Tento víkend probíhal mediálně známý hackathon směřující k vytvoření nového IT systému prodeje dálničních známek, jako reakce programátorů na předraženou státní zakázku. Mladší syn Tadeáš byl členem tohoto mimořádného pracovního týmu. Byla doba, kdy jsem byla smutná z toho, že otráveně odešel ze dvou vysokých škol, avšak dnes je na špičce IT i bez akademických titulů. Celý víkend jsem bedlivě sledovala celý vývoj práce, syn mi psal na chat, jak práce probíhají, jaká je navštívila média, psal, jaká je tam krásná atmosféra, co měli k obědu a občas přidal i něco, čemu jsem nerozuměla, například: „Jsem tu se svým team leadem, pojedeme společně, musíme pak ostatním dobrovolným testerům rozdat práci, každý si nejspíš vezme nějaký jeden prohlížeč a já tam vyrobím nějaký obsah. Máme rozdělený frontend a backend, připravený tabule na sledování průběhu, ale ta prvotní fáze je vždycky nejdelší, protože se vytváří zázemí pro kód. Jakmile ten ale bude hotový, tak to bude rychlejší." Připadala jsem si velmi důležitá, informovaná v reálném čase. Když pak pracovali druhou noc, měla jsem obavy, aby vše ustáli, ale povedlo se. Jsou mladí, nadšení, měli výbornou partu a skvělé zázemí. Každou chvíli jsem syna viděla v nějakých médiích a byla jsem náležitě hrdá. Když pak oznámili, že vše v termínu stihli a systém funguje dokonce ve dvou verzích a v několika jazykových mutacích, byla jsem dojatá. Tahle týmová práce byla ukázkou toho, že spolupráce a nadšení pro dobrou věc jsou hybnou silou vývoje. V tomto ohledu se můžeme od našich dětí učit. Ukázalo se, že spolupráce je mnohem efektivnější, než konkurence. Zároveň dnes už v mnoha oborech neplatí, že člověk musí mít plno akademických titulů, protože vývoj v mnohém předstihuje školství.
0 Comments
Na sklonku loňského roku jsem se zúčastnila systemické konstelace, která mapovala úlohu mužů v rodinách od 12. století dodnes. Jak jsem ji vnímala, si můžete přečíst v tomto blogu níže.
Počátkem ledna série pokračovala, tentokrát se zkoumala typická česká rodina a její energetický systém od šedesátých let minulého století. Šlo o úplnou rodinu, kde byli maminka, tatínek, dvě dcery a otec a matka tatínka, tedy babička s dědečkem. Tentokrát jsem byla požádána, abych vybrala z přítomných lidí jednotlivé postavy této rodiny, a samotné konstelaci jsem bedlivě přihlížela. Byla neuvěřitelně pravdivá. Ti lidé „na place“ se úplně propadli do druhé poloviny minulého století. Naprosto zřetelně jsem v nich poznávala moje rodiče, prarodiče a hlavně, v roli dcery jsem se s naprostou jistotou poznávala já. Bylo to tak silné a impozantní, že se mi vybavovaly i prostory, kde jsem v té době žila, černobílá televize, nábytek, mixér, Gustav Husák… V konstelaci stál i problém, který ti lidé měli, a ukázalo se, že tím problémem je naprostá absence živosti, radosti, autenticity, sexuality, smyslnosti a chuti do života. Členové rodiny byly jako roboti, jednotlivci vykonávali potřebné věci související s chodem života, ale byli úplně odpojení od pocitů, prožívání, od sebe navzájem. Nesdělovali si, jak se cítí, nesdíleli vlastně v emoční rovině vůbec nic. Maximálně výčitky. Dvě dcery těchto rodičů je vůbec nevnímaly jako svoje rodiče, byli to pro ně nějací lidé, kteří jim nevadili, ale nevázalo je k nim žádné citové pouto. Starší dcera byla mnohem více odpojená, směrem k rodině se vůbec nekoukala a měla stále tendence někam odejít. Při pohledu na rodinu měla poct, že jí prochází dýka skrz třetí čakru. Pociťovala život ohrožující bolest. Do této rodiny vstoupila živost, pravdivost a autenticita. Nejprve k ženě, mamince dvou dcer, aby ji trochu přivedla k životu. Do