Moji milí, nenechte se strhnout strachem, obavami ani mediální manipulací Setrvejte ve svém středu a ve své síle. 
Jakkoliv žiji bez televize v domečku u lesa, zprávy o virech mne zastihly i zde. To by člověk nesměl zapnout počítač, telefon, s nikým se nestýkat nikam nechodit, a to jistě není vhodná cesta. Vzkazovat lidem "nebojte se", nemá moc smysl. Opakem strachu je, podle mě, láska. Naučila jsem se lidem i sobě přát, abychom byli zdraví. Když například sedím v kině a kolem mne lidé smrkají a kašlou, tak se nebojím, že mě nakazí, nenadávám jim v duchu, že měli zůstat doma a neroznášet bacily, ale z celého srdce, jak nejlépe to umím, jim upřímně přeji, aby se co nejdříve uzdravili. Tak nedám prostor strachu a nepodlehnu nákaze. Nešlo to však hned a samo. Vyrostla jsem v rodině, kde převládal spíš strach, moje máma mě stále nabádala, abych na nic nesahala, stále si myla ruce, nechodila mezi lidi v době chřipek, abych se pořádně oblékla, nenastydla a podobně. V tomto vzorci jsem žila mnoho let, nemoci se mi však nevyhýbaly. Postupem doby, kdy jsem začala o životě přemýšlet jinak, pracovala na sobě a zkoušela jsem různé práce s energií, dospěla jsem k úplně jiným možnostem, jak vnímat mysl, myšlenky, jak pracovat se strachem. Všechno je naše vědomá volba. My si volíme, zda budeme žít z pozice obav a strachu nebo z pozice důvěry a lásky. Opravdová láska a otevřené srdce jsou léčivé, pobyt v přátelském a laskavém prostředí je ještě umocňuje. A tak vypněte zprávy a pojďme do srdce. Nic to nestojí a stojí to za to!

Začátkem února se to sešlo tak, že jsme měli dvě úmrtí v rodině. Více, než kdy jindy, jsem si uvědomila, že to je definitivní konec jakékoliv komunikace, kontaktu, už je nikdy neuvidím. Jeden člen rodiny zemřel v nemocnici a druhý v osobním autě cestou do nemocnice. Personál nemocnice řidiče, syna zemřelého, napadl za to, že ho veze do nemocnice, že s tím budou jen komplikace. Kolem smrti v soukromém osobním autě bylo mnoho povyku. Přitom ten muž se jen snažil pomoci svému tatínkovi, když se mu udělalo špatně, do nemocnice to nebylo daleko.
Víme, co vlastně umírající zažívá, co by mu udělalo dobře? Zpravidla s námi nemůže nebo nechce moc komunikovat a my jsme bezradní. Každého jako první, v případně ohrožení na životě, napadne zavolat záchranku a přenechat péči o nemocného odborníkům. To je jistě správná volba, ale neznamená to přece, že se budeme od účasti na odchodu našeho blízkého člena distancovat.
Dříve staří a nevyléčitelně nemocní lidé umírali v mnohem větší míře než dnes, doma, obklopeni nejbližší rodinou, dle zvyklostí i za účasti kněze. Blízkosti smrti byly často přítomny i děti. Dnes se děti s umírajícími prakticky nesetkají, pominu-li akční hrdiny v nekonečných seriálech. 
Další změnou oproti dobám minulým je to, že se stále méně dělají pohřební obřady. Přišel za mnou jeden starý pán a byl celý smutný, že mu zemřel jeho nejlepší kamarád a jeho rodina mu neudělá pohřeb. Že by se s ním moc chtěl rozloučit, ale nemá jak. Tak mě napadá, proč se lidé rozhodnou pohřební obřady nedělat? Jsou příliš drahé? Bojí se lidé truchlit? Nemají čas se sejít na pohřbu? 
Velkou měrou se věnujeme porodům, ale umírání a smrt jsou na druhém pólu života a zároveň na okraji zájmu. Ale truchlit a zachovávat rituály, to jsou důležité součásti lidského života.   

Ráda peču, vařím a jím. Nemám kuchyňskou váhu ani žádnou odměrku, takže množství surovin dávám takzvaně od oka, ale vždycky to tak nějak dobře odhadnu. 
Občas peču kvasový chleba a kynuté housky. Jakkoliv se všude píše, že pečivo není moc vhodné konzumovat, já si život bez chleba a housek nebo rohlíků nedovedu představit. Jím je každý den, někdy i několikrát. Když jsem někde v zahraničí, kde jsou k dispozici jen bagety nebo toustový chléb, nejvíce se domů těším na naše pečivo. 
Poprvé jsem housky pekla ze špaldové mouky a jsou vynikající, jak na slano, tak s medem nebo marmeládou. 
Na asi půl kila celozrnné špaldové mouky dám asi čtvrtku másla, jedno celé vejce, droždí, sůl, kmín, hrst sušeného medvědího česneku, trochu mléka. Připravím jemné těsto, které nechám v teple vykynout. Pak pletu houstičky, které potřu mlékem se solí a posypu hrubozrnnou solí. Tentokrát jsem použila sůl růžovou himalájskou. Před tím, než je dám do trouby, tak je ještě nechám chvilku kynout. Peču na 180 stupňů asi půl až tři čtvrtě hodiny, podle velikosti housek. Vždycky jsou hned pryč. Tak dobrou chuť.