Na prahu adventu jsme pokřtili na tiskové konferenci s novináři mou knihu Domov pro tělo i duši. Byl to krásný večer, milé setkání nejen s novináři v příjemném prostředí jihoslovanské restaurace Olive Point (hvala lijepo). Potěšilo mě, že kmotry knihy se stali mí přátelé - šéfredaktorka časopisu Regenerace Pavlína Brzáková, dlouholetá blízká duše, herečka a výtvarnice Monika Foris a moderátor, hudebník, člen známého hudebního tělesa Spiritual kvintet a zároveň obyvatel naší vesnice - Jiří Holoubek. Monika se svěřila s tím, že kniha ji dojala, Jiří se zase podivoval nad tím, že stavební povolení jsem získala v polovině roku 2016 a dnes je zcela hotový nový dům, tráva zelená, zahrada v pořádku a kniha o tom všem vydaná. Ano, od července roku 2016 do současnosti uplynulo dva a půl roku a v mém životě se mnohé změnilo. S vděčností a pokorou musím říci, že k lepšímu. Stálo to za to! Pavlína Brzáková je duchovní maminkou knížky, protože ona jako první přišla s tím, abych ze svých poznámek o stavbě sestavila knihu a doplnila ji něčím hezkým - obrázky a tvořením pro radost. Pomáhala mi ji upravovat a podporovala mě až do jejího vydání, moc děkuji. 
Knihu jsme pokřtili směsí z jablečné pálenky z jablíček ze zahrady a studánkové vody, kmotři představovali mužský, ženský a duchovní princip. Symbolicky jsme přidali nářadí, které ke stavbě neodmyslitelně patří - kladivo, kdy se musí něco starého rozbít, aby mohlo něco nového začít. Šroubovák, kdy je potřeba věci dotáhnout do zdárného konce a štětec, kdy mi to sice úřady natřely, ale já jsem se nedala. Na závěr jsem dostala krásné růže.
V mém životě se objevují zcela nečekané události, které mi kouzlí úsměv na tváři. Například jedu autem, poslouchám rádio a moderátor vyhlašuje posluchačskou soutěž o mou knihu. Dostávám obrázky čtenářů s mou knihou, podepisuji ji s věnováním. Občas se mi trochu třese ruka, ale jsem si jistá, že u mé třetí vydané knihy to bude již běžná rutina. Děkuji všem za podporu a přání všeho dobrého. Radostný a hojnosti plný advent přeji. 

