​Jak na zachování zdraví a čisté mysli

Doba není jednoduchá asi pro nikoho z nás. Pracovně vztahově, mnohdy i zdravotně pokulháváme a hledáme východiska pro změnu. Dny se však pomalu prodlužují a s jarem jistě svitne naděje na zlepšení. Anebo taky ne. Proto je potřeba žít přítomným okamžikem a snažit se vidět ve všem to dobré. Vím, že se to snadno napíše a hůře realizuje, a právě proto nabízím svou vlastní zkušenost, jak pracuji na sobě každý den.
Ráno vstanu, v zimě zatopím v kamnech, postavím na čaj a jdu si na patnáct, dvacet minut zacvičit. Kombinuji Pozdrav Slunci, Pět Tibeťanů, orgánové cviky, protahovací a posilovací. Pak se propojím se Zemí, se svým srdcem a se Zdrojem a toto propojení vědomě prodýchávám. Když je teplo, cvičím na zahradě. Vypravím se do práce a cestu si užívám, jedu skrz pole a lesy, přejíždím potoky, pozoruji dravce, jak krouží nad polem. Vyjíždím včas, abych nemusela spěchat a cestu vnímala a těšila se z ní. Někdy si koupím v přistavené pojízdné prodejně čerstvé pečivo, a to mi pak v autě krásně voní.
V práci mě to baví a snažím se s každým komunikovat laskavě, ale přitom si zachovávám (nebo se o to snažím) zdravé hranice. Alespoň jednou denně se pozdravím s někým milým, ať už telefonátem, zprávou nebo dopisem. Pokud možno nesleduji zprávy a nezabředávám do rozhovorů o ničem nebo do těch, kdy někdo někoho pomlouvá nebo si stěžuje.
Domů jedu v zimě většinou za tmy, ale jdu alespoň na krátkou procházku nebo si připravím dřevo na druhý den, nasypu ptáčkům, udělám si zdravé jídlo a pak se věnuji nějakému tvoření. Maluju, pletu, šiju, píšu nebo si čtu. Zvelebuji domov, povídám si s krystaly, květinami, vílami a bytostmi vody. V létě jezdím rovnou z práce plavat nebo do lesa na procházku. Chodím včas spát, poděkuji za každý den a za každé jídlo. Dělám si malou radost každý den (například napuštěná horká vana, sklenka vína, kousek čokolády, na počítači si pustím nějaký pěkný film). O víkendu chodím na dlouhé procházky, v sezóně pracuji a tvořím na zahradě.
Když se mi něco nepovede nebo mě něco trápí, zkoumám, proč se mi to děje, přijímám to a snažím se to zpracovat tak, abych to mohla propustit. Někdy se to nepovede hned, a to pak hledám někoho, kdo by mi s tím pomohl. Někdy stačí rozhovor s kamarádkou, jindy to chce spolupráci s terapeutem. Nenechám se ovládat otravnými myšlenkami ani lidmi. Zkoumám, kde jsou hranice mezi soucitem a sebeobětováním, kdy překračovat komfortní zónu a kdy na sebe nemít zbytečně vysoké nároky a mnoho dalších sebepoznávacích procesů. 
Vypadá to možná jako scifi, ale já takhle opravdu žiju a vyhovuje mi to. Uznávám ale, že je stále dost lidí, kteří potřebují každodenní dramata a můj život by jim připadal nudný. Mně je tak však dobře.   

---