Máme za sebou více než rok podivného života. Všichni cítíme, že potřebujeme změnu, ale do takzvaných starých nebo původních kolejí se vracet nechceme. Vše se nějakým způsobem mění, transformuje. Staré už nemáme a nové ještě ne. Je to zvláštní mezičas, alespoň pro mne. Hledám mimo jiné svůj profesní směr. Jako novinářka a publicistka v dnešní době manipulujících médií, která pouze straší a potřebují vydělat na inzerci, pracovat nemohu. Stejně jako nemohu a nechci dělat v oborech, kde jde člověk proti člověku ve prospěch korporace. Znám dost lidí, kteří řeknou: „Je to jenom práce.“ Ale nejde o práci, jde o princip. Jsem pro spolupráci, kde může vzniknout nová hodnota mnohem lépe než při nezdravé a uměle vyvolané konkurenci. Možná jsem moc nedočkavá, ale ptám se: „Kdo a kde chce začít žít a pracovat na principech spolupráce, radosti z tvoření, podle svých možností a potřeb?“ Já to dělám, ale zatím pouze v rámci svého domova, svoje pocity a zážitky zpracovávám do knih. Bylo by mi milé, kdybychom podobně naladění lidé mohli spolupracovat a vytvářet nezávislé přírodní domovy, v lůnu přírody, s úctou a respektem k Matce Zemi, k živlům, pěstovat si vlastní jídlo a těšit se z neustálých proměn cyklů. Žít vědomě, v úctě a lásce k sobě i k ostatním, s respektem ke svým potřebám i těch ostatních. Možná žiji moc izolovaně a ráda bych sdílela svoje témata s vámi se všemi. Sociální sítě jsou spíš pozlátka, kde ukazujeme to lepší pro inspiraci ostatních, ale máme i svá trápení, nezpracované události, možná práci, která nás nenaplňuje. Pojďme si společně plnit sny! Já nejsem vůbec organizační typ, sama dodnes nechápu, jak jsem si mohla sama postavit dům, ale ráda přiložím ruku ke společnému dílu kdekoliv bude potřeba. A to na úrovní energie i hmoty. Ve skutečném světě na zemi, ne pouze prostřednictvím počítače a telefonu. Těším se 😊.
0 Comments
Všechny vlastnosti titulku mi poskytuje Země. Místo, kam jsem se narodila a kde žiji. Pohled do přírody mi vždycky udělá radost, spolupráce se Zemí je samozřejmou součástí mého života. Už si nedovedu představit, že bych žila zavřená někde v bytě a nemohla každý den vstoupit do prostředí, které mě těší, uklidňuje, naplňuje, poskytuje mi potravu jak duchovní, tak fyzickou, kde s láskou tvořím.
Oslavuji krásu naší planety a doslova hltám její nádheru a rozmanitost. Lesy plné sasanek, pilné včelky a čmeláci, plicník rostoucí na skládce, spousta lahodných zvuků a vůní. Podívejte se, jak teče potok přírodní a jak to vypadá, když člověk tekoucí vodu narovná. Z toho je jednomu smutno. Země je moudrá a ví, co je pro ni dobré, tak ji oslavujeme, kochejme se její krásou, milujme ji a děkujme za její dary. Ne náhodou je oslava Dne Země na jaře, kdy dychtíme po její náruči po zimě, kterou jsme strávili většinou doma u kamen. Ať je jakákoliv doba, náruč Země nás vždy podrží, potěší, postaví na nohy a dává nám každý den novou příležitost a radost. Přeji vám každému, abyste to také mohli prožívat. Právě končí období Ryb a začíná nový životní cyklus, přicházejí nové tvořivé energie Berana a jara. Dnes, na Josefa, je to právě přesně sedm let, kdy bydlím na venkově. Dům, který jsem si postavila, se jmenuje Josef, jako památka na tatínka a dědečka, oba byli Josefové. Letos se mi dostala poprvé do rukou kronika rodu, kterou psal můj dědeček a hned mi to sepnulo mnoho souvislostí a dějů, které se po rodové linii opakují i v mém životě. Začala jsem psát další, už třetí, knihu, tentokrát bude zaměřená nejen na dobový popis událostí uplynulého roku tak, jak jsem je cítila a prožívala já, ale také budu rozebírat souvislosti mezi tím, jak žili moji předkové z tatínkova rodu, čím to, že tatínek měl tolik společného s maminkou, i když to nebylo na první pohled zřejmé. Události rodu nás ovlivňují mnohem více, než si můžeme uvědomit a jejich pochopením a přijetím je můžeme uzdravit a žít v mnohem větší radosti a tvořivosti, než kdykoliv předtím. Zároveň tím čistíme cestu našim dětem, které mohou žít v úplně nových, rodovou linií nezatížených, energiích. Sedm let bydlím na vsi, letos vstupuji do nového sedmiletého cyklu a jedničkového roku. Těším se na všechny výzvy, na nové dary vesmíru i přírody, na tvoření a hlavně na to, že už se jako lidé budeme moci scházet, povídat si a spolutvořit. Přeji vám všem, z celého srdce, hodně zdraví, radosti, lásky a krásný start do nového cyklu, který právě začíná. Ať žije jaro! Když venku opravdu hodně mrzne jako letos, tak vyrábím různé ledové ozdoby. Přináším tipy na tvoření, které udělá mnoho radosti všem obyvatelům zahrad, teras a balkonů. Silikonové formy na pečení naplním různými semínky, ovocem, sušenými bylinami, šiškami a mnoha dalšími přírodninami podle fantazie, zaleju vodou a nechám venku přes noc zmrznout. Do formiček na muffiny dávám semínka a případně provázek. Ráno je vyklopím a podle potřeby ještě nazdobím. Může tak vzniknout přírodní ledový svícen, bábovka, malé formičky s provázky věším na stromy a ptáčkové si z nich vyzobávají semínka. V době, kdy je zahrada jen bílá, je to pěkné barevné potěšení.
