Vánoční svátky babiček a dědečků

​Vánoční svátky jsou pro většinu lidí časem, kdy se sejde celá rodina, všichni zapomenou na lecjaké šarvátky a těší se na společný večer splněných přání. Tak to bylo celé věky a zpívá se to v mnoha písničkách.
Nejzranitelnější jsou lidé staří, kteří jsou často velmi osamělí. Na vánoční setkání s dětmi a vnoučaty se těší, a pak na ně dlouho vzpomínají. Letos je všechno jinak. Senioři se bojí o život tak, že jakékoliv návštěvy odmítají, případné dárky pro děti a vnoučata posílají poštou a zabarikádovali se doma. Zavřeli se před světem. Na jak dlouho? A přežijí to vůbec psychicky?
Není to tak, že bych jen tak filozofovala nad současnou situací, ale vše, co píšu, reálně prožívám. Moje máma, která žije už 15 let sama, se vždy těší, že ji o Vánocích přijede navštívit rodina, stále byla plná sil, cestovala, vařila, pekla, starala se o zahradu. Letos je všechno jinak. Ona a její kamarádky se posilují ve strachu, jsou zaslepené televizním zpravodajstvím a vyprávějí si do telefonu ty nejhorší historky a inscenují možné scénáře. Vánoce s námi bude mít pouze na telefonu, bojí se nás.   
Druhá naše babička, bývalá tchýně, žije v domově seniorů. Jsem s ní v kontaktu, píše mi dopisy, ve kterých líčí svou izolovanost na samostatném pokoji, nesmí se stýkat s jinými obyvateli, je zavřená na pokoji. Testují ji třikrát týdně. Neví pořádně, co se děje a zda to vůbec skončí.
A tak mě napadá, zda strach, panika, izolovanost, nedostatek pohybu a radosti ze života neublíží našim seniorům víc než to, co nazýváme epidemií.
Svět se mění a my s ním. To je známý citát. Jen si říkám, že by bylo hezké, kdyby ty změny byly k lepšímu a mám víru, že nakonec budou. S nadějí ve vítězství zdravého ducha i těla přeji nám všem, abychom šli do světla na konci tunelu a šťastné svátky k tomu.   

---