​Máme za sebou více než rok podivného života. Všichni cítíme, že potřebujeme změnu, ale do takzvaných starých nebo původních kolejí se vracet nechceme. Vše se nějakým způsobem mění, transformuje. Staré už nemáme a nové ještě ne. Je to zvláštní mezičas, alespoň pro mne.
Hledám mimo jiné svůj profesní směr. Jako novinářka a publicistka v dnešní době manipulujících médií, která pouze straší a potřebují vydělat na inzerci, pracovat nemohu. Stejně jako nemohu a nechci dělat v oborech, kde jde člověk proti člověku ve prospěch korporace. Znám dost lidí, kteří řeknou: „Je to jenom práce.“ Ale nejde o práci, jde o princip. Jsem pro spolupráci, kde může vzniknout nová hodnota mnohem lépe než při nezdravé a uměle vyvolané konkurenci.
Možná jsem moc nedočkavá, ale ptám se: „Kdo a kde chce začít žít a pracovat na principech spolupráce, radosti z tvoření, podle svých možností a potřeb?“ Já to dělám, ale zatím pouze v rámci svého domova, svoje pocity a zážitky zpracovávám do knih. Bylo by mi milé, kdybychom podobně naladění lidé mohli spolupracovat a vytvářet nezávislé přírodní domovy, v lůnu přírody, s úctou a respektem k Matce Zemi, k živlům, pěstovat si vlastní jídlo a těšit se z neustálých proměn cyklů.
Žít vědomě, v úctě a lásce k sobě i k ostatním, s respektem ke svým potřebám i těch ostatních. Možná žiji moc izolovaně a ráda bych sdílela svoje témata s vámi se všemi. Sociální sítě jsou spíš pozlátka, kde ukazujeme to lepší pro inspiraci ostatních, ale máme i svá trápení, nezpracované události, možná práci, která nás nenaplňuje. Pojďme si společně plnit sny! Já nejsem vůbec organizační typ, sama dodnes nechápu, jak jsem si mohla sama postavit dům, ale ráda přiložím ruku ke společnému dílu kdekoliv bude potřeba. A to na úrovní energie i hmoty. Ve skutečném světě na zemi, ne pouze prostřednictvím počítače a telefonu. Těším se 😊.       

Všechny vlastnosti titulku mi poskytuje Země. Místo, kam jsem se narodila a kde žiji. Pohled do přírody mi vždycky udělá radost, spolupráce se Zemí je samozřejmou součástí mého života. Už si nedovedu představit, že bych žila zavřená někde v bytě a nemohla každý den vstoupit do prostředí, které mě těší, uklidňuje, naplňuje, poskytuje mi potravu jak duchovní, tak fyzickou, kde s láskou tvořím. 
Oslavuji krásu naší planety a doslova hltám její nádheru a rozmanitost. Lesy plné sasanek, pilné včelky a čmeláci, plicník rostoucí na skládce, spousta lahodných zvuků a vůní. Podívejte se, jak teče potok přírodní a jak to vypadá, když člověk tekoucí vodu narovná. Z toho je jednomu smutno. Země je moudrá a ví, co je pro ni dobré, tak ji oslavujeme, kochejme se její krásou, milujme ji a děkujme za její dary. Ne náhodou je oslava Dne Země na jaře, kdy dychtíme po její náruči po zimě, kterou jsme strávili většinou doma u kamen. 
Ať je jakákoliv doba, náruč Země nás vždy podrží, potěší, postaví na nohy a dává nám každý den novou příležitost a radost. Přeji vám každému, abyste to také mohli prožívat.  