Moji milí, všem nám přeji v novém roce mnoho zdraví, radosti, spokojenosti a víry v dobro. Důležité je také uvědomění si toho, že my jsme tvůrci našeho života. Jakkoliv je doba velmi zvláštní, a mediální, politická i ekonomická oblast jsou ve fázi jakési destrukce, dle mého názoru předem řízené, nemusíme to úplně přijmout. Jedna věc je, jaké informace k nám doputují a druhá, jak s nimi naložíme. Nejsme to, co nás ovlivňuje zvenku, ale to, čím chceme být zevnitř. Doba je náročná, pracovních příležitostí je málo a konec této nepřehledné situace je zatím v nedohlednu. Avšak nezoufejme, pokud žijeme v souladu se záměrem své duše, věříme v dobro a nebudeme podléhat vnější panice a strachu, jsem si jistá, že vše dobře dopadne, pro dobro každého z nás. Jsem člověk z doby analogové a digitální svět mě moc neoslovuje. Mám mnohem raději fyzickou realitu, osobní setkávání, pohled z očí do očí napřímo, ne přes telefon nebo počítač. Ráda píšu, články, knihy, deník. Moderní doba mě donutila si vyrobit webové stránky a naučit se je obsluhovat. Myslela jsem, že je to vrchol mé počítačové a digitální gramotnosti. Avšak současná doba mě donutila jít dál a začala jsem natáčet videa. Není možné se scházet, diskutovat, inspirovat se navzájem. Tak jsem se rozhodla sdílet svoje zkušenosti, meditace a můj pohled na svět a osobní rozvoj alespoň prostřednictvím virtuálního světa. Není mi to nijak blízké a moc to neumím. Mám však radost, že se koukáte, témata vás zajímají a inspirují. Nemám to nijak dopředu připravené, prostě mě napadne téma, vezmu telefon a hned to natočím. Zatím jsem vytvořila video zaměřené na propojení našeho těla s živly, dále meditaci se srdcem a se Zemí. Vše najdete na kanálu You Tube a odkazy jsou zde na webu v sekci Akce. Děkuji, že se díváte a těším se na osobní setkávání, obejmutí, sdílení. Mějte se moc hezky a dělejte to, co je vám blízké a milé. Byť cesty osudu jsou často nevyzpytatelné. Dnes je úplněk v Raku, zítra poslední den roku 2020. Má račí povaha tedy děkuje a bilancuje. Poděkování patří zejména mně samotné za to, že jsem uplynulý rok prožila ve zdraví těla i ducha, a alespoň částečně vědomě. Děkuji za to, že mohu žít v přírodě na krásném místě, které cítím jako skutečný domov. Vydala jsem druhou knihu a kalendář s krystaly, oboje vlastním nákladem. Usušila jsem spoustu bylin a plodin, udělala řadu marmelád, krémů, mastí a bylinných olejů a tinktur. Komunikovala jsem s přírodou, s rodinou i s dalšími milými bytostmi a lidmi. Mohu svobodně sdílet svoje pocity bez obav. Stačí se rozhlédnout, kolik je vůkol krásy, rozmanitosti, radosti, čistoty a naděje. Přeji tedy nám všem, abychom s vděčností poděkovali za všechno, co jsme se naučili, abychom propustili to, co nás netěší a zraňuje, a měli víru v krásné časy budoucí. Děkuji vám všem, že zde mohu spolu s vámi alespoň část mé cesty životem sdílet a zároveň že mi dovolíte nahlédnout k vám. Sdílení příběhů, nápadů a pocitů je pro mě velkou inspirací. Kdo byste se chtěl podívat na moje povídání o přírodě na Cestách k sobě, tak je zde: www.youtube.com/watch?v=qbs4jud3SaQ&t=26s Vánoční svátky jsou pro většinu lidí časem, kdy se sejde celá rodina, všichni zapomenou na lecjaké šarvátky a těší se na společný večer splněných přání. Tak to bylo celé věky a zpívá se to v mnoha písničkách. Nejzranitelnější jsou lidé staří, kteří jsou často velmi osamělí. Na vánoční setkání s dětmi a vnoučaty se těší, a pak na ně dlouho vzpomínají. Letos je všechno jinak. Senioři se bojí o život tak, že jakékoliv návštěvy odmítají, případné dárky pro děti a vnoučata posílají poštou a zabarikádovali se doma. Zavřeli se před světem. Na jak dlouho? A přežijí to vůbec psychicky? Není to tak, že bych jen tak filozofovala nad současnou situací, ale vše, co píšu, reálně prožívám. Moje máma, která žije už 15 let sama, se vždy těší, že ji o Vánocích přijede navštívit rodina, stále