​O letošních prázdninách jsem naplnila své dvě touhy (z mnoha 😊). Navštívila jsem Jeseníky a Šumavu. V Lázních Jeseníky jsme měli řadu procedur, a na výlety nebylo moc času. To na Šumavě jsem si užila putování do sytosti. Rozhodla jsem se, že nebudu nic plánovat, nevezmu si mapy, navigaci nemám a nechám se unášet momentálním pocitem, kudy se vydat. Věděla jsem jen, že chci určitě navštívit fotogenickou krásku – Chalupskou slať a nejméně jeden den strávit u Vydry.
Na Chalupskou slať jsem se vypravila hned první den, stihla jsem se ještě vykoupat v místním jezírku, které napájí pramen Teplé Vltavy. Výlet jsem zakončila okruhem na naučné stezce nedaleko Borových Lad. Další den jsem se vypravila k Vydře. Jak já tu řeku miluju! Je divoká, nespoutaná, čistá. Jen se mi zdálo, že vody v ní ubylo, na některých kamenech dokonce rostou trsy trávy, což z minulých dob nepamatuji. Šla jsem z Čeňkovy pily, kde jsem měla zapakované auto, do mírného kopce proti proudu Vydry. Často jsem se zastavovala a naslouchala hučící řece. Nevnímala jsem čas ani počet kilometrů. A najednou jsem byla na Modravě. Vydra se mi cestou sice ztratila, ale věřila jsem, že se znovu objeví. Bylo pět hodin odpoledne a k autu jsem to měla 12 kilometrů. Ani mi to nepřipadalo tolik, ale zpět se mi už pěšky jít nechtělo. Viděla jsem nedalekou autobusovou zastávku a počkala na cyklobus, který mě odvezl zpět do Čeňkovy pily.
Příští den jsem začala koupáním v jezírku v místě, kde jsem bydlela. Voda byla studená, ale osvěžující. Dál jsem neměla žádný plán, jen dýchat tu vůni rašelinišť, pozorovat krásu šumavských strání, poslouchat zurčící potůčky, a jít. Šla jsem lesem a potkávala spoustu hub, šla jsem skrz paseky a sbírala borůvky a brusinky. Tu jsem dorazila k rozhledně vybudované z vysloužilého skokanského můstku. Byl to zajímavý pocit, vžít se do role skokana. Neměla bych odvahu se pustit dolů a byla jsem ráda, že mohu sejít po schodech.
Další den jsem zastavila na místě, které se mi nejvíce líbilo, a to byla náhorní plošina Filipova Huť.  Podobně jako Horská Kvilda leží v nadmořské výšce přes tisíc metrů a chalupy má roztroušené podél silnice. Rozlehlé stráně a sem tam strom lemují rašeliniště. Nad nimi se vznášejí ptáci. Cítím tu obrovskou svobodu. Svobodu v tom, jen tak být. Vnímat všemi smysly. Nikam nespěchat, na nic nemyslet. Opájet se krásou přírody. Jít bosa a cítit, jak se země houpe pod nohama. Děkuji. Cítím, že se sem zase brzy vrátím….

V době, kdy jsem bydlela ještě v Praze, jsem poměrně často chodila v Libni kolem řeky Rokytky. Dozvěděla jsem se, že pramení nedaleko místa, kde nyní bydlím, tak jsem se tam vypravila. Konkrétně je to v obci Tehovec, podle mapy někde uprostřed pole. A skutečně. Hluboké brázdy v poli mě přímo k prameni nepustily, ale kousek od pramene už je vidět malý potůček porostlý blatouchy a tam se dá očekávat počátek cesty této řeky. Je zde i poněkud špatně čitelná informační tabule, kde jsou údaje o řece a zajímavá informace o tom, že slovo Rokytka je lidový název pro vrbu. 
​Dole na obrázku s rozkvetlým stromem je v dáli vidět pole, kde řeka pramení. 
Je to nejkratší řeka u nás, má pouze něco málo přes 36 kilometrů, ústí v Praze do Vltavy a cestou nasbírá sedmnáct přítoků. V počátku své cesty teče mnoha soukromými zahradami, poté uhání do Říčan, Nedvězí, Královic, Horních Počernic, Libně, protéká Prahou a vlévá se do Vltavy.
Moc hezkou knížku o této říčce s názvem Rokytka, putování k pramenům, napsal Radomil Hradil. Kniha je plná jeho dojmů i fotek z putování a poznávání této řeky. Čtenář by měl chuť se podle knihy vydat po proudu a hledat vyfocená i popisovaná místa kolem řeky. Porovnávat dobové fotografie s aktuálním stavem oněch míst. Jen mít čas a dobré boty.... 

