​Když jsem si vybrala větu uvedenou v titulku jako motto svého života, které se stalo zároveň sloganem mého webu, netušila jsem, jak moc to bude pravdivé tvrzení.
Odstěhovala jsem se na venkov, pracuji z domu, jsem stále v přírodě, pěstuji si vlastní jídlo. V době, kdy se ve společnosti nic zásadního neděje, supermarkety přetékají jídlem i spotřebním zbožím a kola průmyslu a služeb se točí naplno, může to někomu připadat jako pošetilá zábava ženy zralého věku, které vyletěly děti z hnízda. 
Ovšem v současné době panuje ve společnosti situace mimořádná, naprosto neočekávaná a pro řadu lidí frustrující. Mnoho lidí nemůže chodit do práce, většina obchodů je zavřená, restaurace, divadla, kina své návštěvníky rovněž hned tak neuvidí. Lidé najednou vypadli ze zajetých kolejí, rodiny jsou pospolu, děti doma a zdá se, že je svět naruby. V sousedním Německu není k dostání toaletní papír, ani papírové utěrky či kapesníky. Že by se v civilizovaném světe moderních technologií mohlo něco takového stát nikoho nenapadlo ani ve snu. A stalo se.
Řada lidí mi volá a píše, jak jsou na dně, jak je to na palici, ptají se, kdy už to skončí? Chápu, že pro řadu lidí je současné situace zvláštní, pro mnohé možná i nepříjemná, ale já žádnou velkou nebo zásadní změnu ve svém životě nepozoruji.
Píšu doma na počítači, pracuji v zahradě, chodím do lesa, na nákup na farmu nebo do statku, pozoruji, jak klíčí semínka, každé ráno se těším na bosou procházku zahradou a na masáž chodidel. Svoje nejbližší mám v srdci, myslím na ně s láskou a díky technologiím jsem s nimi ve spojení.
Televizi doma již několik let nemám, rádio neposlouchám a zprávy na počítači si vybírám. Zaujal mě text, že na Slovensku chtějí udělat řízený blackout. Článek je zde: https://www.cas.sk/clanok/964870/matovic-uvazuje-nad-kompletnym-vypnutim-slovenska-vynimocny-stav-a-vojenske-zasobovanie/?fbclid=IwAR3V-9TSeZRKtknPmX3n_3QYevDEKgzXkRG-Nw3yMNrQzsi9PClruf_mtXY.
Nepoznám, zda je to apríl nebo ne, oficiální zprávy jsou tak absurdní, že se mi jeví jako aprílová skoro každá. Ujistila jsem se tedy, že mám doma dost svíček, dřeva na topení, propan butanovou bombu, kdyby náhodou někoho napadlo vypnout i elektřinu. Člověk dneska nikdy neví. Vodu mám ve studni nebo v nedaleké studánce, a těším se z toho, že je jaro, jsou dlouhé dny a stále je z čeho mít radost. V každé situaci, i té zdánlivě bezvýchodné, svítí světlo na konci tunelu.
Jediné, co mě trápí je to, abychom skrze dočasná opatření státu nepodlehli tomuto systému řízení i v době běžného režimu. Měli bychom si hlídat svobodu jako jednotlivci i jako stát.
Přeji tedy nám všem, abychom si vždy uměli najít něco radostného a viděli v každé situaci naději, víru a lásku a chápali, že všechno, co se děje, má nějaký smysl.
 

Moji milí, nenechte se strhnout strachem, obavami ani mediální manipulací Setrvejte ve svém středu a ve své síle. 