té doby byla robot. Když se trochu probrala a začala se svým mužem mluvit o svých pocitech, ozvala se její tchyně, která to nesla velmi nelibě a řekla, že než by takové věci svému muži (dědečkovi) řekla, že by raději umřela. Babička byla úplně odpojená, stáli k sobě s dědečkem zády. Dědeček se však zajímal o své vnučky a přál by jim lepší budoucnost. Starší dceři bylo stále hůře a byla téměř na zhroucení. Mladší dcera seděla na zemi a neprojevovala se nijak, jako by zamrzla a zůstala malá někde v období dětství. Všichni vypadali, jako by zamrzli v ledovém království, jen starší dceři bylo stále hůře. Vedoucí konstelace mě vyzval, abych si našla v konstelaci místo, které mě nejvíce přitahuje. Byla to jednoznačně straší dcera. Vyrůstala jsem v takové rodině bez sourozenců a bezprostředně jsem cítila to samé, co ona. Ve svém skutečném životě jsem z této rodiny musela odejít, abych vůbec přežila. Stoupla jsem si tedy do její energie a bylo jasné, že je to i moje energie. Podívala jsem se jí do očí. A viděla jsem malou ustrašenou holčičku, která vůbec netušila, kam patří, co má dělat, vnímala, že svět je nebezpečné místo a bylo jí špatně, cítila bolest, hlavně v břiše. Bylo mi jí neskutečně líto, věděla jsem, že jsem to já, že se dívám sama na sebe. Bylo to smutné, až zničující. Bylo potřeba se probudit, projevit, začít se vidět, cítit, vnímat, oživit svoje pocity a samu sebe uvést k životu. Cítila jsem, jak nějaká moje část nechce, nemůže, bojí se, že to nedokáže. V tu chvíli se mi sebe samé velmi zželelo a začala jsem plakat, uvolňovala jsem tu bolest nahromaděnou za všechna ta léta, sténala jsem, ale zároveň utěšovala samu sebe, říkala jsem si, že jsem to měla těžké, ale že jsem přežila, že jsem tady, a mám ještě možnost začít opravdu naplno žít. V tu chvíli mě objala živost, pravdivost a autenticita, podporovala mě všemi svými složkami, objímala mě a já jsem plakala. Cítila jsem, že ke mně patří. Uvědomila jsem si, že musím dát oporu sama v sobě, nikde jinde ji nenajdu, že se musím ocenit, najít tu krásnou ženu ukrytou pod bolestí a odpojeností a ukázat světu, že jsem tady. Zároveň jsem cítila, že se musím nutně odpojit od původní rodiny, protože její energie mě umrtvuje. Že po své původní rodině nemohu a nemám nic chtít, že nikdo z nich naprosto nechápe, co po nich chci. Dali mi přece všechno, jak říkají, obětovali se, a já jsem nevděčná, nevážím si toho. Nedá se nic dělat, je potřeba skočit rovnýma nohama do vlastního života a neohlížet se zpět. Když toto všechno prožívám, ozve se dědeček a cloumá babičkou se slovy: „Ale my jim musíme přece pomoct, musíme!“ Babička je ale mrtvolně bledá a říká, že chce umřít. Vypadá otráveně a vůbec jí to nezajímá. Tatínek s maminkou se tváří překvapeně a mladší dcera stále sedí na zemi. Dívám se směrem ke svým rodičům, tatínek je zmatený a dívá se na svou maminku, ta ho ale zcela ignoruje. Mě maminka trochu vidí, snaží se říct, že mě snad chápe, ale že nemůže nic prožívat, protože to neumí. Odstupuji tedy od své rodiny, doprovází mě živost, pravdivost a autenticita, je na mě skoro přilepená, a já si říkám, jsem tu na světě správně, chci se projevovat, chci žít… Aktuální energie posledních dní jsou velmi hutné. Kromě úplňku v Raku dojde v neděli 12.1. ke konjunkci (spojení) Saturnu a Pluta v Kozorohu. Většina astrologů a astropsychologů se k tomu vyjadřuje tak, že dojde k totální změně paradigmatu. Kozoroh je znamení pevné, pracovní, tvrdohlavé, má rádo tradice, je pracovité a bytostně spojené s hmotou. A do této struktury vstoupí spolu dva přísní učitelé, kteří zpravidla nenechají kámen na kameni, Saturn s Plutem.
