Bydlím na chatě

Přestěhovala jsem se z Prahy na venkov před čtyřmi roky. Když se bavím s místními lidmi, tak je nás tady hodně s podobným příběhem. Ve vesnici jsme měli chatu po rodičích nebo dokonce prarodičích, a tu jsme přestavěli na trvalé bydlení.
Já jsem chatu nechala celou zbourat, protože byla shnilá a postavila jsem dům znovu. Napsala jsem o stavbě a o mém životě (nejen) na staveništi knížku, která vyjde na podzim ve vydavatelství Eminent. 
No a jaké to je bydlet v místě, které původně sloužilo k rekreaci? Jedním slovem - úžasné! Je tu klid, za rohem les, čerstvý vzduch online. Těší mě, že mi na šňůrách venku visí prádlo, že mohu ráno vyběhnout bosa do trávy, jíst venku, večery trávím pohledem na hvězdy. Pěstuji ovoce a zeleninu, jsem obklopena květinami, krouží kolem mě motýli.
Zajímavé je pozorovat změnu přírody během ročních období, kdy na podzim slunce začne klesat, a dny se zkracují, odlétají barevní ptáci, zase je více sýkorek. Život v zimě není šedivý jako ve městě, ale díky jehličnanům stále zelený. Když nasněží, jsem tu jako na horách.
Na jaře se jakoby dlouho neděje nic, avšak s prvními slunečními paprsky se začínají tvořit pupeny, ožije tráva, krokusy vystrkují vousy. Stále je co pozorovat, obdivovat, nač se těšit.
K takovému poznání asi člověk potřebuje dozrát, nasytit se městským životem, prostát dlouhé hodiny v kolonách, potit se v rozpálených ulicích, dusit se smogem. To, že mohu žít v místě naší bývalé chaty, považuji za dar z nebes, požehnání a projevuji vděčnost každý den. I moje děti se radují, když přijedou na návštěvu, že je tu normální koupelna, tekoucí voda, elektřina. Pro většinu lidí běžný servis, ale pro nás, kdo jsme tu trávili prázdniny bez elektřiny s ruční pumpou na zahradě, je to neobyčejný a stále oslavovaný luxus.