Jakkoliv žiji bez televize v domečku u lesa, zprávy o virech mne zastihly i zde. To by člověk nesměl zapnout počítač, telefon, s nikým se nestýkat nikam nechodit, a to jistě není vhodná cesta. Vzkazovat lidem "nebojte se", nemá moc smysl. Opakem strachu je, podle mě, láska. Naučila jsem se lidem i sobě přát, abychom byli zdraví. Když například sedím v kině a kolem mne lidé smrkají a kašlou, tak se nebojím, že mě nakazí, nenadávám jim v duchu, že měli zůstat doma a neroznášet bacily, ale z celého srdce, jak nejlépe to umím, jim upřímně přeji, aby se co nejdříve uzdravili. Tak nedám prostor strachu a nepodlehnu nákaze. Nešlo to však hned a samo. Vyrostla jsem v rodině, kde převládal spíš strach, moje máma mě stále nabádala, abych na nic nesahala, stále si myla ruce, nechodila mezi lidi v době chřipek, abych se pořádně oblékla, nenastydla a podobně. V tomto vzorci jsem žila mnoho let, nemoci se mi však nevyhýbaly. Postupem doby, kdy jsem začala o životě přemýšlet jinak, pracovala na sobě a zkoušela jsem různé práce s energií, dospěla jsem k úplně jiným možnostem, jak vnímat mysl, myšlenky, jak pracovat se strachem. Všechno je naše vědomá volba. My si volíme, zda budeme žít z pozice obav a strachu nebo z pozice důvěry a lásky. Opravdová láska a otevřené srdce jsou léčivé, pobyt v přátelském a laskavém prostředí je ještě umocňuje. A tak vypněte zprávy a pojďme do srdce. Nic to nestojí a stojí to za to!

Začátkem února se to sešlo tak, že jsme měli dvě úmrtí v rodině. Více, než kdy jindy, jsem si uvědomila, že to je definitivní konec jakékoliv komunikace, kontaktu, už je nikdy neuvidím. Jeden člen rodiny zemřel v nemocnici a druhý v osobním autě cestou do nemocnice. Personál nemocnice řidiče, syna zemřelého, napadl za to, že ho veze do nemocnice, že s tím budou jen komplikace. Kolem smrti v soukromém osobním autě bylo mnoho povyku. Přitom ten muž se jen snažil pomoci svému tatínkovi, když se mu udělalo špatně, do nemocnice to nebylo daleko.
Víme, co vlastně umírající zažívá, co by mu udělalo dobře? Zpravidla s námi nemůže nebo nechce moc komunikovat a my jsme bezradní. Každého jako první, v případně ohrožení na životě, napadne zavolat záchranku a přenechat péči o nemocného odborníkům. To je jistě správná volba, ale neznamená to přece, že se budeme od účasti na odchodu našeho blízkého člena distancovat.
Dříve staří a nevyléčitelně nemocní lidé umírali v mnohem větší míře než dnes, doma, obklopeni nejbližší rodinou, dle zvyklostí i za účasti kněze. Blízkosti smrti byly často přítomny i děti. Dnes se děti s umírajícími prakticky nesetkají, pominu-li akční hrdiny v nekonečných seriálech. 
Další změnou oproti dobám minulým je to, že se stále méně dělají pohřební obřady. Přišel za mnou jeden starý pán a byl celý smutný, že mu zemřel jeho nejlepší kamarád a jeho rodina mu neudělá pohřeb. Že by se s ním moc chtěl rozloučit, ale nemá jak. Tak mě napadá, proč se lidé rozhodnou pohřební obřady nedělat? Jsou příliš drahé? Bojí se lidé truchlit? Nemají čas se sejít na pohřbu? 
Velkou měrou se věnujeme porodům, ale umírání a smrt jsou na druhém pólu života a zároveň na okraji zájmu. Ale truchlit a zachovávat rituály, to jsou důležité součásti lidského života.   

Tento víkend probíhal mediálně známý hackathon směřující k vytvoření nového IT systému prodeje dálničních známek, jako reakce programátorů na předraženou státní zakázku. Mladší syn Tadeáš byl členem tohoto mimořádného pracovního týmu. Byla doba, kdy jsem byla smutná z toho, že otráveně odešel ze dvou vysokých škol, avšak dnes je na špičce IT i bez akademických titulů.