​Většinu dovolených a výletů mám dopředu naplánovaných, balím předem, plánuji trasy, koukám do map, beru si s sebou zbytečně moc oblečení. Mám to takhle zažité od dětství, že když se někam jede, je to skoro jako by se člověk stěhoval.  
Od té doby, kdy žiji v malém domku u lesa, postupně měním svoje návyky a nahrazuji je novými. Tak jsem se jedno ráno vzbudila a pohledem ven jsem se zasnila, jak by bylo krásné v tomto zimním čase a slunném dni někde v horách lyžovat. Během snídaně jsem se podívala do diáře, jaký mám program práce, zhodnotila jsem, že to může počkat, hodila jsem do auta lyže a boty a vyrazila jsem do hor. Užila jsem si báječnou lyžovačku, opálila nos, a když odpoledne vypnuli vlek, byla jsem tak šťastně unavená! Cestou na parkoviště jsem se stavila v jednom horském hotelu a zeptala jsem se, zda nemají volný pokoj. V plné zimní sezóně jeden pokoj měli. Tak jsem se rozhodla zůstat do druhého dne, protože jasný západ a stoupající čistý Měsíc slibovaly další slunečný den.
Spala jsem jako nemluvně ve spodním prádle, protože s noclehem jsem nepočítala a kromě toho, co jsem měla na sobě a lyží, jsem s sebou nic neměla.
Druhý den mě bolela lýtka a kolena, „vylyžovaná“ jsem byla dost, tak jsem vyrazila hlubokým sněhem na procházku, kterou jsem si náramně užila. Pozorovala jsem zapadané chalupy, jiskřící sníh a slyšela pomalu a nejistě štěbetající ptáčky těšící se na jaro. Dorazila jsem k místní studánce, a protože byl úplněk, tak jsem ji vyčistila, její vody se napila a pěkně poděkovala tomu místu. Cestou se ke mně přidala kočka, která se nejprve lísala, ale pak na mě začala skákat, což se mi moc nelíbilo, tak jsem přidala do kroku. Avšak milá kočka se vymrštila ze země, a skočila mi rovnou na ramena. Vůbec jsem to nečekala, opravdu jsem se lekla a dala jsem se na útěk. Před kočkou! Připomněla mi agresivní opice na Srí Lance.   
Pak jsem došla ještě k nedaleké rozhledně a v pozdním odpoledni jsem jela domů. Byl to ten nejkrásnější výlet, na který si pamatuji, neměla jsem s sebou vůbec nic, ani foťák, a vůbec to nevadilo.
Lidé se mě často ptají, proč nemám nějaké domácí zvíře. Když jsme bydleli s rodinou a dětmi v Praze, tak jsme kromě psa měli pískomily a králíka. Zvířata mám moc ráda, avšak zavazují člověka k jednomu místu a s domácím mazlíčkem bych si takový luxusní neplánovaný výlet rozhodně nemohla dovolit. 

Mám v oblibě téměř všechny naše hory, ale nejvíce se mi líbí v Jizerkách. Jsou tak akorát vysoké, ne příliš příkré, mají krásné vodní plochy a neuvěřitelně pestré rostliny na horských loukách. Úplně nejvíce se mi však líbí tamní rozhledny. Navštívila jsem postupně úplně všechny. Báječný je také výhled z Ještědu, navíc tam prodávají úžasnou točenou zmrzlinu. 
V létě i v zimě miluji procházky pěší nebo na běžkách, kolem přehrady Bedřichovské nebo Josefodolské. Asi se tak nejmenuje, ale my jí tak říkáme. Jarní prázdniny se většinou neobešly bez permanentky na sjezdovku Malinovku v Bedřichově.
Když už v Jizerkách máme dost procházek, navštívíme IQ park v Liberci, ZOO s bílými tygry nebo botanickou zahradu s obrovskými listy leknínů. Příjemná je i procházka tou částí Liberce, kde jsou krásné secesní vily s věžičkami, prosklenými verandami, atypickými okny a dřevěnými vyřezávanými štíty. V Jizerkách je prostě kousek mé duše a vždycky se sem ráda vracím.   

Žijeme v nádherné zemi. Dá se říci, že ji máme s dětmi prochozenou křížem krážem. Naše putování začalo v Josefově Dole, kde měl tehdejší zaměstnavatel mého táty podnikový rekreační objekt, a jezdívala jsem tam se syny, když byli ještě v kočárku. Když trochu povyrostli, byla naše nejčastější cesta k nedaleké lávce přes potok, kde házeli kamínky do vody se slovy „kamínek žbluňk“.
