​Již více než pět let se věnuji oslavám v přírodě. Jde o oslavu živlů a Země u příležitosti různých významných přírodních svátků, například rovnodenností a slunovratů, sklizně nebo i Dušiček.
Když se řekne "rituál", většina lidí se zalekne, že jde o nějaká kouzla. Ano, jde o kouzla a zázraky, která vycházejí z lásky k přírodě a ke všemu, co do ní patří.  
Naši předkové byli mnohem více propojeni s přírodou, než jsme my. Oslava v přírodě, pokud se praktikuje s chutí, radostí a za plné pozornosti, může přinést pocit radosti, štěstí, spojení se sebou i s ostatními podobně zaměřenými lidmi.
Napíši zde stručně, jak takový rituál probíhá, protože se stále mnoho lidí zdráhá, neřkuli bojí, přijít. Základem je příprava ohně, na jehož hranici se pokládají obětiny v podobě bylin či potravin. Příchozí jsou očištěni kouřem z bylin, poté se stručně hovoří o významu daného svátku, o energii aktuálních dní a o průběhu rituálu. Během rituálu používáme hudební nástroje, bubny, zvonečky, chřestidla. Základem celého procesu je zaměření pozornosti ke světovým stranám, propojení s konkrétním živlem a se svým tělem.
Východ je spojený s živlem větru, přináší mužskou energii, svobodu, v meditaci pak nové nápady, myšlenky a vize. V těle je východ spojený s plícemi a s dechem.
Jih představuje energii ohně, která je spojená se Sluncem, v našich tělech pak se srdcem. Naše vize a nápady z východu, dostávají na jihu impulz k realizaci. Naše srdce a energie Slunce nás vedou k tvorbě.
Západní světová strana je spojená s živlem vody a v našich tělech představuje tekutiny, tedy především krev, lymfu a slzy. Voda je symbolem plynutí. V našich životech to znamená určité věci nedělat silou, ale nechat je, aby se vyvinuly samy.
Na severu děkujeme našim předkům za život, za zkušenosti, matce Zemi za domov a sami sobě za to, že žijeme s rovnou páteří. Čistě, v pravdě vůči sobě i vůči okolí. Uzemňujeme se, propojujeme se s realitou a s přítomným okamžikem.
V dalších krocích věnujeme zvláštní pozornost a poděkování matce Zemi a také vesmíru. V závěrečné části rituálu házíme do ohně hrsti sušených bylin, děkujeme společně za dary, kterých se nám dostává, a prosíme za to, co kdo potřebujeme. Poté se propojíme za ruce v kruhu a vnímáme svoje tělo i sílu přírody. Na konci nás čeká pohoštění ve formě čajů, limonád, koláčů, ovoce a falších dobrot z darů, které účastníci přinesou.
Vždy se jedná o silný a příjemný zážitek, který nám pomáhá uzavřít minulé období a ve své vlastní síle vstoupit do dalšího.          

​O letošních prázdninách jsem naplnila své dvě touhy (z mnoha 😊). Navštívila jsem Jeseníky a Šumavu. V Lázních Jeseníky jsme měli řadu procedur, a na výlety nebylo moc času. To na Šumavě jsem si užila putování do sytosti. Rozhodla jsem se, že nebudu nic plánovat, nevezmu si mapy, navigaci nemám a nechám se unášet momentálním pocitem, kudy se vydat. Věděla jsem jen, že chci určitě navštívit fotogenickou krásku – Chalupskou slať a nejméně jeden den strávit u Vydry.
Na Chalupskou slať jsem se vypravila hned první den, stihla jsem se ještě vykoupat v místním jezírku, které napájí pramen Teplé Vltavy. Výlet jsem zakončila okruhem na naučné stezce nedaleko Borových Lad. Další den jsem se vypravila k Vydře. Jak já tu řeku miluju! Je divoká, nespoutaná, čistá. Jen se mi zdálo, že vody v ní ubylo, na některých kamenech dokonce rostou trsy trávy, což z minulých dob nepamatuji. Šla jsem z Čeňkovy pily, kde jsem měla zapakované auto, do mírného kopce proti proudu Vydry. Často jsem se zastavovala a naslouchala hučící řece. Nevnímala jsem čas ani počet kilometrů. A najednou jsem byla na Modravě. Vydra se mi cestou sice ztratila, ale věřila jsem, že se znovu objeví. Bylo pět hodin odpoledne a k autu jsem to měla 12 kilometrů. Ani mi to nepřipadalo tolik, ale zpět se mi už pěšky jít nechtělo. Viděla jsem nedalekou autobusovou zastávku a počkala na cyklobus, který mě odvezl zpět do Čeňkovy pily.
Příští den jsem začala koupáním v jezírku v místě, kde jsem bydlela. Voda byla studená, ale osvěžující. Dál jsem neměla žádný plán, jen dýchat tu vůni rašelinišť, pozorovat krásu šumavských strání, poslouchat zurčící potůčky, a jít. Šla jsem lesem a potkávala spoustu hub, šla jsem skrz paseky a sbírala borůvky a brusinky. Tu jsem dorazila k rozhledně vybudované z vysloužilého skokanského můstku. Byl to zajímavý pocit, vžít se do role skokana. Neměla bych odvahu se pustit dolů a byla jsem ráda, že mohu sejít po schodech.
Další den jsem zastavila na místě, které se mi nejvíce líbilo, a to byla náhorní plošina Filipova Huť.  Podobně jako Horská Kvilda leží v nadmořské výšce přes tisíc metrů a chalupy má roztroušené podél silnice. Rozlehlé stráně a sem tam strom lemují rašeliniště. Nad nimi se vznášejí ptáci. Cítím tu obrovskou svobodu. Svobodu v tom, jen tak být. Vnímat všemi smysly. Nikam nespěchat, na nic nemyslet. Opájet se krásou přírody. Jít bosa a cítit, jak se země houpe pod nohama. Děkuji. Cítím, že se sem zase brzy vrátím….