Celý víkend jsem bedlivě sledovala celý vývoj práce, syn mi psal na chat, jak práce probíhají, jaká je navštívila média, psal, jaká je tam krásná atmosféra, co měli k obědu a občas přidal i něco, čemu jsem nerozuměla, například: „Jsem tu se svým team leadem, pojedeme společně, musíme pak ostatním dobrovolným testerům rozdat práci, každý si nejspíš vezme nějaký jeden prohlížeč a já tam vyrobím nějaký obsah. Máme rozdělený frontend a backend, připravený tabule na sledování průběhu, ale ta prvotní fáze je vždycky nejdelší, protože se vytváří zázemí pro kód. Jakmile ten ale bude hotový, tak to bude rychlejší." Připadala jsem si velmi důležitá, informovaná v reálném čase. Když pak pracovali druhou noc, měla jsem obavy, aby vše ustáli, ale povedlo se. Jsou mladí, nadšení, měli výbornou partu a skvělé zázemí. Každou chvíli jsem syna viděla v nějakých médiích a byla jsem náležitě hrdá. 
Když pak oznámili, že vše v termínu stihli a systém funguje dokonce ve dvou verzích a v několika jazykových mutacích, byla jsem dojatá. Tahle týmová práce byla ukázkou toho, že spolupráce a nadšení pro dobrou věc jsou hybnou silou vývoje. V tomto ohledu se můžeme od našich dětí učit. Ukázalo se, že spolupráce je mnohem efektivnější, než konkurence. Zároveň dnes už v mnoha oborech neplatí, že člověk musí mít plno akademických titulů, protože vývoj v mnohém předstihuje školství. 

Na sklonku loňského roku jsem se zúčastnila systemické konstelace, která mapovala úlohu mužů v rodinách od 12. století dodnes. Jak jsem ji vnímala, si můžete přečíst v tomto blogu níže.
Počátkem ledna série pokračovala, tentokrát se zkoumala typická česká rodina a její energetický systém od šedesátých let minulého století. Šlo o úplnou rodinu, kde byli maminka, tatínek, dvě dcery a otec a matka tatínka, tedy babička s dědečkem.
Tentokrát jsem byla požádána, abych vybrala z přítomných lidí jednotlivé postavy této rodiny, a samotné konstelaci jsem bedlivě přihlížela. Byla neuvěřitelně pravdivá. Ti lidé „na place“ se úplně propadli do druhé poloviny minulého století. Naprosto zřetelně jsem v nich poznávala moje rodiče, prarodiče a hlavně, v roli dcery jsem se s naprostou jistotou poznávala já. Bylo to tak silné a impozantní, že se mi vybavovaly i prostory, kde jsem v té době žila, černobílá televize, nábytek, mixér, Gustav Husák…
V konstelaci stál i problém, který ti lidé měli, a ukázalo se, že tím problémem je naprostá absence živosti, radosti, autenticity, sexuality, smyslnosti a chuti do života. Členové rodiny byly jako roboti, jednotlivci vykonávali potřebné věci související s chodem života, ale byli úplně odpojení od pocitů, prožívání, od sebe navzájem. Nesdělovali si, jak se cítí, nesdíleli vlastně v emoční rovině vůbec nic. Maximálně výčitky.
Dvě dcery těchto rodičů je vůbec nevnímaly jako svoje rodiče, byli to pro ně nějací lidé, kteří jim nevadili, ale nevázalo je k nim žádné citové pouto. Starší dcera byla mnohem více odpojená, směrem k rodině se vůbec nekoukala a měla stále tendence někam odejít. Při pohledu na rodinu měla poct, že jí prochází dýka skrz třetí čakru. Pociťovala život ohrožující bolest.  
Do této rodiny vstoupila živost, pravdivost a autenticita. Nejprve k ženě, mamince dvou dcer, aby ji trochu přivedla k životu. Do té doby byla robot. Když se trochu probrala a začala se svým mužem mluvit o svých pocitech, ozvala se její tchyně, která to nesla velmi nelibě a řekla, že než by takové věci svému muži (dědečkovi) řekla, že by raději umřela. Babička byla úplně odpojená, stáli k sobě s dědečkem zády. Dědeček se však zajímal  o své vnučky a přál by jim lepší budoucnost.
