Doprava je stále hustší a otravnější. Skrz naši vesnici proudí každodenně kolony aut, kamiony nevyjímaje. Starostové obcí a měst kolem Prahy se dohodli, že napíší petici o zákazu vjezdu kamionů a velkých nákladních aut do obcí a měst. To zní logicky a u lidí je to velmi populární, petice jistě má už mnoho podpisů.
Na druhou stranu se však v naší vesnici bude stavět už druhý supermarket, místní Enapo stále konkurenci nadnárodního řetězce nějak přežívá, ale proč stavět další? Někudy ty kamiony přece jezdit musí, když si trh přeje být sále pře*zásobován (nejen) exotickými novinkami. 
Domnívám se, že jedinou cestou snížení mezinárodní dopravy zboží, je dovozové zboží nekupovat. Vím, že to není populární tvrzení, ale je to jediná cesta. Když se nebude kupovat, nebude se objednávat a nebude se převážet. Na silnicích bude méně kamionů. 
Každý bychom měli začít u sebe. Uskromnit se, kupovat u místních prodejců, na farmách, lokálních trzích. Vyrobit si vlastní tvaroh a sýr místo zakoupení francouzského. Dojet si do sadu pro jablka a hrušky místo nákupu ananasu. Z exotického ovoce kupovat pouze citrony. Podpořit tuzemské výrobce oděvů, nábytku, průmyslového zboží. Vím, už jich moc není, ale jsme to my, kdo hýbeme trhem, protože do něj vkládáme svoje peníze. A pokud nechceme na silnicích kamiony, je potřeba změnit spotřebitelské chování, nikoliv podepsat petici, že nechci kamiony, když chceme datle a spoustu dalšího cizokrajného lákavého zboží. Měli bychom se alespoň umět zamyslet nad tím, proč potřebujeme v lednu kupovat jahody, proč se jich nenajíme dostatečně na českých jahodových polích v červnu a v červenci a nezavaříme si je na pozdější dobu, jak to dělali po generace naši předkové.      

​Již více než pět let se věnuji oslavám v přírodě. Jde o oslavu živlů a Země u příležitosti různých významných přírodních svátků, například rovnodenností a slunovratů, sklizně nebo i Dušiček.
Když se řekne "rituál", většina lidí se zalekne, že jde o nějaká kouzla. Ano, jde o kouzla a zázraky, která vycházejí z lásky k přírodě a ke všemu, co do ní patří.  
Naši předkové byli mnohem více propojeni s přírodou, než jsme my. Oslava v přírodě, pokud se praktikuje s chutí, radostí a za plné pozornosti, může přinést pocit radosti, štěstí, spojení se sebou i s ostatními podobně zaměřenými lidmi.
Napíši zde stručně, jak takový rituál probíhá, protože se stále mnoho lidí zdráhá, neřkuli bojí, přijít. Základem je příprava ohně, na jehož hranici se pokládají obětiny v podobě bylin či potravin. Příchozí jsou očištěni kouřem z bylin, poté se stručně hovoří o významu daného svátku, o energii aktuálních dní a o průběhu rituálu. Během rituálu používáme hudební nástroje, bubny, zvonečky, chřestidla. Základem celého procesu je zaměření pozornosti ke světovým stranám, propojení s konkrétním živlem a se svým tělem.
Východ je spojený s živlem větru, přináší mužskou energii, svobodu, v meditaci pak nové nápady, myšlenky a vize. V těle je východ spojený s plícemi a s dechem.
Jih představuje energii ohně, která je spojená se Sluncem, v našich tělech pak se srdcem. Naše vize a nápady z východu, dostávají na jihu impulz k realizaci. Naše srdce a energie Slunce nás vedou k tvorbě.
Západní světová strana je spojená s živlem vody a v našich tělech představuje tekutiny, tedy především krev, lymfu a slzy. Voda je symbolem plynutí. V našich životech to znamená určité věci nedělat silou, ale nechat je, aby se vyvinuly samy.
Na severu děkujeme našim předkům za život, za zkušenosti, matce Zemi za domov a sami sobě za to, že žijeme s rovnou páteří. Čistě, v pravdě vůči sobě i vůči okolí. Uzemňujeme se, propojujeme se s realitou a s přítomným okamžikem.
V dalších krocích věnujeme zvláštní pozornost a poděkování matce Zemi a také vesmíru. V závěrečné části rituálu házíme do ohně hrsti sušených bylin, děkujeme společně za dary, kterých se nám dostává, a prosíme za to, co kdo potřebujeme. Poté se propojíme za ruce v kruhu a vnímáme svoje tělo i sílu přírody. Na konci nás čeká pohoštění ve formě čajů, limonád, koláčů, ovoce a falších dobrot z darů, které účastníci přinesou.
Vždy se jedná o silný a příjemný zážitek, který nám pomáhá uzavřít minulé období a ve své vlastní síle vstoupit do dalšího.          

