Úplněk ve Lvu a Lev v úplňku

​Dnešní úplněk ve Lvu nás vybízí k tomu, abychom žili v našem plném potenciálu a zúročili sílu krále zvířat. Každý z nás je jedinečný a má své takzvané „maximum“ na jiné úrovni. Ať už se jedná o výkony, citlivost, vnímavost, schopnosti, potřeby aj.
Nevím, proč mají lidé stále potřebu měřit svoje síly, ani nevím, kde se ta potřeba vzala. Vždyť spolupráce v rámci toho nejlepšího, co v každém jedinci je, by přinesla mnohem více uspokojení lidem, a efektivitu společnosti.
Avšak už v dětství nás rodiče vybízejí k srovnávání. „Podívej, sousedův chlapeček, ten vyleze výš na prolézačku“ nebo „Támhleta holčička se nebojí, nedělej nám ostudu.“ Ve škole jsme známkovaní, v práci motivování k nejvyšším výkonům v co nejkratším čase. Vrcholem toho všeho soutěžení je olympiáda. Ta letošní výrazně upozorňuje na to, že všechno má své meze. Sportovci jsou vyčerpaní, kolabují fyzicky i psychicky. U teprve patnáctileté krasobruslařky zjistili dopink. Jak je to vůbec možné? Cožpak to rodiče dovolí?
Mám osobní zkušenost ze sportovního světa. Když byli synové školou povinní, chodili na všelijaké kroužky a všechno je ohromně bavilo. Ať už šlo o výtvarné, keramické, rybářské, chodili dokonce na kouzelnický kroužek do Magického klubu Praha. Když ve škole otevírali tenisový kroužek, neváhali ani minutu, a hned se přihlásili. Koupili jsme rakety, boty na kurt a obsadili poslední volné odpoledne v nabitém týdnu.
Po zhruba půl roce mi jejich trenér řekl, že sice hrají hezky, ale žádní „Lendlové“ z nich pravděpodobně nebudou, že on potřebuje vychovávat vrcholové sportovce a ať si najdeme jiný oddíl. Stála jsem jako opařená, vždyť ti kluci se nechtěli stát šampióny, chtěli si jen osvojit dovednosti tenisu, aby si mohli, kdykoliv bude příležitost, kvalitně rekreačně zahrát. Jiný oddíl jsme nesehnali, tak si nakonec chodili zahrát k jednomu nadšenému důchodci, kde se scházeli všichni ti, kteří se nehnali do soubojů na život a na smrt.
Podobné to bylo s kouzelnickým kroužkem, kdo chtěl uspět, musel se účastnit náročných soutěží, platit vysoké startovné a stále přicházet se složitějšími kouzly a třpytivějším oblečením. Ta nejsofistikovanější kouzla už nejsou o nějakém umu kouzelníka, ale o tom, kolik peněz který rodič může investovat do mnohdy statisícových rekvizit. Potěšení z kouzlení je pryč. Nahradí je stres, spousta cestování a prázdná peněženka.
Zamýšlím se nad tím, proč nerespektujeme možnosti každého jedince a ženeme se do aktivit, které nám evidentně škodí, místo abychom své síly nasměrovali do tvořivé spolupráce. Nechť nám úplněk ve Lvu pomáhá najít naše osobní hranice. 

---