Patnáctého listopadu jsem měla v Městské knihovně v Praze 1 hodinu a půl prezentaci k mé nové knize s názvem Domov pro tělo i duši, jehož součástí byl křest za účastí rodiny a všech, kdo mi se stavbou pomáhali a podporovali mě.
Moc jsem se na ten večer těšila, avšak zároveň jsem cítila velkou odpovědnost. Abych na jevišti v sále pro 140 lidí nebyla sama, požádala jsem kamaráda Jeremiáše Polcara, aby prokládal mé povídání svými písničkami. Na jevišti s námi byla ještě překladatelka do znakové řeči, protože v sále bylo i pár neslyšících.
Udělala jsem zajímavou zkušenost, že přednášet pro blízké a známé duše o vlastní tvorbě je mnohem těžší, než přednášet o efektivitě výrobních procesů v ruštině (což jsem kdysi opravdu dělala). Rovněž jsem organizovala a uváděla tiskové i různé odborné konference a myslela jsem si, že mluvit před publikem nebude problém. Ale pochopila jsem, že je velký rozdíl mezi "cizím a domácím" publikem.
Měla jsem ze začátku trému...tolik známých tváří a tolik očekávání. Paní učitelka ze základky, oba milí šéfové z mých předešlých zaměstnání, bývalí kolegové, spolužáci, současní spolupracovníci, rodina. Takové publikum, jaké se už asi nesejde. Měla jsem radost, ale zároveň to byla i odpovědnost. 
Díky písničkám jsem měla prostor se napít a trochu se probrat poznámkami, protože jsem mluvila spatra. Písničky se moc líbily, já jsem se rozmluvila a uvolnila a nejednou byl konec. Dokázala bych mluvit ještě déle, ale paní šatnářky už potřebovaly jít domů.
Křest byl krásný! Pro můj stavební a rodinný tým to bylo překvapení, že byli na pódiu, a dokonce měli něco říct. Však nebylo snadné všechny přesvědčit, aby do Knihovny přišli, ale povedlo se. Kdyby jakýkoliv článek chyběl, nebylo by to ono. Takhle jsem spokojená.
Po skončení jsme šli s rodinou na Karlův most. Poklonit se mnohem větším stavbám. Při nádherně se sklánějícím dorůstajícím srpku Měsíce jsem poděkovala na tom magickém místě za všechny dary, kterých se mi dostalo. Mladí šli na večeři, ale já jsem měla touhu jet domů, zatopit si v kamnech, napustit si vanu plnou horké vody, kterou dnes ohřálo Slunce a koukat na hvězdy.   
Moje milá grafička, která knihu z mých podkladů sestavila, Gabriela Hánová, mi napsala ještě týž večer nádherný dopis, který jsem si četla jako pohádku na dobrou noc. S jejím souhlasem jej přikládám:  
Drahá milá Kiaro. Děkuji za krásný večer. Bylo skvělé Vás znovu vidět. Jste stále stejně skvělá a inspirující, jak si Vás pamatuji a jak Vás, díky knize, snad i znám. Bylo zvláštní poznávat lidi v hledišti, jejichž tváře z Vaší knihy tak důvěrné znám... Trochu nepatřičné, jako bych vtrhla do Vašeho soukromí. O to větší čest, že jste mne pozvala. Děkuji. Tenhle večer patří Vám a těm, kteří jsou součástí příběhu. Užije si s nimi dnešní sametově mrazivou noc, pod jejímž ochranným pláštěm mířím k domovu. A až večer zakrojím jablko ze zahrady, znovu na Vás vzpomenu, jako vždy když cítím vůni sklizně a země.
Dobrou noc a brzo snad na viděnou
Gabriela
 

Můj první pohled po probuzení téměř vždy směřuje do zahrady. Včera večer jsem už nasypala ptáčkům do krmítek, protože zem je promrzlá, a potravu shánějí hůře. Zahrada je dnes plná sýkorek a švitořivého štěbetání. Pítko bylo ráno zamrzlé.  Kolem něj poletovaly sýkorky, ťukali do ledu, ale marně, byl příliš pevný. Říkala jsem si, že hned, jak se obleču, půjdu led rozbít. A v tom přiletěl odněkud strakapoud a tak dlouho do ledu kloval, až se rozbil. Ani se nenapil, jakmile byla voda přístupná, tak odletěl. Sýkorky se hned sletěly a stály frontu na drobný otvor v ledu. Byla jsem jako ohromená, připadalo mi to jako ve zrežírované pohádce! Ani jsem to nevyfotila, jen jsem koukala na tem zázrak spolupráce. Kéž umíme takhle nezištně spolupracovat i my, lidé…  

​V dávných dobách podzim provázely, zejména na vesnicích, vůně ohýnků a pečených brambor. Tyhle vůně můžeme cítit i z malebných obrázků Josefa Lady. Dnes si většina lidí koupí domů chemický koktejl umělých vůní umístěných do aromatických svíček, v horším případě do rozprašovačů. 
Přitom krásnou přírodní vůni si doma můžeme připravit za pár korun sami. Přináším vám několik tipů, jak si provonět domov bez použití chemie.