Bydlím v místě, kde jsme měli donedávna chatu po dědečkovi. Jezdívala jsem sem jako malá holka na návštěvu a mnohem později jsme tu s našimi syny trávili každé prázdniny. Kolem 15. srpna každoročně přijížděla pouť. Byl to velký svátek, v mnoha domácnostech se pekly koláče, sjížděli se příbuzní a všichni se slavnostně oblékli a společně vyrazili směrem k pouti. Nejinak to bylo u nás, synové se těšili na atrakce, na cukrovou vatu a různé další laskominy. Jak rostli, tak chuť na sladkosti ubývala a touha zažívat stále více zábavy na atrakcích přibývala. Starší syn vyhledával vždy adrenalinové atrakce, zatímco mladší spíš pobýval u střelnice.
Ani jsem si neuvědomila, jak ten čas letí, a letos jsme se tu sešli u příležitosti pouti nejen se syny, ale i s jejich slečnami a jejich rodinami. Mám samozřejmě radost, že jsme se tak rozrostli a těším se, až někdy v dohledné době půjdu na pouť s budoucími nejmladšími členy rodiny a budu sledovat, jak rostou a září jim oči u kolotoče. Nemohu tomu uvěřit, že to tak utíká....

Sedím v zahradě, naslouchám jejím rozmanitým zvukům, a vzpomněla jsem si na svoje zamyšlení nad tématem naslouchání. S mým kamarádem Tomášem Pichem máme pravidelnou rubriku v měsíčníku Regenerace, kde píšeme zamyšlení na zadané téma. Rubrika se jmenuje Viděno dvěma, a je tam vždy mužský a ženský pohled na dané téma. Přináším vám jedno z nich, a sice O naslouchání. To je, podle mě, velmi důležité téma. Je léto, panují dovolené, a se svými nejbližšími trávíme mnohem více času, než obvykle. Umíme si vzáJEMNĚ naslouchat? 

Regenerace duben 2019/Umím naslouchat? 
(zkráceno)
​Naslouchání je jedním z důležitých nástrojů komunikace. V současné době je však, podle mého názoru, velmi upozaděné. Naslouchat bychom měli sobě, svému tělu i duši. Vědět a cítit, co nám chtějí sdělit, kdykoliv se cítíme mimo svou komfortní zónu. Umění naslouchání sám sobě je základem pro zvládnutí této dovednosti ve vztahu k ostatním. A kdo jsou ti ostatní? Rodina, přátelé, kolegové, může to být také příroda, hlas matky Země obsažený například v podobě šumění lesa, bublání potůčku, zpěvu ptáků nebo třepotání motýlích křídel. Abychom je však slyšeli, měli bychom se ztišit, udržovat si myšlenky v přítomném okamžiku a pociťovat vnitřní mír. Pak jsme schopni si je naplno užít.
Dnešní doba nepřeje vzájemnému mezilidskému naslouchání. Anebo alespoň moc neposloucháme ušima. Většina dialogů probíhá prostřednictvím technologií, stále koukáme do mobilu nebo do počítače. Mám tu zkušenost, že k opravdovému prožitku z naslouchání je důležitý oční kontakt. Byla jsem na jedné moc hezké meditaci, kdy dva seděli proti sobě, koukali se vzájemně do očí, drželi se za ruce a vědomě si pomalu říkali: „Vidím tě, slyším tě, cítím tě.". Vypadá to nevinně, ale je v tom velká síla prožitku, zkuste si to někdy. Na základě tohoto hlubokého prožitku vnímání jeden druhého je možné říci ono známé heslo z filmu Avatar: „Zřím tě". 
Naslouchání by mělo být vzájemné. Někdy nasloucháme my někomu a jindy zase někdo nám. Je to sdílená interaktivní vazba, díky které budujeme vzájemnou důvěru. Když máme pocit, že už například něčí příběh nechceme nebo nemůžeme nést, měli bychom umět říci dost, už nemám kapacitu naslouchat dál.