V době, kdy se synové učili lyžovat, jsme jezdívali do Janských Lázní, rádi jsme vyjeli lanovkou na Černou horu a šli kolem Sokolské boudy směrem ke Kolínské chatě. Nádherná cesta s výhledy na Sněžku ubíhala rychle, protože jsme se těšili na pohár. Svoje děti jsem táhla v zimě na Sněžku, sotva uměl mladší syn chodit. Za šílené sněhové bouře v minus deseti stupních jsme cestu museli vzdát kilometr pod vrcholem. Skoro jsem brečela, jak jsem se na Sněžku těšila, ale dostat se bezpečně domů bylo důležitější. Však jsme na Sněžce potom byli ještě několikrát.
O něco později jsme začali jezdit do Bedřichova, v zimě jsme sjížděli sjezdovku Malinovku, občas se vydali na běžky, a v létě se toulali kolem přehrad a v lesích Jizerských hor, po trase Jizerské padesátky. Navštívili jsme Liberec s Ještědem a bílými tygry v místní ZOO, viděli jsme obří listy leknínů v liberecké botanické zahradě.
Silvestry jsme trávili často u našich známých v Lužických horách, rádi jsme také putovali krajem Krušných hor, Božím darem nebo jsme objevovali krásy západočeských lázní, ochutnávali slané a horké prameny, jedli kulaté oplatky. Vzpomínáme na Muzeum aut v Kopřivnici i v Mladé Boleslavi.
Jednou se kluci vzadu v autě tak hádali, že mě to rušilo při řízení, už se stmívalo, nemohli jsme najít cestu k ubytování a tak jsem pro výstrahu, abych je nějak zklidnila, jednoho z auta donutila vystoupit. Zvolila jsem toho, kdo byl směrem k chodníku, ne do silnice. Popojela jsem jen kousíček a hned se vrátila. Dodnes si to však velmi vyčítám, muselo to být trauma pro moje dítě, nechat ho na silnici a odjet. Ale neviděla jsem v tu chvíli jiné řešení, napomínání nepomáhalo. Mockrát jsem se synovi za to omluvila a on se smíchem říkává, že to asi byl větší šok pro mě nežli pro něj. Tak snad se to na něm nijak nepodepsalo.
Učarovala nám krajina Novohradských hor. Navštívili jsme je těsně po tom, co byl tento prostor otevřen veřejnosti a ještě neexistovaly turistické mapy. Podnikali jsme dobrodružné výlety, u nichž jsme nevěděli, jak a kde skončí. 
Pohádkovou Šumavu s lesy plnými hub a borůvek jsme poznali jak z české, tak z bavorské strany. Na německé straně je to úplně jiné, jakoby ty kopce k Šumavě vůbec nepatřily.
Postupem doby začal starší syn sbírat dřevěné kulaté turistické známky, takže naše prázdninové trasy vybíral on podle toho, odkud ještě neměl známky. Prochodili jsme Vysočinu, kde jsme bydleli v nádherném starém mlýně. Pan správce se jmenoval Jiří Vítámvás. Mladší syn tam rybařil na sportovním rybníku. Muzeum rekordů v Pelhřimově i zdejší krásné náměstí se otiskly navždy do mé paměti. Jižní Čechy, hrady, zámky, Český Krumlov, Telč, všude jsme hledali infocentrum, abychom získali turistickou známku. Prochodili jsme oblast Prachovských a Teplických skal, navštívili Pravčickou bránu, celý Český ráj s Trosky. Stávalo se, že jsme přišli z celodenního výletu do místa ubytování, a už nebylo nic k jídlu, tak jsme potom jezdili do penzionů, kde jsem vařila sama.
Nezapomenutelné zážitky nám připravila Morava, jak její střední část s Moravským krasem, Macochou, tak jižní Morava, Mikulov, vinice, na severu pak Jeseníky s Pradědem, odkud jel syn dolů na koloběžce, úžasné Lázně Lipová a Lázně Jeseník s Kneipovými stezkami.
Líbilo se nám také v Beskydech, v krásných táhlých kopcích, vylezli jsme na Lysou horu, kde nás očaroval výhled do kraje. Na Smrku zapomněl syn mikinu a už jsme se pro ni nevraceli. Skanzen ve Frenštátu pod Radhoštěm nás přenesl o několik století zpět časem.