​Nadpis zní možná trochu divně, ale jde v podstatě o to, získat informace o sobě z těch složek osobnosti, které na první pohled nejsou zřejmé. Někdo to nazývá nevědomím.   
V poslední době si říkám, že ta současná doba, která trvá déle než rok, a nevypadá, že by hned tak skončila, už mě natolik vyčerpává, že si musím a chci budovat svůj vnitřní svět. Stavět si svou realitu, která bude na okolním světě nezávislá. Paralelní Zemi ve spojení s přírodou a podobně smýšlejícími lidmi. Věřím, že je nás více a budeme se společně postupně propojovat. Ne, není to utopie, je to pro mě jediná možnost. Začínám tím, že se plně věnuji místu, kde žiji, suším byliny, připravuji z nich léčivé čaje a soli do koupele, pěstuji si vlastní jídlo, dělám zavařeniny, kompoty, čalamády, křížaly, vlastní pálenku a z ní bylinné léčivé extrakty. K tomu píšu knihu, už třetí.
Samozřejmě o sobě pochybuji, jako asi každý z nás, a tak jsem se rozhodla se na ty svoje jednotlivé části, které nemám úplně vědomé, trochu podívat. Můžete také, pokud vás to osloví. Jak na to? Používám nástroje z rodinných systemických konstelací, a když nemám po ruce dost lidí, tak používám slova, která napíšu na papír.
Takže na papír A4 jsem napsala na každý zvlášť postupně slova: Já, Zdraví, Nová Země, Práce, Hojnost. Každý papír jsem položila na zem a postupně jsem si na ně stoupla. Procítila jsem energii každého slova zvlášť. Podělím se s vámi o svoje pocity.
Já: cítím velkou lásku k sobě, ke svému vnitřnímu dítěti, vnímám intenzivně svoje srdce. Najednou cítím silnou bolest a tlak na ramenou, neviditelná síla mě tlačí k zemi. Zároveň mě cosi táhne za levou ruku směrem doleva, pravou stranu skoro necítím. Tento proces mi ukázal, že na sebe příliš tlačím a stále hledím do minulosti (levá ruka mě doslova rve zpět). Kvůli tomu nevidím svou budoucnost. A nevěnuji se plně přítomnosti. 
Zdraví: Vnímám, jak jsem pevně spojená skrze chodidla se Zemí, se svým srdcem a se Zdrojem. Toto spojení cítím jako proud léčivé energie, stojím zcela rovně, v klidu, harmonii a souladu se vším. Do mysli se mi však vkrádá písnička, kterou jsem neslyšela od svých dětských let: "Černý muž pod bičem otrokáře žil…..“.
Nová Země: Radost, hojnost, spolupráce, jsoucno, žití v proudu.
Práce: Život sám o sobě, plynutí, spontánní tvoření.
Hojnost: Uprostřed svého hrudníku cítím fontánu, ze která tryská léčivý pramen a osvěžuje nejen mě, ale všechno okolo. Hojnost uvnitř sebe znamená i hojnost kolem sebe. Tvořivý spravedlivý život v radosti, hojnosti, míru a lásce.
Cítím se šťastná a dojatá. Pokud vás to oslovilo, můžete si zkusit podívat se na svůj život a jeho složky také. Na papír můžete napsat cokoliv vás napadne, vždycky vám to přinese nějaké poselství. Tak hodně štěstí!
   

Každou chvíli slyším nebo čtu, že se lidem momentálně rozpadl partnerský vztah. Jsou to vztahy většinou vědomé, kdy lidé na sobě pracují a vědí, že jejich partner je zrcadlem vlastních nezpracovaných situací a případné neshody jsou vlastně oboustrannou laskavě prokázanou službou.
Jenomže i takové vztahy někdy narazí na svoje limity. Člověk zpravidla tak moc touží, aby vše fungovalo, že často nevidí, jak absurdně jde sám proti sobě v touze se přizpůsobit, zlepšit ba přímo zdokonalit. Až už to prostě nejde vydržet a musí se rozejít. Pokud je to i váš případ, tak vítejte v klubu.  
Sama jsem prošla takovým vztahem, který trval velmi intenzivně více než rok. Uplynulý rok, když jsme byli většinu času zavření ve svých domovech, s nejistou vyhlídkou na budoucnost, je člověk šťastný za někoho, s kým bude sdílet svůj svět, jíst, meditovat, cestovat.
Však to také bylo krásné, zajímavé, obohacující a poměrně šťastné sdílení s celou řadou radostných situací. Jedinou nevýhodou bylo, že se v tomto případě sešli dva lidé opačných polarit. Rak s Venuší v Raku s Vodnářem s Venuší ve Vodnáři. Kdo se trochu zabýváte horoskopem, asi tušíte, o jak opačné polarity jde. Když se přidá to, že například jeden miluje pořádek, druhý chaos, jeden žije v Chronosu a druhý v Kairosu, jeden žije s hlavou v oblacích, druhý je pevně propojený se Zemí, jeden se často a rád koupe, druhý to nesnáší, jeden potřebuje jít vztahově dovnitř a druhý ven, jeden miluje mastné a druhý vůbec. Tak bych mohla pokračovat ještě hodně dlouho. Někdo rád holky, jiný vdolky, jak říkával můj tatínek. Dá se říci, že jsme oba hrdinové, že jsme dokázali chápat a respektovat potřeby tak rozlišné a bylo nám spolu převážně hezky, mohli jsme o všem mluvit a dávat si zpětnou vazbu. 
Musím napsat, že to byla pro mě velmi cenná zkušenost, za kterou velmi děkuji a jsem si jistá tím, že každý partner, se kterým žijeme, nás naučí mnohé o nás samých, každý vztah nám dává příležitost se spolu vyvíjet lépe, než kdyby šel životem člověk sám. Domnívám se, že partnerství, pokud není hned na začátku dokonalé, nás trochu změní a pomůže nám si na základě zákona přitažlivosti přitáhnout do života člověka, který s námi bude více ladit, vztah bude třeba harmoničtější. Živý, pravdivý a hluboký vztah prochází stálou transformací, ale jsou také lidé, kteří žijí tak nějak vedle sebe a moc toto neřeší. Cítím, že je doba, která přeje partnerstvím co nejvíce kompatibilním, láskyplným, protože dva jsou vždycky více než jeden a mohou spolu krásně tvořit v procesu energetickém i ve hmotě. A to je moc hezký dar v oblasti učení se od života.
Připadá mi, že v této době se potřebuje každý naladit především hluboce sám na sebe, nechat jít vše, co v životě nefunguje a najít své skutečné pravé já, poslání na Zemi a ve své síle i zranitelnosti se naladit na partnera duše. Možná je to jen moje iluze, ale cítím to velmi silně.

