Křížem krážem naší vlastí a Slovenskem

Žijeme v nádherné zemi. Dá se říci, že ji máme s dětmi prochozenou křížem krážem. Naše putování začalo v Josefově Dole, kde měl tehdejší zaměstnavatel mého táty podnikový rekreační objekt, a jezdívala jsem tam se syny, když byli ještě v kočárku. Když trochu povyrostli, byla naše nejčastější cesta k nedaleké lávce přes potok, kde házeli kamínky do vody se slovy „kamínek žbluňk“.
V době, kdy se synové učili lyžovat, jsme jezdívali do Janských Lázní, rádi jsme vyjeli lanovkou na Černou horu a šli kolem Sokolské boudy směrem ke Kolínské chatě. Nádherná cesta s výhledy na Sněžku ubíhala rychle, protože jsme se těšili na pohár. Svoje děti jsem táhla v zimě na Sněžku, sotva uměl mladší syn chodit. Za šílené sněhové bouře v minus deseti stupních jsme cestu museli vzdát kilometr pod vrcholem. Skoro jsem brečela, jak jsem se na Sněžku těšila, ale dostat se bezpečně domů bylo důležitější. Však jsme na Sněžce potom byli ještě několikrát.
O něco později jsme začali jezdit do Bedřichova, v zimě jsme sjížděli sjezdovku Malinovku, občas se vydali na běžky, a v létě se toulali kolem přehrad a v lesích Jizerských hor, po trase Jizerské padesátky. Navštívili jsme Liberec s Ještědem a bílými tygry v místní ZOO, viděli jsme obří listy leknínů v liberecké botanické zahradě.
Silvestry jsme trávili často u našich známých v Lužických horách, rádi jsme také putovali krajem Krušných hor, Božím darem nebo jsme objevovali krásy západočeských lázní, ochutnávali slané a horké prameny, jedli kulaté oplatky. Vzpomínáme na Muzeum aut v Kopřivnici i v Mladé Boleslavi.
Jednou se kluci vzadu v autě tak hádali, že mě to rušilo při řízení, už se stmívalo, nemohli jsme najít cestu k ubytování a tak jsem pro výstrahu, abych je nějak zklidnila, jednoho z auta donutila vystoupit. Zvolila jsem toho, kdo byl směrem k chodníku, ne do silnice. Popojela jsem jen kousíček a hned se vrátila. Dodnes si to však velmi vyčítám, muselo to být trauma pro moje dítě, nechat ho na silnici a odjet. Ale neviděla jsem v tu chvíli jiné řešení, napomínání nepomáhalo. Mockrát jsem se synovi za to omluvila a on se smíchem říkává, že to asi byl větší šok pro mě nežli pro něj. Tak snad se to na něm nijak nepodepsalo.
Učarovala nám krajina Novohradských hor. Navštívili jsme je těsně po tom, co byl tento prostor otevřen veřejnosti a ještě neexistovaly turistické mapy. Podnikali jsme dobrodružné výlety, u nichž jsme nevěděli, jak a kde skončí. 
Pohádkovou Šumavu s lesy plnými hub a borůvek jsme poznali jak z české, tak z bavorské strany. Na německé straně je to úplně jiné, jakoby ty kopce k Šumavě vůbec nepatřily.
Postupem doby začal starší syn sbírat dřevěné kulaté turistické známky, takže naše prázdninové trasy vybíral on podle toho, odkud ještě neměl známky. Prochodili jsme Vysočinu, kde jsme bydleli v nádherném starém mlýně. Pan správce se jmenoval Jiří Vítámvás. Mladší syn tam rybařil na sportovním rybníku. Muzeum rekordů v Pelhřimově i zdejší krásné náměstí se otiskly navždy do mé paměti. Jižní Čechy, hrady, zámky, Český Krumlov, Telč, všude jsme hledali infocentrum, abychom získali turistickou známku. Prochodili jsme oblast Prachovských a Teplických skal, navštívili Pravčickou bránu, celý Český ráj s Trosky. Stávalo se, že jsme přišli z celodenního výletu do místa ubytování, a už nebylo nic k jídlu, tak jsme potom jezdili do penzionů, kde jsem vařila sama.
Nezapomenutelné zážitky nám připravila Morava, jak její střední část s Moravským krasem, Macochou, tak jižní Morava, Mikulov, vinice, na severu pak Jeseníky s Pradědem, odkud jel syn dolů na koloběžce, úžasné Lázně Lipová a Lázně Jeseník s Kneipovými stezkami.