Měli jsme rádi Orlické hory s Masarykovou chatou a naučnými stezkami. Sem synové jezdili také na lyžařské výcviky. Putovali jsme krajinou kolem Králíků, podnikli výlet na Králický Sněžník, vyfotili se u pramene Moravy a u kamenného slona. V Hradci Králové jsem na kruhovém objezdu nikdy netrefila správný směr napoprvé. Jednou jsme v zimě jeli po dálnici z Mladé Boleslavi do Liberce a zastihla nás chumelenice a takzvaná bílá tma. Vůbec jsem netušila, kde končí dálnice a kde začíná pole. To bylo dobrodružství!
Líbilo se nám v Polabí, kolem Pardubic a pískových jezer, navštívili jsme Kunětickou horu, kde nám syn četl informací o ní poprvé přes načtený QR kód. Nesmím zapomenout na krásné České středohoří, Milešovku a Lovoš s celoročně teplými podzemními prameny, na Mělník a jeho krásné vinice na soutoku, i jeho podzemní chodby. Do podzemí jsme se vydali s naší psí slečnou Rozárkou a ta se tam hrozně bála, tak jsem jí, s čelovkou na hlavě, nosila jako miminko. Také jsme jezdili hledat české granáty do Českého středohoří, Vltavíny do jižních Čech nebo acháty na Kozákov. A vždycky jsme našli, to bylo radosti z úlovků! 
Zvláštní lásku jsme měli ke slovenským horám a termálním koupalištím. Ve slovenských termálních lázních jsme prožili úplně zatmění Slunce 11. 8. 1999. Bylo to tak zvláštní a silné, úplně se zatmělo, ptáci přestali zpívat a starší syn tu atmosféru namaloval do krásného výkresu, který mám dodnes schovaný. Na Lomnickém štítu v Tatrách jsem přála synovi k jeho desátým narozeninám. O osm let později k osmnáctinám jsem mu uprostřed srpna přála na sněhu na vrcholu Allalalinhorn ve Švýcarsku, ale to teritoriálně odbočuji od tématu. Cestám v zahraničí se budu věnovat někdy příště. Slovensko nevnímám tak úplně jako zahraničí.
Na Chopoku nás zastihla obrovská bouřka. Blesk uhodil do nedaleké hromady kamene a ta se úplně rozstřelila. Leželi jsme na zemi, abychom nebyli nejvyšší bod, a hrozně jsme se báli. Když bouře utichla, byli jsme promáčení až na kůži, ale šťastní, že žijeme. Na Slovensko jsme jezdili autovlakem, najela jsem večer autem na Hlavním nádraží v Praze na speciální vagon pro auta a přes noc jsme se vyspali v lehátkovém voze a ráno jsme byli v Popradu. Přeskočili jsme z vlaku do auta a pokračovali v cestě.
Samostatnou kapitolou byly rozhledny (za den jsme jich vylezli několik), věže, hrady a zámky, jeskyně, muzea, skanzeny, stezky v korunách stromů s možností jet dolů tobogánem, plavby po řekách, cesty turistickými vláčky.
Sotva kluci uměli psát, psali jsme na cestách takzvané Cestovní deníky. Byly to sešity, do nichž jsme každý den psali, kde jsme byli, co se nám tam líbilo, lepili jsme tam vstupenky, usušené rostliny, dávali razítka nebo malovali kresby. Střídali jsme se, každý den psal někdo jiný. S láskou a radostí si je prohlížíme, kolik jsme toho viděli a zažili.  
Byly to nádherné cesty, úžasné letní, zimní, jarní, velikonoční, podzimní nebo zimní prázdniny, prožité touláním křížem krážem po té naší krásné zemi. Tohle vyprávění věnuji svým, už dospělým synům, jako poděkování za to, že to se mnou vydrželi. Často se jim už nechtělo jít, zvlášť když byli menší. Mladší syn měl sotva šest let a už jsem ho vláčela na Hrebienok, Ďumbier nebo k Teryho chatě.  Abych ho motivovala v chůzi, dávala jsem mu drobné mince (ano, uplácela jsem ho) a on každou chvíli hlásil, že platnost mince vypršela a abych vhodila další. Dnes, když jedeme společně na nějaký jednodenní výlet, protože společného času už moc nemáme, tak v cestě do kopce oni čekají na mě. Tak léta běží. Byly to krásné roky a děkuji za ně. S láskou vzpomínám. Moc fotek z toho období nemám, protože se více žilo a méně fotilo :-). 