Vše souvisí se vším a jistě není náhoda, že během únorového očistného úplňku v Panně jsme se dozvěděli, že se prakticky na měsíc nehneme z domu. Nejsem v souladu s tím, co se děje, přesto cítím, že každá situace se může prožít různým způsobem. Nebudu nikomu radit, co by měl dělat, ale mohu se podělit o to, co budu příští měsíc dělat já. Pustila jsem se do psaní třetí knihy, budu se věnovat jarním pracím na zahradě, každý den si udělám vydatnou procházku přírodou, budu cvičit jógu.
Velkou sílu mi dodává každodenní propojení se Zemí, svým srdcem a Zdrojem. Na této ose cítím klid, harmonii, radost, naději. Člověka to úplně vyrovná, jak psychicky, tak fyzicky. Po takové meditaci se mi vždy zbystří smysly, cítím úzdravu těla i ducha. O minulém úplňku jsem o tom pohovořila na ostrově, ale byl tam slabý signál a nepodařilo se mi video nahrát. Tak jej sdílím nyní, nechť je vám k radosti a užitku. mějme víru v lepší časy a tvořme si je zatím v mysli.
                                       ​www.youtube.com/watch?v=pu43DYW4FPs

Vnímám, že média je lepší v současné době ani nečíst. A to jsem do nich kdysi psala! Poslední dobou spíš hledám znamení na své cestě a symboliku toho, co nám říká příroda a okolní dění, jehož jsme bezprostředně účastni.
I když je určitá cesta jakkoli těžká, vždycky je světlo na jejím konci. Situace, které prožíváme, mi silně připomínají příběhy z nedávného putování na větrném ostrově Fuerteventura. Jeli jsme mnoho kilometrů velmi nehostinnou a pustou krajinou, cesta byla jednosměrná a zdánlivě nesmyslná. Na jejím konci se však nacházela neuvěřitelně mystická a dech beroucí patnácti kilometrová pláž, dlouhá bezmála tak, jako cesta, kterou se k ní jelo. To je jen jedno z mnoha překvapení, které jsem tam prožívala. Když mi bylo smutno a stýskalo se mi po zeleni, i troše jinak otravného hmyzu, zajela jsem do jediného zahradnictví na ostrově a trochu se potěšila rostlinami, z nichž většinu tvořily kaktusy. Když nám není dobře a necítíme se komfortně, vždycky se můžeme potěšit okolní přírodou nebo krajinou svého srdce. Mám s tím letité zkušenosti, které jsem popsala ve své knize „Nebát se a jít“. Ještě jich pár mám. Kdo byste měl zájem, ráda ji pošlu. Informace jsou zde: https://www.kiara.cz/nabiacuteziacutem.html
Moje třetí kniha se bude možná jmenovat „Nebít se a jít“. Často totiž jdeme hlavou proti zdi, bojujeme za něco, co s námi vůbec není v souladu. Mnohdy je to proto, abychom se zavděčili druhým. Nebo vidíme smysl v něčem, kde vůbec nemá pro nás cenu ho hledat. Jakkoliv by se zdálo, že jsem se za svůj život již poučila, není tomu tak. Vesmír mě stále zkouší, testuje, nabízí různé možnosti, aby se ujistil, že za každé situace zůstávám věrná své vlastní cestě, ideálům, životním nastavením a možnostem. A tak vím, že mnohdy je právě ta cesta cíl. Jakkoliv je možná v této době pro mnoho z nás tato cesta nesmírně náročná, v napojení na nejvyšší dobro pro každého, to jistě zvládneme a otevře se nový a krásný životní prostor pro všechny na Zemi. Víra, touha a tvorba toho, v čem nám je dobře, nechť jsou naším motorem.  Ze srdce nám to všem přeji.
Video z výhledu na pláž najdete zde:
https://www.youtube.com/watch?v=AxM9s4ACaLo

