Letos se všude píše o tom, jak je prospěšné nesekat zahrady a nechat trávu, a rostliny v ní obsažené, svobodně růst. Dělám to tak již několik let, ale s určitými úpravami. Vyholené trávníky robotickými sekačkami a tráva do pasu, to jsou dva extrémy, a i zde je dobré hledat takzvanou zlatou střední cestu.  
Moje zkušenost je taková, že louka, která na naší zahradě vyroste, je krásná tak do konce července, pak začne žloutnout, uvadat, lehat si. A co potom s ní? Rotační sekačka si s tím neporadí, zahlcuje se a odmítá vzrostlý porost sekat. Dovednost mých předků - ohánět se kosou, aby to vypadalo, jako když se krájí máslo, jak se u nás říkávalo - tu jsem nezdědila.
Nutno je také dodat, že vysoká tráva je opravdu plná klíšťat a nastříkat se sprejem nepomůže. Ve vysoké trávě se daří hrabošům, hryzcům, tvoří se tu mnoho mravenišť. Když se pak poseká, vypadá ošklivě. Léty zdokonalování jsem došla tedy k tomu, že v zahradě nechávám poměrně velké ostrůvky lučního porostu a mezi nimi upravuji sekačkou cesty. Když ostrůvky odkvetou, nahrubo je osekám srpem a pak dorovnám sekačkou. Takto osekaný trávník je však ošklivý, zažloutlý, plný nerovností v terénu a trvá nejméně měsíc, než se vzpamatuje. Mnohem lépe pak vypadají vysekané  cesty, kdy sekačku nastavím na nejvyšší stupeň pokosu, a tak některé drobnější rostlinky vykvetou i při běžném sekání, například kontryhel, jetel, jitrocel, sedmikrásky, pampelišky. Pokud však chcete kopretiny, tak ty opravdu potřebují hodně času na růst ve vysokém porostu. Všechno má svoje pozitiva i negativa a není úplně v pořádku si myslet, že v klidu necháme trávu růst a zbavíme se všech starostí. Naopak, mnohé přibudou. Důležité však je, mít ze své zahrady radost. Přitom je úplně jedno, jaká je její úprava, hlavně že potěší oko i duši. 

Mám radost ze svého webu i z toho, že ač web nikde moc nepropaguji, tak má celkem pěknou návštěvnost. Děkuji vám všem, že sem chodíte. Je to, jako byste přišli ke mně na návštěvu, vážím si toho.
Baví mě fotit, a tak občas přidám i nějaké obrázky do fotogalerie. Avšak stává se mi, že tu a tam svou fotku objevím na nějakém jiném webu nebo dokonce propagačním materiálu. Svou vlastní fotku, úhel i předmět focení, si člověk prostě pozná. Nedávno jsem byla na hezké akci se sibiřským šamanem, a jaké bylo moje překvapení, když jsem viděla fotku, kterou jsem dala na svůj web, na propagačním materiálu Plzeňské zastávky. Poslala jsem manažerce této společnosti dopis, kde jsem projevila radost nad tím, že použila mou fotku, a zda by k ní mohla přidat i moje jméno. A dodala jsem, že kdyby mi napsala, že jsem jí mohla poslat záběr v lepší kvalitě. Avšak neodepsala mi vůbec nic a fotka tam visí dál, byť akce už dávno proběhla. Posuďte sami, print screen z Plzeňské zastávky a moje fotka, jsou identické.
Nejde mi o to, se někde prezentovat, ale spíš mě zaráží neomalenost a drzost některých lidí. Tak jsem došla k tomu, že na svoje obrázky budu muset dávat vodoznak. Nelíbí se mi to, a myslím si, že to hodně ubírá z prožitku fotky samotné. Avšak vadí mi, že si někdo přivlastní cizí fotku, aniž by se zeptal. Tak se všem slušným lidem omlouvám, příští fotogalerie bude muset být s vodoznakem. 

