​Svátek Tří králů si dnes připomínáme převážně finančními sbírkami nebo pochody. V dřívějších dobách byl tento den oslavou tří mudrců z východu, kteří přinesli narozenému Ježíši dary. Celé období Vánoc bylo o darech, darování a obdarovávání, především našich milých a blízkých. Tak mě napadá, že bychom Tři krále mohli letos pojmout úplně jinak. Hledat dary, které jsou uvnitř nás a čekají, až je objevíme, oživíme a budeme je používat a sdílet pro radost svou i ostatních, ku prospěchu všeho a všech.
U každého to mohou být jiné dary, jako jsou vlohy, talenty, osobnostní rysy, a mnohé jiné. Objevení našich darů a talentů a jejich využívání je, domnívám se, jedním z největších úkolů tady na Zemi, pro které jsme si přišli.
Někdo třeba namítne, že žádný dar ani talent nemá a vlastně ho nic moc nebaví. I to se může stát, ale existuje poměrně snadná a jednoduchá cesta, jak se ke svému daru, který je možná zasunutý někde v nevědomí, dostat.
Pište si na papír všechno, co vás v daný moment napadne, hlavně činnosti - psaní, kreslení, navlékání korálků, výroba papírových draků, péče o děti….činností je mnoho…až u jedné nebo několika budete míz zvláštní pocit, budete se cítit dojatí! A to je ono!
Když jsem kdysi, ještě v profesi ekonomické novinářky, zkoušela své činnosti zapisovat, zastavila jsem se u „povídat si s přírodou“. Tehdy mi to přišlo úplně absurdní, ale cítila jsem velmi silně, jak mě to přitahuje. A dnes, po více než deseti letech od té chvíle, mohu říci, že si opravdu povídám s přírodou a ona se mnou a velmi hluboce mě to naplňuje. Tak hodně štěstí!     

Naši dávní předkové, kteří žili v souladu s přírodou a jejími cykly, oslavovali hlavně ty svátky, které nějak souvisely s přibýváním nebo ubýváním světla. Slunovraty a rovnodennosti byly významné dny, dělaly se velké ohně a u nich se oslavovalo, děkovalo živlům, úrodě, projevovala se vděčnost. 
V dnešní době jsme od darů přírody a jejích cyklů hodně odpojení, umělé osvětlení a umělé teplo umožňují, aby rostliny plodily i mimo jejich běžné vegetační období, což sice může přinést výhody lidem, ale není to přirozené pro přírodu, která se odjakživa řídí slunečními cykly. Naši moudří předkové říkávali, že všechno má svůj čas, což je pravda. 
A tak se alespoň někdy zkusme vrátit k prostému životu, nějaký ten týden konzumovat jen ty dary přírody, které jsou z naší země, využívat více přírodního osvětlení ve formě denního světla, naslouchat zvukům přírody, zkusit si něco vyrobit vlastníma rukama. Cítím, jak je důležité být více v těle, vnímat sebe a svůj život na zemi ve fyzické realitě. Stále více se necháváme unést realitou virtuální skrze obrazovky různých přístrojů a život utíká a zdá se, že jde mimo nás.    
Přeji nám všem, nejen pro toto období, abychom se více propojovali s přírodou, která nás obklopuje, oblažuje nás svou krásou a proměnlivostí, abychom vnímali svoje tělo a dali mu, co žádá a potřebuje, abychom cítili a ctili svou duši a naslouchali vnitřnímu vedení. Posílám srdečné sváteční pozdravy z domečku u lesa.   

Moji milí, jsou podivné časy, temné a hluboké, zima před námi. Přesto se nemusíme zabývat tím, co se děje venku, nemusíme sledovat stále se zhoršující zprávy, ale můžeme jít cestou ponoru do sebe sama. Ptát se na svou vlastní cestu. Ptát se na to, kým jsem a kam jdu. Připadám si jako v pohádkách, kdy se dobro potkává se zlem, kdy hlavního hrdinu pronásledují temné síly, ale on se nedá. Drží se pozitivních myšlenek a síly svého ducha a čistoty svého srdce.
