​Stálé výtky k tomu, že je na silnicích moc kamionů, se snažím řešit tak, že téměř nekupuji zboží z dovozu. To se týká i ovoce a zeleniny v zimních měsících. Výjimkou jsou citrony, ty však kupuji pouze v bio kvalitě a zužitkuji z nich úplně všechno. Kromě pecek.
Během zimního období dělám saláty výhradně z domácí kořenové zeleniny. V dobách poměrně nedávných, naši předkové neměli celoroční přístup k rajčatům, špenátu, okurkám, jahodám, a všemu ovoci a zelenině, na které si jen vzpomenete.
Podělím se o recept na tři saláty z kořenové zeleniny, které mám nejraději. Jsou nejen moc dobré, ale také krásně barevné.
Mrkev, celer, petržel
Výše uvedené kořeny nastrouhám na hrubém struhadle zhruba ve stejném poměru. Přidám strouhaný tvrdý sýr, jablečný ocet, olivový olej, trochu jogurtu, plnotučnou hořčici, trochu soli, pepře a medu.
Řepa, bílá nebo černá ředkev, mrkev, křen  
Kořeny opět nastrouhám, přidám šťávu z citronu, nastrouhaný sýr niva, trochu domácí majonézy nebo jogurtu, sůl, pepř, trochu medu.
Celerový smetanový s hráškem
Celer nastrouhám na jemném struhadle, přidám utřený česnek, kurkumu čerstvou nebo v prášku, kysanou smetanu, trochu soli a sterilovaný hrášek.
Odkrojené vrchní části kořenů dám na misku s vodou a během několika dnů vyraší čerstvá nať, kterou můžeme s radostí použít ke konzumaci.
Dobrou chuť. 

Tento víkend probíhal mediálně známý hackathon směřující k vytvoření nového IT systému prodeje dálničních známek, jako reakce programátorů na předraženou státní zakázku. Mladší syn Tadeáš byl členem tohoto mimořádného pracovního týmu. Byla doba, kdy jsem byla smutná z toho, že otráveně odešel ze dvou vysokých škol, avšak dnes je na špičce IT i bez akademických titulů.
Celý víkend jsem bedlivě sledovala celý vývoj práce, syn mi psal na chat, jak práce probíhají, jaká je navštívila média, psal, jaká je tam krásná atmosféra, co měli k obědu a občas přidal i něco, čemu jsem nerozuměla, například: „Jsem tu se svým team leadem, pojedeme společně, musíme pak ostatním dobrovolným testerům rozdat práci, každý si nejspíš vezme nějaký jeden prohlížeč a já tam vyrobím nějaký obsah. Máme rozdělený frontend a backend, připravený tabule na sledování průběhu, ale ta prvotní fáze je vždycky nejdelší, protože se vytváří zázemí pro kód. Jakmile ten ale bude hotový, tak to bude rychlejší." Připadala jsem si velmi důležitá, informovaná v reálném čase. Když pak pracovali druhou noc, měla jsem obavy, aby vše ustáli, ale povedlo se. Jsou mladí, nadšení, měli výbornou partu a skvělé zázemí. Každou chvíli jsem syna viděla v nějakých médiích a byla jsem náležitě hrdá. 
Když pak oznámili, že vše v termínu stihli a systém funguje dokonce ve dvou verzích a v několika jazykových mutacích, byla jsem dojatá. Tahle týmová práce byla ukázkou toho, že spolupráce a nadšení pro dobrou věc jsou hybnou silou vývoje. V tomto ohledu se můžeme od našich dětí učit. Ukázalo se, že spolupráce je mnohem efektivnější, než konkurence. Zároveň dnes už v mnoha oborech neplatí, že člověk musí mít plno akademických titulů, protože vývoj v mnohém předstihuje školství. 

Na sklonku loňského roku jsem se zúčastnila systemické konstelace, která mapovala úlohu mužů v rodinách od 12. století dodnes. Jak jsem ji vnímala, si můžete přečíst v tomto blogu níže.
