Jsem v lese a dýchám

Několikatýdenní sucho nám všem dalo zabrat. Lidem, lesům, polím, zahradám, městům, zvířatům, hmyzu. Minulý týden jsem se vypravila na návštěvu na Českolipsko. Jela jsem přes Ralsko a Mimoň. Je to krásný kraj a mám to tam ráda. Cestou jsem však byla zděšená vyprahlou krajinou, uschlými loukami, zrzavými souškami, kterých bylo v borovicových lesích snad více než stromů zdravých. Chtělo se mi plakat nad tou zkázou. Zjevil se mi obraz krajiny, kterou znám z přistávání letadla v Egyptě.
Když jsem dorazila na chalupu známých, která je schovaná pod mohutnou pískovcovou skálou, obtéká jí potok a je tam stále vlhko, nemohla jsem uvěřit, že i tady je tráva vyschlá, zahrada navíc totálně rozrytá od prasat. Vše působilo ponuře a neútulně, včetně staré pneumatiky uskladněné na dvoře vedle lavičky. Měla jsem dojem, že nelibost se řetězí. Jakmile se člověk zacyklí do něčeho, z čeho je mu úzko, je těžké se z toho vymotat.
Chmuru utnul déšť. To blaho! Voda se lila z okapů do prázdných sudů, svlažovala zemi, omývala cesty, silnice, domy, zaprášená auta. Znovu jsem si uvědomila, jak málo jsme vděční za dary živlů, vodu, zemi, vzduch a oheň. Bez vody a vzduchu bychom nepřežili a bereme je jako samozřejmost. A tak jsem vyrazila do lesa. Cítím, jak se voda vsakuje, jak les pije, voda se vypařuje a je nádherný vzduch. Jdu pomalu, zhluboka dýchám, cítím obrovskou vděčnost a uvědomuji si, že je zase všechno v pořádku. Alespoň na chvíli. Ze srdce děkuji.