Křest Domova v knihovně

Patnáctého listopadu jsem měla v Městské knihovně v Praze 1 hodinu a půl prezentaci k mé nové knize s názvem Domov pro tělo i duši, jehož součástí byl křest za účastí rodiny a všech, kdo mi se stavbou pomáhali a podporovali mě.
Moc jsem se na ten večer těšila, avšak zároveň jsem cítila velkou odpovědnost. Abych na jevišti v sále pro 140 lidí nebyla sama, požádala jsem kamaráda Jeremiáše Polcara, aby prokládal mé povídání svými písničkami. Na jevišti s námi byla ještě překladatelka do znakové řeči, protože v sále bylo i pár neslyšících.
Udělala jsem zajímavou zkušenost, že přednášet pro blízké a známé duše o vlastní tvorbě je mnohem těžší, než přednášet o efektivitě výrobních procesů v ruštině (což jsem kdysi opravdu dělala). Rovněž jsem organizovala a uváděla tiskové i různé odborné konference a myslela jsem si, že mluvit před publikem nebude problém. Ale pochopila jsem, že je velký rozdíl mezi "cizím a domácím" publikem.
Měla jsem ze začátku trému...tolik známých tváří a tolik očekávání. Paní učitelka ze základky, oba milí šéfové z mých předešlých zaměstnání, bývalí kolegové, spolužáci, současní spolupracovníci, rodina. Takové publikum, jaké se už asi nesejde. Měla jsem radost, ale zároveň to byla i odpovědnost. 
Díky písničkám jsem měla prostor se napít a trochu se probrat poznámkami, protože jsem mluvila spatra. Písničky se moc líbily, já jsem se rozmluvila a uvolnila a nejednou byl konec. Dokázala bych mluvit ještě déle, ale paní šatnářky už potřebovaly jít domů.
Křest byl krásný! Pro můj stavební a rodinný tým to bylo překvapení, že byli na pódiu, a dokonce měli něco říct. Však nebylo snadné všechny přesvědčit, aby do Knihovny přišli, ale povedlo se. Kdyby jakýkoliv článek chyběl, nebylo by to ono. Takhle jsem spokojená.
Po skončení jsme šli s rodinou na Karlův most. Poklonit se mnohem větším stavbám. Při nádherně se sklánějícím dorůstajícím srpku Měsíce jsem poděkovala na tom magickém místě za všechny dary, kterých se mi dostalo. Mladí šli na večeři, ale já jsem měla touhu jet domů, zatopit si v kamnech, napustit si vanu plnou horké vody, kterou dnes ohřálo Slunce a koukat na hvězdy.   
Moje milá grafička, která knihu z mých podkladů sestavila, Gabriela Hánová, mi napsala ještě týž večer nádherný dopis, který jsem si četla jako pohádku na dobrou noc. S jejím souhlasem jej přikládám:  
Drahá milá Kiaro. Děkuji za krásný večer. Bylo skvělé Vás znovu vidět. Jste stále stejně skvělá a inspirující, jak si Vás pamatuji a jak Vás, díky knize, snad i znám. Bylo zvláštní poznávat lidi v hledišti, jejichž tváře z Vaší knihy tak důvěrné znám... Trochu nepatřičné, jako bych vtrhla do Vašeho soukromí. O to větší čest, že jste mne pozvala. Děkuji. Tenhle večer patří Vám a těm, kteří jsou součástí příběhu. Užije si s nimi dnešní sametově mrazivou noc, pod jejímž ochranným pláštěm mířím k domovu. A až večer zakrojím jablko ze zahrady, znovu na Vás vzpomenu, jako vždy když cítím vůni sklizně a země.
Dobrou noc a brzo snad na viděnou
Gabriela