Letos je to pět let, kdy jsem se odstěhovala na venkov. Neměnila bych. Jsem tu šťastná. Od samého počátku, kdy tu bydlím, mám takovou myšlenku, že když tu žiji, tak bych měla být obci nějak užitečná. Nemyslím tím jenom sbírání odpadků u škarp nebo občasné čištění lesa, ale něco navíc. Před více než čtyřmi lety jsem tu spolu založila místní noviny a čtyři roky jsem pro ně psala články, dělala rozhovory, fotila, podílela se na distribuci a moc mě to bavilo. Jak se blížily volby, vztahy v redakci i v redakční radě se staly velmi napjatými, někteří lidé byli vyloženě útoční, a tak jsem toto pole dobrovolně vyklidila.
Nově jsem se stala členkou Kulturního a sociálního výboru obce, kde je práce apolitická a příjemná. Nedávné vítání patnácti nových občánků bylo radostné a dojemné. Jednou z mých milých povinností je návštěva seniorů u příležitosti jejich kulatých narozenin a předání gratulace a dárkového balíčku. Většina lidí je mile překvapena, děkují, pozvou mě na čaj nebo kávu. Často celý den s nikým nepromluví a jsou rádi za každou společnost. Někteří jsou však nazlobení na obec, důvody jsou různé, například starosta něco slíbil a nesplnil, popeláři neodvezli odpad nebo je rozkopaná silnice, a samozřejmě i to všechno musím vyslechnout. Ale co já vím, jaké budu mít já názory za dvacet, třicet let? Každopádně účast na aktivitách obce přináší vždy důvod k setkání, navázání sousedských vztahů a kontakt se seniory mi přináší pokoru do života. Jeden pětaosmdesátiletý čilý pán nemůže mluvit. Prodělal tři mrtvice. Posuňky a gesty mi naznačuje, že je lepší nemluvit a chodit, než kdyby mluvil a nehýbal se. Tak děkuji Bohu, vesmíru i sama sobě, že mohu žít bez omezení.  
​

​Odpoledne se vyčasilo, tak jsem šla na chvíli pracovat na zahradu. Uslyšela jsem mírné drápání po okapu, ale nic jsem neviděla, tak jsem tomu nevěnovala pozornost.  Avšak za chvíli se to ozvalo zase. Šla jsem blíž a bylo jasné, že v okapu uvízl nějaký živočich a snaží se dostat ven. Přemýšlela jsem, jak ho zachránit a kdo to asi je? Kočka by se tam nevešla, tak snad veverka nebo kuna? Napadlo mě vzít hadici a lít do okapu vodu, aby se zvíře vyplavilo. Jenomže okap míří do sudu plného vody, tak jsem měla obavu, aby se nenalokalo vody. Vzala jsem tedy síťku určenou na sbírání nečistot v jezírku, tu jsem přiložila pod výklop z okapu a šla jsem pustit vodu. Srdce mi bušilo, jestli se to povede. Sprchovala jsem okap asi minutu, když najednou z otvoru vyletěl malý ptáček! To bylo radosti a ta úleva! Měla jsem pocit, jako když se osvobodí duše. Posledních pár měsíců cítím takový zvláštní tlak, jako bych uvízla ve vlastních stínech a algoritmech, návycích a cítím, že je potřeba myslet a konat jinak. Jako by mi to ta dnešní příhoda chtěla ukázat jasněji – dej si větší svobodu. Děkuji za ten zázrak a za to, že mohu žít takhle v lůnu přírody. 

Když jsem se přestěhovala na venkov, pochopila jsem, že budu potřebovat nějaké vyšší auto. Moje Astra (Opel) sekala podvozkem pampeliškovou cestu k domu a v zimě hrnula sníh před sebou. Nechtěla jsem tuhle značku opustit, tak jsem si pořídila vyšší Mokku. Auta mají dnes povinně kola s ventilky, kde se monitoruje tlak v pneumatikách. To by nebyl takový problém, kdyby s tím v servisech uměli pracovat. Ventilky se musejí načíst přes přístroj podobný mobilnímu telefonu, s nímž většina automechaniků, alespoň v menších servisech (avšak je například Auto Kelly menší servis?), neumějí pracovat. Dohadují se mezi sebou, každý říká něco jiného a nakonec z toho vychází, že jsem si měla pořídit auto, kde ty blbé ventilky nejsou. Vedoucí servisu si sedl naštvaně do auta, za plného slunce zapnul stěrač a neuměl ho vypnout. Tak bych se asi neměla divit ničemu. 
Odjíždím tedy kvůli výměně kol do značkového servisu, kde mi sice kola nasadí a ventilky načtou, ale cestou domů cítím z motoru vůni jako z pekárny. Pod kapotou mě čeká zajímavé překvapení - odložená nakousaná houska se salámem! Proč se při výměně kol musí lézt do motoru, to tedy nevím, ale ta svačina někomu bude určitě chybět!  