byla plná sil, cestovala, vařila, pekla, starala se o zahradu. Letos je všechno jinak. Ona a její kamarádky se posilují ve strachu, jsou zaslepené televizním zpravodajstvím a vyprávějí si do telefonu ty nejhorší historky a inscenují možné scénáře. Vánoce s námi bude mít pouze na telefonu, bojí se nás. Druhá naše babička, bývalá tchýně, žije v domově seniorů. Jsem s ní v kontaktu, píše mi dopisy, ve kterých líčí svou izolovanost na samostatném pokoji, nesmí se stýkat s jinými obyvateli, je zavřená na pokoji. Testují ji třikrát týdně. Neví pořádně, co se děje a zda to vůbec skončí. A tak mě napadá, zda strach, panika, izolovanost, nedostatek pohybu a radosti ze života neublíží našim seniorům víc než to, co nazýváme epidemií. Svět se mění a my s ním. To je známý citát. Jen si říkám, že by bylo hezké, kdyby ty změny byly k lepšímu a mám víru, že nakonec budou. S nadějí ve vítězství zdravého ducha i těla přeji nám všem, abychom šli do světla na konci tunelu a šťastné svátky k tomu. Dnes je krásné datum, všude se píše, jaké se kde otevírají portály, kdy, kde a jak je potřeba meditovat, dělat rituály. Dá se říci, že tohle všechno už mám za sebou, ale moc mi to osobně nepomohlo. K radostnému životu mi stačí dělat úplně obyčejné věci, pobývat v přírodě, potkávat se s milými lidmi, i ale přijmout svoje strachy a bolesti. To se člověku nakonec dost uleví.
Ve své druhé knize s názvem "Nebát se jít" jsem napsala pár jednoduchých bodů, které mi pomáhají žít radostný a tvořivý život a ráda se s vámi dnes o ně podělím: Nebuďte v roli oběti, ale tvůrce. Uvědomte si, co chcete a kam směřujete. Každý den najděte něco, co vám udělá radost (kvetoucí strom, zpívající pták, bublající potok, příjemná koupel, aromaterapie, dobré jídlo, stačí maličkost). Chovejte se k sobě láskyplně, mluvte o sobě hezky, mějte se rádi. Když máte rádi sebe, můžete mít rádi i ostatní. Vnímejte dary, které dostáváte – zdraví, střechu nad hlavou, dostatek jídla, milé lidi kolem sebe, dostatek vody, svoje vlohy, schopnosti. Děkujte za vše, projevujte vděčnost. Trénujte mysl na pozitivní vnímání života. Nenechte se zatahovat do problémů ostatních lidí, hledejte cesty, jak nesnadné věci a události změnit ve snadné. Co nemůžu změnit, nechám být. Stýkejte se s podobně naladěnými lidmi. Pracujte na svém rozvoji. Pokud zažijete nepříjemné události, či pocity hněvu, přijměte je, prožijte, zjistěte, kde se vzaly a co od nás chtějí. Nezabývejte se jimi však dlouho. Jsou naší součástí, ale nenechte se jimi otrávit. Trénujte mysl a myšlenky podobně jako svaly. Žijte vědomě v přítomném okamžiku, tedy věnujte pozornost tomu, co se děje teď, ne tomu, co bylo nebo co bude. Pracujte fyzicky, propojujte se s přírodou, živly, občas choďte bosí. Uvědomte si, že jste pozemšťané a spojujte se se Zemí. Mějte ji rádi jako sami sebe. Napojujte se na bytosti přírody, duše stromů a rostlin, krystalů… Zachovejte vnitřní mír. Zachovávejte harmonické vztahy, nechovejte vůči nikomu zášť, nepoddávejte se hněvu, případné nepříjemné situace řešte hned. Udělejte si pořádek v místě, kde žijete. Doma ukládejte jen věci, které potřebujete, nebo ty, jež vám dělají radost. Uvolněte energii domova, aby mohla proudit. Zkuste si představit, že jste si předem vybrali rodinu a prostředí, do kterého jste se narodili. Život berte jako hru, jako cestu ke sbírání zkušeností, k propojení sebe, společnosti, země a zdroje. Lidé, které potkáváte, přijměte jako dary na své sebepoznávací cestě. S pokorou přijímám vše, co ke mně na mé cestě životem přichází... Vydala jsem se na sběr šípků. Letos jsem to dříve nestihla, byť vím, že veškerá úroda by se měla sklidit do konce října. Také jsem čekala na mrazíky, které by měly přejít přes šípky i jeřabiny, aby byly sladší. Letos však u nás mrazy ještě nebyly a díky tomu stromy stihly zezlátnout a celá příroda uzrála a dovršila letošní proces růstu.