A tak nesleduji média, věnuji se své práci, procházkám v přírodě a pokud mám volnou chvilku, vytvářím ve své mysli vizi světa, ve kterém bych chtěla žít. Je to vize světa, kde lidé mají otevřená srdce, jsou milí, vstřícní a přející, jsou zdraví a žijí v harmonii, v hojnosti, spolupráci a v lásce. Lidé, kteří znají sami sebe, znají svou hodnotu a v druhých vidí jen to krásné, což je obrazem jich samých. Lidé, kteří milují a respektují přírodu, jsou s ní v kontaktu a v souladu, každý tvoří to, co ho naplňuje, co je v souladu s plánem jeho duše s respektem ke všemu a ke všem. Vím a věřím, že se takového světa na Zemi dočkám, protože vidím, že někteří lidé tak již žijí a mnozí k tomu mají ty nejlepší předpoklady, například i moje děti. Já jsem v takovém světě sice nevyrostla, ale vím jistě, že jsem tou silou, která ho může začít tvořit.  
Neupadejme tedy do negativních myšlenek, chtějme pro sebe i pro druhé jen to nejlepší a žijme vizi našeho života v plném potenciálu, která se časem určitě přemění v realitu. Je doba, kdy se opravdu brousí diamanty a za chvíli to bude vidět, vydržme!     

Podle dávných tradic by člověk měl sbírat byliny, rostliny, kořeny, plody a další dary Země do konce října. Od listopadu patří již živočichům, přírodě. Tento zvyk mi připadá smysluplný a snažím se jím řídit. Jako kdyby svátek zemřelých, Dušičky, ukončil aktuální sezónu, stejně jako ti na druhém břehu ukončili svou životní pouť.
Když jsem letos sklízela poslední byliny, podívala jsem se na místo, kde žiji, a pocítila jsem obrovský vděk. Vděk za to, že mohu žít na místě, které vybral můj děda, za to, že rodiče mi připravili takové podmínky, abych prošla mnoha náročnými lekcemi, vděk za to, že náš rod pokračuje skrz pokolení mužů. Na každém momentě v našem životě můžeme najít něco, za co jsme vděční. A díky tomu do našeho života a myšlenek tolik nevstupují negativní emoce. Vzpomínám si, že u nás doma se s povzdechem říkalo, že život je slzavé údolí. Jsem také velmi vděčná za to, že já už takhle život vnímat nemusím a moje děti také ne. Žijeme v přelomové době a je jen na nás, jakou budoucnost si zvolíme. Cítím jako nejdůležitější nebýt otroky systému, firem, onlinu, žít v souladu s přírodou a jejími cykly a mít víru ve zdraví a hojnost. Přeji nám všem, abychom dokázali žít bez stížností a byli tvůrci našeho života. S láskou a úctou k předkům žijeme naše životy pokud možno vědomě tak, jak nejlépe umíme.
 

​Topím v kamnech na dřevo a každý rok mi přijde kominík vyčistit komín. Nebylo snadné najít kominíka, ti dobří jsou plně vytížení a ti ostatní jsou buď nekompetentní nebo nevědí, co si za svoje služby naúčtovat.
Na doporučení se mi podařilo sehnat kominíka, který hned při první prohlídce poznal, že v mém domečku je špatně udělaný komín. Pomohl mi ho vylepšit a od té doby jezdí o kouřovod pečovat pravidelně. Posupně se mi čím dál více svěřuje, vím, že má šest dětí a dvě vnoučata. Nejmladší dcera chodí do sedmé třídy a když se doma všichni sejdou, je jich celkem čtrnáct. Dnes mi po práci ukazoval v mobilu svá vnoučata a téměř s dojetím vyprávěl, jak by ta malá miminka dokázal pozorovat celé hodiny. Vnímám, že jsem měla štěstí potkat poctivého řemeslníka a k tomu dobrého člověka. Za celých sedm let, co k nám chodí čistit spalinové cesty, platím za tuto službu stále stejnou částku.
Přemýšlím nad tím, proč se říká, že kominík nosí štěstí. Google by to určitě věděl, ale já si myslím, že je to proto, že mít vymetený komín a hezky si zatopit, ohřát si na kamnech čaj a potěšit se pohledem na plápolající oheň, to  prostě přináší štěstí. A také nebouchnou saze v komíně, což by mohlo znamenat, že už si člověk nezatopí vůbec.