Starší dceři bylo stále hůře a byla téměř na zhroucení. Mladší dcera seděla na zemi a neprojevovala se nijak, jako by zamrzla a zůstala malá někde v období dětství. Všichni vypadali, jako by zamrzli v ledovém království, jen starší dceři bylo stále hůře.
Vedoucí konstelace mě vyzval, abych si našla v konstelaci místo, které mě nejvíce přitahuje. Byla to jednoznačně straší dcera. Vyrůstala jsem v takové rodině bez sourozenců a bezprostředně jsem cítila to samé, co ona. Ve svém skutečném životě jsem z této rodiny musela odejít, abych vůbec přežila. Stoupla jsem si tedy do její energie a bylo jasné, že je to i moje energie. Podívala jsem se jí do očí. A viděla jsem malou ustrašenou holčičku, která vůbec netušila, kam patří, co má dělat, vnímala, že svět je nebezpečné místo a bylo jí špatně, cítila bolest, hlavně v břiše.
Bylo mi jí neskutečně líto, věděla jsem, že jsem to já, že se dívám sama na sebe. Bylo to smutné, až zničující. Bylo potřeba se probudit, projevit, začít se vidět, cítit, vnímat, oživit svoje pocity a samu sebe uvést k životu.
Cítila jsem, jak nějaká moje část nechce, nemůže, bojí se, že to nedokáže. V tu chvíli se mi sebe samé velmi zželelo a začala jsem plakat, uvolňovala jsem tu bolest nahromaděnou za všechna ta léta, sténala jsem, ale zároveň utěšovala samu sebe, říkala jsem si, že jsem to měla těžké, ale že jsem přežila, že jsem tady, a mám ještě možnost začít opravdu naplno žít. V tu chvíli mě objala živost, pravdivost a autenticita, podporovala mě všemi svými složkami, objímala mě a já jsem plakala. Cítila jsem, že ke mně patří. Uvědomila jsem si, že musím dát oporu sama v sobě, nikde jinde ji nenajdu, že se musím ocenit, najít tu krásnou ženu ukrytou pod bolestí a odpojeností a ukázat světu, že jsem tady. Zároveň jsem cítila, že se musím nutně odpojit od původní rodiny, protože její energie mě umrtvuje. Že po své původní rodině nemohu a nemám nic chtít, že nikdo z nich naprosto nechápe, co po nich chci. Dali mi přece všechno, jak říkají, obětovali se, a já jsem nevděčná, nevážím si toho. Nedá se nic dělat, je potřeba skočit rovnýma nohama do vlastního života a neohlížet se zpět.
Když toto všechno prožívám, ozve se dědeček a cloumá babičkou se slovy: „Ale my jim musíme přece pomoct, musíme!“ Babička je ale mrtvolně bledá a říká, že chce umřít. Vypadá otráveně a vůbec jí to nezajímá. Tatínek s maminkou se tváří překvapeně a mladší dcera stále sedí na zemi.
Dívám se směrem ke svým rodičům, tatínek je zmatený a dívá se na svou maminku, ta ho ale zcela ignoruje. Mě maminka trochu vidí, snaží se říct, že mě snad chápe, ale že nemůže nic prožívat, protože to neumí.
Odstupuji tedy od své rodiny, doprovází mě živost, pravdivost a autenticita, je na mě skoro přilepená, a já si říkám, jsem tu na světě správně, chci se projevovat, chci žít…

Aktuální energie posledních dní jsou velmi hutné. Kromě úplňku v Raku dojde v neděli 12.1. ke konjunkci (spojení) Saturnu a Pluta v Kozorohu. Většina astrologů a astropsychologů se k tomu vyjadřuje tak, že dojde k totální změně paradigmatu. Kozoroh je znamení pevné, pracovní, tvrdohlavé, má rádo tradice, je pracovité a bytostně spojené s hmotou. A do této struktury vstoupí spolu dva přísní učitelé, kteří zpravidla nenechají kámen na kameni, Saturn s Plutem. 
