Také vnímáte vůkol obrovský chaos? Nejen v myšlenkách, v počasí, ve zprávách, ale i v neustálém toku změn, které člověka nutí k neustále improvizaci. Někdy se tomu už směju, že se věci mění každou minutu a naplánovat nejde zhola nic. Říkám si, zda je to stigma téhle doby nebo to tady bylo v nějaké míře vždy, ale neuvědomovala jsem si to? Nevím, ale co vím jistě, že odpadá veškeré plánovaní, člověk je nucen žít v proudu tady a teď. S mým nativním Marsem v Panně, který má rád, když se věci naplánují a posléze naplní, docela trpím. Dále mi připadá, že čas letí ještě splašeněji než obvykle. Možná je to i tím, že chodím do práce ve stanoveném čase a na ostatní věci kolem domu a zahrady mám velmi málo času oproti době, kdy jsem byla na volné noze. Na druhou stranu alespoň v tom si užívám určitý řád, kdy vím, že do zaměstnání odjíždím v daný čas a den není rozplizlý. Všechno má svoje pro a proti, ale tato doba mi připadá velmi specifická. Nejen rychlostí změn, nutností se přizpůsobit, ale i tím, že člověk nemůže věřit tomu, co se kolem povídá, natož pak tomu, co se píše a říká v médiích. Lidé berou různé věci v různé míře vážně a když najdete někoho s podobným názorem, jako máte vy, je to skoro zázrak. Vnímám, že nás to učí toleranci, učit se nelpět, ani na názoru, na organizaci času, na místě, kde člověk zrovna je. Věřím tomu, že vše se děje přesně tak, jak má, a když má člověk důvěru, tak se žije mnohem lehčeji, radostněji, šťastněji. Časem se vše možná poskládá zase jinak. Cítíte to také tak?
0 Comments
Letos se mi nějak nedaří se na to velikonoční mysterium správně naladit. A tak místo barvení kraslic a pečení všeho druhu skládám kamínky a obdivuji, jak nádherně ladí akvamaríny s ladoňkami a křišťály. Napadá mě přitom, proč by Ježíš proměňoval vodu ve víno, kdyby se nemělo pít, jak praví některé poučky novodobého zdravého životního stylu. A tak nám k těm letošním Velikonocům přeji, abychom měli odvahu dělat a říkat to, co cítíme srdcem jako správné a nepodřizovat se tomu, co se od nás očekává. Vnímám, že jinak se z těch stereotypů nedostaneme, byť vím, že to není cesta pro každého. Velký pátek je pro mě oslava Země, jejich darů a tvořivého života. Všem mávám z domečku u lesa🤍. Jaké si to uděláme, takové to bude. S rodinou půjdeme letos poprvé na velikonoční neděli do restaurace. Vybrali jsme si vyhlášenou hospodu, která zve na velikonoční hody. A já úplně bytostně cítím, jak ze mně spadlo to břemeno odpovědnosti, abych stihla vše uvařit, upéct, aby bylo dostatek množství i druhů jídla pro každého. Letos upeču mazanec s láskou a radostí a ostatní přenechám ostatním. Láskyplné Velikonoce, koupel v moři sebelásky přeji ze srdce všem, sobě především. Je náročná doba, která trvá dlouho. Mnoho lidí už je vyčerpaných, unavených, na pokraji sil. Přiznejme si upřímně, že velkou vinu na tom mají média a jejich masáž prostřednictvím strachu. To se nedá dlouho vydržet. Pro člověka, který nemá televizi, nesleduje média na počítači a neposlouchá rádio, je svět celkem v pořádku. Ale takových jedinců moc není. Pak je tu ještě skupina lidí, kteří okrajově vnímají, co se děje, ale jsou natolik vyzrálí, že vědí, že věci často nejsou takové, jaké se nám předkládají a nenechají se vyvést z vnitřního míru. Ať už patříte k jakékoliv skupině nebo to máte ještě jinak, pro každého z nás je důležité pěstovat si svůj vnitřní svět takový, jaký ho toužíme mít. Je velmi důležité, nenechat se strhnout tím, co se děje ve společnosti, spíš se zaměřit na hledání krásných věcí a procesů, které posilují našeho ducha, dělají nám radost a potěší nás. Velmi milým a laskavým společníkem je příroda. Její procesy fungují pravidelně a cyklicky, byť jí moc nepomáháme, spíš ji devastujeme. Ale ona se jen tak nedá, a s každodenním nasazením roste, pučí, kvete, zelená se, zraje, voní....zvu vás tedy do přírody, bez telefonu a bez myšlenek, jen