Tak vám tímto příběhem přináším poselství rodinného štěstí u vašich domácích krbů.    

Od září jsem začala chodit do práce a zjistila jsem, že si musím přeorganizovat čas. Poslední roky jsem psala pro různé redakce a bylo jedno, zda ráno nebo v noci. V momentě, kdy člověk jde do kanceláře, musí zcela přehodnotit svůj režim. Naštěstí nemusím vstávat na budík, ale domů se vracím skoro za tmy. V zimě to bude ještě citelnější. Když si večer nepřipravím dřevo ke kamnům, večer už ho špatně hledám a přemisťuji. Začínám chápat, proč lidé raději topí plynem nebo elektřinou, než dřevem. Je s tím méně práce. Přesto bych neměnila. Nové okolnosti života mě nutí jednat racionálněji, vědoměji a nenechat se unášet volným tempem dne. Jsem mnohem více v přítomném okamžiku, potřebuji se soustředit na nové pracovní povinnosti. Jsem sice součástí milého týmu, ale potřebuji se více ukotvovat sama v sobě. Několikrát denně se zastavím, protáhnu se, promnu si oči, propojím se se sebou, s přítomným okamžikem, se Zemí, se Zdrojem. Jakkoliv je člověk v nějak organizovaném čase, může být zároveň v proudu. Učím se propojovat mysl a srdce, neutíkat od sebe v komunikaci s ostatními, zkrátka žít vědomý život v jeho neustálém, neutuchajícím a proměnlivém pohybu. 
Zároveň vnímám a vítám dary podzimu, když mám volno, sklízím jablíčka, chodím na šípky, suším poslední snítky máty a pelyňku pravého. Natírám zahradní nábytek olejem, aby byl konzervovaný na zimu. V čase podzimní rovnodennosti hledám rovnováhu mezi sebou a okolím, duchem a hmotou, přírodou a technikou, teplem a chladem, prací a volným časem. Beru to jako hru. Někdy se mi daří více, někdy méně, ale oboje přijímám, protože stále jsem to já tady a teď. Přeji všem krásné tvořivé dny v podzimním čase.    

Jsem ve druhé polovině sklizně darů přírody. ​Ta obvykle začíná koncem dubna nebo začátkem května, kdy vyrazí medvědí česnek. Stříhám ho opatrně nůžkami, abych zachovala cibulky na příští rok. Z medvědího česneku dělám tinkturu a pesto. V květnu už raší první lístky bylin, sbírám na sušení kopřivu, mátu a meduňku, koncem května a začátkem června zpravidla kvete bezinka, jejíž květy suším a vyrábím z nich sirup. Červen patří jahodám, na samosběr chodím již několikátým rokem většinou nejméně dvakrát. Většinu jahod rozvařím na marmeládu, pár jich dám do mrazáku. O svatém Janu sbírám byliny na sušení, nakládám je do oleje, vyrábím masti a také trhám ořechy na ořechovku. Vyrábím směsi proti klíšťatům, většinou z rozmarýnu, hřebíčku, vlaštovičníku a octa. Docela to voní a účinkuje. 
Během července dozrávají meruňky, dělám výbornou marmeládu s kapkou vanilky, dále zpracovávám rybíz na marmeládu nebo sirup. Konzervuji rajčata, zavařuji houby, pokud rostou. Suším levanduli, mátu, meduňku, kontryhel, třezalku, řebříček, pelyněk, kopřivu, list maliníku a ostružiníku, měsíček, sedmikrásky, a řadu dalších bylinek, které mi na zahradě vyrostou. Čaje z nich jsou báječné. Suším také okvětní plátky růží, pivoněk, jasmínu, květy divizny, levandule a mateřídoušky. Ty přidávám většinou do koupelové soli. Suším také libeček, oregano, bazalku a tymián do polévek a na směsi koření. Dále pak z bylin vyrábím svazečky na vykuřování. 
