Dostávám dotazy ohledně mých receptů, kolik čeho se má dát, že to nikde nepíšu. A kolik deka že je hrst. Moji milí a milé, já se neřídím mírami a váhami, na tento dotaz odpovědět neumím. Odvažuji a odměřuji od srdce, od pocitu, prostě si řeknu: "Asi takhle" a ono to nějak vyjde. Kupodivu většinou dobře.
Je zajímavé sledovat, jak někdo potřebuje dělat věci přesně podle návodu, jiný zase vůbec ne. Dokonce jsem dostala dotaz, když připravuji bylinné oleje, jak velké ty rostliny do olejů stříhám. To mě nikdy nenapadlo se na takhle dívat. Mám pocit, že ta rostlina mě vede, kde ji mám ušmiknout, i kdybych se snažila, na tuhle otázku neumím odpovědět.
Obecně se domníván, že práce podle návodu je spíš pro muže, používají mnohem více hlavu a potřebují vědět proč a jak. Avšak my, ženy, se řídíme více srdcem a intuicí a návody tolik nepotřebujeme. Tím méně návody na život. Přeji všem krásné žití tady a teď.      

​Mám ráda chroupavé věci a vyrábím si je doma. Velmi chutné jsou placičky ze špaldové mouky, trochy oleje a vody. Do těsta přidám různá semínka a hrst bylin, například oregano, tymián, rozmarýn. Peču na sucho v troubě na plechu nebo smažím na pánvi bez oleje. Placičky voní bylinami a vydrží dlouho křupavé. Pokud je tedy hned nesním.

​Jemně nastrouhám česnek, kurkumu a zázvor, přidám tvaroh, trochu bílého jogurtu a ze záhonku pažitku a petrželku. Je to moje nejoblíbenější pomazánka, zejména se špaldovými placičkami. 

Krásně kvetou levandule, které úžasně voní a sušené dělají radost celý rok. Dost však opadávají, takže je svazuji do paliček.  Ustřihnu asi dvacet snítek s dlouhými stonky, svážu do pugétu a těsně pod květy je pevně uvážu. Pak je otočím květy dolů a jednotlivé stonky ohýbám rovnoměrně vedle sebe přes květy. Když ohnu poslední, vznikne palička, kterou opět pevně podvážu, ozdobím stužkou a mám dárek. Chcete-li kombinaci různých vůní, můžete mezi levanduli dát snítku rozmarýnu. Byliny svazujte čerstvé, jinak stonky při ohýbání praskají. 

Letní počasí láká do přírody, a tak se s vámi podělím o přírodní repelent, který vyrábím už několik let, a vždy výborně funguje. Vezmu hrst čerstvého rozmarýnu, nasekám na kousky, zaliji čtvrt litrem vody a nechám přejít varem. Pak přidám polévkovou lžíci hřebíčku a lžíci bílého vinného octa. Nechám vylouhovat 24 hodin a pak sliji do uzavíratelné nádoby. Krásně to voní, ale hmyz odpuzuje. Někdo přidává ještě Francovku, ale tu já vynechám. 

Kolem osmé se vyhoupne sluníčko z lesa, a skrz okno mě zašimrá do obličeje. To je můj budíček. Protáhnu se, a když je tak krásně jako dnes, překulím se rovnou do zahrady do houpací sítě. Poslouchám štěbetající ptáky, pozoruji, jak slunce vykukuje z lesa a zalévá světlem zahradu.
Když jsem definitivně vzhůru, projdu se bosa ranní rosou. Vnímám, jak je zem studená v místech, kde je stín, a jak je vlahá tam, kam již dopadly paprsky slunečního svitu. Procházím se po masážním chodníčku, který jsem si vyrobila z různých druhů přírodních materiálů.
Pak se přesunu k zahradní snídani. Pokud mi ptáci nechají pár lesních jahůdek, tak moje snídaně začíná jimi, pokračuji u černého rybízu a nakonec ochutnávám červený. 
Ještě tak, jak jsem vstala z postele v noční košili, vytrhávám drobné plevele, sbírám květy zahradního měsíčku, třezalku, okvětní plátky růží a další byliny, abych je dala sušit.  Když je hotovo, vezmu si na louku podložku na jógu a trochu se rozcvičím. Mezitím probíhá koupel ptáků v zahradním jezírku. Ti se radují a radostně se čepýří. Cítím, a vnímám v celém těle, že tohle je štěstí.
Pak si jdu vyčistit zuby, dám si sprchu a pokračuji v životě jako hodně lidí, když vstanou, zapínám počítač...