Počátkem ledna série pokračovala, tentokrát se zkoumala typická česká rodina a její energetický systém od šedesátých let minulého století. Šlo o úplnou rodinu, kde byli maminka, tatínek, dvě dcery a otec a matka tatínka, tedy babička s dědečkem.
Tentokrát jsem byla požádána, abych vybrala z přítomných lidí jednotlivé postavy této rodiny, a samotné konstelaci jsem bedlivě přihlížela. Byla neuvěřitelně pravdivá. Ti lidé „na place“ se úplně propadli do druhé poloviny minulého století. Naprosto zřetelně jsem v nich poznávala moje rodiče, prarodiče a hlavně, v roli dcery jsem se s naprostou jistotou poznávala já. Bylo to tak silné a impozantní, že se mi vybavovaly i prostory, kde jsem v té době žila, černobílá televize, nábytek, mixér, Gustav Husák…
V konstelaci stál i problém, který ti lidé měli, a ukázalo se, že tím problémem je naprostá absence živosti, radosti, autenticity, sexuality, smyslnosti a chuti do života. Členové rodiny byly jako roboti, jednotlivci vykonávali potřebné věci související s chodem života, ale byli úplně odpojení od pocitů, prožívání, od sebe navzájem. Nesdělovali si, jak se cítí, nesdíleli vlastně v emoční rovině vůbec nic. Maximálně výčitky.
Dvě dcery těchto rodičů je vůbec nevnímaly jako svoje rodiče, byli to pro ně nějací lidé, kteří jim nevadili, ale nevázalo je k nim žádné citové pouto. Starší dcera byla mnohem více odpojená, směrem k rodině se vůbec nekoukala a měla stále tendence někam odejít. Při pohledu na rodinu měla poct, že jí prochází dýka skrz třetí čakru. Pociťovala život ohrožující bolest.  
Do této rodiny vstoupila živost, pravdivost a autenticita. Nejprve k ženě, mamince dvou dcer, aby ji trochu přivedla k životu. Do té doby byla robot. Když se trochu probrala a začala se svým mužem mluvit o svých pocitech, ozvala se její tchyně, která to nesla velmi nelibě a řekla, že než by takové věci svému muži (dědečkovi) řekla, že by raději umřela. Babička byla úplně odpojená, stáli k sobě s dědečkem zády. Dědeček se však zajímal  o své vnučky a přál by jim lepší budoucnost.
Starší dceři bylo stále hůře a byla téměř na zhroucení. Mladší dcera seděla na zemi a neprojevovala se nijak, jako by zamrzla a zůstala malá někde v období dětství. Všichni vypadali, jako by zamrzli v ledovém království, jen starší dceři bylo stále hůře.
Vedoucí konstelace mě vyzval, abych si našla v konstelaci místo, které mě nejvíce přitahuje. Byla to jednoznačně straší dcera. Vyrůstala jsem v takové rodině bez sourozenců a bezprostředně jsem cítila to samé, co ona. Ve svém skutečném životě jsem z této rodiny musela odejít, abych vůbec přežila. Stoupla jsem si tedy do její energie a bylo jasné, že je to i moje energie. Podívala jsem se jí do očí. A viděla jsem malou ustrašenou holčičku, která vůbec netušila, kam patří, co má dělat, vnímala, že svět je nebezpečné místo a bylo jí špatně, cítila bolest, hlavně v břiše.
Bylo mi jí neskutečně líto, věděla jsem, že jsem to já, že se dívám sama na sebe. Bylo to smutné, až zničující. Bylo potřeba se probudit, projevit, začít se vidět, cítit, vnímat, oživit svoje pocity a samu sebe uvést k životu.
