Umírání, smrt a pohřeb

Začátkem února se to sešlo tak, že jsme měli dvě úmrtí v rodině. Více, než kdy jindy, jsem si uvědomila, že to je definitivní konec jakékoliv komunikace, kontaktu, už je nikdy neuvidím. Jeden člen rodiny zemřel v nemocnici a druhý v osobním autě cestou do nemocnice. Personál nemocnice řidiče, syna zemřelého, napadl za to, že ho veze do nemocnice, že s tím budou jen komplikace. Kolem smrti v soukromém osobním autě bylo mnoho povyku. Přitom ten muž se jen snažil pomoci svému tatínkovi, když se mu udělalo špatně, do nemocnice to nebylo daleko.
Víme, co vlastně umírající zažívá, co by mu udělalo dobře? Zpravidla s námi nemůže nebo nechce moc komunikovat a my jsme bezradní. Každého jako první, v případně ohrožení na životě, napadne zavolat záchranku a přenechat péči o nemocného odborníkům. To je jistě správná volba, ale neznamená to přece, že se budeme od účasti na odchodu našeho blízkého člena distancovat.
Dříve staří a nevyléčitelně nemocní lidé umírali v mnohem větší míře než dnes, doma, obklopeni nejbližší rodinou, dle zvyklostí i za účasti kněze. Blízkosti smrti byly často přítomny i děti. Dnes se děti s umírajícími prakticky nesetkají, pominu-li akční hrdiny v nekonečných seriálech. 
Další změnou oproti dobám minulým je to, že se stále méně dělají pohřební obřady. Přišel za mnou jeden starý pán a byl celý smutný, že mu zemřel jeho nejlepší kamarád a jeho rodina mu neudělá pohřeb. Že by se s ním moc chtěl rozloučit, ale nemá jak. Tak mě napadá, proč se lidé rozhodnou pohřební obřady nedělat? Jsou příliš drahé? Bojí se lidé truchlit? Nemají čas se sejít na pohřbu? 
Velkou měrou se věnujeme porodům, ale umírání a smrt jsou na druhém pólu života a zároveň na okraji zájmu. Ale truchlit a zachovávat rituály, to jsou důležité součásti lidského života.