Většina z nás cítí podivné tlaky, nespokojenost, jak v rovině těla, tak ducha. Záleží na každém z nás, jak si toto téma a energie nadcházejících dní zpracuje. Já vnímám veškeré nepohodlí, které zažívám, jako výzvu ke změně. Život beru jako hru, bludiště, kterým jdu - tu více a tu méně vědomě. Vím, že aby mohlo něco nového začít, musí něco starého skončit. Pocházím z velmi rigidní rodiny, kde se stále dbalo na to, aby bylo všechno "jako vždycky". Nikdy jsem tomu nerozuměla a byla jsem takzvaná černá ovce rodiny, která se snažila z těchto struktur všemožně vymanit. Možná právě proto se změn nebojím, naopak je vítám, a jsem vždy zvědavá, co mi nadcházející dny přinesou. 
Neznamená to však, že by mi stávající tlaky, nejen moje, osobní, ale především ty politické, společenské a ekonomické, nevadily. Naopak. Avšak nezapojuji se do společenských dramat nejen tím, že už léta nemám televizi, ale neúčastním se žádných vyhrocených debat, nepotřebuji se ke všemu vyjádřit a už vůbec nemusím mít za každou cenu pravdu. 
Často chodím do přírody, v zateplených holinách se brodím kalužemi, splývám s lesem, s vodou, větrem, jsem šťastná tady, na Zemi. Ráda si hovím v horké vaně, hledím do plamene svíčky a vdechuji byliny s kadidlem. Pokud zvenčí hrozí válka, které neumím zabránit, snažím se alespoň v sobě pěstovat vnitřní mír. Přeji nám všem, abychom si uměli vychutnat každý moment svého života bez ohledu na to, co se děje kolem nás. 

Na sklonku loňského roku jsem se náhodou ocitla na systemické konstelaci, která měla za úkol zmapovat úlohu mužů v českých rodinách od 12. století dodnes. Byl to pro mne velmi zásadní zážitek a pokusím se o něj s vámi podělit.
Ve dvanáctém století byly mužský a ženský svět hodně oddělené, málo sdílené a téměř nepochopené. K výraznějšímu posílení vztahů mužů a žen přispěla doba Karla IV. a následné roky rozkvětu českých zemí. Muži se ženám dvořili a těšili se z jejich blízkosti. Doba Karla IV. a jeho energie byly nádherné. Byl to muž, který ztělesňoval principy božství na zemi, pod jeho rukama všechno rozkvétalo.  
Velký otřes pro muže, ženy a jejich vztahy znamenaly války, kdy muži zmatení a zranění padali za vlast. V mnohých ženách zůstala kromě bolesti i němá výčitka, že je muži opustili a šli bojovat do válek, ale ti muži si to nevybrali, museli jít. Poválečná doba přinesla velký zmatek do duší mužů, jejich životy se táhla válečná dramata jejich otců a dědů, muži se za krutosti války styděli a těžko hledali svou identitu a sílu mužských archetypů. V konstelaci se ukázalo, že konečně až generace narozená v devadesátých letech minulého století, už nepotřebuje zažívat ve svém energetickém poli bolesti války a mužsko-ženský princip se daří vylaďovat a propojovat. Napojovat se na původní mužský archetyp. K tomu všemu jistě pomáhá i práce na osobním rozvoji každého z nás.
Pro mě osobně byl důležitý prožitek, co muže na ženě nejvíce upoutá a jakou ženu si přeje. Je to žena, která je vědomá si sama sebe, své síly, a je hluboce propojená s matkou Zemí, ze které čerpá sílu a lásku. Muž žije ve světě myšlenek, idejí a je propojen s Bohem Univerzem, Vesmírem. Pokud se muž spojí s ženou propojenou se Zemí a ukotvenou v sobě samé, může proudit společná láska, pulsovat mužsko-ženský princip, a dojde k propojení Země s Bohem. Tak jednoduché to je. Muž však nemá možnost objevit hloubku lásky bez lásky ženy a je velký omyl žen primárně lásku po mužích chtít, protože ti se k ní mohou dostat především prostřednictvím ženy. Alespoň tak jsem to cítila. Je však potřeba vnímat rozdíl mezi zamilovaností a láskou. 