Často odpovídám na dotazy, kde jsem přišla ke jménu Kiara. Jelikož se tak jmenuje i můj web, pokusím se to vysvětlit. 
Když mi bylo čtyřicet, umíral můj táta a já jsem začala více přemýšlet o životě. Do té doby jsem žila spíše jako robot, chodila jsem do práce, starala se o děti, těšila se na výlety, respektovala jsem požadavky rodiny i zaměstnavatele a na sebe jsem příliš nebrala ohled. 
Když zemřel táta, a dělo se to za podivných okolností, jeho smrti předcházelo hluboké duševní trápení, uvědomila jsem si, že svou životní pouť chci naplnit smysluplnějším způsobem. Prožívat život aktivněji, více tvořit a méně používat automat, který je nastavený na splnění všech povinností. 
Najednou mi moje celé jméno "Renáta Vargová" připadalo jako název nějaké mužské profese, která vyžaduje disciplínu a řád, je tvrdé a nekompromisní. Necítila jsem tam ani kapku ženské energie. Začala jsem v té době chodit na kurzy práce s energií a viděla jsem, že někteří lidé používají jména, která nejsou jejich rodná, ale lahodí jejich osobnosti, projevu i duši.  A tak se zrodila Kiara. 
V mé blízkosti se zrovna objevil člověk, který mě oslovoval pouze "Kiaro", a to poměrně často, a já jsem si na své nové jméno postupně zvykla.
Zašla jsem na matriku, kde mi Kiaru připsali do rodného listu. Od 13.3.2013 mám přidané nové jméno i v občanském průkazu. 
Cítím se s ním lépe - celistvější, jemnější, více spojená s magií přírody a sama se sebou.   
Lidé mi občas řeknou Kairo, trochu se to plete, zvlášť v souvislosti s herečkou Hrachovcovou. V našich končinách je Kiara poměrně neobvyklé jméno, podle statistik je nás 44 žen. Není ani v kalendáři, je původem od Keltů a v současné době se nejvíce používá v Itálii a v Irsku. 
Pokud nejste plně v souladu se jménem, které vám dali rodiče, nic vám nebrání si přidat jiné, které si vyberete sami. Mělo by být povolené k užívání v ČR, což vám řeknou na matrice. Do mého rodného listu mi vtipně napsali, že "zde zapsané dítě užívá druhé jméno Kiara."  

Mojí radostí je cestování, poznávání nových zemí a lidí, a hlavně moří a oceánů. Moc se mi líbilo v Dominikánské republice, která je nádherným ostrovním státem s bujnou, stále zelenou vegetací a tančícími veselými lidmi. ​
​​Dominikánci jsou optimističtí a dobrosrdeční lidé, kteří si většinou zpívají nebo tančí. Obyvatelstvo tvoří míšenci, potkáte tu lidi od úplně černých až po kakaové. Bydlí většinou v malých jednoduchých barevných domcích, záchody mají suché a kuchyně venkovní, často vaří na plotně vystavěné z kamenů. Jedí hlavně ovoce, kterého je tu hojně celý rok, vaří si zeleninu a rýži. Masem šetří. Většinu roku žijí venku díky stálému počasí. Nejčastějším dopravním prostředkem jsou motorky, s dopravními předpisy si hlavu nelámou, potkáte je třeba i na dálnici v protisměru. Pokud lidé pracují a hospodaří pouze pro svou potřebu nebo malé komunity, nemusí platit daně. Zdaněné jsou většinou jen příjmy z cestovního ruchu. Neřeší věci, jako my, například syrové maso na prodej visí ve vedru venku, smrdutá autoopravna je hned vedle krámku s potravinami.
Líbilo se mi, že vchody do kostela jsou ozdobeny rybářskými sítěmi. Nelíbila se mi komunita obyvatel ze sousedního Haiti. Chudí Haiťané do Dominikánské republiky jezdí pracovat na třtinová pole. Žijí v zapáchajících komunitách zaplaveni odpadky. Je zajímavé, že Dominikánská republika a Haiti leží na jednom ostrově, ale obě země i jejich národy jsou diametrálně rozdílné.