​Čím déle člověk pobývá v nějaké zemi, krajině, společnosti, tím více proniká do jejich tajů, zákoutí, a vidí i slabá místa, která při prvním či druhém pohledu dovolenkáře nemusí být zřetelné. Na malém ostrově se po několika týdnech život stává již dost monotónním a chybí tvořivost, přizpůsobování se vrtochům počasí, setkávání s přáteli, kteří jsou mnohaletí a blízcí, leč žijí ve vzdálené domovině. I kontakt s rodinu mi zde začíná chybět. Poměrně intenzivní partnerská vazba prochází rovněž zatěžkávací zkouškou, kdy se mnohem jasněji ukazují rozdíly povah, potřeb a představ. Je to však dobře, protože když už si člověk myslí, že má hodně věcí vyjasněných, zpracovaných, objeví se aspekty nové nebo staré v mnohem větší intenzitě a je opět na čem pracovat. Vztah vnímám jako živý, tvořivý a v podstatě asi nekončící proces. Důležité je, aby se lidé chtěli spolu učit.  
Ale zpět k ostrovanům. Netroufám si odhadnout, kolik obyvatel je na Fuerteventuře původních, ale velkou část domů a apartmánů vlastní cizinci. Převážně Němci, Francouzi, Italové, ale také Češi. Velikost a kvalita bydlení záleží samozřejmě na movitosti jeho majitele. Potkali jsme se s Italkou, která svůj apartmán pronajímá, a sama žije se psem v obytném autě u pláže. Všimla jsem si, že někteří lidé, kteří tu žijí, před něčím ze své domoviny utíkají. Může to být chladné zimní klima, ale také zátěžové rodinné vztahy, dlouhodobá rozluka s partnerem, či potřebují najít sami sebe.
Co se týče stravy, je vesměs lehká, čerstvá, jíme především ryby, saláty, ovoce. Na svíčkovou bych tady opravdu neměla vůbec chuť. Na druhou stranu u nás doma mi v zimě zase nechutná salát, takže si uvědomuji, jak hluboce jsme spojeni s krajinou, ve které žijeme, a jak hluboce platí ono známe české přísloví: “Jiný kraj, jiný mrav.“ Pro mě byl pobyt báječný, osvěžující, ale také intenzivně transformační a mohu si s láskou říct, že všude je dobře, ale doma nejlépe. Existuje přece nějaký důvod, proč jsme se narodili do určité země, a ne do jiné. Děkuji za tu cestu a vše s ní spojené, včetně toho, že jedno letadlo nám uletělo a druhé málem. Sama jsem zažila to, co znám z mnoha filmů, totiž úprk přes letištní plochu k nastartovanému letadlu. Ale konec dobrý, všechno dobré. Děkuji.            

Již třetí týden pobýváme na španělském ostrově Fuerteventura. Už jsme nutně potřebovali Slunce, oceán, pocit svobody. Museli jsme absolvovat PCR testy, ale pak už naší vysněné cestě nic nebránilo. Bydlíme v krásném domě pár desítek metrů od oceánu, usínáme za zvuků vlnobití, kupujeme a jíme čerstvé ryby, výborné červené víno, čerstvé ovoce, denně plaveme, kocháme se krásou syrové přírody, podnikáme výlety, jsme v kontaktu s místní českou komunitou, která nám pomáhá se tu lépe vyznat. 
Život zde plyne poklidně, nikdo nikam nespěchá, většinou jsou tu lidé milí, ohleduplní, ochotní, veselí. Ostrov je sopečného původu, není tu mnoho vegetace, připomíná to spíše měsíční krajinu, a pro nás je to velmi exotické. Lidé tu nežijí nijak luxusně, ale člověk toho k životu mnoho nepotřebuje. Většinu roku je tu teplo, slunečno a poměrně veselo. Pokud někdo najde opuštěný dům, zabydlí se v něm, a během dvou let ho nikdo nevyhodí, tak je jeho. Volné domy jsou však většinou na těžko dostupných místech, kam vedou hrbolaté kamenité cesty. Hlavní silnice jsou asfaltové, ale většina důležitých silnic je pouze kamenitých a osobním autem nedostupných. Na holých kopcích jsou kozí farmy, ale čím se kozy živí, to nevím. Každopádně mi připadá, že život je tu v pořádku, nesleduji žádná média, žiji tady a teď a raduji se z krásy, která mě obklopuje. Věřím tomu, že žijeme proto, abychom se radovali a plně užívali krás naší nádherné planety Země.     