tak se kochat přítomným okamžikem a vnímat její krásu a proměnlivost. Každý den si udělejme něčím radost a pokud nám to bude milé, tak i někomu dalšímu. Zdrojů a možností k tomu zatím máme dost. Krásné jaro, užijme si ho v lásce, radosti a tvoření takového života, jaký si ho přejeme mít. Dnešní úplněk ve Lvu nás vybízí k tomu, abychom žili v našem plném potenciálu a zúročili sílu krále zvířat. Každý z nás je jedinečný a má své takzvané „maximum“ na jiné úrovni. Ať už se jedná o výkony, citlivost, vnímavost, schopnosti, potřeby aj. Nevím, proč mají lidé stále potřebu měřit svoje síly, ani nevím, kde se ta potřeba vzala. Vždyť spolupráce v rámci toho nejlepšího, co v každém jedinci je, by přinesla mnohem více uspokojení lidem, a efektivitu společnosti. Avšak už v dětství nás rodiče vybízejí k srovnávání. „Podívej, sousedův chlapeček, ten vyleze výš na prolézačku“ nebo „Támhleta holčička se nebojí, nedělej nám ostudu.“ Ve škole jsme známkovaní, v práci motivování k nejvyšším výkonům v co nejkratším čase. Vrcholem toho všeho soutěžení je olympiáda. Ta letošní výrazně upozorňuje na to, že všechno má své meze. Sportovci jsou vyčerpaní, kolabují fyzicky i psychicky. U teprve patnáctileté krasobruslařky zjistili dopink. Jak je to vůbec možné? Cožpak to rodiče dovolí? Mám osobní zkušenost ze sportovního světa. Když byli synové školou povinní, chodili na všelijaké kroužky a všechno je ohromně bavilo. Ať už šlo o výtvarné, keramické, rybářské, chodili dokonce na kouzelnický kroužek do Magického klubu Praha. Když ve škole otevírali tenisový kroužek, neváhali ani minutu, a hned se přihlásili. Koupili jsme rakety, boty na kurt a obsadili poslední volné odpoledne v nabitém týdnu. Po zhruba půl roce mi jejich trenér řekl, že sice hrají hezky, ale žádní „Lendlové“ z nich pravděpodobně nebudou, že on potřebuje vychovávat vrcholové sportovce a ať si najdeme jiný oddíl. Stála jsem jako opařená, vždyť ti kluci se nechtěli stát šampióny, chtěli si jen osvojit dovednosti tenisu, aby si mohli, kdykoliv bude příležitost, kvalitně rekreačně zahrát. Jiný oddíl jsme nesehnali, tak si nakonec chodili zahrát k jednomu nadšenému důchodci, kde se scházeli všichni ti, kteří se nehnali do soubojů na život a na smrt. Podobné to bylo s kouzelnickým kroužkem, kdo chtěl uspět, musel se účastnit náročných soutěží, platit vysoké startovné a stále přicházet se složitějšími kouzly a třpytivějším oblečením. Ta nejsofistikovanější kouzla už nejsou o nějakém umu kouzelníka, ale o tom, kolik peněz který rodič může investovat do mnohdy statisícových rekvizit. Potěšení z kouzlení je pryč. Nahradí je stres, spousta cestování a prázdná peněženka. Zamýšlím se nad tím, proč nerespektujeme možnosti každého jedince a ženeme se do aktivit, které nám evidentně škodí, místo abychom své síly nasměrovali do tvořivé spolupráce. Nechť nám úplněk ve Lvu pomáhá najít naše osobní hranice. Většinou se nevěnuji společenským ani politickým tématům a žiji zpravidla ponořená do krásy přírody a hezkých mezilidských vztahů. Ale tentokrát mi to nedá. Moje teta, jejíž muž prošel naším totalitním vězením, žije od roku 1968 v Ontariu v Kanadě. Letos jí bude 90 let, je zcela soběstačná, čilá, jezdí autem, každý týden si vyměníme maily a fotky. Včera psala, že jsou u nich třeskuté mrazy a obchody prázdné, protože je nemá kdo zavážet. Řidiči bez tečky za volant usednout nemohou. Proto ty protesty. Teta očkovaná není, cítí se zdravá a žije na samotě. Když ji bolela záda, lékař ji odmítl ošetřit, protože nemá tečku. Řekl jí, že nebude ohrožovat sebe ani ostatní pacienty. Tak si teta předplatila pohřeb a teď ho splácí. Ví, že lékaři jí v případě potřeby nepomohou. Moji milí, já nejsem na ničí straně, řídím se vlastními pocity, ale to, co se děje, je nezdravé. Odešla jsem před dvěma lety z médií a pracuji ve stavebnictví přesně pro ty důvody, které uvedla na konferenci