Většina z nás cítí podivné tlaky, nespokojenost, jak v rovině těla, tak ducha. Záleží na každém z nás, jak si toto téma a energie nadcházejících dní zpracuje. Já vnímám veškeré nepohodlí, které zažívám, jako výzvu ke změně. Život beru jako hru, bludiště, kterým jdu - tu více a tu méně vědomě. Vím, že aby mohlo něco nového začít, musí něco starého skončit. Pocházím z velmi rigidní rodiny, kde se stále dbalo na to, aby bylo všechno "jako vždycky". Nikdy jsem tomu nerozuměla a byla jsem takzvaná černá ovce rodiny, která se snažila z těchto struktur všemožně vymanit. Možná právě proto se změn nebojím, naopak je vítám, a jsem vždy zvědavá, co mi nadcházející dny přinesou. Neznamená to však, že by mi stávající tlaky, nejen moje, osobní, ale především ty politické, společenské a ekonomické, nevadily. Naopak. Avšak nezapojuji se do společenských dramat nejen tím, že už léta nemám televizi, ale neúčastním se žádných vyhrocených debat, nepotřebuji se ke všemu vyjádřit a už vůbec nemusím mít za každou cenu pravdu. Často chodím do přírody, v zateplených holinách se brodím kalužemi, splývám s lesem, s vodou, větrem, jsem šťastná tady, na Zemi. Ráda si hovím v horké vaně, hledím do plamene svíčky a vdechuji byliny s kadidlem. Pokud zvenčí hrozí válka, které neumím zabránit, snažím se alespoň v sobě pěstovat vnitřní mír. Přeji nám všem, abychom si uměli vychutnat každý moment svého života bez ohledu na to, co se děje kolem nás. Na sklonku loňského roku jsem se náhodou ocitla na systemické konstelaci, která měla za úkol zmapovat úlohu mužů v českých rodinách od 12. století dodnes. Byl to pro mne velmi zásadní zážitek a pokusím se o něj s vámi podělit.
Ve dvanáctém století byly mužský a ženský svět hodně oddělené, málo sdílené a téměř nepochopené. K výraznějšímu posílení vztahů mužů a žen přispěla doba Karla IV. a následné roky rozkvětu českých zemí. Muži se ženám dvořili a těšili se z jejich blízkosti. Doba Karla IV. a jeho energie byly nádherné. Byl to muž, který ztělesňoval principy božství na zemi, pod jeho rukama všechno rozkvétalo. Velký otřes pro muže, ženy a jejich vztahy znamenaly války, kdy muži zmatení a zranění padali za vlast. V mnohých ženách zůstala kromě bolesti i němá výčitka, že je muži opustili a šli bojovat do válek, ale ti muži si to nevybrali, museli jít. Poválečná doba přinesla velký zmatek do duší mužů, jejich životy se táhla válečná dramata jejich otců a dědů, muži se za krutosti války styděli a těžko hledali svou identitu a sílu mužských archetypů. V konstelaci se ukázalo, že konečně až generace narozená v devadesátých letech minulého století, už nepotřebuje zažívat ve svém energetickém poli bolesti války a mužsko-ženský princip se daří vylaďovat a propojovat. Napojovat se na původní mužský archetyp. K tomu všemu jistě pomáhá i práce na osobním rozvoji každého z nás. Pro mě osobně byl důležitý prožitek, co muže na ženě nejvíce upoutá a jakou ženu si přeje. Je to žena, která je vědomá si sama sebe, své síly, a je hluboce propojená s matkou Zemí, ze které čerpá sílu a lásku. Muž žije ve světě myšlenek, idejí a je propojen s Bohem Univerzem, Vesmírem. Pokud se muž spojí s ženou propojenou se Zemí a ukotvenou v sobě samé, může proudit společná láska, pulsovat mužsko-ženský princip, a dojde k propojení Země s Bohem. Tak jednoduché to je. Muž však nemá možnost objevit hloubku lásky bez lásky ženy a je velký omyl žen primárně lásku po mužích chtít, protože ti se k ní mohou dostat především prostřednictvím ženy. Alespoň tak jsem to cítila. Je však potřeba vnímat rozdíl mezi zamilovaností a láskou. Pro mě, jako pro ženu, byla tato zkušenost nesmírně obohacující, protože vnímám, jak jsem celý život po partnerech chtěla jejich pozornost, lásku, péči. Toto jsou však atributy, které dávají rodiče svým dětem a nemůžeme je chtít po partnerech. Partnerská láska je vzájemná a může správně kvést pouze v