Žiji v místě, kde můj děda postavil před téměř šedesáti lety chatu. Napsala jsem knihu o stavbě mého domu na základě dědečkových zápisků o stavbě chaty. A když jsem vydala svou druhou knihu o mém životě, objevila se kronika rodu mého dědečka, kde on popisuje svůj život. Četla jsem s údivem, jak podobné cesty osudu máme, pochopila jsem, kde se vzala moje láska k zemím bývalé Jugoslávie, přečetla jsem si, že děda studoval za podobně náročných domácích podmínek jako já. 
A tak se stalo, že jsem se rozhodla do mé třetí knihy část dědečkova deníku přepsat. Důvody jsou dva. První je ten, že mu tím chci vzdát hold, a druhý je zřejmý: vynikne tak podobnost našich životů. Člověk může polemizovat, zda je to čistě náhoda nebo zda opravdu žijeme v jakýchsi rodinných cyklech a je na nás, zda z nich vědomě vystoupíme. Předkládám malou část dědečkových zápisků pro vaši představu, zpestření četby na léto a zamyšlení nad vaší rodovou linií: 
Moje vnímání světa
Narodil jsem se 28.2.1894 v Praze Libni, ale do křestního listu mi napsali 27.2. To nebyla pravda. Po vychození obecné školy jsem studoval na karlínské reálce, jelikož Libeň tenkrát neměla střední školu. Zde jsem i maturoval. Byl jsem lepším žákem, ale známky jsem si musel zasloužit, neboť jsem nikde neměl zastání, nikdo mi s ničím nepomáhal. Maminka byla ve škole pouze jednou, když se vyšetřovala nějaká klukovina, ale jinak spoléhali s tatínkem na to, že stačí, když mě budou stále honit do učení a připomínat, co se tatínek za peníze nadře. Do školy jsem chodil až na vzácné výjimky pěšky tři čtvrtě hodiny a obědval jsem z papíru. V zimě, když nás, přespolní, školník nevyhnal, tak ve třídě, v létě v parku nebo na lavičce v čekárně na nádraží. Vyučovalo se i odpoledne a žákovské stravování tenkrát nebylo.
Na reálce mne zajímaly především přírodní vědy, zeměpis a fyzika a nebýt mé přílišné svědomitosti a nevlídného profesora matematiky, věnoval bych se technice a studiu strojařiny, pro kterou jsem měla talent po tatínkovi. Zbytečná obava a svědomitost pak způsobily, že jsem studoval chemii, ale ta mě bavila také. Po čtyřletém studiu vysoké školy a půlroční vojenské službě, jsem v roce 1917 složil druhou státnici a stal se inženýrem. Protože jsem vždy toužil po cizině a potřeboval jsem velmi nutně změnit prostředí, tak jsem přijal místo v cukrovaru ve Slavonii, v Osijeku, což mě postavilo na nohy. Tam bylo všeho dost, dobří přátelé, teplo. Hotová rekreace, která mne snad i zachránila před tuberou. Rád na svůj pobyt v Jugoslávii vzpomínám, i když tam bylo hodně práce, neboť jsem pracoval v jediném provozuschopném cukrovaru. K nám posílali řepu i z míst, kde byly továrny z velké části poškozené válkou. Nebýt stálých proseb a výčitek z domova, tak bych se do Prahy sotva tak hned vrátil. Prožil jsem tam kapitulaci spojeneckých armád a obsazení nejprve francouzským a pak srbským vojskem. Vydělal jsem si slušné peníze, které jsem ovšem musel nechat deponované v Záhřebu. Mohl jsem z nich pak vybírat při zájezdech k moři, což mě krásně posloužilo.