Několikatýdenní sucho nám všem dalo zabrat. Lidem, lesům, polím, zahradám, městům, zvířatům, hmyzu. Minulý týden jsem se vypravila na návštěvu na Českolipsko. Jela jsem přes Ralsko a Mimoň. Je to krásný kraj a mám to tam ráda. Cestou jsem však byla zděšená vyprahlou krajinou, uschlými loukami, zrzavými souškami, kterých bylo v borovicových lesích snad více než stromů zdravých. Chtělo se mi plakat nad tou zkázou. Zjevil se mi obraz krajiny, kterou znám z přistávání letadla v Egyptě.
Když jsem dorazila na chalupu známých, která je schovaná pod mohutnou pískovcovou skálou, obtéká jí potok a je tam stále vlhko, nemohla jsem uvěřit, že i tady je tráva vyschlá, zahrada navíc totálně rozrytá od prasat. Vše působilo ponuře a neútulně, včetně staré pneumatiky uskladněné na dvoře vedle lavičky. Měla jsem dojem, že nelibost se řetězí. Jakmile se člověk zacyklí do něčeho, z čeho je mu úzko, je těžké se z toho vymotat.
Chmuru utnul déšť. To blaho! Voda se lila z okapů do prázdných sudů, svlažovala zemi, omývala cesty, silnice, domy, zaprášená auta. Znovu jsem si uvědomila, jak málo jsme vděční za dary živlů, vodu, zemi, vzduch a oheň. Bez vody a vzduchu bychom nepřežili a bereme je jako samozřejmost. A tak jsem vyrazila do lesa. Cítím, jak se voda vsakuje, jak les pije, voda se vypařuje a je nádherný vzduch. Jdu pomalu, zhluboka dýchám, cítím obrovskou vděčnost a uvědomuji si, že je zase všechno v pořádku. Alespoň na chvíli. Ze srdce děkuji.  

Tenhle můj příspěvek je možná trochu mimo běžný standard, ale cítím potřebu ho napsat. Je léto, v médiích, kromě stálice motýlového Babiše, panuje takzvaná okurková sezóna. Nelze si nevšimnout, že mnohá média řeší nyní vztah movitého Janečka a jeho okouzlující Tatarky. S Lilií jsem se potkala osobně a nepřipadala mi nijak extra krásná anebo výjimečná. Avšak je velmi sebevědomá, cílevědomá, je ve své síle a je si jistá sama sebou. A tohle jsou přesně ty vlastnosti, které jsou, nejen pro partnerský vztah, velmi důležité.
Mnoha současným ženám chybí zdravé sebevědomí, víra v dobrý konec, radost z toho, že jsou v ženském těle, tvořivost, spontaneita, občasné nicnedělání, neposuzování, trpělivost, nesrovnávání se s druhými, láska k sobě samé a laskavost k okolí. A Lilia tohle všechno v nějaké míře má. Není proto divu, že okouzlila přelétavého muže, který často neví, nebo nevěděl, na které květince se usadit.
Určitým protipólem Lilie je farmaceutka Jana Doležalová, bývalá Miss, která podle médií strávila s Janečkem nějaký čas na horách a když zjistila, kolik má žen a dětí, dala mu okamžitě kopačky. „Podvedl každou, podvede i mě", nechala se slyšet. A jistě by to tak i bylo. Ale Lilia také věděla, že Karel je milovníkem žen, několikanásobným otcem, navíc ženatý muž. Věřila však tomu, že ona je pro něj nejlepší a byla přesvědčená o tom, že on to uvidí, pocítí a pochopí. Jakýkoliv vztah je vždy tvořen oběma nebo všemi zúčastněnými. Ne nadarmo se říká, že za úspěšným mužem bývá často k vidění jeho šťastná žena. Žena, která ví, že je tou nejlepší, kterou mohl muž potkat, nebude potřebovat žárlit, špehovat, podezřívat, urážet. Tohle všechno jsou projevy strachu ze selhání, z opuštění, ze samoty. A Lilia evidentně tenhle strach nemá. Ví, že štěstí je muška jenom zlatá a bude si vědět rady, i když si její milý časem třeba nejde jinou. Ale třeba také ne. A o tom je život. Žít tady a teď, naplno, se vším, co je, a to bez ohledu na to, zda je člověk sám nebo s partnerem. Lilia umí být šťastná i se svými podporujícími kamarádkami, které nazývá sestrami, a to je esence, po níž muži touží. Radost ze života, zároveň umění udělat si zdravé hranice, nechtít druhého vlastnit, ale nechat ho, aby svobodně přišel blíž, bude-li chtít. Já vím, není to snadné, ale cítím, že přesně tohle je úkol nás, žen, umět toto muži nabídnout, aby s námi byl dobrovolně a rád. Aby věděl, že já jsem pro něj ta nejlepší volba. S tímto názorem se ovšem žena většinou nenarodí, ale pokud na sobě poctivě pracuje, uvědomí si nefunkční vzorce chování z původní rodiny, které ji omezují, vyléčí je, odpustí všem, kdo ji ranili, podvedli a v jejím životě selhali, odpustí i sobě a vědomě se se svou sebeláskou vydá za svým štěstím, nemůže ho zpravidla minout.  
A jak toto téma vidíte vy? Budu ráda, když mi napíšete své názory, muži i ženy :-). 
revavinna@gmail.com     