Jak jsem tam tak stála na podzimní louce - sama, obklopena přírodou, uvědomila jsem si, jak krásný máme domov, krajina že je klidná, tichá, rozmanitá, hojnosti plná. Potěší všechny smysly. A svět je tu v pořádku, v každodenním pravidelném tempu, rytmu, tepu. Nikdo se za ničím nehoní, nikdo se tu nebojí, nestraší, všeho je dost pro všechny. Jaký pocit úlevy! Stála jsem tam a hleděla do zlaté krajiny, skrz mraky vykukovalo Slunce. Prožívala jsem čiré štěstí, vděčnost, sounáležitost s naší zemí a radost ze života. Měla jsem chuť to sdílet se všemi bytostmi, pojďme na to šílenství zapomenout, pojďme do přírody, do radosti, do našeho báječného a svobodného tvořivého života, protože tady je vše v Božím řádu a v pořádku! Zkusme zapomenout na mediální svět, na tu paniku kolem. Ano, chřipka přišla i do naší rodiny, onemocněl syn i bývalý manžel. měli horečky, ztratili chuť a jsou oba velmi unavení. Avšak vědí, že to brzy přejde, držím jim pace, myslím na ně a posílám jim i vám kus toho šípkového štěstí. Pojďme brát vše, co k nám přichází s pokorou, s vírou v ten nejlepší průběh pro každého, přestaňme se bát a sledovat zprávy, pojďme ven, obdivovat přírodu, ze které dýchá podzimní krása. Potěšte se a pošlete to dál, jako teď já.... Téměř ze všech médií se na nás valí panika a strach. Jedním ze základních a hlubokých strachů je strach o život. Smrt je však něco, co nás všechny spojuje a zároveň je pomyslným druhým koncem zrození. Slyšela jsem zajímavou úvahu o tom, že současná vyhrocená doba nás vede k zamyšlení nad tím, jak jsme srovnaní se životem, jak moc žijeme v jeho proudu změn, jak se bráníme pohybu a vývoji či žijeme v křeči. Každý to máme asi trochu jinak, ale strach ze smrti je někde v pozadí či v popředí u každého z nás. Jeden můj kamarád napsal ve své knize krásnou větu, a sice, že se nebojí smrti, ale nechce umírat v bolestech. S tím mohu jen souhlasit. Poplašné zprávy z médií hovoří o smrti udušením a nabízejí podobné hrůzy. Člověk se zdravým pudem sebezáchovy takové zprávy odmítne a jde raději na procházku do přírody. Přesto by nemělo být téma smrti tabu. Když přijmeme svou vlastní smrtelnost, můžeme se více radovat ze života. V posledních letech lidé umírají především ve zdravotnických zařízeních a o procesech během odchodu ze života nevíme zpravidla vůbec nic. Naši předkové jednotlivým fázím smrti rozuměli a uměli své nejbližší náležitě vyprovodit. Napsala jsem článek o fázích smrti podle toho, jak člověka opouštějí živly. Zamýšlím se také nad tím, proč se stále méně dělají pohřby, a jak a zda umíme truchlit. Článek si můžete stáhnout zde: www.kiara.cz/268laacutenky.html Přeji nám všem v tomto období Štíra, abychom v nás samotných nechali zemřít vše, co nám již neslouží, aby se mohlo zrodit něco nového, co nás obohatí a potěší. |
Kategorie |