​Topím v kamnech na dřevo a každý rok mi přijde kominík vyčistit komín. Nebylo snadné najít kominíka, ti dobří jsou plně vytížení a ti ostatní jsou buď nekompetentní nebo nevědí, co si za svoje služby naúčtovat.
Na doporučení se mi podařilo sehnat kominíka, který hned při první prohlídce poznal, že v mém domečku je špatně udělaný komín. Pomohl mi ho vylepšit a od té doby jezdí o kouřovod pečovat pravidelně. Posupně se mi čím dál více svěřuje, vím, že má šest dětí a dvě vnoučata. Nejmladší dcera chodí do sedmé třídy a když se doma všichni sejdou, je jich celkem čtrnáct. Dnes mi po práci ukazoval v mobilu svá vnoučata a téměř s dojetím vyprávěl, jak by ta malá miminka dokázal pozorovat celé hodiny. Vnímám, že jsem měla štěstí potkat poctivého řemeslníka a k tomu dobrého člověka. Za celých sedm let, co k nám chodí čistit spalinové cesty, platím za tuto službu stále stejnou částku.
Přemýšlím nad tím, proč se říká, že kominík nosí štěstí. Google by to určitě věděl, ale já si myslím, že je to proto, že mít vymetený komín a hezky si zatopit, ohřát si na kamnech čaj a potěšit se pohledem na plápolající oheň, to  prostě přináší štěstí. A také nebouchnou saze v komíně, což by mohlo znamenat, že už si člověk nezatopí vůbec.
Tak vám tímto příběhem přináším poselství rodinného štěstí u vašich domácích krbů.    

Od září jsem začala chodit do práce a zjistila jsem, že si musím přeorganizovat čas. Poslední roky jsem psala pro různé redakce a bylo jedno, zda ráno nebo v noci. V momentě, kdy člověk jde do kanceláře, musí zcela přehodnotit svůj režim. Naštěstí nemusím vstávat na budík, ale domů se vracím skoro za tmy. V zimě to bude ještě citelnější. Když si večer nepřipravím dřevo ke kamnům, večer už ho špatně hledám a přemisťuji. Začínám chápat, proč lidé raději topí plynem nebo elektřinou, než dřevem. Je s tím méně práce. Přesto bych neměnila. Nové okolnosti života mě nutí jednat racionálněji, vědoměji a nenechat se unášet volným tempem dne. Jsem mnohem více v přítomném okamžiku, potřebuji se soustředit na nové pracovní povinnosti. Jsem sice součástí milého týmu, ale potřebuji se více ukotvovat sama v sobě. Několikrát denně se zastavím, protáhnu se, promnu si oči, propojím se se sebou, s přítomným okamžikem, se Zemí, se Zdrojem. Jakkoliv je člověk v nějak organizovaném čase, může být zároveň v proudu. Učím se propojovat mysl a srdce, neutíkat od sebe v komunikaci s ostatními, zkrátka žít vědomý život v jeho neustálém, neutuchajícím a proměnlivém pohybu. 
Zároveň vnímám a vítám dary podzimu, když mám volno, sklízím jablíčka, chodím na šípky, suším poslední snítky máty a pelyňku pravého. Natírám zahradní nábytek olejem, aby byl konzervovaný na zimu. V čase podzimní rovnodennosti hledám rovnováhu mezi sebou a okolím, duchem a hmotou, přírodou a technikou, teplem a chladem, prací a volným časem. Beru to jako hru. Někdy se mi daří více, někdy méně, ale oboje přijímám, protože stále jsem to já tady a teď. Přeji všem krásné tvořivé dny v podzimním čase.    