Cítila jsem, jak nějaká moje část nechce, nemůže, bojí se, že to nedokáže. V tu chvíli se mi sebe samé velmi zželelo a začala jsem plakat, uvolňovala jsem tu bolest nahromaděnou za všechna ta léta, sténala jsem, ale zároveň utěšovala samu sebe, říkala jsem si, že jsem to měla těžké, ale že jsem přežila, že jsem tady, a mám ještě možnost začít opravdu naplno žít. V tu chvíli mě objala živost, pravdivost a autenticita, podporovala mě všemi svými složkami, objímala mě a já jsem plakala. Cítila jsem, že ke mně patří. Uvědomila jsem si, že musím dát oporu sama v sobě, nikde jinde ji nenajdu, že se musím ocenit, najít tu krásnou ženu ukrytou pod bolestí a odpojeností a ukázat světu, že jsem tady. Zároveň jsem cítila, že se musím nutně odpojit od původní rodiny, protože její energie mě umrtvuje. Že po své původní rodině nemohu a nemám nic chtít, že nikdo z nich naprosto nechápe, co po nich chci. Dali mi přece všechno, jak říkají, obětovali se, a já jsem nevděčná, nevážím si toho. Nedá se nic dělat, je potřeba skočit rovnýma nohama do vlastního života a neohlížet se zpět.
Když toto všechno prožívám, ozve se dědeček a cloumá babičkou se slovy: „Ale my jim musíme přece pomoct, musíme!“ Babička je ale mrtvolně bledá a říká, že chce umřít. Vypadá otráveně a vůbec jí to nezajímá. Tatínek s maminkou se tváří překvapeně a mladší dcera stále sedí na zemi.
Dívám se směrem ke svým rodičům, tatínek je zmatený a dívá se na svou maminku, ta ho ale zcela ignoruje. Mě maminka trochu vidí, snaží se říct, že mě snad chápe, ale že nemůže nic prožívat, protože to neumí.
Odstupuji tedy od své rodiny, doprovází mě živost, pravdivost a autenticita, je na mě skoro přilepená, a já si říkám, jsem tu na světě správně, chci se projevovat, chci žít…

Aktuální energie posledních dní jsou velmi hutné. Kromě úplňku v Raku dojde v neděli 12.1. ke konjunkci (spojení) Saturnu a Pluta v Kozorohu. Většina astrologů a astropsychologů se k tomu vyjadřuje tak, že dojde k totální změně paradigmatu. Kozoroh je znamení pevné, pracovní, tvrdohlavé, má rádo tradice, je pracovité a bytostně spojené s hmotou. A do této struktury vstoupí spolu dva přísní učitelé, kteří zpravidla nenechají kámen na kameni, Saturn s Plutem. 
Většina z nás cítí podivné tlaky, nespokojenost, jak v rovině těla, tak ducha. Záleží na každém z nás, jak si toto téma a energie nadcházejících dní zpracuje. Já vnímám veškeré nepohodlí, které zažívám, jako výzvu ke změně. Život beru jako hru, bludiště, kterým jdu - tu více a tu méně vědomě. Vím, že aby mohlo něco nového začít, musí něco starého skončit. Pocházím z velmi rigidní rodiny, kde se stále dbalo na to, aby bylo všechno "jako vždycky". Nikdy jsem tomu nerozuměla a byla jsem takzvaná černá ovce rodiny, která se snažila z těchto struktur všemožně vymanit. Možná právě proto se změn nebojím, naopak je vítám, a jsem vždy zvědavá, co mi nadcházející dny přinesou. 
Neznamená to však, že by mi stávající tlaky, nejen moje, osobní, ale především ty politické, společenské a ekonomické, nevadily. Naopak. Avšak nezapojuji se do společenských dramat nejen tím, že už léta nemám televizi, ale neúčastním se žádných vyhrocených debat, nepotřebuji se ke všemu vyjádřit a už vůbec nemusím mít za každou cenu pravdu. 
Často chodím do přírody, v zateplených holinách se brodím kalužemi, splývám s lesem, s vodou, větrem, jsem šťastná tady, na Zemi. Ráda si hovím v horké vaně, hledím do plamene svíčky a vdechuji byliny s kadidlem. Pokud zvenčí hrozí válka, které neumím zabránit, snažím se alespoň v sobě pěstovat vnitřní mír. Přeji nám všem, abychom si uměli vychutnat každý moment svého života bez ohledu na to, co se děje kolem nás. 