Markéta Dobiášová. Kdo neviděl, tak zde je odkaz: www.youtube.com/watch?v=v9HiSzkLF-w Co se ve společnosti děje se mi nelíbí a kdybych měla kamion, tak taky jedu! Svátek Tří králů si dnes připomínáme převážně finančními sbírkami nebo pochody. V dřívějších dobách byl tento den oslavou tří mudrců z východu, kteří přinesli narozenému Ježíši dary. Celé období Vánoc bylo o darech, darování a obdarovávání, především našich milých a blízkých. Tak mě napadá, že bychom Tři krále mohli letos pojmout úplně jinak. Hledat dary, které jsou uvnitř nás a čekají, až je objevíme, oživíme a budeme je používat a sdílet pro radost svou i ostatních, ku prospěchu všeho a všech. U každého to mohou být jiné dary, jako jsou vlohy, talenty, osobnostní rysy, a mnohé jiné. Objevení našich darů a talentů a jejich využívání je, domnívám se, jedním z největších úkolů tady na Zemi, pro které jsme si přišli. Někdo třeba namítne, že žádný dar ani talent nemá a vlastně ho nic moc nebaví. I to se může stát, ale existuje poměrně snadná a jednoduchá cesta, jak se ke svému daru, který je možná zasunutý někde v nevědomí, dostat. Pište si na papír všechno, co vás v daný moment napadne, hlavně činnosti - psaní, kreslení, navlékání korálků, výroba papírových draků, péče o děti….činností je mnoho…až u jedné nebo několika budete míz zvláštní pocit, budete se cítit dojatí! A to je ono! Když jsem kdysi, ještě v profesi ekonomické novinářky, zkoušela své činnosti zapisovat, zastavila jsem se u „povídat si s přírodou“. Tehdy mi to přišlo úplně absurdní, ale cítila jsem velmi silně, jak mě to přitahuje. A dnes, po více než deseti letech od té chvíle, mohu říci, že si opravdu povídám s přírodou a ona se mnou a velmi hluboce mě to naplňuje. Tak hodně štěstí! Naši dávní předkové, kteří žili v souladu s přírodou a jejími cykly, oslavovali hlavně ty svátky, které nějak souvisely s přibýváním nebo ubýváním světla. Slunovraty a rovnodennosti byly významné dny, dělaly se velké ohně a u nich se oslavovalo, děkovalo živlům, úrodě, projevovala se vděčnost. V dnešní době jsme od darů přírody a jejích cyklů hodně odpojení, umělé osvětlení a umělé teplo umožňují, aby rostliny plodily i mimo jejich běžné vegetační období, což sice může přinést výhody lidem, ale není to přirozené pro přírodu, která se odjakživa řídí slunečními cykly. Naši moudří předkové říkávali, že všechno má svůj čas, což je pravda. A tak se alespoň někdy zkusme vrátit k prostému životu, nějaký ten týden konzumovat jen ty dary přírody, které jsou z naší země, využívat více přírodního osvětlení ve formě denního světla, naslouchat zvukům přírody, zkusit si něco vyrobit vlastníma rukama. Cítím, jak je důležité být více v těle, vnímat sebe a svůj život na zemi ve fyzické realitě. Stále více se necháváme unést realitou virtuální skrze obrazovky různých přístrojů a život utíká a zdá se, že jde mimo nás. Přeji nám všem, nejen pro toto období, abychom se více propojovali s přírodou, která nás obklopuje, oblažuje nás svou krásou a proměnlivostí, abychom vnímali svoje tělo a dali mu, co žádá a potřebuje, abychom cítili a ctili svou duši a naslouchali vnitřnímu vedení. Posílám srdečné sváteční pozdravy z domečku u lesa. Moji milí, jsou podivné časy, temné a hluboké, zima před námi. Přesto se nemusíme zabývat tím, co se děje venku, nemusíme sledovat stále se zhoršující zprávy, ale můžeme jít cestou ponoru do sebe sama. Ptát se na svou vlastní cestu. Ptát se na to, kým jsem a kam jdu. Připadám si jako v pohádkách, kdy se dobro potkává se zlem, kdy hlavního hrdinu pronásledují temné síly, ale on se nedá. Drží se pozitivních myšlenek a síly svého ducha a čistoty svého srdce. A tak nesleduji média, věnuji se své práci, procházkám v přírodě a pokud mám volnou chvilku, vytvářím ve své mysli vizi světa, ve kterém bych chtěla žít. Je to vize světa, kde lidé mají otevřená srdce, jsou milí, vstřícní a