případě, že muž i žena jsou schopni ji čerpat nejprve každý sám a pak si ji mohou vyměňovat. Přála bych každému, aby toto zažil, protože pak je vzájemná láska nekonečná a nezávislá. Základem zdravých vztahů, po nichž všichni toužíme, je uzdravovat svá zranění, abychom nebyli zacyklení ve svých bolestech a nechtěli po našich partnerech, aby nás této bolesti zbavovali nepřiměřenou pozorností. To nefunguje. Zranění si musí každý vyléčit sám nebo pomocí vhodných terapií. Poté se můžeme postavit do své vlastní síly, ukotvit se v sobě, realizovat svoje dary a nadání, objevovat krásy naší Země a toto všechno sdílet s našimi partnery bez jakéhokoliv očekávání. Pak může proudit láska a jednota, která vzniká spojením zdravého ženského a mužského principu. Život na vesnici mi každý den přináší řadu nových možností a zážitků, které jsem ve městě nemohla mít. O víkendu jsem se vypravila na výlov nedalekého rybníka, kam jsem se celé léto a kousek podzimu jezdila koupat. Těšila jsem se, že nakoupím nějaké ryby a dám je do mrazáku, abych je nemusela kupovat na trzích nebo v supermarketech. Byla jsem překvapená širokou nabídkou různých druhů i velikostí ryb, některé byly opravdu až k deseti kilům. Chodila jsem kolem hráze a nahlížela do plných kádí ryb, kterým za chvíli jejich život skončí. Vzpomínala jsem, jak jsem si užívala svobodu ve vodě, plavala s nimi a občas se o mě nějaká jemně otřela. Když jsem přišla k rybníku brzo ráno, byla hladina vody hladká jako zrcadlo a každou chvíli vyskočila nad hladinu nějaká rybka, svižně a radostně, a já měla hned lepší den. Teď bylo toto místo plné páchnoucího bahna, voda vypuštěná, ryby lapené. Pocítila jsem obrovský smutek a lítost nad tím, že příští léto si už s těmito rybami nezaplavu. Ano, budou jiné, ale těmhle život končí. V jedné frontě u kádě stál pán a na ramenou (za mých mladých let se říkalo na koníčka) mu seděla asi dvouletá holčička a sledovala, jak prodavači ryby zabíjejí. Holčička pláče a ptá se, proč to dělají, že to přece ty ryby bolí. Její tatínek s prodavačem se tomu smějí. Ta holčička nemůže odejít, musí shora na tu popravu koukat. Ale já odejít můžu a hned taky jdu. Nejsem schopná nic koupit, protože mi to připadá kruté a smutné. Nejsem zatím ve fázi, že bych byla vegetariánka. Maso mi chutná a občas, méně než jednou za týden, si ho dám. Avšak u toho procesu zabíjení zvířat nejsem, a až nyní mi to tak nějak došlo. A chápu citlivé duše, které nemohou jíst maso z úcty ke zvířatům. Doprava je stále hustší a otravnější. Skrz naši vesnici proudí každodenně kolony aut, kamiony nevyjímaje. Starostové obcí a měst kolem Prahy se dohodli, že napíší petici o zákazu vjezdu kamionů a velkých nákladních aut do obcí a měst. To zní logicky a u lidí je to velmi populární, petice jistě má už mnoho podpisů. Na druhou stranu se však v naší vesnici bude stavět už druhý supermarket, místní Enapo stále konkurenci nadnárodního řetězce nějak přežívá, ale proč stavět další? Někudy ty kamiony přece jezdit musí, když si trh přeje být sále pře*zásobován (nejen) exotickými novinkami. Domnívám se, že jedinou cestou snížení mezinárodní dopravy zboží, je dovozové zboží nekupovat. Vím, že to není populární tvrzení, ale je to jediná cesta. Když se nebude kupovat, nebude se objednávat a nebude se převážet. Na silnicích bude méně kamionů. Každý bychom měli začít u sebe. Uskromnit se, kupovat u místních prodejců, na farmách, lokálních trzích. Vyrobit si vlastní tvaroh a sýr místo zakoupení francouzského. Dojet si do sadu pro jablka a hrušky místo nákupu ananasu. Z exotického ovoce kupovat pouze citrony. Podpořit tuzemské výrobce oděvů, nábytku, průmyslového zboží. Vím, už jich moc není, ale jsme to my, kdo hýbeme trhem, protože do něj vkládáme svoje peníze. A pokud nechceme na silnicích kamiony, je potřeba změnit spotřebitelské chování, nikoliv podepsat petici, že nechci kamiony, když chceme datle