Mám radost ze svého webu i z toho, že ač web nikde moc nepropaguji, tak má celkem pěknou návštěvnost. Děkuji vám všem, že sem chodíte. Je to, jako byste přišli ke mně na návštěvu, vážím si toho.
Baví mě fotit, a tak občas přidám i nějaké obrázky do fotogalerie. Avšak stává se mi, že tu a tam svou fotku objevím na nějakém jiném webu nebo dokonce propagačním materiálu. Svou vlastní fotku, úhel i předmět focení, si člověk prostě pozná. Nedávno jsem byla na hezké akci se sibiřským šamanem, a jaké bylo moje překvapení, když jsem viděla fotku, kterou jsem dala na svůj web, na propagačním materiálu Plzeňské zastávky. Poslala jsem manažerce této společnosti dopis, kde jsem projevila radost nad tím, že použila mou fotku, a zda by k ní mohla přidat i moje jméno. A dodala jsem, že kdyby mi napsala, že jsem jí mohla poslat záběr v lepší kvalitě. Avšak neodepsala mi vůbec nic a fotka tam visí dál, byť akce už dávno proběhla. Posuďte sami, print screen z Plzeňské zastávky a moje fotka, jsou identické.
Nejde mi o to, se někde prezentovat, ale spíš mě zaráží neomalenost a drzost některých lidí. Tak jsem došla k tomu, že na svoje obrázky budu muset dávat vodoznak. Nelíbí se mi to, a myslím si, že to hodně ubírá z prožitku fotky samotné. Avšak vadí mi, že si někdo přivlastní cizí fotku, aniž by se zeptal. Tak se všem slušným lidem omlouvám, příští fotogalerie bude muset být s vodoznakem. 

Májový čas je u nás na zahradě vždy spojený se sklizní rebarbory. Je to první plodina, ze které mohu dělat moje oblíbené kynuté koláče. Za ní pak v červnu následují jahody, rybíz a další ovoce. Pravdou je, že reveň na koláč je potřeba něčím příjemným zpestřit, samotná je trochu nevýrazná. Hodně lidí ji míchá s jahodami, ale v době, kdy je sklizeň jahod, je rebarbora už hodně tuhá, až dřevitá, nejlepší na koláče je v květnu. To je křehká a šťavnatá. 
Připravím si klasické kynuté těsto, které jemně rozložím na plech a poté jej potřu jeřabinovou marmeládou. Ta dodá společně s revení koláči ten správný říz. Poté těsto pokladu oloupanou a nakrájenou revení a posypu máslovou drobenkou. Posledně jsem omylem sáhla vedle a do drobenky jsem místo skořice nasypala chilli koření. A bylo to neobyčejně výborné. Zkrátka klasické kouzlo nechtěného! Příště tedy budu dělat tento koláč jen s chilli kořením. Kdo nemáte jeřabinovou marmeládu (dělala jsem loni vlastní), můžete použít třeba brusinky nebo rybíz. Zkrátka nějaké ovoce výrazné barvou i chutí. Tak ať se vám to povede :-).    

Letos je to pět let, kdy jsem se odstěhovala na venkov. Neměnila bych. Jsem tu šťastná. Od samého počátku, kdy tu bydlím, mám takovou myšlenku, že když tu žiji, tak bych měla být obci nějak užitečná. Nemyslím tím jenom sbírání odpadků u škarp nebo občasné čištění lesa, ale něco navíc. Před více než čtyřmi lety jsem tu spolu založila místní noviny a čtyři roky jsem pro ně psala články, dělala rozhovory, fotila, podílela se na distribuci a moc mě to bavilo. Jak se blížily volby, vztahy v redakci i v redakční radě se staly velmi napjatými, někteří lidé byli vyloženě útoční, a tak jsem toto pole dobrovolně vyklidila.
Nově jsem se stala členkou Kulturního a sociálního výboru obce, kde je práce apolitická a příjemná. Nedávné vítání patnácti nových občánků bylo radostné a dojemné. Jednou z mých milých povinností je návštěva seniorů u příležitosti jejich kulatých narozenin a předání gratulace a dárkového balíčku. Většina lidí je mile překvapena, děkují, pozvou mě na čaj nebo kávu. Často celý den s nikým nepromluví a jsou rádi za každou společnost. Někteří jsou však nazlobení na obec, důvody jsou různé, například starosta něco slíbil a nesplnil, popeláři neodvezli odpad nebo je rozkopaná silnice, a samozřejmě i to všechno musím vyslechnout. Ale co já vím, jaké budu mít já názory za dvacet, třicet let? Každopádně účast na aktivitách obce přináší vždy důvod k setkání, navázání sousedských vztahů a kontakt se seniory mi přináší pokoru do života. Jeden pětaosmdesátiletý čilý pán nemůže mluvit. Prodělal tři mrtvice. Posuňky a gesty mi naznačuje, že je lepší nemluvit a chodit, než kdyby mluvil a nehýbal se. Tak děkuji Bohu, vesmíru i sama sobě, že mohu žít bez omezení.  
​

​Odpoledne se vyčasilo, tak jsem šla na chvíli pracovat na zahradu. Uslyšela jsem mírné drápání po okapu, ale nic jsem neviděla, tak jsem tomu nevěnovala pozornost.  Avšak za chvíli se to ozvalo zase. Šla jsem blíž a bylo jasné, že v okapu uvízl nějaký živočich a snaží se dostat ven. Přemýšlela jsem, jak ho zachránit a kdo to asi je? Kočka by se tam nevešla, tak snad veverka nebo kuna? Napadlo mě vzít hadici a lít do okapu vodu, aby se zvíře vyplavilo. Jenomže okap míří do sudu plného vody, tak jsem měla obavu, aby se nenalokalo vody. Vzala jsem tedy síťku určenou na sbírání nečistot v jezírku, tu jsem přiložila pod výklop z okapu a šla jsem pustit vodu. Srdce mi bušilo, jestli se to povede. Sprchovala jsem okap asi minutu, když najednou z otvoru vyletěl malý ptáček! To bylo radosti a ta úleva! Měla jsem pocit, jako když se osvobodí duše. Posledních pár měsíců cítím takový zvláštní tlak, jako bych uvízla ve vlastních stínech a algoritmech, návycích a cítím, že je potřeba myslet a konat jinak. Jako by mi to ta dnešní příhoda chtěla ukázat jasněji – dej si větší svobodu. Děkuji za ten zázrak a za to, že mohu žít takhle v lůnu přírody.