přející, jsou zdraví a žijí v harmonii, v hojnosti, spolupráci a v lásce. Lidé, kteří znají sami sebe, znají svou hodnotu a v druhých vidí jen to krásné, což je obrazem jich samých. Lidé, kteří milují a respektují přírodu, jsou s ní v kontaktu a v souladu, každý tvoří to, co ho naplňuje, co je v souladu s plánem jeho duše s respektem ke všemu a ke všem. Vím a věřím, že se takového světa na Zemi dočkám, protože vidím, že někteří lidé tak již žijí a mnozí k tomu mají ty nejlepší předpoklady, například i moje děti. Já jsem v takovém světě sice nevyrostla, ale vím jistě, že jsem tou silou, která ho může začít tvořit. Neupadejme tedy do negativních myšlenek, chtějme pro sebe i pro druhé jen to nejlepší a žijme vizi našeho života v plném potenciálu, která se časem určitě přemění v realitu. Je doba, kdy se opravdu brousí diamanty a za chvíli to bude vidět, vydržme! Poslední dobou mám velmi živé a barevné sny. Když si pak během dne vzpomenu na nějakou událost, často nevím, zda se to opravdu stalo nebo se mi to jen zdálo. Nedávno jsem měla další velmi živý sen. Přijel za mnou dávný přítel, poctivá a spravedlivá duše. Šli jsme spolu na procházku a najednou jdeme kolem staré šachty, na jejímž dně byl dospělý pták a několik mláďat. Mláďata se pokoušela vzlétnout, ale plácala se v bahně na dně šachty a nevznesla se. Běžela jsem domů pro síťku, kterou čistím jezírko, a opatrně jsem ptáčky jednoho po druhém vytahovala na trávník, nakonec i jejich maminku. Vždycky, když jsem ptáčka opatrně vyndala ze záchranné sítě, ozvala se obrovská dutá rána. Pátrala jsem po tom, kde se ta rána bere, když ptáček skoro nic neváží, ale nepřišla jsem na to. Všichni byli po vytažení z šachty zmatení, špinaví, ale brzy se začali čistit, různě oštipovat a později zamávali křídly a odletěli. Uvědomuji si, že poměrně často zachraňuji ptáčky v různých situacích, jednou spadl nějaký do svodu od okapu, škrábal tam a nemohl ven. Neměla jsem ho jak vytáhnout, rourou od okapu ruku neprostrčím. Tak jsem vzala zahradní hadici, pustila jsem do ní vodu a sprchovala jsem střechu. Voda protékající okapem pomohla uvězněnému nebohému ptáčkovi najít směr a vyletěl u výlevky do sudu. Měla jsem takovou radost! Upaloval pryč tak rychle, že jsem ani nestihla zaznamenat, jaký opeřenec to byl. Vnímám to tak, že sny i život během bdění mi ukazují důležitost zachovat si svobodu, nebýt vězněm, ať už vlastních myšlenek, systému, opatření, manipulujícího člena rodiny... dalších případů bychom našli hodně, ale svoboda je jen jedna a nenechme si ji vzít! Podle dávných tradic by člověk měl sbírat byliny, rostliny, kořeny, plody a další dary Země do konce října. Od listopadu patří již živočichům, přírodě. Tento zvyk mi připadá smysluplný a snažím se jím řídit. Jako kdyby svátek zemřelých, Dušičky, ukončil aktuální sezónu, stejně jako ti na druhém břehu ukončili svou životní pouť. Když jsem letos sklízela poslední byliny, podívala jsem se na místo, kde žiji, a pocítila jsem obrovský vděk. Vděk za to, že mohu žít na místě, které vybral můj děda, za to, že rodiče mi připravili takové podmínky, abych prošla mnoha náročnými lekcemi, vděk za to, že náš rod pokračuje skrz pokolení mužů. Na každém momentě v našem životě můžeme najít něco, za co jsme vděční. A díky tomu do našeho života a myšlenek tolik nevstupují negativní emoce. Vzpomínám si, že u nás doma se s povzdechem říkalo, že život je slzavé údolí. Jsem také velmi vděčná za to, že já už takhle život vnímat nemusím a moje děti také ne. Žijeme v přelomové době a je jen na nás, jakou budoucnost si zvolíme. Cítím jako nejdůležitější nebýt otroky systému, firem, onlinu, žít v souladu s přírodou a jejími cykly a mít víru ve zdraví a hojnost. Přeji nám všem, abychom dokázali žít bez stížností a byli tvůrci našeho života. S láskou a úctou k předkům žijeme naše životy pokud možno vědomě tak, jak nejlépe umíme. |
Kategorie |