Můj nejméně oblíbený měsíc v roce je listopad, zejména ta jeho část, která obsahuje sychravé, mlhavé a inverzní dny. Loni na podzim jsme se tedy s kamarádkou dohodly, že pojedeme na výlet do teplých krajin. Chtěly jsme původně letět na Bali, ale tam zrovna úřadovala sopka, tak jsme si vybraly Srí Lanku s krátkým výletem na Maledivy, protože jsou ze Srí Lanky, coby kamenem dohodil (asi hodinu letu). Moc jsme se těšily a možná to byl první kámen úrazu. Měly jsme velká očekávání. A vrátily jsme se zklamané a rozhádané.
Napíši to jen krátce, aby to nevydalo na článek, ale v základu jsme měly velmi špatné počasí, sopka a popílek z ní změnil směr větru i na Srí Lance, byť je to z Bali daleko. V listopadu je už na Srí Lance běžně letní sezóna, ale nás pronásledoval jeden cyklon za druhým, bičoval nás déšť provázený silným větrem.
Vadila mi všude přítomná špína, haldy odpadků, drzé opice, poměrně zamračení lidé a nutnost být pořád oblečený a zahalený, a to i na plážích, kvůli náboženským pravidlům. Chytly jsme střevní virózu, bylo nám několik dní špatně. S kamarádkou jsme sice už cestovaly společně do Norska, ale bylo to dávno, byly jsme mladší a extrémní podmínky na této cestě do Asie z nás tahaly ty horší stránky, takže jsme měly spolu problémy v komunikaci.
Na Maledivách byly bouře, zákaz vycházení, protože padaly kokosy a kokos na hlavě znamená jistou smrt. Měly jsme štěstí, že lodě vůbec vypluly na rozbouřené moře, protože jinak bychom nestihly letadlo domů, jako skupina, která odlétala před námi. Do moře jsme vlezly za pět dní na Maledivách jen dvakrát.
Abych nebyla jen kritická, musím konstatovat, že na Srí Lance je krásná příroda, zejména horská část, zajímavé jsou nekonečné čajové plantáže, hezký byl výlet do přírodní rezervace
s volně se pohybujícími zvířaty.
Měla jsem možnost porovnat tenhle výlet s jiným, s cestou do Karibiku, kterou jsem absolvovala loni na jaře. Tam to byl ráj, všude čisto, lidé se smáli, tančili a – ano, i pili. Karibský rum a neopakovatelné drinky z něj při západech slunce mi ve vzpomínkách dodnes vykouzlí úsměv na tváři. Jiný kraj, jiný mrav. Někdo má třeba zkušenosti úplně jiné nebo opačné. Každopádně cestování člověku hodně napoví o jeho vlastním nastavení. Připadá mi, že čím je člověk dál a v menším komfortu, dostane se hlouběji k sobě. Ale o tom podrobněji zase jindy…. 

Mojí radostí je cestování, poznávání nových zemí a lidí, a hlavně moří a oceánů. Moc se mi líbilo v Dominikánské republice, která je nádherným ostrovním státem s bujnou, stále zelenou vegetací a tančícími veselými lidmi. ​
​​Dominikánci jsou optimističtí a dobrosrdeční lidé, kteří si většinou zpívají nebo tančí. Obyvatelstvo tvoří míšenci, potkáte tu lidi od úplně černých až po kakaové. Bydlí většinou v malých jednoduchých barevných domcích, záchody mají suché a kuchyně venkovní, často vaří na plotně vystavěné z kamenů. Jedí hlavně ovoce, kterého je tu hojně celý rok, vaří si zeleninu a rýži. Masem šetří. Většinu roku žijí venku díky stálému počasí. Nejčastějším dopravním prostředkem jsou motorky, s dopravními předpisy si hlavu nelámou, potkáte je třeba i na dálnici v protisměru. Pokud lidé pracují a hospodaří pouze pro svou potřebu nebo malé komunity, nemusí platit daně. Zdaněné jsou většinou jen příjmy z cestovního ruchu. Neřeší věci, jako my, například syrové maso na prodej visí ve vedru venku, smrdutá autoopravna je hned vedle krámku s potravinami.
Líbilo se mi, že vchody do kostela jsou ozdobeny rybářskými sítěmi. Nelíbila se mi komunita obyvatel ze sousedního Haiti. Chudí Haiťané do Dominikánské republiky jezdí pracovat na třtinová pole. Žijí v zapáchajících komunitách zaplaveni odpadky. Je zajímavé, že Dominikánská republika a Haiti leží na jednom ostrově, ale obě země i jejich národy jsou diametrálně rozdílné.