V průběhu srpna dozrávají švestky, z nich vařím povidla, maliny a černý rybíz většinou stačím sníst. Loni jsem vysadila černou moruši, jostu a angrešt, letos již mají pár plodů. Září patří pravidelně jablkům, dělám křížaly a kompoty na zimu, jezdím s nimi do palírny, pálenka je pak základem pro bylinné výluhy. Dozrávají jeřabiny, z nichž dělám likéry a marmelády, případně je přidávám k dalším druhům ovoce do pečených čajů. Soused mi občas přinese přebytky z černého jeřábu-aronie. Je trochu trpký, ale marmeláda nebo likér s medem jsou výborné. Závěr sezóny většinou patří šípkům a rakytníku, oboje by měly přejít mrazíky, aby plody zesládly. Šípky suším a dělám z nich marmeládu, i když je velmi pracná, podobně jako z rakytníku. Pociťuji velký vděk za všechny ty dary, které nám příroda každoročně poskytuje. 

​Čeština je tak krásná. Zkuste si ten nadpis přečíst bez mezer :-).
Ale chci se dnes věnovat skutečnému odkazu Jana Husa. Stál si za svým, i když ho to stálo život. Věřil sobě, svému hlasu, své pravdě. Kolik z nás to dnes dokáže? Zvlášť v této době je jeho odkaz aktuální.
Letos mám na zahradě nejvíce květin žlutých. Mnohem více než kdykoliv jindy. Každý rok je zahrada úplně jiná a přináší mi různé vzkazy a poselství prostřednictvím vegetace. Žlutá barva je barvou třetí čakry. Je centrem naší identity, solar plexu, je spojnicí mezi cítěním a věděním. Dříve se věřilo, že centrum myšlení je v břiše. Dodnes přece vnímáme emoce skrze břicho a pocity v něm. Třetí čakra je znamením sebeúcty, sebevědomí, zdravých hranic. Tyto kvality každý z nás potřebuje mít rozvinuté, udržet je stabilní a mít víru v sebe jako měl mistr Jan Hus.
Základem zdravých vztahů k sobě i k ostatním je respekt a úcta. Ctím a respektuji rozhodnutí každého člověka, jak naloží se svým zdravím, tělem, časem i energií. Zároveň vnímám jako důležité, aby byl každý člověk respektován ostatními, tím spíš orgány státní správy a moci, které jsme si zvolili a které platíme. Připadá mi naprosto nepřípustné, abychom dopustili rozdělování lidí na ty s óčkem a bez óčka. Abychom lidem zakazovali někam vstoupit, natož jít do práce. Osobně si vážím každého člověka a rozhodně nechci podporovat šíření nějaké nemoci. Mohu ovšem odsuzovat šíření poplašných zpráv, vytváření pocitu strachu a nejistoty v lidech. Je ostuda zavalovat veřejnost umělými a smyšlenými statistikami. Co se to vlastně děje? Jan Hus by se asi divil. Uhořel, v prach se obrátil a mezitím se tady, kromě technologického růstu, nic nezměnilo. Pojďme si věřit a pojďme to změnit s vírou v odkaz mistra Jana Husa.    

Žiji v místě, kde můj děda postavil před téměř šedesáti lety chatu. Napsala jsem knihu o stavbě mého domu na základě dědečkových zápisků o stavbě chaty. A když jsem vydala svou druhou knihu o mém životě, objevila se kronika rodu mého dědečka, kde on popisuje svůj život. Četla jsem s údivem, jak podobné cesty osudu máme, pochopila jsem, kde se vzala moje láska k zemím bývalé Jugoslávie, přečetla jsem si, že děda studoval za podobně náročných domácích podmínek jako já. 