Bylinky sbírám a suším už nejméně pět let. Jejich krásu a léčivé účinky jsem objevovala postupně, intuitivně a docela pomalu. Vybírala jsem je především podle vzhledu a vůně. A také podle toho, co mi rostlo na zahradě. V počátcích bylo nejvíce šalvěje, která mi voněla i chutnala, kromě čaje jsem z ní vyráběla sirup proti kašli. Další mou oblíbenkyní je levandule, ale v tom nejsem sama, tu má rád skoro každý. Já ji používám spíše jako dekoraci a pro její vůni, jakkoliv upravená k jídlu mi nechutná. Připomíná mi jedlá mýdla, která se prodávala v dobách mého dětství. Ochutnala jsem levandulovou limonádu, želé i sirup, ale nenašla jsem v nich zalíbení.
Meduňku mám také ráda, je uklidňující, voňavá, akorát že se hodně plevelí a brzy mi zamořila skoro všechny záhonky. Nesmím zapomenout na mátu, které mám několik odrůd, hladkolistou s velkými listy, s malými listy, a pak ještě takovou chlupatou. Jistě mají i svoje botanické názvy, ale ty já moc neřeším. Poslední roky mi mátu skoro spase takový krásný lesklý brouček, mandelinka mátová. Zvláštní kouzlo má i třezalka, která v naší nadmořské výšce začíná kvést až později, než je obvyklé, a tak ji přidávám do svatojánského věnečku často ještě nerozvitou. K mým oblíbeným bylinám patří ještě řebříček, jitrocel, bezinka, kontryhel a pelyněk, který hojně suším a poté používám jako vykuřovadlo. Radost mi přináší také čarokrásný měsíček, který mám ve dvou variantách – žlutý a oranžový. Masti z něj jsou k nezaplacení. Poslední dobou přicházím „na chuť" i okvětním plátkům růží, které se sušené výborně hodí do směsí koupelových solí.
Na zahradě ještě rostou divizny, a jejich největší kouzlo spočívá v tom, že se rozmnožují samy, každý rok vykvetou někde jinde, a tím mi připraví nečekané překvapení. Radost mi dělají také rozmarýn, bazalka, tymián, mateřídouška, nakonec i petržel nebo rukola, které používám hlavně v podobě koření. Celý tenhle příspěvek však píši proto, abych se podělila se svými zkušenostmi se sběrem a sušením bylin právě v období kolem svátku svatého Jana. Vím, že se říká, že byliny mají tou dobou největší sílu a magickou moc, ale já si musím všechno vyzkoušet sama. A opravdu! Již po několik let se mi potvrdilo, že byliny v tento čas sbírané a sušené si zachovají barvu i vůni po celý rok. Loňské věnečky a květinové svazečky voní stále jako čerstvé a zachovaly si svou barvu. Když kytičky trhám a suším kdykoliv jindy, nevoní tolik, a trochu vyblednou. A tak smekám před tou silou přírody, a s láskou a pokorou přijímám dary Země.       