Pro mě, jako pro ženu, byla tato zkušenost nesmírně obohacující, protože vnímám, jak jsem celý život po partnerech chtěla jejich pozornost, lásku, péči. Toto jsou však atributy, které dávají rodiče svým dětem a nemůžeme je chtít po partnerech. Partnerská láska je vzájemná a může správně kvést pouze v případě, že muž i žena jsou schopni ji čerpat nejprve každý sám a pak si ji mohou vyměňovat. Přála bych každému, aby toto zažil, protože pak je vzájemná láska nekonečná a nezávislá.
Základem zdravých vztahů, po nichž všichni toužíme, je uzdravovat svá zranění, abychom nebyli zacyklení ve svých bolestech a nechtěli po našich partnerech, aby nás této bolesti zbavovali nepřiměřenou pozorností. To nefunguje. Zranění si musí každý vyléčit sám nebo pomocí vhodných terapií. Poté se můžeme postavit do své vlastní síly, ukotvit se v sobě, realizovat svoje dary a nadání, objevovat krásy naší Země a toto všechno sdílet s našimi partnery bez jakéhokoliv očekávání. Pak může proudit láska a jednota, která vzniká spojením zdravého ženského a mužského principu.  

Redakce měsíčníku Regenerace mi položila otázku, co mi prochází hlavou na konci roku. Závěr roku většinou vede k určitému bilancování. Jakkoliv žiji hlavně přítomným okamžikem, přece jen jsem se nad tím zamyslela.  
​Přemýšlím o tom, že již třetím rokem žiji v malém domku na kraji vesnice uprostřed přírody. Každé ráno se budím se zpívajícími ptáky, každý večer usínám se šuměním lesa. Nemám televizi a koukám se francouzským oknem do zahrady. Jsem udivena z toho, kolik se toho tam pořád děje. Je to nekonečný seriál, který se nikdy neokouká. Můj život na vsi je úplně jiný, než byl ve městě, cítím se hluboce propojená s přírodou a jejími cykly.
Je úžasné sledovat zahradu a její proměny každý den. Vnímat, jak putuje Slunce po obloze, jak se mění stíny, které vrhá v průběhu roku. Když zní kostelní zvony v šest večer v létě, je Slunce ještě v plné síle, naopak v zimě je tou dobou úplná tma.
Letos byl krásný a teplý podzim, moje zahrada byla obklopena zlatými modříny, pod nimiž jsou v trávě ještě teď houby jemně pocukrované sněhem. Ptáci dorážejí na krmítka a dožadují se semínek. Dřevo na topení je srovnané v dřevníku a krásně voní. Veverky si mezi polínka ukrývají oříšky na horší časy. Cítím, jak je příroda smířená, klidná, tichá, připravená na zimu, vítr a vánici, cítí se naplněná rozpukem jara a hojností léta. Stejně tak moje spíž je naplněná sušenými bylinami, zavařeninami, ořechy, ovocem, léčivými tinkturami a čaji na pití i na očistné koupele. Cítím vděčnost a velkou pokoru nad tím, kolik úrody mám z malé zahrádky po dědečkovi, jakou hojnost člověku nabízí matka Země. Přeji si z celého srdce, abychom tuto krásu a hojnost uměli uvidět, procítit, užít si ji, a více než na konzumní způsob života hleděli kolem sebe a všimli jsme si, kolik toho můžeme mít z přírody úplně zadarmo. Letos jsem neměla jablíčka, květy jabloní na jaře zmrzly, tak jsem se vypravila do jedné málo frekventované aleje, kde jsem nasbírala (náhodou) přesně tolik jablek, kolik vážím. Takže pálenka bude! Na zdraví, na krásu, radost, přírodu a přeji krásný rok s dvěma dvojkami, ať máme každý svou spřízněnou duši nablízku.  ​

​Tento týden se většině domácnostech ponese ve znamení adventní výzdoby, tvorby věnců a dalších dekorací. Včera jsem šla kolem jednoho květinářství a byla jsem v němém úžasu z toho, jak jsou dekorace přeplácané a ve většině případů umělé. Umělé dekorace jsou trvanlivé, hezky vypadají a dají se použít opakovaně. Kam se ale vytratilo kouzlo přírody, vůně jedlových větviček, rozevírání šišek v teple domova? Netvrdím, že všechny jsou z plastu, ale trend k nim směřuje.