Jsem ve druhé polovině sklizně darů přírody. ​Ta obvykle začíná koncem dubna nebo začátkem května, kdy vyrazí medvědí česnek. Stříhám ho opatrně nůžkami, abych zachovala cibulky na příští rok. Z medvědího česneku dělám tinkturu a pesto. V květnu už raší první lístky bylin, sbírám na sušení kopřivu, mátu a meduňku, koncem května a začátkem června zpravidla kvete bezinka, jejíž květy suším a vyrábím z nich sirup. Červen patří jahodám, na samosběr chodím již několikátým rokem většinou nejméně dvakrát. Většinu jahod rozvařím na marmeládu, pár jich dám do mrazáku. O svatém Janu sbírám byliny na sušení, nakládám je do oleje, vyrábím masti a také trhám ořechy na ořechovku. Vyrábím směsi proti klíšťatům, většinou z rozmarýnu, hřebíčku, vlaštovičníku a octa. Docela to voní a účinkuje. 
Během července dozrávají meruňky, dělám výbornou marmeládu s kapkou vanilky, dále zpracovávám rybíz na marmeládu nebo sirup. Konzervuji rajčata, zavařuji houby, pokud rostou. Suším levanduli, mátu, meduňku, kontryhel, třezalku, řebříček, pelyněk, kopřivu, list maliníku a ostružiníku, měsíček, sedmikrásky, a řadu dalších bylinek, které mi na zahradě vyrostou. Čaje z nich jsou báječné. Suším také okvětní plátky růží, pivoněk, jasmínu, květy divizny, levandule a mateřídoušky. Ty přidávám většinou do koupelové soli. Suším také libeček, oregano, bazalku a tymián do polévek a na směsi koření. Dále pak z bylin vyrábím svazečky na vykuřování. 
V průběhu srpna dozrávají švestky, z nich vařím povidla, maliny a černý rybíz většinou stačím sníst. Loni jsem vysadila černou moruši, jostu a angrešt, letos již mají pár plodů. Září patří pravidelně jablkům, dělám křížaly a kompoty na zimu, jezdím s nimi do palírny, pálenka je pak základem pro bylinné výluhy. Dozrávají jeřabiny, z nichž dělám likéry a marmelády, případně je přidávám k dalším druhům ovoce do pečených čajů. Soused mi občas přinese přebytky z černého jeřábu-aronie. Je trochu trpký, ale marmeláda nebo likér s medem jsou výborné. Závěr sezóny většinou patří šípkům a rakytníku, oboje by měly přejít mrazíky, aby plody zesládly. Šípky suším a dělám z nich marmeládu, i když je velmi pracná, podobně jako z rakytníku. Pociťuji velký vděk za všechny ty dary, které nám příroda každoročně poskytuje. 

​Čeština je tak krásná. Zkuste si ten nadpis přečíst bez mezer :-).
Ale chci se dnes věnovat skutečnému odkazu Jana Husa. Stál si za svým, i když ho to stálo život. Věřil sobě, svému hlasu, své pravdě. Kolik z nás to dnes dokáže? Zvlášť v této době je jeho odkaz aktuální.
Letos mám na zahradě nejvíce květin žlutých. Mnohem více než kdykoliv jindy. Každý rok je zahrada úplně jiná a přináší mi různé vzkazy a poselství prostřednictvím vegetace. Žlutá barva je barvou třetí čakry. Je centrem naší identity, solar plexu, je spojnicí mezi cítěním a věděním. Dříve se věřilo, že centrum myšlení je v břiše. Dodnes přece vnímáme emoce skrze břicho a pocity v něm. Třetí čakra je znamením sebeúcty, sebevědomí, zdravých hranic. Tyto kvality každý z nás potřebuje mít rozvinuté, udržet je stabilní a mít víru v sebe jako měl mistr Jan Hus.
Základem zdravých vztahů k sobě i k ostatním je respekt a úcta. Ctím a respektuji rozhodnutí každého člověka, jak naloží se svým zdravím, tělem, časem i energií. Zároveň vnímám jako důležité, aby byl každý člověk respektován ostatními, tím spíš orgány státní správy a moci, které jsme si zvolili a které platíme. Připadá mi naprosto nepřípustné, abychom dopustili rozdělování lidí na ty s óčkem a bez óčka. Abychom lidem zakazovali někam vstoupit, natož jít do práce. Osobně si vážím každého člověka a rozhodně nechci podporovat šíření nějaké nemoci. Mohu ovšem odsuzovat šíření poplašných zpráv, vytváření pocitu strachu a nejistoty v lidech. Je ostuda zavalovat veřejnost umělými a smyšlenými statistikami. Co se to vlastně děje? Jan Hus by se asi divil. Uhořel, v prach se obrátil a mezitím se tady, kromě technologického růstu, nic nezměnilo. Pojďme si věřit a pojďme to změnit s vírou v odkaz mistra Jana Husa.    