A tak se stalo, že jsem se rozhodla do mé třetí knihy část dědečkova deníku přepsat. Důvody jsou dva. První je ten, že mu tím chci vzdát hold, a druhý je zřejmý: vynikne tak podobnost našich životů. Člověk může polemizovat, zda je to čistě náhoda nebo zda opravdu žijeme v jakýchsi rodinných cyklech a je na nás, zda z nich vědomě vystoupíme. Předkládám malou část dědečkových zápisků pro vaši představu, zpestření četby na léto a zamyšlení nad vaší rodovou linií: 
Moje vnímání světa
Narodil jsem se 28.2.1894 v Praze Libni, ale do křestního listu mi napsali 27.2. To nebyla pravda. Po vychození obecné školy jsem studoval na karlínské reálce, jelikož Libeň tenkrát neměla střední školu. Zde jsem i maturoval. Byl jsem lepším žákem, ale známky jsem si musel zasloužit, neboť jsem nikde neměl zastání, nikdo mi s ničím nepomáhal. Maminka byla ve škole pouze jednou, když se vyšetřovala nějaká klukovina, ale jinak spoléhali s tatínkem na to, že stačí, když mě budou stále honit do učení a připomínat, co se tatínek za peníze nadře. Do školy jsem chodil až na vzácné výjimky pěšky tři čtvrtě hodiny a obědval jsem z papíru. V zimě, když nás, přespolní, školník nevyhnal, tak ve třídě, v létě v parku nebo na lavičce v čekárně na nádraží. Vyučovalo se i odpoledne a žákovské stravování tenkrát nebylo.
Na reálce mne zajímaly především přírodní vědy, zeměpis a fyzika a nebýt mé přílišné svědomitosti a nevlídného profesora matematiky, věnoval bych se technice a studiu strojařiny, pro kterou jsem měla talent po tatínkovi. Zbytečná obava a svědomitost pak způsobily, že jsem studoval chemii, ale ta mě bavila také. Po čtyřletém studiu vysoké školy a půlroční vojenské službě, jsem v roce 1917 složil druhou státnici a stal se inženýrem. Protože jsem vždy toužil po cizině a potřeboval jsem velmi nutně změnit prostředí, tak jsem přijal místo v cukrovaru ve Slavonii, v Osijeku, což mě postavilo na nohy. Tam bylo všeho dost, dobří přátelé, teplo. Hotová rekreace, která mne snad i zachránila před tuberou. Rád na svůj pobyt v Jugoslávii vzpomínám, i když tam bylo hodně práce, neboť jsem pracoval v jediném provozuschopném cukrovaru. K nám posílali řepu i z míst, kde byly továrny z velké části poškozené válkou. Nebýt stálých proseb a výčitek z domova, tak bych se do Prahy sotva tak hned vrátil. Prožil jsem tam kapitulaci spojeneckých armád a obsazení nejprve francouzským a pak srbským vojskem. Vydělal jsem si slušné peníze, které jsem ovšem musel nechat deponované v Záhřebu. Mohl jsem z nich pak vybírat při zájezdech k moři, což mě krásně posloužilo.
Po návratu do Prahy se mi nepodařilo najít místo, abych byl na základě naléhání u rodičů a mohl jim být nápomocen. Nakonec jsem přijal místo asistenta na technice pro analytickou chemii a při té příležitosti jsem se pustil do doktorátu. Byla to velká dřina, neboť jsem mohla na něm pracovat až po páté hodině, když studenti odešli z laboratoře. Pak jsem pracoval do devíti večer, načež jsem jel domů do Libně a po večeři jsem se pustil do studování, které trvalo dlouho přes půlnoc. Seděl jsem v zimníku s dekou přes kolena v pokoji, kde se netopilo a dřel a dřel. Druhý den ráno jsem zase odjížděl na techniku, abych byl v osm hodin k dispozici studentům. A tak to šlo den za dnem více než rok. V laboratoři jsem býval i v neděli, to jsem nejvíce udělal, protože jsem tam byl sám a nikdo mne nevyrušoval. Ale i toto trápení mělo svůj konec a v červnu 1921 jsem měl doktorandskou promoci. Byla slavnostní, vypůjčil jsem si na ni frak a všichni jihoslovanští studenti, jichž jsem byl asistentem, mi přišli zatleskat a volali „Živio!“ Rodiče měli radost a plakali a já jsem pro slzy neviděl písmena na papíru, na kterém jsem měl napsaný svůj děkovný projev. Pak jsem působil ještě do následujícího jara na technice. Poté mě ministerstvo poslalo na Slovensko, abych převzal chemický ústav Vysoké školy báňské a lesnické v Banské Štiavnici. Tam jsem pomáhal při zakládání Vyšší průmyslové školy chemické a rok jsem tam učil, než se to zaběhne. Přísloví, které říká, že když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají, se u mě dokonale osvědčilo, protože jsem tam zůstal ještě dlouhých čtrnáct let.