a spoustu dalšího cizokrajného lákavého zboží. Měli bychom se alespoň umět zamyslet nad tím, proč potřebujeme v lednu kupovat jahody, proč se jich nenajíme dostatečně na českých jahodových polích v červnu a v červenci a nezavaříme si je na pozdější dobu, jak to dělali po generace naši předkové. Již více než pět let se věnuji oslavám v přírodě. Jde o oslavu živlů a Země u příležitosti různých významných přírodních svátků, například rovnodenností a slunovratů, sklizně nebo i Dušiček. Když se řekne "rituál", většina lidí se zalekne, že jde o nějaká kouzla. Ano, jde o kouzla a zázraky, která vycházejí z lásky k přírodě a ke všemu, co do ní patří. Naši předkové byli mnohem více propojeni s přírodou, než jsme my. Oslava v přírodě, pokud se praktikuje s chutí, radostí a za plné pozornosti, může přinést pocit radosti, štěstí, spojení se sebou i s ostatními podobně zaměřenými lidmi. Napíši zde stručně, jak takový rituál probíhá, protože se stále mnoho lidí zdráhá, neřkuli bojí, přijít. Základem je příprava ohně, na jehož hranici se pokládají obětiny v podobě bylin či potravin. Příchozí jsou očištěni kouřem z bylin, poté se stručně hovoří o významu daného svátku, o energii aktuálních dní a o průběhu rituálu. Během rituálu používáme hudební nástroje, bubny, zvonečky, chřestidla. Základem celého procesu je zaměření pozornosti ke světovým stranám, propojení s konkrétním živlem a se svým tělem. Východ je spojený s živlem větru, přináší mužskou energii, svobodu, v meditaci pak nové nápady, myšlenky a vize. V těle je východ spojený s plícemi a s dechem. Jih představuje energii ohně, která je spojená se Sluncem, v našich tělech pak se srdcem. Naše vize a nápady z východu, dostávají na jihu impulz k realizaci. Naše srdce a energie Slunce nás vedou k tvorbě. Západní světová strana je spojená s živlem vody a v našich tělech představuje tekutiny, tedy především krev, lymfu a slzy. Voda je symbolem plynutí. V našich životech to znamená určité věci nedělat silou, ale nechat je, aby se vyvinuly samy. Na severu děkujeme našim předkům za život, za zkušenosti, matce Zemi za domov a sami sobě za to, že žijeme s rovnou páteří. Čistě, v pravdě vůči sobě i vůči okolí. Uzemňujeme se, propojujeme se s realitou a s přítomným okamžikem. V dalších krocích věnujeme zvláštní pozornost a poděkování matce Zemi a také vesmíru. V závěrečné části rituálu házíme do ohně hrsti sušených bylin, děkujeme společně za dary, kterých se nám dostává, a prosíme za to, co kdo potřebujeme. Poté se propojíme za ruce v kruhu a vnímáme svoje tělo i sílu přírody. Na konci nás čeká pohoštění ve formě čajů, limonád, koláčů, ovoce a falších dobrot z darů, které účastníci přinesou. Vždy se jedná o silný a příjemný zážitek, který nám pomáhá uzavřít minulé období a ve své vlastní síle vstoupit do dalšího. Bydlím v místě, kde jsme měli donedávna chatu po dědečkovi. Jezdívala jsem sem jako malá holka na návštěvu a mnohem později jsme tu s našimi syny trávili každé prázdniny. Kolem 15. srpna každoročně přijížděla pouť. Byl to velký svátek, v mnoha domácnostech se pekly koláče, sjížděli se příbuzní a všichni se slavnostně oblékli a společně vyrazili směrem k pouti. Nejinak to bylo u nás, synové se těšili na atrakce, na cukrovou vatu a různé další laskominy. Jak rostli, tak chuť na sladkosti ubývala a touha zažívat stále více zábavy na atrakcích přibývala. Starší syn vyhledával vždy adrenalinové atrakce, zatímco mladší spíš pobýval u střelnice. Ani jsem si neuvědomila, jak ten čas letí, a letos jsme se tu sešli u příležitosti pouti nejen se syny, ale i s jejich slečnami a jejich rodinami. Mám samozřejmě radost, že jsme se tak rozrostli a těším se, až někdy v dohledné době půjdu na pouť s budoucími nejmladšími členy rodiny a budu sledovat, jak rostou a září jim oči u kolotoče. Nemohu tomu uvěřit, že to tak utíká.... Do Jeseníků jsem se nejvíce těšila na prameny a na