Na sklonku loňského roku jsem se náhodou ocitla na systemické konstelaci, která měla za úkol zmapovat úlohu mužů v českých rodinách od 12. století dodnes. Byl to pro mne velmi zásadní zážitek a pokusím se o něj s vámi podělit.
Ve dvanáctém století byly mužský a ženský svět hodně oddělené, málo sdílené a téměř nepochopené. K výraznějšímu posílení vztahů mužů a žen přispěla doba Karla IV. a následné roky rozkvětu českých zemí. Muži se ženám dvořili a těšili se z jejich blízkosti. Doba Karla IV. a jeho energie byly nádherné. Byl to muž, který ztělesňoval principy božství na zemi, pod jeho rukama všechno rozkvétalo.  
Velký otřes pro muže, ženy a jejich vztahy znamenaly války, kdy muži zmatení a zranění padali za vlast. V mnohých ženách zůstala kromě bolesti i němá výčitka, že je muži opustili a šli bojovat do válek, ale ti muži si to nevybrali, museli jít. Poválečná doba přinesla velký zmatek do duší mužů, jejich životy se táhla válečná dramata jejich otců a dědů, muži se za krutosti války styděli a těžko hledali svou identitu a sílu mužských archetypů. V konstelaci se ukázalo, že konečně až generace narozená v devadesátých letech minulého století, už nepotřebuje zažívat ve svém energetickém poli bolesti války a mužsko-ženský princip se daří vylaďovat a propojovat. Napojovat se na původní mužský archetyp. K tomu všemu jistě pomáhá i práce na osobním rozvoji každého z nás.
Pro mě osobně byl důležitý prožitek, co muže na ženě nejvíce upoutá a jakou ženu si přeje. Je to žena, která je vědomá si sama sebe, své síly, a je hluboce propojená s matkou Zemí, ze které čerpá sílu a lásku. Muž žije ve světě myšlenek, idejí a je propojen s Bohem Univerzem, Vesmírem. Pokud se muž spojí s ženou propojenou se Zemí a ukotvenou v sobě samé, může proudit společná láska, pulsovat mužsko-ženský princip, a dojde k propojení Země s Bohem. Tak jednoduché to je. Muž však nemá možnost objevit hloubku lásky bez lásky ženy a je velký omyl žen primárně lásku po mužích chtít, protože ti se k ní mohou dostat především prostřednictvím ženy. Alespoň tak jsem to cítila. Je však potřeba vnímat rozdíl mezi zamilovaností a láskou. 
Pro mě, jako pro ženu, byla tato zkušenost nesmírně obohacující, protože vnímám, jak jsem celý život po partnerech chtěla jejich pozornost, lásku, péči. Toto jsou však atributy, které dávají rodiče svým dětem a nemůžeme je chtít po partnerech. Partnerská láska je vzájemná a může správně kvést pouze v případě, že muž i žena jsou schopni ji čerpat nejprve každý sám a pak si ji mohou vyměňovat. Přála bych každému, aby toto zažil, protože pak je vzájemná láska nekonečná a nezávislá.
Základem zdravých vztahů, po nichž všichni toužíme, je uzdravovat svá zranění, abychom nebyli zacyklení ve svých bolestech a nechtěli po našich partnerech, aby nás této bolesti zbavovali nepřiměřenou pozorností. To nefunguje. Zranění si musí každý vyléčit sám nebo pomocí vhodných terapií. Poté se můžeme postavit do své vlastní síly, ukotvit se v sobě, realizovat svoje dary a nadání, objevovat krásy naší Země a toto všechno sdílet s našimi partnery bez jakéhokoliv očekávání. Pak může proudit láska a jednota, která vzniká spojením zdravého ženského a mužského principu.