Impulzivní výlet

​Většinu dovolených a výletů mám dopředu naplánovaných, balím předem, plánuji trasy, koukám do map, beru si s sebou zbytečně moc oblečení. Mám to takhle zažité od dětství, že když se někam jede, je to skoro jako by se člověk stěhoval.  
Od té doby, kdy žiji v malém domku u lesa, postupně měním svoje návyky a nahrazuji je novými. Tak jsem se jedno ráno vzbudila a pohledem ven jsem se zasnila, jak by bylo krásné v tomto zimním čase a slunném dni někde v horách lyžovat. Během snídaně jsem se podívala do diáře, jaký mám program práce, zhodnotila jsem, že to může počkat, hodila jsem do auta lyže a boty a vyrazila jsem do hor. Užila jsem si báječnou lyžovačku, opálila nos, a když odpoledne vypnuli vlek, byla jsem tak šťastně unavená! Cestou na parkoviště jsem se stavila v jednom horském hotelu a zeptala jsem se, zda nemají volný pokoj. V plné zimní sezóně jeden pokoj měli. Tak jsem se rozhodla zůstat do druhého dne, protože jasný západ a stoupající čistý Měsíc slibovaly další slunečný den.
Spala jsem jako nemluvně ve spodním prádle, protože s noclehem jsem nepočítala a kromě toho, co jsem měla na sobě a lyží, jsem s sebou nic neměla.
Druhý den mě bolela lýtka a kolena, „vylyžovaná“ jsem byla dost, tak jsem vyrazila hlubokým sněhem na procházku, kterou jsem si náramně užila. Pozorovala jsem zapadané chalupy, jiskřící sníh a slyšela pomalu a nejistě štěbetající ptáčky těšící se na jaro. Dorazila jsem k místní studánce, a protože byl úplněk, tak jsem ji vyčistila, její vody se napila a pěkně poděkovala tomu místu. Cestou se ke mně přidala kočka, která se nejprve lísala, ale pak na mě začala skákat, což se mi moc nelíbilo, tak jsem přidala do kroku. Avšak milá kočka se vymrštila ze země, a skočila mi rovnou na ramena. Vůbec jsem to nečekala, opravdu jsem se lekla a dala jsem se na útěk. Před kočkou! Připomněla mi agresivní opice na Srí Lance.   
Pak jsem došla ještě k nedaleké rozhledně a v pozdním odpoledni jsem jela domů. Byl to ten nejkrásnější výlet, na který si pamatuji, neměla jsem s sebou vůbec nic, ani foťák, a vůbec to nevadilo.
Lidé se mě často ptají, proč nemám nějaké domácí zvíře. Když jsme bydleli s rodinou a dětmi v Praze, tak jsme kromě psa měli pískomily a králíka. Zvířata mám moc ráda, avšak zavazují člověka k jednomu místu a s domácím mazlíčkem bych si takový luxusní neplánovaný výlet rozhodně nemohla dovolit.