno má svůj čas, což je pravda. 
A tak se alespoň někdy zkusme vrátit k prostému životu, nějaký ten týden konzumovat jen ty dary přírody, které jsou z naší země, využívat více přírodního osvětlení ve formě denního světla, naslouchat zvukům přírody, zkusit si něco vyrobit vlastníma rukama. Cítím, jak je důležité být více v těle, vnímat sebe a svůj život na zemi ve fyzické realitě. Stále více se necháváme unést realitou virtuální skrze obrazovky různých přístrojů a život utíká a zdá se, že jde mimo nás.    
Přeji nám všem, nejen pro toto období, abychom se více propojovali s přírodou, která nás obklopuje, oblažuje nás svou krásou a proměnlivostí, abychom vnímali svoje tělo a dali mu, co žádá a potřebuje, abychom cítili a ctili svou duši a naslouchali vnitřnímu vedení. Posílám srdečné sváteční pozdravy z domečku u lesa.