Žiji v místě, kde můj děda postavil před téměř šedesáti lety chatu. Napsala jsem knihu o stavbě mého domu na základě dědečkových zápisků o stavbě chaty. A když jsem vydala svou druhou knihu o mém životě, objevila se kronika rodu mého dědečka, kde on popisuje svůj život. Četla jsem s údivem, jak podobné cesty osudu máme, pochopila jsem, kde se vzala moje láska k zemím bývalé Jugoslávie, přečetla jsem si, že děda studoval za podobně náročných domácích podmínek jako já. 
A tak se stalo, že jsem se rozhodla do mé třetí knihy část dědečkova deníku přepsat. Důvody jsou dva. První je ten, že mu tím chci vzdát hold, a druhý je zřejmý: vynikne tak podobnost našich životů. Člověk může polemizovat, zda je to čistě náhoda nebo zda opravdu žijeme v jakýchsi rodinných cyklech a je na nás, zda z nich vědomě vystoupíme. Předkládám malou část dědečkových zápisků pro vaši představu, zpestření četby na léto a zamyšlení nad vaší rodovou linií: 
Moje vnímání světa
Narodil jsem se 28.2.1894 v Praze Libni, ale do křestního listu mi napsali 27.2. To nebyla pravda. Po vychození obecné školy jsem studoval na karlínské reálce, jelikož Libeň tenkrát neměla střední školu. Zde jsem i maturoval. Byl jsem lepším žákem, ale známky jsem si musel zasloužit, neboť jsem nikde neměl zastání, nikdo mi s ničím nepomáhal. Maminka byla ve škole pouze jednou, když se vyšetřovala nějaká klukovina, ale jinak spoléhali s tatínkem na to, že stačí, když mě budou stále honit do učení a připomínat, co se tatínek za peníze nadře. Do školy jsem chodil až na vzácné výjimky pěšky tři čtvrtě hodiny a obědval jsem z papíru. V zimě, když nás, přespolní, školník nevyhnal, tak ve třídě, v létě v parku nebo na lavičce v čekárně na nádraží. Vyučovalo se i odpoledne a žákovské stravování tenkrát nebylo.
Na reálce mne zajímaly především přírodní vědy, zeměpis a fyzika a nebýt mé přílišné svědomitosti a nevlídného profesora matematiky, věnoval bych se technice a studiu strojařiny, pro kterou jsem měla talent po tatínkovi. Zbytečná obava a svědomitost pak způsobily, že jsem studoval chemii, ale ta mě bavila také. Po čtyřletém studiu vysoké školy a půlroční vojenské službě, jsem v roce 1917 složil druhou státnici a stal se inženýrem. Protože jsem vždy toužil po cizině a potřeboval jsem velmi nutně změnit prostředí, tak jsem přijal místo v cukrovaru ve Slavonii, v Osijeku, což mě postavilo na nohy. Tam bylo všeho dost, dobří přátelé, teplo. Hotová rekreace, která mne snad i zachránila před tuberou. Rád na svůj pobyt v Jugoslávii vzpomínám, i když tam bylo hodně práce, neboť jsem pracoval v jediném provozuschopném cukrovaru. K nám posílali řepu i z míst, kde byly továrny z velké části poškozené válkou. Nebýt stálých proseb a výčitek z domova, tak bych se do Prahy sotva tak hned vrátil. Prožil jsem tam kapitulaci spojeneckých armád a obsazení nejprve francouzským a pak srbským vojskem. Vydělal jsem si slušné peníze, které jsem ovšem musel nechat deponované v Záhřebu. Mohl jsem z nich pak vybírat při zájezdech k moři, což mě krásně posloužilo.