studánky. Jaké však bylo moje zklamání, když mnohé prameny, zejména ty, které nesou ženská jména, jsou zcela vyschlé. Těšila jsem se, že propojím mužský a ženský princip smícháním vody z Josefova a Mariina pramene. Avšak koryto Mariina pramene je suché a zarostlé kapradím. Stejně tak Dobruščin pramen, Žofiin jen tak pomalu kape. Jak smutný je pohled na vyschlé koryto. Připadá mi, že to nějak souvisí s ženskou energií, že jí není dost, že i ženská lůna vysychají. Prameny s mužskými jmény zatím mají vody dost, ale jak dlouho? Co můžeme udělat pro to, abychom pramenům navrátili vodu? A nám, ženám, jinovou energii? Vím, že v dnešní době je velmi těžké obstát v konkurenci, ve společnosti, která je orientovaná na výkon, kde se odpočinek považuje za slabost, kde jemnost a něha nemají místo. Jak však mohou fungovat muži, když ženy přestanou být ženami, a jejich ženskost bude prázdná jako pramen bez vody? Sama jsem byla vychována tak, abych mužům spíše konkurovala. Abych se orientovala na výkon a potlačila svou zranitelnost. Jsem však na cestě změny, vnímám, že je to chyba a snažím se každý den prociťovat jemnost, něhu, lásku (nejen) k Zemi, projevovat bezpodmínečnou lásku, promlouvat s přírodou, být vlídná a laskavá k sobě i k ostatním. Věřím, že když budou ženy vědomě posilovat svou jinovou podstatu, tak se voda do krajiny zase vrátí. Bylinky sbírám a suším už nejméně pět let. Jejich krásu a léčivé účinky jsem objevovala postupně, intuitivně a docela pomalu. Vybírala jsem je především podle vzhledu a vůně. A také podle toho, co mi rostlo na zahradě. V počátcích bylo nejvíce šalvěje, která mi voněla i chutnala, kromě čaje jsem z ní vyráběla sirup proti kašli. Další mou oblíbenkyní je levandule, ale v tom nejsem sama, tu má rád skoro každý. Já ji používám spíše jako dekoraci a pro její vůni, jakkoliv upravená k jídlu mi nechutná. Připomíná mi jedlá mýdla, která se prodávala v dobách mého dětství. Ochutnala jsem levandulovou limonádu, želé i sirup, ale nenašla jsem v nich zalíbení.
Meduňku mám také ráda, je uklidňující, voňavá, akorát že se hodně plevelí a brzy mi zamořila skoro všechny záhonky. Nesmím zapomenout na mátu, které mám několik odrůd, hladkolistou s velkými listy, s malými listy, a pak ještě takovou chlupatou. Jistě mají i svoje botanické názvy, ale ty já moc neřeším. Poslední roky mi mátu skoro spase takový krásný lesklý brouček, mandelinka mátová. Zvláštní kouzlo má i třezalka, která v naší nadmořské výšce začíná kvést až později, než je obvyklé, a tak ji přidávám do svatojánského věnečku často ještě nerozvitou. K mým oblíbeným bylinám patří ještě řebříček, jitrocel, bezinka, kontryhel a pelyněk, který hojně suším a poté používám jako vykuřovadlo. Radost mi přináší také čarokrásný měsíček, který mám ve dvou variantách – žlutý a oranžový. Masti z něj jsou k nezaplacení. Poslední dobou přicházím „na chuť" i okvětním plátkům růží, které se sušené výborně hodí do směsí koupelových solí. Na zahradě ještě rostou divizny, a jejich největší kouzlo spočívá v tom, že se rozmnožují samy, každý rok vykvetou někde jinde, a tím mi připraví nečekané překvapení. Radost mi dělají také rozmarýn, bazalka, tymián, mateřídouška, nakonec i petržel nebo rukola, které používám hlavně v podobě koření. Celý tenhle příspěvek však píši proto, abych se podělila se svými zkušenostmi se sběrem a sušením bylin právě v období kolem svátku svatého Jana. Vím, že se říká, že byliny mají tou dobou největší sílu a magickou moc, ale já si musím všechno vyzkoušet sama. A opravdu! Již po několik let se mi potvrdilo, že byliny v tento čas sbírané a sušené si zachovají barvu i vůni po celý rok. Loňské věnečky a květinové svazečky voní stále jako čerstvé a zachovaly si svou barvu. Když kytičky trhám a suším kdykoliv jindy, nevoní tolik, a trochu vyblednou. A tak smekám před tou silou přírody, a s láskou a pokorou přijímám dary Země. |
Kategorie |