Mnoho z nás žije takzvaně na autopilota, v denní rutině. Významné události a změny v životě a v přírodě vnímáme jen tak mimochodem. Avšak to nám neprospívá. Většina domorodých národů, které jsou spjaty s přírodou, oslavuje minimálně cykly přírody a významné události v rodinách. Oslavy slunovratů a rovnodenností, děkování za úrodu, prosby o ni, dospění dívky v ženu, a chlapce v muže, a řada dalších, jsou vždy důvodem k zastavení se, oslavě, hlubokému uvědomění, propojení se s živly přírody a sílou rodu. K poděkování. 
A tak dnes, v prvním podzimním dni, kdy se hovoří o podzimní rovnodennosti, zkusme vědomě prožít přechod z léta do zimy. Příroda a počasí nám to letos hodně ulehčily. Z plavek jsme se převlékli rovnou do podzimních kabátů. V pátek, poslední náš tropický den, jsme s kamarádkou odjely k jezeru Lhota, kde jsme se loučily s létem. Povídaly jsme si o tom, co se nám během léta přihodilo, co jsme si zasloužily, získaly, opustily, odpustily, co nám připadalo nesprávné a proč. Jak se loňské léto lišilo od letošního. A jak moc jsme se o to zasloužily samy a co byla síla osudu. Hovořily jsme každá za sebe a uvědomovaly jsme si to tím, že jsme si o tom vyprávěly. Mezitím jsme plavaly a děkovaly za tak dlouhou letní sezónu, chodily jsme bosy po břehu jezera a sbíraly kamínky, které si dáme do krabice a v zimě po nich budeme šlapat doma, abychom si namasírovaly chodidla. Schylovalo se k bouřce a nebe se zatáhlo. Večer jsme sklidily rajčata, udělaly si salát s bazalkou, k tomu pily burčák a těšily se, jak budeme dělat podzimní výzdobu.
Následující den, v sobotu, jsme vyrazily do Dendrologické zahrady v Průhonicích. Foukal prudký vítr, honily se mraky a ve vzduchu byl jasně cítit podzim. Obdivovaly jsme stále kvetoucí jiřiny, sbíraly barvící se listy a radovaly se z kaštanů na zem spadlých. Chumlaly jsme se do svetrů a říkaly si, že už je tu podzim….bylo to velmi krásné. Poté jsme si vzájemně poděkovaly, rozloučily se a odjely každá do svých domovů, ke svým rodinám.   
Dnes je tedy den, kdy se zastavíme a poděkujeme za dary léta, a budeme hledat i v sobě rovnováhu, kterou nám přináší nejen podzimní rovnodennost, ale i Slunce, které vstoupilo do Vah. Je možné si například uvědomit, zda máme v životě rovnováhu mezi dáváním a braním, prací a odpočinkem, mužským a ženským principem, mezi myšlením a prožíváním, zda vědomě prožíváme radost i smutek, zda se zbytečně nepotlačujeme nebo naopak nepovyšujeme....najdete toho určitě mnohem více. Krásný podzim přeji všem. 

Včera zemřela mně blízká duše. Žena, která byla velmi jemná, citlivá, vědomá. Svědomitá, chytrá, krásná, oblíbená, mladá. Tak si říkám, jak se stane, že duše takového člověka v těle už nechce být a opustí ho? Nikoliv stářím, ale skrze nemoc, nehodu a podobně? Domnívám se, že je to mimo jiné proto, že takový člověk se nemá dost rád. Nemá dost rád svou duši a svoje tělo. Dělá víc pro ostatní, než pro sebe. Obětuje se a omylem si myslí, že pomáhá. A dělá mu třeba někdy dobře, když ho druzí litují, kolik má práce. Ale vznikne nerovnováha. Víc dává než dostává. Kdesi jsem četla, že člověk se nenarodí kvůli druhým, ale narodí se kvůli sobě. Ne proto, aby se druhým zavděčil, ale aby se stal vědomým, sebevědomým a druhým byl příkladem a sám sebe měl dostatečně rád, vážil si sebe. Vím, že je to těžké, sama se to učím a nejde to samo. Ale je to důležité, protože zdravé sebevědomí nám dává větší sílu odolávat vnějším tlakům. A tak, abychom aspekt sebelásky zdravě podporovali, napíši pár moudrých myšlenek - afirmací z knížky Louise L. Hay - Mocné myšlenky:
Láskyplný vztah k sobě samému vytváří v mém životě zázraky.
Mé dokonalé tělo září zdravím.
Vnímám své tělo jako dobrého přítele.
Místo, kde žiji, je dokonalé. Je bezpečné a plné lásky.
Mám mnoho snů a vím, že si zasloužím, aby se vyplnily. 
Mé radostné myšlenky vytvářejí můj radostný svět.
Mám tolik lásky, radosti a klidu, kolik potřebuji. Můj život je v dokonalé rovnováze.
V štědrém oceánu života je všeho dostatek. Na každém kroku mě čekají skvělé příležitosti.
Miluji život a jsem šťastná/šťastný, že jsem na živu.
Ke všem lidem, včetně sebe, přistupuji s láskou, soucitem a tolerancí.
Používám jen láskyplná, pozitivní a smysluplná slova.
Žádná osoba, věc ani místo nade mnou nemají žádnou moc, protože jsem jediným pánem své mysli.
Vypouštím ze své mysli i z celého života všechny negativní a destruktivní myšlenky plné strachu.