Po návratu do Prahy se mi nepodařilo najít místo, abych byl na základě naléhání u rodičů a mohl jim být nápomocen. Nakonec jsem přijal místo asistenta na technice pro analytickou chemii a při té příležitosti jsem se pustil do doktorátu. Byla to velká dřina, neboť jsem mohla na něm pracovat až po páté hodině, když studenti odešli z laboratoře. Pak jsem pracoval do devíti večer, načež jsem jel domů do Libně a po večeři jsem se pustil do studování, které trvalo dlouho přes půlnoc. Seděl jsem v zimníku s dekou přes kolena v pokoji, kde se netopilo a dřel a dřel. Druhý den ráno jsem zase odjížděl na techniku, abych byl v osm hodin k dispozici studentům. A tak to šlo den za dnem více než rok. V laboratoři jsem býval i v neděli, to jsem nejvíce udělal, protože jsem tam byl sám a nikdo mne nevyrušoval. Ale i toto trápení mělo svůj konec a v červnu 1921 jsem měl doktorandskou promoci. Byla slavnostní, vypůjčil jsem si na ni frak a všichni jihoslovanští studenti, jichž jsem byl asistentem, mi přišli zatleskat a volali „Živio!“ Rodiče měli radost a plakali a já jsem pro slzy neviděl písmena na papíru, na kterém jsem měl napsaný svůj děkovný projev. Pak jsem působil ještě do následujícího jara na technice. Poté mě ministerstvo poslalo na Slovensko, abych převzal chemický ústav Vysoké školy báňské a lesnické v Banské Štiavnici. Tam jsem pomáhal při zakládání Vyšší průmyslové školy chemické a rok jsem tam učil, než se to zaběhne. Přísloví, které říká, že když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají, se u mě dokonale osvědčilo, protože jsem tam zůstal ještě dlouhých čtrnáct let.   

​Tak už nám to trochu uvolnili. Můžeme do restaurace, do bazénu, do kina i divadla, do galerie i za sportem. Potíž je jen v tom, že aby nás pustili dovnitř nebo i ven na akci, potřebujeme papír. Potřebujeme potvrzení, že jsme zdraví. Průkaz na vstup.
Ten já ale nemám a mít nechci. Jsem zdravá, cítím se zdravá, mám dost odpovědnosti na to, abych nemocná nešla mezi lidi. Potřeba mít papír mi komplikuje život, a to jsme teprve na začátku. Zítra za mnou přijede má dlouholetá kamarádka. Je lékařka. Je očkovaná a chce jít společně na výstavu a do restaurace. Máme zaděláno na problém, já nemůžu, nemám lejstro. Téměř před dvěma lety jsem se přihlásila na sebevzdělávací kurz. Kvůli všemožným dlouhotrvajícím opatřením se stále posouval. Teď bude, ale musím mít potvrzení. To nemám a mít nechci. Přihlašovala jsem se, když žádné potvrzení o mém zdraví potřeba nebylo. Jsem zdravá, veselá, bez teplot, tváře jako z obálky časopisu, tak na co to dokládat, není to snad na mně vidět?  
Když jsme se letos vraceli ze Španělska, musela jsem si nechat šťourat v nose, abych se mohla vrátit domů. Tekla mi krev z nosu a několik dní jsem měla krvavé strupy v nose. Tehdy jsem si řekla, že tohle už nikdy. Budu si muset říct, že už nikdy nepůjdu do kina, do restaurace, divadla, sauny, na masáž?
Věřím že ne. Doufám, že je tohle doba, kdy staré se potápí a nové se ještě nenarodilo. Že se jedná jen o přechodný stav. Že budou vznikat skupiny přirozeně zdravých lidí, které budou vytvářet společenství stejně naladěných pracujících, žijících a bavících se.