Letos jsem se proto rozhodla pro čistě přírodní materiály a přestávám používat tavnou pistoli. Vše aranžuji ručně nebo přiváži konopným provázkem či měděným drátkem. Představuji si, kolik tun plastových válečků se každý rok spotřebuje v tavných pistolích! Rozřezala jsem březovou větev z naší poražené břízy, kamarád mi do ní navrtal otvory pro svíčky, naaranžované na tácu to vypadá moc pěkně. Kruhový věnec je z břečťanu a mezi svíčky jsem poskládala šišky a větvičky. Na vše dohlíží dřevěný anděl a koník. Měla jsem z minulých let světýlka, tak jsem je také použila, pár skleněných kouliček, drobných dekorací z filcu, a je hotovo! Trvalo to jen několik minut a radost je veliká.
Příští rok to budu ještě vylepšovat, použiji svíčky z včelího vosku (letos mám ještě zásobu kupovaných), zřejmě se vzdám světélek napájených bateriemi. Uvědomuji si, že každému se líbí něco jiného a nablýskané adventní věnce z obchodu lákají k nákupu, vždyť to je základ obchodní strategie! Ale uvědomme si, co s nimi pak uděláme, můžeme je schovat na příští rok, ale za pár let nás stejná výzdoba omrzí, navíc budou v obchodech další lákadla. Nakonec skončí někde na skládce. Určitě můžeme do nekonečna vyprávět o hrůzách, které plavou v oceánech v podobě odpadků, ale zodpovědnost za stav naší planety má každý jednotlivec.           

Život na vesnici mi každý den přináší řadu nových možností a zážitků, které jsem ve městě nemohla mít.
O víkendu jsem se vypravila na výlov nedalekého rybníka, kam jsem se celé léto a kousek podzimu jezdila koupat. Těšila jsem se, že nakoupím nějaké ryby a dám je do mrazáku, abych je nemusela kupovat na trzích nebo v supermarketech.
Byla jsem překvapená širokou nabídkou různých druhů i velikostí ryb, některé byly opravdu až k deseti kilům. Chodila jsem kolem hráze a nahlížela do plných kádí ryb, kterým za chvíli jejich život skončí. Vzpomínala jsem, jak jsem si užívala svobodu ve vodě, plavala s nimi a občas se o mě nějaká jemně otřela. Když jsem přišla k rybníku brzo ráno, byla hladina vody hladká jako zrcadlo a každou chvíli vyskočila nad hladinu nějaká rybka, svižně a radostně, a já měla hned lepší den.
Teď bylo toto místo plné páchnoucího bahna, voda vypuštěná, ryby lapené. Pocítila jsem obrovský smutek a lítost nad tím, že příští léto si už s těmito rybami nezaplavu. Ano, budou jiné, ale těmhle život končí. V jedné frontě u kádě stál pán a na ramenou (za mých mladých let se říkalo na koníčka) mu seděla asi dvouletá holčička a sledovala, jak prodavači ryby zabíjejí. Holčička pláče a ptá se, proč to dělají, že to přece ty ryby bolí. Její tatínek s prodavačem se tomu smějí. Ta holčička nemůže odejít, musí shora na tu popravu koukat. Ale já odejít můžu a hned taky jdu. Nejsem schopná nic koupit, protože mi to připadá kruté a smutné.
Nejsem zatím ve fázi, že bych byla vegetariánka. Maso mi chutná a občas, méně než jednou za týden, si ho dám. Avšak u toho procesu zabíjení zvířat nejsem, a až nyní mi to tak nějak došlo. A chápu citlivé duše, které nemohou jíst maso z úcty ke zvířatům.