Moji milí, všem nám přeji v novém roce mnoho zdraví, radosti, spokojenosti a víry v dobro. Důležité je také uvědomění si toho, že my jsme tvůrci našeho života. Jakkoliv je doba velmi zvláštní, a mediální, politická i ekonomická oblast jsou ve fázi jakési destrukce, dle mého názoru předem řízené, nemusíme to úplně přijmout. Jedna věc je, jaké informace k nám doputují a druhá, jak s nimi naložíme. Nejsme  to, co nás ovlivňuje zvenku, ale to, čím chceme být zevnitř. Doba je náročná, pracovních příležitostí je málo a konec této nepřehledné situace je zatím v nedohlednu. Avšak nezoufejme, pokud žijeme v souladu se záměrem své duše, věříme v dobro a nebudeme podléhat vnější panice a strachu, jsem si jistá, že vše dobře dopadne, pro dobro každého z nás. 
Jsem člověk z doby analogové a digitální svět mě moc neoslovuje. Mám mnohem raději fyzickou realitu, osobní setkávání, pohled z očí do očí napřímo, ne přes telefon nebo počítač. Ráda píšu, články, knihy, deník. Moderní doba mě donutila si vyrobit webové stránky a naučit se je obsluhovat. Myslela jsem, že je to vrchol mé počítačové a digitální gramotnosti. Avšak současná doba mě donutila jít dál a začala jsem natáčet videa. Není možné se scházet, diskutovat, inspirovat se navzájem. Tak jsem se rozhodla sdílet svoje zkušenosti, meditace a můj pohled na svět a osobní rozvoj alespoň prostřednictvím virtuálního světa. Není mi to nijak blízké a moc to neumím. Mám však radost, že se koukáte, témata vás zajímají a inspirují. Nemám to nijak dopředu připravené, prostě mě napadne téma, vezmu telefon a hned to natočím. Zatím jsem vytvořila video zaměřené na propojení našeho těla s živly, dále meditaci se srdcem a se Zemí. Vše najdete na kanálu You Tube a odkazy jsou zde na webu v sekci Akce. Děkuji, že se díváte a těším se na osobní setkávání, obejmutí, sdílení. Mějte se moc hezky a dělejte to, co je vám blízké a milé. Byť cesty osudu jsou často nevyzpytatelné.     

​Vánoční svátky jsou pro většinu lidí časem, kdy se sejde celá rodina, všichni zapomenou na lecjaké šarvátky a těší se na společný večer splněných přání. Tak to bylo celé věky a zpívá se to v mnoha písničkách.
Nejzranitelnější jsou lidé staří, kteří jsou často velmi osamělí. Na vánoční setkání s dětmi a vnoučaty se těší, a pak na ně dlouho vzpomínají. Letos je všechno jinak. Senioři se bojí o život tak, že jakékoliv návštěvy odmítají, případné dárky pro děti a vnoučata posílají poštou a zabarikádovali se doma. Zavřeli se před světem. Na jak dlouho? A přežijí to vůbec psychicky?
Není to tak, že bych jen tak filozofovala nad současnou situací, ale vše, co píšu, reálně prožívám. Moje máma, která žije už 15 let sama, se vždy těší, že ji o Vánocích přijede navštívit rodina, stále byla plná sil, cestovala, vařila, pekla, starala se o zahradu. Letos je všechno jinak. Ona a její kamarádky se posilují ve strachu, jsou zaslepené televizním zpravodajstvím a vyprávějí si do telefonu ty nejhorší historky a inscenují možné scénáře. Vánoce s námi bude mít pouze na telefonu, bojí se nás.   
Druhá naše babička, bývalá tchýně, žije v domově seniorů. Jsem s ní v kontaktu, píše mi dopisy, ve kterých líčí svou izolovanost na samostatném pokoji, nesmí se stýkat s jinými obyvateli, je zavřená na pokoji. Testují ji třikrát týdně. Neví pořádně, co se děje a zda to vůbec skončí.
A tak mě napadá, zda strach, panika, izolovanost, nedostatek pohybu a radosti ze života neublíží našim seniorům víc než to, co nazýváme epidemií.
Svět se mění a my s ním. To je známý citát. Jen si říkám, že by bylo hezké, kdyby ty změny byly k lepšímu a mám víru, že nakonec budou. S nadějí ve vítězství zdravého ducha i těla přeji nám všem, abychom šli do světla na konci tunelu a šťastné svátky k tomu.