Letos se všude píše o tom, jak je prospěšné nesekat zahrady a nechat trávu, a rostliny v ní obsažené, svobodně růst. Dělám to tak již několik let, ale s určitými úpravami. Vyholené trávníky robotickými sekačkami a tráva do pasu, to jsou dva extrémy, a i zde je dobré hledat takzvanou zlatou střední cestu.  
Moje zkušenost je taková, že louka, která na naší zahradě vyroste, je krásná tak do konce července, pak začne žloutnout, uvadat, lehat si. A co potom s ní? Rotační sekačka si s tím neporadí, zahlcuje se a odmítá vzrostlý porost sekat. Dovednost mých předků - ohánět se kosou, aby to vypadalo, jako když se krájí máslo, jak se u nás říkávalo - tu jsem nezdědila.
Nutno je také dodat, že vysoká tráva je opravdu plná klíšťat a nastříkat se sprejem nepomůže. Ve vysoké trávě se daří hrabošům, hryzcům, tvoří se tu mnoho mravenišť. Když se pak poseká, vypadá ošklivě. Léty zdokonalování jsem došla tedy k tomu, že v zahradě nechávám poměrně velké ostrůvky lučního porostu a mezi nimi upravuji sekačkou cesty. Když ostrůvky odkvetou, nahrubo je osekám srpem a pak dorovnám sekačkou. Takto osekaný trávník je však ošklivý, zažloutlý, plný nerovností v terénu a trvá nejméně měsíc, než se vzpamatuje. Mnohem lépe pak vypadají vysekané  cesty, kdy sekačku nastavím na nejvyšší stupeň pokosu, a tak některé drobnější rostlinky vykvetou i při běžném sekání, například kontryhel, jetel, jitrocel, sedmikrásky, pampelišky. Pokud však chcete kopretiny, tak ty opravdu potřebují hodně času na růst ve vysokém porostu. Všechno má svoje pozitiva i negativa a není úplně v pořádku si myslet, že v klidu necháme trávu růst a zbavíme se všech starostí. Naopak, mnohé přibudou. Důležité však je, mít ze své zahrady radost. Přitom je úplně jedno, jaká je její úprava, hlavně že potěší oko i duši. 

Mám radost ze svého webu i z toho, že ač web nikde moc nepropaguji, tak má celkem pěknou návštěvnost. Děkuji vám všem, že sem chodíte. Je to, jako byste přišli ke mně na návštěvu, vážím si toho.
Baví mě fotit, a tak občas přidám i nějaké obrázky do fotogalerie. Avšak stává se mi, že tu a tam svou fotku objevím na nějakém jiném webu nebo dokonce propagačním materiálu. Svou vlastní fotku, úhel i předmět focení, si člověk prostě pozná. Nedávno jsem byla na hezké akci se sibiřským šamanem, a jaké bylo moje překvapení, když jsem viděla fotku, kterou jsem dala na svůj web, na propagačním materiálu Plzeňské zastávky. Poslala jsem manažerce této společnosti dopis, kde jsem projevila radost nad tím, že použila mou fotku, a zda by k ní mohla přidat i moje jméno. A dodala jsem, že kdyby mi napsala, že jsem jí mohla poslat záběr v lepší kvalitě. Avšak neodepsala mi vůbec nic a fotka tam visí dál, byť akce už dávno proběhla. Posuďte sami, print screen z Plzeňské zastávky a moje fotka, jsou identické.
Nejde mi o to, se někde prezentovat, ale spíš mě zaráží neomalenost a drzost některých lidí. Tak jsem došla k tomu, že na svoje obrázky budu muset dávat vodoznak. Nelíbí se mi to, a myslím si, že to hodně ubírá z prožitku fotky samotné. Avšak vadí mi, že si někdo přivlastní cizí fotku, aniž by se zeptal. Tak se všem slušným lidem omlouvám, příští fotogalerie bude muset být s vodoznakem.