Po návratu do Prahy se mi nepodařilo najít místo, abych byl na základě naléhání u rodičů a mohl jim být nápomocen. Nakonec jsem přijal místo asistenta na technice pro analytickou chemii a při té příležitosti jsem se pustil do doktorátu. Byla to velká dřina, neboť jsem mohla na něm pracovat až po páté hodině, když studenti odešli z laboratoře. Pak jsem pracoval do devíti večer, načež jsem jel domů do Libně a po večeři jsem se pustil do studování, které trvalo dlouho přes půlnoc. Seděl jsem v zimníku s dekou přes kolena v pokoji, kde se netopilo a dřel a dřel. Druhý den ráno jsem zase odjížděl na techniku, abych byl v osm hodin k dispozici studentům. A tak to šlo den za dnem více než rok. V laboratoři jsem býval i v neděli, to jsem nejvíce udělal, protože jsem tam byl sám a nikdo mne nevyrušoval. Ale i toto trápení mělo svůj konec a v červnu 1921 jsem měl doktorandskou promoci. Byla slavnostní, vypůjčil jsem si na ni frak a všichni jihoslovanští studenti, jichž jsem byl asistentem, mi přišli zatleskat a volali „Živio!“ Rodiče měli radost a plakali a já jsem pro slzy neviděl písmena na papíru, na kterém jsem měl napsaný svůj děkovný projev. Pak jsem působil ještě do následujícího jara na technice. Poté mě ministerstvo poslalo na Slovensko, abych převzal chemický ústav Vysoké školy báňské a lesnické v Banské Štiavnici. Tam jsem pomáhal při zakládání Vyšší průmyslové školy chemické a rok jsem tam učil, než se to zaběhne. Přísloví, které říká, že když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají, se u mě dokonale osvědčilo, protože jsem tam zůstal ještě dlouhých čtrnáct let.   

​Tak už nám to trochu uvolnili. Můžeme do restaurace, do bazénu, do kina i divadla, do galerie i za sportem. Potíž je jen v tom, že aby nás pustili dovnitř nebo i ven na akci, potřebujeme papír. Potřebujeme potvrzení, že jsme zdraví. Průkaz na vstup.
Ten já ale nemám a mít nechci. Jsem zdravá, cítím se zdravá, mám dost odpovědnosti na to, abych nemocná nešla mezi lidi. Potřeba mít papír mi komplikuje život, a to jsme teprve na začátku. Zítra za mnou přijede má dlouholetá kamarádka. Je lékařka. Je očkovaná a chce jít společně na výstavu a do restaurace. Máme zaděláno na problém, já nemůžu, nemám lejstro. Téměř před dvěma lety jsem se přihlásila na sebevzdělávací kurz. Kvůli všemožným dlouhotrvajícím opatřením se stále posouval. Teď bude, ale musím mít potvrzení. To nemám a mít nechci. Přihlašovala jsem se, když žádné potvrzení o mém zdraví potřeba nebylo. Jsem zdravá, veselá, bez teplot, tváře jako z obálky časopisu, tak na co to dokládat, není to snad na mně vidět?  
Když jsme se letos vraceli ze Španělska, musela jsem si nechat šťourat v nose, abych se mohla vrátit domů. Tekla mi krev z nosu a několik dní jsem měla krvavé strupy v nose. Tehdy jsem si řekla, že tohle už nikdy. Budu si muset říct, že už nikdy nepůjdu do kina, do restaurace, divadla, sauny, na masáž?
Věřím že ne. Doufám, že je tohle doba, kdy staré se potápí a nové se ještě nenarodilo. Že se jedná jen o přechodný stav. Že budou vznikat skupiny přirozeně zdravých lidí, které budou vytvářet společenství stejně naladěných pracujících, žijících a bavících se.
Nejsem biožena, která by primárně odmítala očkování. Moje děti prošly veškerým očkovacím procesem, dokonce mají i naočkovanou žloutenku. Avšak v tomto případě mi prostě něco nesedí, něco je špatně, něco není ve prospěch lidí. Třeba se mýlím, ale zatím se mi vždycky vyplatilo svou intuici poslechnout. Naopak její neuposlechnutí mělo téměř vždy smutnou dohru. Držím palce nám všem.