Mám ráda sýr. Společně se suchým červeným vínem a salátem patří k mým nejoblíbenějším letním jídlům. Nejraději mám švýcarský Gruyére. Vyslovuje se "Gryjér". Mnohem lepší je ukrojený ze sýrového bochníku, než naporcovaný a zatavený v plastu. Vypravila jsem se tedy do obchodu, kde vím, že ho mají krájený, a když na mě přišla řada, říkám prodavačce, že bych chtěla čtvrt kila sýra "Gryjér". Milá žena automaticky sáhla po sýru Brie. Říkám jí, že bych chtěla dezertní sýr "Gryjér", nikoliv sýr plísňového typu Brie. Dívala se na mě nechápavě a praví: "No a vidíte ho někde?" Tak mezi mnoha sýrovými bochníky ho nevidím a prodavačka říká, že ho teda asi nemají. Po krátkém dohadování souhlasí, že se podívá do počítače, zda můj oblíbený sýr mají. Za chvíli vítězoslavně praví, že nemají. Nenechám se ovšem odbýt a požádám jí, aby mi řekla všechny sýry začínající písmenem "G", které v nabídce mají. Čte poctivě Gorgonzola, Gouda, Gruyére. Ano, skoro vykřiknu, Gruyére je Gryjér. Podívala se na mě nechápavě. "Tak ho máte", říkám. Odvětí mi však suše, že když je v počítači, neznamená to, že je i na krámě a že sýrům nerozumí a ani je nekupuje. Lidé za mnou ve frontě reagují různě, někteří se pohihňávají, jiní remcají, že zdržuji. Tak si nechám uříznout čtvrt kila ementálu a říkám si, že já i ta prodavačka jsme nespokojené. Jaká škoda, že v obchodě se sýry neprodává někdo, kdo sýry miluje a zná. Proč asi?         

Pravidelným čtenářům mého blogu se omlouvám za delší pauzu. Byla jsem zavalená prací, a to pak "svoje dítě", myslím tím web a blog, moc nerozmazluji.  
Sešly se mi zajímavé zakázky. Pro časopis Regenerace dělám speciální vydání přílohy s tématem "Srdce". Je to krásná a rozmanitá práce, baví mě, a rozhovory s lidmi na toto téma jdou hodně do hloubky. Zároveň mě oslovilo jedno politické uskupení, zda bych mohla udělat rozhovory s jejich klíčovými kandidáty. Původně to mělo být tři až pět rozhovorů, nakonec jsem jich dělala deset. A tak se meditace na srdeční čakru střídala s rozbitými silnicemi, bezpodmínečná láska s dotačními programy. Přeskakovat s jinu do jangu, a do toho ještě zavařovat jablka, jeřabiny, dělat křížaly a odpovídat na běžné maily, bylo dost náročné. Na svůj web jsem tedy vůbec nezavítala.
Nevýhodou práce na volné noze je to, že někdy je práce tolik, že se musí odmítat, a jindy není zakázka žádná. Abych nevyšla z psacího režimu, když zrovna nepracuji, založila jsem si web. Také jsem začala psát druhou knížku.
Dobrou zprávou je, že tento týden by měla být definitivně dokončená moje první knížka. Už se na ni moc těším, obálka je krásná. Však jsme ji také s paní grafičkou „vymazlily.“ S paní grafičkou Gabrielou jsme se viděly jen jednou, ale několikaměsíční komunikace ohledně grafiky občas sklouzla i do osobních témat, a i když už máme hotovo, píšeme si dál, protože bychom si chyběly.    

Noci už jsou poměrně chladné a vlhké, a tak je nejvyšší čas posbírat byliny ze sušárny a přemístit je do sucha domova. Z některých bylin, jako například z pelyňku, vyrábím jednoduchým způsobem vykuřovadla, a používám je pak při čištění prostor, osob nebo při slavnostních rituálech.
Otýpku pelyňku pevně svážu provázkem, který omotávám od konců stonků směrem k vrcholku. Pokud je svazek hodně dlouhý, tak jej uprostřed přelomím, a otýpku zdvojím, opět pevně svážu provázkem. Pak omotám celofánem a uložím doma na suchém tmavém místě.
Když je čas rituálu nebo očisty, tak zámotek zapálím, nechám ho chvíli rozhořet, a následně sfouknu. Kouřem čistím místnosti, předměty i lidi od negativních energií. Někdy si zámotek pelyňku zapálím jen tak, pro krásnou vůni, která se z něj line….