Líbilo se nám také v Beskydech, v krásných táhlých kopcích, vylezli jsme na Lysou horu, kde nás očaroval výhled do kraje. Na Smrku zapomněl syn mikinu a už jsme se pro ni nevraceli. Skanzen ve Frenštátu pod Radhoštěm nás přenesl o několik století zpět časem.
Měli jsme rádi Orlické hory s Masarykovou chatou a naučnými stezkami. Sem synové jezdili také na lyžařské výcviky. Putovali jsme krajinou kolem Králíků, podnikli výlet na Králický Sněžník, vyfotili se u pramene Moravy a u kamenného slona. V Hradci Králové jsem na kruhovém objezdu nikdy netrefila správný směr napoprvé. Jednou jsme v zimě jeli po dálnici z Mladé Boleslavi do Liberce a zastihla nás chumelenice a takzvaná bílá tma. Vůbec jsem netušila, kde končí dálnice a kde začíná pole. To bylo dobrodružství!
Líbilo se nám v Polabí, kolem Pardubic a pískových jezer, navštívili jsme Kunětickou horu, kde nám syn četl informací o ní poprvé přes načtený QR kód. Nesmím zapomenout na krásné České středohoří, Milešovku a Lovoš s celoročně teplými podzemními prameny, na Mělník a jeho krásné vinice na soutoku, i jeho podzemní chodby. Do podzemí jsme se vydali s naší psí slečnou Rozárkou a ta se tam hrozně bála, tak jsem jí, s čelovkou na hlavě, nosila jako miminko. Také jsme jezdili hledat české granáty do Českého středohoří, Vltavíny do jižních Čech nebo acháty na Kozákov. A vždycky jsme našli, to bylo radosti z úlovků! 
Zvláštní lásku jsme měli ke slovenským horám a termálním koupalištím. Ve slovenských termálních lázních jsme prožili úplně zatmění Slunce 11. 8. 1999. Bylo to tak zvláštní a silné, úplně se zatmělo, ptáci přestali zpívat a starší syn tu atmosféru namaloval do krásného výkresu, který mám dodnes schovaný. Na Lomnickém štítu v Tatrách jsem přála synovi k jeho desátým narozeninám. O osm let později k osmnáctinám jsem mu uprostřed srpna přála na sněhu na vrcholu Allalalinhorn ve Švýcarsku, ale to teritoriálně odbočuji od tématu. Cestám v zahraničí se budu věnovat někdy příště. Slovensko nevnímám tak úplně jako zahraničí.
Na Chopoku nás zastihla obrovská bouřka. Blesk uhodil do nedaleké hromady kamene a ta se úplně rozstřelila. Leželi jsme na zemi, abychom nebyli nejvyšší bod, a hrozně jsme se báli. Když bouře utichla, byli jsme promáčení až na kůži, ale šťastní, že žijeme. Na Slovensko jsme jezdili autovlakem, najela jsem večer autem na Hlavním nádraží v Praze na speciální vagon pro auta a přes noc jsme se vyspali v lehátkovém voze a ráno jsme byli v Popradu. Přeskočili jsme z vlaku do auta a pokračovali v cestě.
Samostatnou kapitolou byly rozhledny (za den jsme jich vylezli několik), věže, hrady a zámky, jeskyně, muzea, skanzeny, stezky v korunách stromů s možností jet dolů tobogánem, plavby po řekách, cesty turistickými vláčky.
Sotva kluci uměli psát, psali jsme na cestách takzvané Cestovní deníky. Byly to sešity, do nichž jsme každý den psali, kde jsme byli, co se nám tam líbilo, lepili jsme tam vstupenky, usušené rostliny, dávali razítka nebo malovali kresby. Střídali jsme se, každý den psal někdo jiný. S láskou a radostí si je prohlížíme, kolik jsme toho viděli a zažili.  
Byly to nádherné cesty, úžasné letní, zimní, jarní, velikonoční, podzimní nebo zimní prázdniny, prožité touláním křížem krážem po té naší krásné zemi. Tohle vyprávění věnuji svým, už dospělým synům, jako poděkování za to, že to se mnou vydrželi. Často se jim už nechtělo jít, zvlášť když byli menší. Mladší syn měl sotva šest let a už jsem ho vláčela na Hrebienok, Ďumbier nebo k Teryho chatě.  Abych ho motivovala v chůzi, dávala jsem mu drobné mince (ano, uplácela jsem ho) a on každou chvíli hlásil, že platnost mince vypršela a abych vhodila další. Dnes, když jedeme společně na nějaký jednodenní výlet, protože společného času už moc nemáme, tak v cestě do kopce oni čekají na mě. Tak léta běží. Byly to krásné roky a děkuji za ně. S láskou vzpomínám. Moc fotek z toho období nemám, protože se více žilo a méně fotilo :-).