Nejsem biožena, která by primárně odmítala očkování. Moje děti prošly veškerým očkovacím procesem, dokonce mají i naočkovanou žloutenku. Avšak v tomto případě mi prostě něco nesedí, něco je špatně, něco není ve prospěch lidí. Třeba se mýlím, ale zatím se mi vždycky vyplatilo svou intuici poslechnout. Naopak její neuposlechnutí mělo téměř vždy smutnou dohru. Držím palce nám všem.    

​Dnes je Letnic, je to den, kdy se slaví seslání Ducha svatého na apoštoly, kteří po smrti Ježíše zničehonic mluvili všemi jazyky. Lidé v předvečer tohoto svátku uklízeli své domovy a zdobili je zelenými větvičkami, aby si Duch svatý, který je navštíví v podobě holubice, měl kam sednout. Já jsem to udělala opačně, kousek domova jsem vynesla ven do zahrady, která je nedílnou součástí mého domova v každém ročním období.
Zamýšlím se nad tímto svátkem hlouběji a hledám jeho poselství pro dnešní dobu. V dětství jsem nějaké talenty měla, ale nerozvíjela jsem je, protože rodiče mě tlačili do činností, které mě nebavily a vyloženě mi nešly. Vystudovala jsem Vysokou školu ekonomickou, ale touto problematikou jsem se zabývala necelé dva roky, ekonomika mě nenaplňovala. Bavilo mě psát, přednášet, povídat si s lidmi a sdílet inspiraci. Tak jsem se stala publicistkou, novinářkou, PR manažerkou, manželkou, milující matkou (to je pro mě nejhezčí), později i amatérskou architektkou a stavitelkou, když jsem si navrhla a postavila dům a vybudovala zahradu.
Píšu knihy, vyrábím fotografické kalendáře, dělám semináře, s láskou zpracovávám dary přírody, věnuji se energii živlů, krystalů, sdílím zkušenosti, pracuji na sobě, ráda tvořím cokoliv, co je v souladu s nejvyšším dobrem, miluju focení. Zasekla jsem se trochu během uplynulého roku, různá omezení a povinnosti testování a teď i očkování, kterému se tak nějak intuitivně dost bráním, mě poněkud odstřihly od hojnosti. Vím, že to není hlavní důvod, že ten spočívá ve mně a v sebehodnotě, sebepřijetí. A to je možná právě dnes, v době Letnic, moje výzva, můj úkol. Mít důvěru ve vyšší vedení, objevit talenty sebelásky a sebe hodnoty, které se mi odzrcadlí i v oblasti hmoty. Protože hmota i duch jedno jsou a jak uvnitř, tak venku a naopak. Je to možná nejtěžší zkouška, je to něco, co člověk nemůže delegovat, odsunout, nevnímat. Je to proces, který se v dnešní době týká každého z nás a je jen na nás, jak v něm obstojíme.
Držím palce nám všem, kdo chceme žít svobodně mimo systém šíleného očkovacího donucovacího maratonu. Tohoto běhu se nezúčastním, běžím si svou vlastní cestou životem s láskou, vírou, důvěrou a nadějí. Mám touhu žít a pracovat v souladu s přírodou, tvořivými lidmi v zájmu nejvyššího dobra.          

​Máme za sebou více než rok podivného života. Všichni cítíme, že potřebujeme změnu, ale do takzvaných starých nebo původních kolejí se vracet nechceme. Vše se nějakým způsobem mění, transformuje. Staré už nemáme a nové ještě ne. Je to zvláštní mezičas, alespoň pro mne.
Hledám mimo jiné svůj profesní směr. Jako novinářka a publicistka v dnešní době manipulujících médií, která pouze straší a potřebují vydělat na inzerci, pracovat nemohu. Stejně jako nemohu a nechci dělat v oborech, kde jde člověk proti člověku ve prospěch korporace. Znám dost lidí, kteří řeknou: „Je to jenom práce.“ Ale nejde o práci, jde o princip. Jsem pro spolupráci, kde může vzniknout nová hodnota mnohem lépe než při nezdravé a uměle vyvolané konkurenci.
