Většinu dovolených a výletů mám dopředu naplánovaných, balím předem, plánuji trasy, koukám do map, beru si s sebou zbytečně moc oblečení. Mám to takhle zažité od dětství, že když se někam jede, je to skoro jako by se člověk stěhoval.
Od té doby, kdy žiji v malém domku u lesa, postupně měním svoje návyky a nahrazuji je novými. Tak jsem se jedno ráno vzbudila a pohledem ven jsem se zasnila, jak by bylo krásné v tomto zimním čase a slunném dni někde v horách lyžovat. Během snídaně jsem se podívala do diáře, jaký mám program práce, zhodnotila jsem, že to může počkat, hodila jsem do auta lyže a boty a vyrazila jsem do hor. Užila jsem si báječnou lyžovačku, opálila nos, a když odpoledne vypnuli vlek, byla jsem tak šťastně unavená! Cestou na parkoviště jsem se stavila v jednom horském hotelu a zeptala jsem se, zda nemají volný pokoj. V plné zimní sezóně jeden pokoj měli. Tak jsem se rozhodla zůstat do druhého dne, protože jasný západ a stoupající čistý Měsíc slibovaly další slunečný den. Spala jsem jako nemluvně ve spodním prádle, protože s noclehem jsem nepočítala a kromě toho, co jsem měla na sobě a lyží, jsem s sebou nic neměla. Druhý den mě bolela lýtka a kolena, „vylyžovaná“ jsem byla dost, tak jsem vyrazila hlubokým sněhem na procházku, kterou jsem si náramně užila. Pozorovala jsem zapadané chalupy, jiskřící sníh a slyšela pomalu a nejistě štěbetající ptáčky těšící se na jaro. Dorazila jsem k místní studánce, a protože byl úplněk, tak jsem ji vyčistila, její vody se napila a pěkně poděkovala tomu místu. Cestou se ke mně přidala kočka, která se nejprve lísala, ale pak na mě začala skákat, což se mi moc nelíbilo, tak jsem přidala do kroku. Avšak milá kočka se vymrštila ze země, a skočila mi rovnou na ramena. Vůbec jsem to nečekala, opravdu jsem se lekla a dala jsem se na útěk. Před kočkou! Připomněla mi agresivní opice na Srí Lance. Pak jsem došla ještě k nedaleké rozhledně a v pozdním odpoledni jsem jela domů. Byl to ten nejkrásnější výlet, na který si pamatuji, neměla jsem s sebou vůbec nic, ani foťák, a vůbec to nevadilo. Lidé se mě často ptají, proč nemám nějaké domácí zvíře. Když jsme bydleli s rodinou a dětmi v Praze, tak jsme kromě psa měli pískomily a králíka. Zvířata mám moc ráda, avšak zavazují člověka k jednomu místu a s domácím mazlíčkem bych si takový luxusní neplánovaný výlet rozhodně nemohla dovolit.
0 Comments
Uplynulý víkend jsem se věnovala čtení. Přečetla jsem dvě knihy, a sice Umění žít a milovat od Miroslava Zelenky a Zasvěcení od Elisabeth Haichové. Obě knihy mě nadchly a inspirovaly, a mělo to hluboký smysl, že jsem je četla takhle za sebou.
Miroslav Zelenka popisuje jednoduchým a pochopitelným způsobem jak žít, myslet, milovat a pracovat, abychom byli v souladu sami se sebou, s přírodou i s principy univerza. Zvlášť důkladně se věnuje důležitosti takzvané bezpříčinné lásky a jemně vede čtenáře k práci na sobě. Z jeho knihy mě zaujalo například toto: - vytvářejte pozitivní vize, - neživte nízké energie (například strach, závist, pýcha, ješitnost), - uvědomujte si krásu a lásku v sobě i kolem sebe, - žijte vědomě, včetně vědomého stravování, - mějte naději, - žijte tak, abyste šířili kolem sebe světlo. Jsou to poměrně jednoduché a samozřejmé činnosti, avšak není úplně jednoduché se jimi každý den za všech situací řídit. Druhá kniha mě vtáhla natolik, že jsem ani nevnímala tělesné pocity, a sotva jsem došla pro dřevo do kamen, přilepila jsem se opět k písmenkům. Prožívala jsem příběh autorky, jako bych v něm byla sama. Elisabeth Haichová (1897-1994) se narodila v Maďarsku a vypráví příběh svého dětství a dospívání. Když se jí narodí syn, začíná se autorka rozpomínat na svůj dávný prožitek v Egyptě a právě tomuto tématu je věnovaná velká část knihy. Je to poutavé čtení s mnoha "aha" efekty, je tam i trochu matematiky, trochu logiky, jsou zde popsány principy tvoření ve hmotě i nutnost kontroly mysli. Bezmála pět set stran této knihy jsem doslova hltala jedním dechem. Za celý víkend jsem si nezapnula počítač, nikde jsem nebyla, jen v knížkách. Přesto mám pocit jako z cesty kolem světa i dál.... V zimním období si často a ráda napouštím plnou vanu horké vody s bylinkovou solí. Ponořím se do ní, u okna plápolá svíčka a já koukám se směrem k zasněženému lesu. Koupelové přísady nekupuji, ale vyrábím si je doma. Základem jsou sušené byliny promíchané se solí. Nejraději mám kombinaci měsíčku zahradního, listů růže, květy jasmínu, mátu, pivoňku, chmel a levanduli. Na čtvrtlitrový hrnek bylin dám stejné množství hrubozrnné soli, deci mléka a pár kapek éterického oleje. To nasypu do vany a pak napouštím horkou vodu. Bublající proud vody směs krásné promíchá a sůl se sama rozpustí. Sušené byliny jakoby ožijí, mají nádherné barvy a jemně voní. Sůl vyčistí kůži, je to podobný proces jako plavání v moři. Mléko dodá pleti jemnost a éterický olej ji lehounce promastí. Když vodu po koupeli vypouštím, dám do odpadu kovové sítko, aby byliny odpad neucpaly. Cítím se osvěžená a odpočatá, všem takovou relaxaci doporučuji. |
Kategorie |