Ze života na vsi

Letos je to pět let, kdy jsem se odstěhovala na venkov. Neměnila bych. Jsem tu šťastná. Od samého počátku, kdy tu bydlím, mám takovou myšlenku, že když tu žiji, tak bych měla být obci nějak užitečná. Nemyslím tím jenom sbírání odpadků u škarp nebo občasné čištění lesa, ale něco navíc. Před více než čtyřmi lety jsem tu spolu založila místní noviny a čtyři roky jsem pro ně psala články, dělala rozhovory, fotila, podílela se na distribuci a moc mě to bavilo. Jak se blížily volby, vztahy v redakci i v redakční radě se staly velmi napjatými, někteří lidé byli vyloženě útoční, a tak jsem toto pole dobrovolně vyklidila.
Nově jsem se stala členkou Kulturního a sociálního výboru obce, kde je práce apolitická a příjemná. Nedávné vítání patnácti nových občánků bylo radostné a dojemné. Jednou z mých milých povinností je návštěva seniorů u příležitosti jejich kulatých narozenin a předání gratulace a dárkového balíčku. Většina lidí je mile překvapena, děkují, pozvou mě na čaj nebo kávu. Často celý den s nikým nepromluví a jsou rádi za každou společnost. Někteří jsou však nazlobení na obec, důvody jsou různé, například starosta něco slíbil a nesplnil, popeláři neodvezli odpad nebo je rozkopaná silnice, a samozřejmě i to všechno musím vyslechnout. Ale co já vím, jaké budu mít já názory za dvacet, třicet let? Každopádně účast na aktivitách obce přináší vždy důvod k setkání, navázání sousedských vztahů a kontakt se seniory mi přináší pokoru do života. Jeden pětaosmdesátiletý čilý pán nemůže mluvit. Prodělal tři mrtvice. Posuňky a gesty mi naznačuje, že je lepší nemluvit a chodit, než kdyby mluvil a nehýbal se. Tak děkuji Bohu, vesmíru i sama sobě, že mohu žít bez omezení.  
​