Domácí purpura 
Purpura mi krásně voní, a protože doma topím dřevem, pálím ji na kamnech už od října. V té době ale v obchodech není, tak si ji vyrábím sama. Během léta trhám a suším prakticky všechny byliny, které najdu na zahradě nebo na louce. Například různé okvětní lístky z růží, jasmínu, chrpy, sedmikrásky celé, okvětní plátky slunečnic, měsíčku, dále pelyněk, kopřivy, mátu meduňku, mateřídoušku, bršlici, kontryhel, hluchavku, heřmánek, jetel květy, oregano, jitrocel, šalvěj. Sušené byliny pak jemně promnu, zbavím delších stonků, přidám k nim nové koření, jalovec, badyán, hřebíček, trochu sušené citronové nebo pomerančové kůry a purpura je hotová. Mám-li jí hodně, tak ji nasypu ji do celofánových sáčků, dám mašličku a mám krásné dárky pro všechny milovníky bylinných vůní.  

Pícka na vůně
Do keramické misky jsem dala skořici, badyán, rozmarýn, hřebíček, jalovec, nové koření, pomerančovou kůru, kadidlo a kardamon. Postavila jsem misku na základnu od zařízení na horkou čokoládu s čajovou svíčkou. Postupně během dne se uvolňuje nádherná vůně, do které má člověk chuť se ponořit. Mám zkušenost, že kořeněná směs se dá položit i do trochu vyšší aromalampy.

Aromaticá lampička
Aromalamp je na trhu mnoho, záleží však také na tom, co do ní dáte. Doporučuji kupovat jen kvalitní vonné oleje, osobně mám raději jednodruhové a nemíchám je. Mou oblíbenou vůní je například hřebíček, skořice nebo borovice. 
Provoněný podzim přeji ze srdce všem. A když si ještě upečete něco voňavého do bříška, bude vám slastně.

Včerejší noc, nazývaná Samhain, otevřela dveře k období, kdy je venku často tma, do Vánoc je daleko a léto hluboko za námi. Počasí začíná být nevlídné, lidé zachmuření. Jak s tím naložit?
Loni jsem před případnou temnotou a tmou spojenou s nástupem zimního času, odletěla do Asie. Myslela jsem si, že si prodloužím léto, a listopad a začátek prosince přečkám v teplých krajích. Jak hluboce jsem se mýlila! Cestou letadlem, auty i lodí nás provázely cyklony a bouře, v malé skupině turistů propukla ponorková nemoc, jedna turistka si přivodila ošklivé zranění, další omdlela v letadle. Drzé opice nás okrádaly o batohy, protivné štěnice nás nenechaly v klidu vyspat. Vůkol špína a nepořádek a ani kapka mého oblíbeného červeného vína. Pro mě to byl mnohem vetší "horor" než vstávat ráno za tmy, bloudit podzimní mlhou, stále přikládat do kamen a od čtyř odpoledne svítit. Někdy si myslíme, že když před nepohodou utečeme, tak se zachráníme. Netušíme, že ona nepohoda může být mnohem hlubší a horší, než jsme si mysleli.
Letos jsem doma a rozhodla jsem se ten čas prožít aktivně. Vědomě si užívat tmu a mlhu, vidět proměnlivost krajiny i nálad. Nemám televizi, neposlouchám rádio, snažím se zaslechnout hlas své duše. Vnímat svou intuici. Přijmout případné strachy a snažit se najít, kde se vzaly, a co se mi snaží sdělit. Opřít se o sílu předků a být oporou svým dětem. Hledět do plamene svíčky a na nic nemyslet. Jen tak být. Zajít si na masáž, do sauny. Vypotit se a rozzářit svoje vnitřní světlo. Tma není nic jiného než absence světla. A když to světlo najdeme v sobě, nemusíme se bát tmy ani temnoty kolem nás.
Můžeme zjistit, jak je u nás v listopadu krásně, zasněně, mlhavo, taJEMNĚ - jako pod závojem. Pozorovat západy Slunce ve čtyři odpoledne. A užívat si to v plné přítomnosti. Mně se to zatím daří, tak přeji krásné dny plné světla i vám všem.