Ve vesnici, ve které bydlím, se ozývají krásné zvony z kostelní věže každý den v poledne a v šest večer. V neděli pak v půl osmé před bohoslužbou.
Když jsem sem jezdívala jako malá holka za babičkou a dědečkem, nedělní zvonění znamenalo, že byla polévka na stole. Když tomu tak nebylo, dědeček významně povytáhl obočí a nahlas pravil: „Á, máme tady poledne." Večerní zvonění nám, zejména v létě, když jsme byli na zahradě, připomnělo, že už je šest, jakkoliv je slunce ještě v plné síle. Zvuk zvonu je hladivý, léčivý, hluboký, souzní s mou duší a srdce zvonu rezonuje se srdcem mým. Alespoň to tak cítím. Ráda stojím bosa v trávě, spojená se Zemí a naslouchám tomu několikaminutovému koncertu v hluboké meditaci.
V posledním týdnu jsem však zvony vůbec neslyšela. Pravda je, že bydlím asi půl kilometru od kostela a ne vždy jsou zvony dobře slyšet, záleží na tom, jak se nese zvuk i odkud fouká vítr. Ptala jsem se kamarádů, zda si nevšimli, že kostelní zvony utichly, ale nikdo se k tomu nevyjádřil. Dala jsem dotaz do skupiny naší obce na facebook a tam jsem se dočkala nařčení, že neznám velikonoční zvyky, protože před Velikonocemi zvony nezní. To je sice pravda, na Zelený čtvrtek zvony takzvaně odletí do Říma, aby se v době vzkříšení zase rozezněly v plné síle, ale já je neslyšela nejméně týden a Zelený čtvrtek je až zítra.
Přemýšlela jsem, koho se zeptat. Dříve se zvonilo ručně, ale dnes jsou zvony ovládány automatem. Co když se rozbil, napadlo mě. Dopoledne jsem tedy napsala mail knězi, který u nás slouží bohoslužby. Jakmile jsem mail odeslala, zvony se rozezněly. Bylo 11 hodin a 11 minut. Jaká náhoda! Během odpoledne mi kněz Konstantin napsal, že srdce zvonu bylo v opravě a dnes se na kostelní věž vrátilo. Měla jsem velkou radost a pocit, že jsou věci zase v pořádku.
Tahle historka mě však donutila zamyslet se nad tím, jak málo vnímáme zvuky, které nás obklopují, a jsme hluboce ponořeni do sebe, svých myšlenek a starostí. Ptala jsem se zastupitelů obce, zda slyšeli znít zvony, protože Obecní úřad je téměř vedle kostela. Nemohli si vzpomenout. Ani nikdo z mých blízkých a sousedů, kterých jsem se ptala. Jak je možné, že ty zvony nikomu nechyběly?    

V rámci akce „Ukliďme Česko", jsem dnešní dopoledne věnovala sběru odpadků do pytlů. Z drobnějšího materiálu bylo nejvíce prázdných krabiček od cigaret, plastových láhví a obalů od různých laskomin. Uvědomila jsem si, jak zřejmě i zde platí ono známé pořekadlo “jak uvnitř, tak venku". Je to samozřejmě jenom moje domněnka, ale vnímám to tak, že lidé, kteří o sebe nepečují a ubližují si, například kouřením, pitím nezdravých limonád nebo konzumací chemických koktejlů v různých pochutinách, ubližují i přírodě tím, že ji zaplavují odpadky. A je jim to v podstatě jedno nebo si to možná ani neuvědomují.
Jsem smutná z toho, co všechno jsem po cestách, a hlavně v lese, našla. Rozbitou hru stolní fotbal, kus židle, různé kabely, prázdné pětilitrové kanystry, rozbitou tašku na kolečkách, dokonce i oblečení. Předpokládám, že všichni máme popelnici, na každém druhém rohu je kontejner s recyklací – co lidi vede k tomu, to vyhodit do přírody?
Velká koncentrace odpadků byla rovněž poblíž dokončených staveb nejen soukromých, ale i veřejných. V naší obci se staví vodovod a kanalizace, a místa po stavebních týmech zůstávají plná odpadků. Spousty lahví od piva, vína nebo i něčeho ostřejšího, plastové kelímky od hořčice, plno igelitových sáčků, často se zbytky pečiva, patří k těm drobnějším odpadkům. Z příkopů jsem však lovila i větší plastové kýble se zbytky materiálu, různé cedule a poházené zbytky odpadních trubek. Kdyby nebyl úklidový den, tak by to tam asi zůstalo.
Abych však nebyla jenom negativní, měla jsem dnes i velký důvod k radosti. Na mém malém zahradním jezírku se objevil párek kachen. Ona a on. Potápěli se a koukali, co je pod hladinou k jídlu. Když zjistili, že nic, vylezli na břeh, chvíli se procházeli po zahradě a pak odletěli. Měla jsem však krásný pocit z milé návštěvy. Na jezírku jim to moc slušelo! 