Možná jsem moc nedočkavá, ale ptám se: „Kdo a kde chce začít žít a pracovat na principech spolupráce, radosti z tvoření, podle svých možností a potřeb?“ Já to dělám, ale zatím pouze v rámci svého domova, svoje pocity a zážitky zpracovávám do knih. Bylo by mi milé, kdybychom podobně naladění lidé mohli spolupracovat a vytvářet nezávislé přírodní domovy, v lůnu přírody, s úctou a respektem k Matce Zemi, k živlům, pěstovat si vlastní jídlo a těšit se z neustálých proměn cyklů.
Žít vědomě, v úctě a lásce k sobě i k ostatním, s respektem ke svým potřebám i těch ostatních. Možná žiji moc izolovaně a ráda bych sdílela svoje témata s vámi se všemi. Sociální sítě jsou spíš pozlátka, kde ukazujeme to lepší pro inspiraci ostatních, ale máme i svá trápení, nezpracované události, možná práci, která nás nenaplňuje. Pojďme si společně plnit sny! Já nejsem vůbec organizační typ, sama dodnes nechápu, jak jsem si mohla sama postavit dům, ale ráda přiložím ruku ke společnému dílu kdekoliv bude potřeba. A to na úrovní energie i hmoty. Ve skutečném světě na zemi, ne pouze prostřednictvím počítače a telefonu. Těším se 😊.       

Všechny vlastnosti titulku mi poskytuje Země. Místo, kam jsem se narodila a kde žiji. Pohled do přírody mi vždycky udělá radost, spolupráce se Zemí je samozřejmou součástí mého života. Už si nedovedu představit, že bych žila zavřená někde v bytě a nemohla každý den vstoupit do prostředí, které mě těší, uklidňuje, naplňuje, poskytuje mi potravu jak duchovní, tak fyzickou, kde s láskou tvořím. 
Oslavuji krásu naší planety a doslova hltám její nádheru a rozmanitost. Lesy plné sasanek, pilné včelky a čmeláci, plicník rostoucí na skládce, spousta lahodných zvuků a vůní. Podívejte se, jak teče potok přírodní a jak to vypadá, když člověk tekoucí vodu narovná. Z toho je jednomu smutno. Země je moudrá a ví, co je pro ni dobré, tak ji oslavujeme, kochejme se její krásou, milujme ji a děkujme za její dary. Ne náhodou je oslava Dne Země na jaře, kdy dychtíme po její náruči po zimě, kterou jsme strávili většinou doma u kamen. 
Ať je jakákoliv doba, náruč Země nás vždy podrží, potěší, postaví na nohy a dává nám každý den novou příležitost a radost. Přeji vám každému, abyste to také mohli prožívat.  

Vše souvisí se vším a jistě není náhoda, že během únorového očistného úplňku v Panně jsme se dozvěděli, že se prakticky na měsíc nehneme z domu. Nejsem v souladu s tím, co se děje, přesto cítím, že každá situace se může prožít různým způsobem. Nebudu nikomu radit, co by měl dělat, ale mohu se podělit o to, co budu příští měsíc dělat já. Pustila jsem se do psaní třetí knihy, budu se věnovat jarním pracím na zahradě, každý den si udělám vydatnou procházku přírodou, budu cvičit jógu.
Velkou sílu mi dodává každodenní propojení se Zemí, svým srdcem a Zdrojem. Na této ose cítím klid, harmonii, radost, naději. Člověka to úplně vyrovná, jak psychicky, tak fyzicky. Po takové meditaci se mi vždy zbystří smysly, cítím úzdravu těla i ducha. O minulém úplňku jsem o tom pohovořila na ostrově, ale byl tam slabý signál a nepodařilo se mi video nahrát. Tak jej sdílím nyní, nechť je vám k radosti a užitku. Mějme víru v lepší časy a tvořme si je zatím v mysli.
                                       ​www.youtube.com/watch?v=pu43DYW4FPs