Doba papírová

​Tak už nám to trochu uvolnili. Můžeme do restaurace, do bazénu, do kina i divadla, do galerie i za sportem. Potíž je jen v tom, že aby nás pustili dovnitř nebo i ven na akci, potřebujeme papír. Potřebujeme potvrzení, že jsme zdraví. Průkaz na vstup.
Ten já ale nemám a mít nechci. Jsem zdravá, cítím se zdravá, mám dost odpovědnosti na to, abych nemocná nešla mezi lidi. Potřeba mít papír mi komplikuje život, a to jsme teprve na začátku. Zítra za mnou přijede má dlouholetá kamarádka. Je lékařka. Je očkovaná a chce jít společně na výstavu a do restaurace. Máme zaděláno na problém, já nemůžu, nemám lejstro. Téměř před dvěma lety jsem se přihlásila na sebevzdělávací kurz. Kvůli všemožným dlouhotrvajícím opatřením se stále posouval. Teď bude, ale musím mít potvrzení. To nemám a mít nechci. Přihlašovala jsem se, když žádné potvrzení o mém zdraví potřeba nebylo. Jsem zdravá, veselá, bez teplot, tváře jako z obálky časopisu, tak na co to dokládat, není to snad na mně vidět?  
Když jsme se letos vraceli ze Španělska, musela jsem si nechat šťourat v nose, abych se mohla vrátit domů. Tekla mi krev z nosu a několik dní jsem měla krvavé strupy v nose. Tehdy jsem si řekla, že tohle už nikdy. Budu si muset říct, že už nikdy nepůjdu do kina, do restaurace, divadla, sauny, na masáž?
Věřím že ne. Doufám, že je tohle doba, kdy staré se potápí a nové se ještě nenarodilo. Že se jedná jen o přechodný stav. Že budou vznikat skupiny přirozeně zdravých lidí, které budou vytvářet společenství stejně naladěných pracujících, žijících a bavících se.
Nejsem biožena, která by primárně odmítala očkování. Moje děti prošly veškerým očkovacím procesem, dokonce mají i naočkovanou žloutenku. Avšak v tomto případě mi prostě něco nesedí, něco je špatně, něco není ve prospěch lidí. Třeba se mýlím, ale zatím se mi vždycky vyplatilo svou intuici poslechnout. Naopak její neuposlechnutí mělo téměř vždy smutnou dohru. Držím palce nám všem.