Během dubna obvykle končím s dokrmováním ptáčků. Sundám krmítka ze stromů, vyčistím je, natřu lněným olejem a uložím do domečku na nářadí, kde jsou připravená na příští zimu. Letos jsem během zimy rozsypala do krmítek devět kilo slunečnicových semínek, dvě kila ovesných vloček, kilo máku a půl kila lněných semínek. Ptáci však navštěvují zahradu celoročně, hledají žížaly v kyprém kompostu, stavějí si hnízda ve stromech, koupou se v zahradním jezírku nebo v kamenných pítkách. 
S blížícími se Velikonocemi jsem vytvořila v zahradě různé dekorace, které jsem ozdobila peříčky. Bylo mi divné, že se z věnců a košíčků peříčka ztrácejí a říkala jsem si, že jsem je asi špatně přilepila. Až jsem přistihla sýkorku, jak zuřivě obírá umělého ptáčka o jeho peří a odlétá s ním do hnízda. 
Napadlo mě, že v přírodě je asi málo materiálu pro stavbu hnízd, chybí louky se zbytky sena, pole se zapomenutými otýpkami slámy a z řepky se hnízda stavět nedají. 
Dala jsem tedy na zahradu kolem stromů trochu loňského sena, nasušené byliny a pár hrstí peří, aby měli ptáci k dispozici dost materiálu na stavbu a zateplení hnízd. Nedovedu si bez nich, jejich zpěvu, křiku a škádlení život v zahradě vůbec přestavit. Jsem za ně moc ráda a snažím se jim jejich život ulehčit. Dělá mi to radost.   

Loni na podzim jsem dělala rozhovor s panem Miroslavem Zelenkou a dostala jsem od něj knihu, kterou napsal. Jmenuje se Umění žít a milovat. Trochu jsem ji odkládala, protože nebylo úplně jednoduché ji číst. Jedna z kapitol se jmenuje Fraktální struktura Teoversa vícedimenzionálních bytostí a antropomorfní struktura Teoversa stvořitelů, archandělů a podobných bytostí. 
Knihu jsem si tedy dávkovala postupně, avšak stala se zajímavá věc. Čím více jsem ji četla, tím hlouběji jsem jí rozuměla. Ve výsledku je návodem na to, jak žít a milovat v několika jednoduchých a srozumitelných krocích. Avšak nejsou zde napsány prvoplánově, je potřeba je z knihy vyčíst trochu jako z křížovky. Body, které mi připadají nejdůležitější, předkládám čtenářům a možná i sobě, aby byly na jednom místě srozumitelně a jasně napsané, a aby bylo možné se k nim vracet. Vypadají jednoduše, až triviálně, avšak není snadné se jimi řídit každý den a každý moment svého života. Zažité archetypy chování na ně poměrně často útočí. 

1. Neživit nízké energie
2. Nenechat se manipulovat
3. Uvědomovat si lásku. Láska je chápána jako stav duše, mysli a vědomí. 
4. Žít tak, abychom šířili světlo
5. Vytvářet pozitivní vize
6. Žít s vědomím: vím, že to jde!
7. Nevytvářet negativní emoce
8. Mít naději
9. Zabránit agresivitě
10. Žít tady a teď
11. Vědomě jíst
​12. Trénovat telepatii